Archiv pro rubriku: efspk

Srbské děti z Kosova poprvé u moře díky Francouzské solidaritě

23. 8. 2013

Již druhý rok po sobě, francouzská organizace „Solidarita s Kosovem“ zorganizovala pobyt u moře pro 40 dětí ze srbských enkláv na Kosovu.

Děti tráví svůj pobyt v letovisku Čanj v Černé Hoře. Výběr dětí provedla Raško-prizrenská eparchije (diecéze) Srbské pravoslavné církve. Kriteriem byla sociální situace jednotlivých rodin. Děti jsou u moře vůbec poprvé ve svém životě a jak oznámili představitelé „Solidarity s Kosovem“ jsou z koupání v moři přímo nadšené.

Ředitel organizace „Solidarita s Kosovem“ uvedl: „tento pobyt je příležitostí pro nejchudší děti, aby poprvé viděli moře a rovněž, aby opustili život v izolaci a mohly se seznámit také s jinými dětmi a získat tak nové kamarády. Stejně tak si děti mohou užívat prázdnin na klidném místě, daleko od velmi těžké každodenní reality, v které žijí“.
Tento pobyt, jenž bude trvat 7 dní, bude plný kulturně-uměleckých aktivit, jakými jsou např. divadlo nebo malování. Pro děti jsou připraveny také výlety, např. návštěva jednoho z nejvýznamnějších srbských klášterů Ostrog, prohlídka památek ve městě Budva nebo plavba lodí k jadranským ostrovům.

Paralelně s těmito aktivitami, každodenní koupání v moři bude pro děti příležitostí, aby se naučili plavat v rámci plavecké školy.

Tento humanitární projekt plně financuje organizace Solidarita s Kosovem. Ta získala ve Francii 70 sponzorů, kterým obzvlášť záleží na štěstí těchto malých dětí.

Organizace „Solidarita s Kosovem“ byla založena roku 2004. Má více než 6 000 sponzorů v celé Francii, jež financují humanitární pomoc a kolem 30 dobrovolníků, jež pracují na činnosti této organizace. Jen v průběhu roku 2012 organizace vypravila na Kosovo 6 konvojů humanitární pomoci. Zajistila rovněž pobyt u moře v Černé Hoře pro 40 dětí z Kosova a Metohije nebo rekonstrukci základní školy „Bora Stanković“ v obci Straža nedaleko města Gnjilane.

Zakladatel a zároveň ředitel organizace „Solidarita s Kosovem“, byl v loňském roce v Srbskou pravoslavnou církví vyznamenán medailí krále Stefana Dečanského a nejvýznamnější srbský deník „Novosti“ mu 17. listopadu roku 2012 udělil speciální ocenění za „nejvznešenější čin roku“.

Inspirujme se také my v činnosti našich kolegů z francouzské Solidarity na Kosovu. Členové naší organizace již mají z dřívější doby množství zkušeností s pomocí Srbům na Kosovu a Metohiji. S Vaší pomocí jsme připraveni poskytnout Srbům na Kosovu co nejvíce pomoci a tolik potřebné podpory.

My Češi máme k Srbům ještě mnohem bližší vztah než Francouzi a naše historické vazby k Srbsku jsou mnohem silnější. To je o důvod víc proč bychom si měli vzít z obdivuhodné činnosti francouzské solidarity příklad a snažit se jít v jejích šlépějích. V průběhu dějin nám Srbové opakovaně velmi pomohli, je na čase se jim odvděčit. Zapojit se do námi organizované humanitární pomoci Srbům na Kosovu můžete i Vy. Budeme velmi rádi, pokud se i Vy připojíte k pomoci Srbům na Kosovu. Uzávěrka námi organizované sbírky je 13. října 2013. Více informací naleznete zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Zdroj: http://srbin.info/2013/07/francuzi-vode-decu-sa-kim-na-more/

Vyháněni Srbů z Kosova a Metohije – 2. díl

21.8.2013

Ve druhém díle našeho článku o vyhánění Srbů z Kosova se budeme věnovat událostem od počátku 20. století až po naši současnost. Dozvíme se, jak se v průběhu desetiletí podařilo Albáncům s podporou západních velmocí téměř etnicky vyčistit Kosovo a Metohiji od Srbů. Rovněž se budeme věnovat zločinům, jichž se albánští extrémisté na Srbech dopustili.

Britský novinář Henry Brailsford odhadl, že dvě třetiny kosovsko-metohijské populace tvoří Albánci a zbytek Srbové. O nejhustěji obydlených oblastech Djakovici a Peći bylo uvedeno, že se zde nachází 20 000 až 25 000 albánských hospodářství a asi 5 000 srbských hospodářství. Mapa Alfreda Steada z roku 1909 ukazuje, že podobný počet Srbů a Albánců žije na území celého Kosova a Metohije.

Německý vědec Gustav Weigand udává následující statistické údaje z Kosova a Metohije, jež nám dávají informace o národnostním složení obyvatel Kosova před rokem 1912.

oblast Priština: Аlbánci – 67%, Srbové – 30%
оblast Prizren: Аlbánci – 63%, Srbové – 36%
oblast Vučitrn: Albánci – 90%, Srbové – 10%
оblast Uroševac: Аlbánci – 70%, Srbové – 30%
оblast Gnjilane: Albánci – 75%, Srbové – 23%
оblast Kosovská Mitrovica: Srbové – 60%, 40% Albánci
Oblast Djakovica byla dle údajů Weiganda charakterizována jako téměř čistě albánská.

Struktura obyvatel Kosova a Metohije se výrazně změnila ve 20. století. Jak již bylo řečeno, roku 1912 srbská armáda osvobodila Kosovo a Metohiji a po 500 let trvající turecké nadvládě se tato odvěká srbská země stala opět součástí srbského státu. Krátce po té však bylo Kosovo za první světové války okupováno Rakouko-uherskem. Albánci tehdy podporovali rakouské okupanty a s jejich podporou pronásledovali a utlačovali tamní Srby.

Srbská akademie věd a umění a její významný člen Vaso Čubrilović, připravili ve 30. letech dokument pod názvem „Vystěhování Albánců“, což bylo v plném souladu s tehdejší politikou výměny obyvatelstva, jež se praktikovala na Balkáně. K realizaci tohoto projektu však nikdy nedošlo.

Během 20. století byla oblast Kosova a Metohije opakovaně cílem migrace buď Srbů, nebo Albánců, s cílem integrovat danou oblast do srbského nebo albánského etnického prostoru. Kosovo a Metohije se staly cílem tří velkých kolonizačních vln. První z nich byla srbská a došlo k ní v době královské Jugoslávie. V letech 1919-1941 se do Kosova a Metochije přistěhovalo na 60 000 až 65 000 Srbů, jež měli zvrátit výsledky albánských a tureckých etnických čistek, k nimž docházelo před rokem 1912.

V průběhu druhé světové války bylo Kosovo a Metochije kolonizováno Albánci. Těch se zde usadilo 150 000 až 200 000. Tuto kolonizaci organizovala vláda tzv. Velké Albánie, jež byla tehdy vytvořena s požehnáním Itálie a Německa. Původně byla v personální unii s Itálií, roku 1943 jí pak Německo udělilo formální „nezávislost“.

Navíc Albánci za druhé světové války opět páchali genocidu na srbském obyvatelstvu. Na 10 000 srbských civilistů povraždili a 70 000 Srbů z Kosova vyhnali. Na straně sil Osy bojovala dokonce i albánská divize wafen SS Skandenberg. Albánský teror vůči Srbům byl natolik strašný, že dokonce i němečtí okupanti museli v některých případech zasáhnout, aby ochránili srbské civilisty, podobně jako to dnes někdy dělají okupační síly KFOR. Po osvobození v roce 1944 nový komunistický režim ponechal všechny albánské kolonisty v Kosovu a dokonce zabránil srbským uprchlíkům v návratu do Kosova.

Další kolonizační vlna byla opět albánská. Došlo k ní v letech 1945-1956 a byla tentokrát organizována jugoslávským komunistickým režimem. Během ní se z Albánie do Kosova přistěhovalo na 40 000 Albánců. Josip Broz Tito udělil Kosovu autonomii. Srbové na Kosovu a Metohiji byli od té doby v podřízeném postavení až do příchodu Slobodana Miloševiće k moci. Před tím žili Srbové na Kosovu a Metohiji ve strachu, byli šikanováni na každém kroku a bez přehánění lze říct, že jejich životy byly ohroženy. Kvůli tomuto albánskému útisku odešly z Kosova další desetitisíce Srbů.

Po západem vyvolaném a podporovaném povstání UCK (tzv. Kosovské osvobozenecké armády) a následném bombardování NATO bylo Kosovo v roce 1999 obsazeno vojsky USA a jejich spojenců. Následovala další vlna etnických čistek a pogromů namířených proti všem nealbáncům a z Kosova byly vyhnány desítky tisíc Srbů.

Jak vidíme z výše uvedených údajů, vyrvání Kosova a Metohije Srbsku nezačalo včera, nýbrž již celá dvě století probíhá systematické utlačování a vyhánění Srbů z Kosova. Silné Srbsko představovalo vždy hrozbu pro západní mocnosti. Ty se snaží Srby systematicky ničit již velmi dlouhou dobu.

Na základě výše uvedených údajů tak vidíme, že v oblasti Kosova a Metohije žilo v roce 1871 na 64 % Srbů, oproti tomu dnes zde žije pouhých 5 % Srbů. Obdobnou systematickou genocidu vedli proti Srbům Chorvaté na území Dalmácie, Slavonie a Srbské Krajiny. Původně, ještě před druhou světovou válkou, tvořili Srbové v těchto regionech velkou většinu obyvatelstva. Dnes je většina těchto oblastí od Srbů etnicky vyčištěna. Toto jsou fakta, na něž je třeba upozorňovat a která je třeba si pamatovat, abychom věděli, komu právem náleží Kosovo a Metohije i další sporné oblasti na území bývalé Jugoslávie.

Zdroje:

http://www.srbel.net/2012/07/08/kako-su-srbi-nestajali-sa-kosova-i-metohije/

http://srbin.info/2013/07/kako-su-srbi-nestajali-sa-kosova-i-metohijetabele-statistika/

Vyháněni Srbů z Kosova a Metohije – 1. díl

18.8. 2013

Přesné statistické údaje ukazují pravdu o vyhánění Srbů a migraci Albánců na Kosovo a Metohiji.

Pokud se chceme podívat na demografické údaje a diskutovat o Srbech a Albáncích na Kosovu a Metohiji, nemusíme chodit daleko do minulosti- do doby středověkých králů. Stačí, když se vrátíme do roku 1871 a ukáže se nám obraz podstatně odlišný od toho dnešního.

Na úvod je však třeba připomenout, že Srbové tvořili naprostou většinu obyvatel Kosova a Metohije již od svého příchodu na Balkán. Ve středověku, dle klášterních záznamů, tvořili Srbové 99 % obyvatel Kosova. Vyhánění Srbů a přistěhovalectví Albánců začalo na sklonku 17. století. Tehdy vypuklo, do té doby největší, protiturecké povstání Srbů. Jeho centrem bylo právě Kosovo. Po té, co jej Turci potlačili, uprchla velká část Srbů před Turky na území habsburské monarchie. Na jejich místo pak Turci usazovali loajální Albánce. Tato situace se pak několikrát opakovala a tak bylo z Kosova vyháněno stále víc Srbů a přicházelo zde čím dál tím víc Albánců. Ti pak srbské starousedlíky utlačovali a postupně je nutili k odchodu z Kosova.

Podívejme se na statistické údaje

Rok         Аlbánci       Srbové         Оstatní
1871        32 %          64%             4 %
1899        48 %          44 %            8 %
1921        69 %          26 %            5 %
1931        60 %          27 %           13%
1939        60 %          34 %            5 %
1948        68 %          27 %            5 %
1953        65 %          27 %            8 %
1961        67 %          27 %            6 %
1971        74 %          21 %            5 %
1981        77 %          15 %            8 %
1991        82 %          11 %            7 %
2000        88 %           7 %             5 %
2007        92 %           5 %             3 %

Údaje z roku 2000 a 2007 jsou jen přibližné.

Zdroj: Statistická kancelář Kosova a Metochije, Světová banka (2000), OSCE (2005)

V průběhu 19. století začínají nesrovnalosti ohledně počtu obyvatel Kosova a Metohije. Některé zdroje hovoří o větší početnosti Srbů, jiné tvrdí, že početnější byli již v dané době Albánci. Turecké sčítání lidu není relevantní, neboť zaznamenávalo pouze náboženské vyznání obyvatel a ne jejich etnickou příslušnost.

Výzkumy rakouského vědce Josepha Müllera z roku 1838 nám říkají, že Metohija byla obývána převážně Slovany, přičemž daný region rozdělil na tři oblasti: Prizren, Peć a Djakovici. Oblast ležící v blízkosti hranic s dnešní Albánií, byla nejvíce zasažena albánskou migrací. Metohije měla v té době 195 000 obyvatel a její národnostní a náboženské složení bylo následující:

76 000 – Аlbánci muslimského vyznání (39%)
73 572 – pravoslavní Srbové (38%)
38 000 – Srbové muslimského vyznání (19%)
5 120 – katoličtí Albánci (3%)
2 308 – ostatní (Јanjevci a jiní)

Müllerovy výsledky popisující obyvatelstvo měst:

Peć: Srbové – 11.050, Albánci – 500
Prizren: Srbové – 16.800, Аlbánci – 6.150
Djakovica: Velkou většinu obyvatel tohoto města tvořili Albánci, v okolí města však byli vesměs srbské vesnice.

Mapy, jež vypracoval francouzský etnograf G. Lejean roku 1861, ukazují, že Albánci žili zhruba na 57 % území dnešního Kosova a Metohije. Obdobná mapa, vypracovaná britskými cestovateli G. M. Mackenzie a A. P. Irby roku 1867, uvádí, že Albánci obývali o něco menší území. Ani jedna z map však nezachycuje, která z etnik byla na Kosovu početnější, nýbrž zachycují pouze, jak velké území daná etnika obývala.

Důležitá je rovněž studie rakousko-uherského plukovníka Petera Kulje z roku 1871, jež sloužila pro vnitřní potřeby rakousko-uherské armády. Ta uvádí, že na území Prizrenského mutesarifluku (název osmanské správní jednotky, zhruba zahrnovala stejné území jako dnešní Kosovo a Metohije) žilo v dané době 500 000 lidí. Jejich národnostní příslušnost byla následující:

Srbové – 318.000 (64%)
Аlbánci – 161.000 (32%)
Romové a Čerkézové – 10.000 (0,33%)
Тurci – 2.000

Důležité jsou rovněž mapy, jež byly vydány německými historiky Heinrichem Kiepertem, J. Hahnem a rakouským konzulem K. Saxem roku 1876. Ty nám ukazují, že Albánci žili na větší části dnešního Kosova a Metohije. Avšak i tyto mapy zobrazují pouze údaje o tom, které etnikum obývá určité území. Neudávají však, informace o tom jak jsou etnika početná.

Dle těchto map jsou regiony Kosovská Mitrovice a Kosovo Polje převážně obydleny Srby, zatímco oblasti na západě i východě Kosova a Metohije jsou většinově obydleny Albánci, jež konvertovali k Islámu.

Odhaduje se, že v letech 1876-1912 bylo z území Kosova a Metohije vyhnáno na 200 000 až 400 000 Srbů. Toto masivní vyhánění začalo s vypuknutím srbsko-turecké války roku 1876 a skončilo osvobozením Kosova Srby během první balkánské války roku 1912. Právě v tomto období se etnické složení obyvatelstva Kosova výrazně změnilo ve prospěch Albánců. Turecký a albánský útlak Srbů se od 70. let 19. století výrazně stupňoval a Srbové byli z Kosova vyhánění.

Navíc docházelo k albanizaci Srbů, kteří v minulosti konvertovali k Islámu. To je důvod, proč v daném období téměř mizí do té doby početní Srbové muslimského vyznání. Pravoslavní Srbové jsou pak většinou nuceni opouštět své domovy. Srbové se však bránili, vytvářeli gerilové oddíly a snažili se čelit teroru, ovšem jen s malým úspěchem. Tento neblahý trend skončil až roku 1912, kdy srbská armáda osvobodila Kosovo a Metohiji a připojila je opět k Srbskému státu. 500 let trvající turecká nadvláda tak skončila.

Zde jsou údaje o etnickém složení Kosovského vilájetu a Pljevaljského sandžaku, jež vydal rakouský statistický úřad ve Vídni roku 1899:

Аlbánci – 182.650 (47,88%)
Srbové – 166.700 (43,7%)
Оstatní (Cincaři, Čerkezové, Тurci, Romové a Židé) – (8,42%)

V brzké době vydáme pokračování tohoto článku. V něm popíšeme, jak probíhalo vyhánění Srbů z Kosova a Metohije od počátku 20. století až do současnosti. Budeme se rovněž věnovat bohužel neúspěšným pokusům Srbů o rekolonizaci Kosova a také smutnému tématu etnických čistek, kterých se Albánci na Srbech opakovaně dopustili

Zdroje:

http://www.srbel.net/2012/07/08/kako-su-srbi-nestajali-sa-kosova-i-metohije/

http://srbin.info/2013/07/kako-su-srbi-nestajali-sa-kosova-i-metohijetabele-statistika/

Výročí vzniku Malé dohody, nejvýznamnějšího česko-srbského spojenectví

14.8. 2013

Je dobré si uvědomit jak nadstandardní, přátelské a bratrské byly v minulosti česko-srbské vztahy. Jedná se o přátelství trvající již po staletí. Jen málokteré dva národy měly v průběhu dějin tak nesmírně přátelské a bezproblémové vztahy. Jejich vyvrcholením bylo právě úzké spojenectví v rámci Malé dohody.

Dne 14. srpna roku 1920 byla v Bělehradě podepsána smlouva o založení Malé dohody. Jednalo se o obranný, vojenský a politický spolek tří států: Československa, Jugoslávie a Rumunska. Dnes si tedy připomínáme přesně 93. výročí této významné události.

Tehdy v Bělehradě byla podepsána spojenecká smlouva právě mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávií). Proto náš článek v prvé řadě mluví především o česko-srbském spojenectví. Navíc právě Srbsko je nástupnickým státem Jugoslávie, stejně jako je Česká republika nástupnickým státem Československa.

Rumunsko přistoupilo k Malé dohodě o rok později. Protože bylo Rumunsko v té době monarchií, stejně jako Jugoslávie, bylo spojenectví Rumunska a Jugoslávie utuženo sňatkem. Jednalo se o sňatek rumunské princezny Marie z Hohenzollern-Sigmaringenu, dcery rumunského krále Ferdinanda I. s jugoslávským následníkem trůnu princem Alexandrem I. Karađorđevićem.

Cílem Malé dohody, jež se opírala o spojenectví s Francií (tehdy hlavní mocností Evropy) bylo zabránění každému pokusu Habsburků o návrat na trůn. Všechny tři členské státy byly životně závislé na udržení nových hranic, jež byly v Evropě vytyčeny po první světové válce. Hlavní hrozbu pro všechny tři státy totiž představoval maďarský revizionismus a případný návrat Habsburků na maďarský, respektive uherský trůn.

Poslední rakouský císař a uherský král Karel I. se dvakrát pokusil o návrat na uherský trůn a převzetí moci v Maďarsku. Jeho druhý pokus z roku 1921 byl málem úspěšný a tak tehdy Československo spolu se svými spojenci provedlo částečnou mobilizaci, aby v případě potřeby mohla vojska Malé dohody zasáhnout a zabránit Karlovi I. v převzetí moci.

Nejužší bylo v rámci Malé dohody právě spojenectví Československa a Jugoslávie. V meziválečné době byl Bělehrad považován za našeho nejbližšího spojence. To se také potvrdilo v roce 1938, kdy Československo tváří v tvář mnichovské dohodě našlo největšího zastánce právě v bratrském srbském národě. Srbové, na rozdíl od Francie a Velké Británie, nezapomněli na spojenectví s naší zemí a nezradili nás. Desetitisíce srbských dobrovolníků se hlásily na pomoc naší vlasti. Srbští dobrovolníci, mezi nimiž byli i vysocí důstojníci, tehdy chtěli bojovat a umírat po našem boku a pomoci nám tak v obraně před německou agresí.

Později, v době kdy byla naše zem okupována, utíkali mladí muži z tehdejšího protektorátu, aby se dostali do spojeneckých zemí a mohli se v nich zapojit do boje proti Německu. Nejčastěji emigrovali právě přes Jugoslávii a Srbové jim tehdy všemožně pomáhali. V samotné Jugoslávii dokonce vznikla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, tvořená Čechy a Slováky.

Spojenectví z dob Malé dohody nebylo zapomenuto ani po druhé světové válce. V roce 1968 v době pražského jara plánovala tehdejší reformní československá vláda, spolu s Jugoslávií a Rumunskem obnovu tohoto spojenectví. To mělo být spojenectvím nezávislých evropských zemí, jež se nechtějí podřizovat SSSR ani USA.

Bohužel však invaze vojsk Varšavské smlouvy nejenže zardousila obnovující se svobodu v naší zemi, ale také zabránila realizaci tohoto spojenectví. Jugoslávie tehdy ostře protestovala proti okupaci naší země. V Bělehradě i dalších srbských městech lidé masově demonstrovali na podporu Československa. Srbové si velmi vážili také oběti Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili na protest proti okupaci. Po celou dobu komunistického režimu naši lidé nejčastěji emigrovali právě přes Jugoslávi. Byli zde pokaždé přijmáni jako nejmilejší bratři a s emigrací jim místní vždy vlídně a ochotně pomohli.

Je dobré si uvědomit jak nadstandardní, přátelské a bratrské byly v minulosti česko-srbské vztahy. Jedná se o přátelství trvající již po staletí. Jen málokteré dva národy měly v průběhu dějin tak nesmírně přátelské a v podstatě bezproblémové vztahy. Jejich vyvrcholením bylo právě úzké spojenectví v rámci Malé dohody.

O to víc si také uvědomíme hanebnost našich vlád, které na příkaz USA nejprve souhlasily s bombardováním Jugoslávie v roce 1999, a v roce 2008 dokonce uznaly nezávislost Kosova. Je třeba také dodat, že se naše zem v 90. letech na příkaz západu rovněž připojila k brutálnímu embargu, jež bylo uvaleno na srbské země a jež způsobilo v Jugoslávii ekonomickou katastrofu.

Proto je třeba, abychom alespoň my následovali naše předky a po jejich vzoru se snažili o obnovu nadstandartně přátelských česko-srbských vztahů. Nejlépe můžeme naše přátelství dokázat tak, že poskytneme pomoc nejohroženějším Srbům. Těmi jsou právě Srbové na Kosovu a Metochii, kteří humanitární pomoc nutně potřebují. Dále je velmi potřebné pořádat informační kampaně a demonstrace na podporu srbského Kosova. Alespoň částečně tak můžeme odčinit ostudná rozhodnutí našich vlád a odvděčit se bratrům Srbům za jejich oddanou pomoc a podporu, kterou nám v minulosti tolikrát poskytli.

Humanitární koncert na podporu srbského Kosova

12.8. 2013

V Srbsku i v dalších etnicky srbských zemích se pravidelně konají humanitární koncerty na podporu zachování srbského živlu a kultury na Kosovu a Metochii. Obvykle na nich vystupují známí srbští vlastenečtí zpěváci či kapely a veškerý výtěžek z koncertů je věnován na humanitární pomoc.

Další z celé řady obdobných koncertů se bude konat v Černé Hoře v přímořském letovisku Herceg Novi a to již tuto sobotu 17. srpna. Koná se pod názvem „Za naše Kosovo a Metochii“ a jeho organizátory jsou Delije, fanoušci fotbalového klubu Crvena zvezda Bělehrad. Město Herceg Novi leží v překrásném zálivu Boka Kotorská, jež je znám jako nejjižnější fjord Evropy. Obyvatelé tohoto města se hlásí převážně k srbské národnosti a tak je Herceg Novi považován za baštu Srbů na jadranském pobřeží. Navíc zdaleka nejvíc turistů putuje do Černé hory k moři právě ze Srbska, takže koncert nebude mít v žádném případě nouzi o návštěvníky.

Vystoupí zde v prvé řadě Ivana Žigon, jež je v Srbsku nejpopulárnější zpěvačkou vlasteneckých písní. Je pravidelným účastníkem řady srbských vlasteneckých demonstrací, na nichž krom řečnění samozřejmě také zpívá. Navíc je velmi aktivní ve sdružení srbsko-ruského přátelství. Propaguje srbskou kulturu v Rusku a ruskou v Srbsku a pomáhá organizovat ruskou pomoc Srbům na Kosovu.

Na koncertu vystoupí také hudební skupina „Kosovski božuri“. Tu tvoří srbské děti z Kosova a jejich hlavní organizátorkou je právě Ivana Žigon. Zpívají rovněž vlastenecké písně, v prvé řadě o Kosovu. Na koncertu vystoupí rovněž další známá zpěvačka srbských lidových písní Jelena Tomašević. Dále na koncertu vystoupí folklorní soubor Ilija Kišić, hudební skupina Zelenika a kostelní pěvecký sbor Kumbor.

Veškerý výtěžek z koncertu bude věnován na obnovu srbského chrámu svatých archandělů na Kosovu nedaleko Prizrenu, jenž byl v minulosti zničen albánskými extrémisty. Koncertu požehná místní vysoký hodnostář Srbské pravoslavné církve, protojerej-stavrofor Gojko Perović, spolu s duchovenstvem kraje Herceg Novi.

Pokud se náhodou někdo z našich čtenářů bude tou dobou nacházet na dovolené v Černé Hoře, pak ať neváhá, humanitární koncert v Herceg Novi můžeme vřele doporučit.

Doufejme, že se v budoucnu bude humanitární koncert na podporu Srbů na Kosovu pořádat také u nás v České republice. Pokud by jste chtěli ohrožené a utlačované Srby na Kosovu podpořit již teď, pak máte možnost skrze námi organizovanou sbírku. Více informcí o ní se dozvíte zde.

Ivana Žigon a Kosovski božuri společně zpívají známou vlasteneckou píseň „Oj Kosovo Kosovo“ na jednom z humanitárních koncertů

Uplynulo 100 let od konce balkánských válek a osvobození Kosova

10. 8.  2013

Právě na dnešní den připadá sté výročí konce druhé balkánské války. Jedná se o neobyčejně významné výročí pro srbský národ, neboť právě během balkánských válek byla definitivně osvobozena všechna srbská území od 500 let trvající turecké nadvlády. Především však bylo osvobozeno Kosovo a Metochie, což je vzhledem k současné okupaci těchto území obzvlášť aktuální.

První balkánská válka vypukla 8. října roku 1912. Srbsko, Řecko, Bulharsko a Černá hora se spojily proti Osmanské říši. Jejich cílem bylo definitivní osvobození těch částí Balkánu, jež byly dosud pod nadvládou Istanbulu. Válka byla ukončena 30. května roku 1913. Turci byli během ní na hlavu poraženi a prakticky vyhnáni z Evropy. To se ovšem nelíbilo řadě evropských mocností. Rusko plně podporovalo boj balkánských zemí za vyhnání Turků z Evropy. Oproti tomu Německo a Rakousko-Uhersko podporovaly Turky. Itálie a Rakousko-Uhersko si nepřály, aby Srbsko získalo přístup k moři. Proto tyto dvě prosadily vznik Albánie.

Zároveň Německo spolu s Rakousko-Uherskem poštvaly Bulharsko k věrolomnému útoku proti jeho dosavadním spojencům, Srbsku a Řecku. Nečekaným útokem Bulharů na nic netušící Srby a Řeky tak začala druhá balkánská válka. Stalo se tak 29. června roku 1913. Pro Bulharsko se však jednalo o příliš velké sousto, situace navíc využilo Rumunsko a také Turecko k útoku na Bulhary. Sofie tak urychleně požádala o mír a ten byl uzavřen v Bukurešti přesně před 100 lety, 10. srpna roku 1913.

Naším hlavním a prvořadým tématem je však Kosovo. Proto Vám přinášíme text článku „Sté výročí osvobození Kosova a Metochie“. Tento článek vyšel k příležitosti daného výročí 19. listopadu loňského roku. Věnuje se nejen samotné historické události, ale také aktuální situaci na Kosovu a tomu jak bylo dané výročí vnímáno a připomínáno v samotném Srbsku.

Doufejme, že Srbové znovu osvobodí Kosovo a Metochiji, stejně jako jej osvobodili roku 1912. Pevně také doufejme, že se toto nové osvobození obejde bez boje a krveprolití a že k němu dojde pokojnou mírovou cestou.

 

 Sté výročí osvobození Kosova a Metochie

V těchto dnech si Srbové a spolu s nimi také další balkánské národy připomínají uplynutí 100 let od vyhnání Turků z Balkánu a definitivního osvobození od posledních zbytků osmanské nadvlády. K těmto slavným událostem došlo během první balkánské války. Pro Srby má toto výročí obzvlášť velký význam, neboť se jim tehdy podařilo osvobodit od více než 500 let trvajícího tureckého jařma také Kosovo, jež považují za svou svatou zemi. Toto výročí je však pro Srby dnes spíše bolestivé, uvědomíme-li si, že je v současnosti Kosovo okupováno a Srbové v něm žijící jsou utlačováni. Situace je tak téměř stejná jako před více než sto lety.

Válka za osvobození Kosova

První balkánská válka, zuřící v letech 1912-1913, představuje jednu z nejslavnějších kapitol moderní srbské historie a Srbové jsou na ni dodnes právem hrdí. Tato válka úspěšně ukončila více než pět století trvající boj Srbů za osvobození od turecké nadvlády. Její počátky sahají až do 14. století, kdy Osmané porazili Srby ve slavné bitvě na Kosově poli r. 1389. Srbsko se po té stalo vazalem Osmanské říše, která jej r. 1459 definitivně pohltila a srbská státnost tak na dlouhá staletí zanikla. Srbové se však nevzdávali a při každé příležitosti se bouřili proti tureckému útisku. V letech 1804-1815 došlo konečně k úspěšným povstáním a Srbsko získalo autonomii na Istanbulu a r. 1878 pak také úplnou nezávislost. Takzvané Staré Srbsko bylo ale nadále pod Osmanskou nadvládou. Jedná se o území dnešního Kosova a Metohije, republiky Makedonie a také tzv. novopazarského Sandžaku, neboli Rašky, jež leží na jihozápadě Srbska, severně od Kosova. Kromě těchto území ovládali Turci tehdy v Evropě také dnešní Albánii a další oblasti na severu dnešního Řecka a jihu Bulharska. S podporou Ruska uzavřely balkánské státy – Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko, spojenectví s cílem vyhnat Turky definitivně z Evropy.

Válka začala 8. října 1912. Hlavní síly srbské armády postupovaly do Makedonie. Zde se střetly s tureckou armádou. Ve dnech 23. – 24. října došlo k bitvě u Kumanova. Ta se stala nejslavnějším vítězstvím srbských zbraní v celé této válce a dodnes se jedná o jednu z nejoslavovanějších událostí srbské historie. Již na bojištích Kumanova byla válka téměř rozhodnuta. Turci zde byli na hlavu poraženi a jejich armáda v nepořádku a spěchu ustupovala. Srbská vojska pak bez větších problémů osvobozovala Makedonii, včetně Skoplje, jež bylo hlavním městem srbského carství ve 14. století. Především však osvobodila vytoužené Kosovo. Poté následovala další srbská vítězství nad Turky v bitvách u Prilepu a Bitolje. V prosinci uzavřelo Turecko, jež bylo poraženo na všech frontách, příměří s vítěznými státy. Následovala dlouhá vyjednávání o míru, jež ovšem nikam nevedla, a tak byly v únoru 1913 obnoveny boje. Osmanské síly v nich byly definitivně poraženy a s výjimkou Istanbulu bylo Turecko zcela vytlačeno z Evropy. Dne 30. května 1913 byl konečně podepsán mír.

Jak vnímali Srbové osvobození Kosova

Tyto slavné dny jsou zachyceny v písni, jež nese název „Srpska se truba s Kosova čuje“(volně přeloženo „srbská polnice na Kosovu troubí“). Tato píseň je dodnes v Srbsku všeobecně známá a velmi populární. Zpívá se v ní o radosti, jež prostoupila celým srbským národem po osvobození Kosova. Srbové v této vítězné válce, i v kumanovské bitvě, viděli také odvetu za prohranou bitvu na Kosově poli z roku 1389. V písni se zpívá o tom, že srbská armáda těmito vítězstvími konečně pomstila Miloše Obiliće, knížete Lazara i ostatní hrdiny, jež padli před více než pěti sty lety v bitvě na Kosovu. Tato bitva z dávného středověku měla a dodnes pro Srby má téměř náboženský význam. Její odkaz a s ní i význam celého Kosova je hluboce zakořeněn v srbské kultuře a tradicích. Vždyť po staletí pěstoval srbský lid celé cykly epických písní, v nichž opěvoval především a hlavně hrdiny bitvy na Kosovském poli a připomínal si její tragický význam pro další osud národa. Veškeré úsilí Srbů a jejich protiturecké boje směřovaly ke Kosovu, jako k vytouženému a vrcholnému cíli osvobozeneckých válek.

Slavná srbská vlastenecká píseň „srpska se truba s Kosova čuje“ spolu s dobovými válečnými záběry

 

Mravní sílu a oddané vlastenectví tehdejších Srbů dokazují slova srbského historika a akademika Ljubomira Kovačeviće. Jeho jediný syn Vlade padl v bitvě u Kumanova. Po převozu jeho těla do Bělehradu pronesl na jeho pohřbu Ljubomir tato slova: „Synu, pět set let srbský národ čekal na dobu, kdy osvobodí Kosovo, teď se jí konečně dočkal. Ty jsi padl ve válce za tuto svatou věc a já jsem jako otec hrdý na to, že jsem měl možnost tě vědomě a s hrdostí obětovat pro tento svatý cíl, pro který jsem i já sám žil. Synu, já nepláču, já jsem na tebe hrdý, neboť ty jsi jedním z rytířů, kteří po staletích útrap přišli a svojí smrtí zachránili životy milionů lidí. Předstup před Boha a vzkaž s radostí Dušanovi a Lazarovi, i všem ostatním mučedníkům Kosovské bitvy, že jsou konečně pomstěni. Přenes jim naši velikou radost z tohoto vítězství i z lepší budoucnosti, která teď čeká celý srbský národ“. Tato slova dokonale ilustrují nejen to, jak Srbové vnímali své tehdejší vítězství v historickém kontextu, ale také tehdejší systém hodnot, v němž byl boj za vlast a národní svobodu samozřejmostí, a jenž byl tehdy vlastní nejen Srbům, ale i ostatním národům Evropy. Můžeme si tak uvědomit, jak veliký a propastný rozdíl je mezi dnešní a tehdejší Evropou v morálce a hodnotách, jež lidé vyznávají.

Situace na Kosovu dnes, 100 let od osvobození

Svoboda, kterou tehdy Srbové vybojovali, však bohužel nebyla trvalá. Dnes, kdy si připomínají toto slavné sté výročí, je Kosovo opět pod cizí nadvládou a okupací, a kosovští Srbové jsou vystaveni útlaku ze strany tamních Albánců. Historie se tak v mnoha směrech opakuje, neboť i před rokem 1912 byli Srbové v Kosovu systematicky utlačováni kosovskými Albánci, jež byli loajální vůči osmanské moci. Situace je o to těžší, že bělehradské vlády v posledních několika letech téměř rezignovaly na snahu udržet Kosovo v rámci Srbska. Bělehrad neustále ustupuje požadavkům Bruselu a Washingtonu. Oficiálně se samozřejmě nechce Kosova v žádném případě vzdát, v praxi ale vedou neustálé ústupky k upevňování pozice vlády „nezávislého Kosova“. Kosovští Srbové jednoznačně odmítají uznat „nezávislé Kosovo“ a jeho instituce. Cítí se však opuštěni vládou v Bělehradě, která jim namísto reálné podpory mnohdy spíše hází klacky pod nohy a situaci jim komplikuje.

Hlavním cílem srbské vlády je vstup do Evropské unie a stále více se zdá, že je pro jeho uskutečnění patrně ochotna obětovat i Kosovo. Nově zvolený srbský prezident Tomislav Nikolić sice prohlásil, že Srbsko se vzdá raději potencionálního členství v EU než Kosova. Praktické kroky srbské vlády tomu ale neodpovídají. Svědčí o tom také oficiální oslavy stého výročí slavné osvobozenecké války. Ty se konají od října v řadě srbských měst a organizují je jak státní instituce, tak i různé vlastenecké organizace. Státem organizované oslavy jsou však zcela nedostatečné, vzhledem k tomu o jak veliké a významné výročí se jedná. S přihlédnutím k současné situaci v Kosovu, by mělo být samozřejmostí neustálé připomínání faktu, že tehdy, před sto lety, bylo osvobozeno především Kosovo. Oficiální média a politici o tom raději příliš nemluví. Odpovídá tomu i projev samotného prezidenta Tomislava Nikoliće. Ten ve svém proslovu během hlavních oslav výročí bitvy u Kumanova vůbec nezmínil fakt, že tehdy došlo také k osvobození Kosova, a vůbec o Kosovu nijak nemluvil. Namísto toho věnoval značnou část projevu tomu, že Srbsko musí usilovat především o to, aby se stalo členem Evropské unie. To dokonale ilustruje politiku vedení srbského státu. Pravdou je, že Tomislav Nikolić Kosovo alespoň zmínil při jiných menších oslavách spojených s tímto slavným výročím, ale i tak se jedná o zcela nedostatečné připomínání události, jež je nejen historicky významná, ale především žhavě aktuální.

Není tedy divu, že na hlavním transparentu demonstrujících vlastenců, kteří si v Bělehradě připomínali toto slavné výročí, bylo napsáno: „Srbsko, zapomnělo jsi co je to svoboda“. Tím kritizovali nedostatečné úsilí vlády o udržení Kosova, stejně jako apatii části srbské společnosti. Kosovští Srbové však svůj boj nevzdávají a nadále nekompromisně usilují o zachování Kosova v rámci Srbska, a to i za cenu krvavých střetů, k nimž, bohužel, v Kosovu nadále čas od času dochází. Situace je zde stále velmi napjatá. Mají podporu srbské veřejnosti a vlasteneckých organizací, jež alespoň částečně suplují nedostatečnou podporu bělehradské vlády. Velmi významná je také podpora mezinárodní, jež přichází především od Ruska, ale také od lidí a organizací z řady evropských zemí, včetně České republiky. Tato podpora ze zahraničí má pro Srby velký význam. Nadále neztrácejí naději, nevzdávají se a věří, že Kosovo bude opět pevnou součástí srbského státu.

Srbská vlastenecká píseň „devet meseci“ jež vznikla na podzim loňského roku k příležitosti 100. výročí osvobození Kosova

Originální vydání článku „Sté výročí osvobození Kosova a Metohie“ najdete zde:   http://cervenobili.cz/10715/ste-vyroci-osvobozeni-kosova-a-metohije/

Fotbaloví fanoušci ze Srbska, Černé hory a Republiky Srbské přinesli pomoc Srbům na Kosovu

Fanoušci fotbalových klubů ze Srbska, Černé hory a republiky Srbské v Bosně a Hercegovině uspořádali humanitární sbírku, během níž shromáždili celkem 3 600 euro. 29. června 2013, den po nejvýznamnějším srbském národním svátku Vidovdan,  fanoušci osobně věnovali finanční pomoc potřebným na Kosovu. Vybrané peníze věnovali na výstavbu ohrad kolem polí, jež patří rodinám srbských utečenců, které se vrátili na Kosovo. Většina rodin, jimž byla pomoc určena, žije v obci Dragoljevac.

Během své cesty navštívili starobylý klášter Visoki Dečani, kde se zúčastnili ranní bohoslužby. Jak uvedli, nebylo pro ně snadné ráno vstávat, neboť den před tím bouřlivě slavili Vidovdan 🙂  Humanitární pomoc organizovali předáci fanoušků těchto fotbalových klubů: Partizan z Bělehradu, Crvena Zvezda rovněž z Bělehradu, Budučnost z Podgorice, Borac z Banja Luke, Zemun z Bělehradu, Radnički z Niše, Vojvodina z Nového Sadu, Sloboda z Užice, Radnički z Kragujevace, OFK Bělehrad, Spartak ze Subotice, Radnički z Valjeva.

Fanoušci rovněž v červenci minulého roku přinesli humanitární pomoc, jež věnovali na výstavbu plotů kolem domů srbských uprchlíků, kteří se vrátili na Kosovo do obce Drenovac. Ploty jsou zde nezbytně nutné, neboť umožní navrátilcům alespoň nějakou ochranu před krádežemi. Tamní albánské obyvatelstvo se snaží Srby vystrnadit, a proto je často okrádá a zahrádky a pole srbských navrátilců ničí tím, že na nich pase svůj dobytek. Přitom kosovská policie proti těmto nepravostem nijak nezasahuje.

Fanoušci klubu Budučnost z Podgorice, tzv. „Varvari“, již v minulosti opakovaně navštívili kláštery na Kosovu a Metochiji a poskytli humanitární pomoc rodinám srbských uprchlíků, které se vrátily do svých domovů na Kosovu.

Pro lidi, kteří zůstali na Kosovu, hodně znamená, když se dozví, že jsme přišli z Černé Hory a že nadále existují lidé, kteří nezapomněli na své bratry na Kosovu. Oni žijí ve velmi těžkých podmínkách, ale drží pevně při sobě a jsou neuvěřitelně stateční.“, „Bylo pro nás ctí je navštívit a určitě přijdeme znovu na Kosovo a budeme zde nadále pomáhat tolik, kolik nám naše možnosti dovolí.“, řekl představitel fanoušků Budučnosti Varvarů, jenž se zúčastnil nedávné humanitární návštěvy.

Zajímavé a velmi pozitivní je také to, že humanitární pomoc společně organizovali fanoušci klubů, kteří jsou jinak ve fotbale a fandění velkými soupeři.

Je jisté, že když jde o fotbal, došlo by ke sporům mezi fanoušky, ale tady jde o pomoc potřebným a ta je naší křesťanskou povinností. Proto teď fanoušci soupeřících klubů dali najevo solidaritu a svůj křesťanský duch.“, řekl jeden z představitelů Varvarů, fanoušků Budučnosti.

Fanouškům se rovněž dostalo velké pocty, neboť obdrželi děkovný list od kláštera Visoki Dečani, za pomoc srbským navrátilcům na Kosovu.

 

Zdroj:    http://srbin.info/2013/07/navijaci-iz-srbije-crne-gore-srpske-doneli-pomoc-srbima-na-kosmetu/

Humanitární pomoc Srbům na Kosovu a Metochiji – vyhlašujeme sbírku!

Kosovo je historickým srbským územím, již 14 let je však okupováno silami NATO a tamní Albánci zde nelegálně vyhlásili svůj narkostát. Srbové se stali obětí etnických čistek, jejich vesnice byly vypalovány a oni sami byli zabíjeni a masově vyháněni ze svých domovů. Albánští extrémisté ničili a vypalovali rovněž staleté srbské kulturní památky, středověké kláštery a kostely, zapsané na seznamu UNESCO. Bylo vyhnáno na 200 000 Srbů a dalších nealbánců a na 1 000 civilistů bylo albánskými extrémisty povražděno.

Dnes zůstávají v Kosovu již jen zbytky původního srbského obyvatelstva, žijí v ghetech obklopeni nepřátelskou albánskou většinou. Jsou neustále vystaveni brutálnímu útlaku a šikaně ze strany Albánců. Nemohou se svobodně pohybovat mimo enklávy, v nichž žijí. Albánci jim omezují dodávky vody i elektřiny a znemožňují jim, aby se mohli zaměstnat či se alespoň zabývat zemědělstvím. Mezi Srby tak panuje uměle vyvolaná velká nezaměstnanost a chudoba.

Řada lidí je zásobována potravinami jen díky humanitárním organizacím. Nezřídka také dochází k fyzickým útokům na Srby. Cílem albánských institucí je Srbům i dalším nealbáncům co nejvíce ztížit život a vypudit je z jejich domovů. Neustále hrozí, že se stanou obětí nové etnické čistky.

Proto Srbové žijící v Kosovu potřebují naši pomoc, aby se jejich životní podmínky zlepšily a aby přežili ve svých odvěkých domovech a nestali se vykořeněnými uprchlíky. Evropská fronta solidarity pro Kosovo zahajuje sbírku na humanitární pomoc, kterou vybereme, osobně předáme potřebným přímo na Kosovu. Pomoc bude předána základní škole v jednom ze srbských ghet na Kosovu a také tamním chudým rodinám s malými dětmi.

S organizováním humanitární pomoci na Kosovu máme již zkušenosti a o celé této sbírce i naší cestě na Kosovo budou vydány podrobné reportáže s detailními informacemi o předání humanitární pomoci i o lidech, kterým pomůžeme. Celou tuto akci organizujeme společně s přáteli z Evropské fronty solidarity z Itálie, Belgie, Francie a dalších zemí, kteří mají již s touto humanitární pomocí bohaté zkušenosti a kteří rovněž pořádají sbírky ve svých zemích.

Finanční pomoc můžete posílat na tento účet: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“.

Dále můžete také věnovat hračky pro děti, čisté oblečení, hygienické pomůcky… Jakou formou tuto pomoc budete moci předat, vás budeme později informovat. Projevme lidskost a pomozme bratrskému slovanskému národu. Nezapomeňme, že naši bratři Srbové v minulosti vždy stáli při nás. Za první světové války nás masivně podporovali v našem úsilí o vytvoření samostatného českého státu. V roce 1938 se hlásili na pomoc naší vlasti desítky tisíc srbských dobrovolníků. V roce 1968 byli Srbové opět při nás a pořádali masivní demonstrace proti okupaci naší vlasti. Naše vláda se však zachovala zrádně a hanebně, když v roce 1999 podpořila bombardování Srbska a v roce 2008 uznala jako jedna z prvních „nezávislost“ Kosova. Proto alespoň my ukažme, že vláda není národ a že my stojíme na straně na straně Srbského národa a jejich práva na zachování srbské identity na Kosovu a Metochiji. Každá pomoc má pro trpící Srby na Kosovu ohromný význam. Srbský prvek se z regionu postupně vytrácí a Srbové zde přicházejí o svou identitu. Dokažme všichni společně, že nám není osud srbského národa lhostejný a pomozme!

Putin znovu jasně zopakoval: Kosovo je Srbsko!

Vladimír Putin vzkázal patriarchovi Srbské pravoslavné církve Irineju, že Moskva bude nadále v mezinárodní politice jasně obhajovat pozici, dle níž Kosovo a Metochije právem náleží Srbsku.

Rusko bude pokračovat v maximální podpoře Srbů v jejich spravedlivém boji, jehož cílem je ochránit území, obyvatelstvo a chrámy Kosova a Metochije. Moskva neuzná nelegálně vyhlášenou samostatnost Kosova, jež porušuje rezoluci 1244 rady bezpečnosti OSN, stejně jako všechny normy mezinárodního práva.

Vladimír Putin se dne 25. července setkal v Kremlu s patriarchou Irinejem a tlumočil mu tyto postoje Ruska.

První muž největšího státu světa oznámil hlavě Srbské pravoslavné církve, že Moskva bude nadále na mezinárodní scéně zastupovat principiální postoj, dle nějž Kosova a Metochije právem patří Srbsku.

Na setkání byly přítomny delegace několika pravoslavných církví. Jejich představitelé přednesli své proslovy a po té promluvila Jeho svatost patriarch Irinej. Pak následovala řeč Vladimíra Putina o hrozivé situaci, v níž se nacházeli a nacházejí Srbové žijící na Kosovu a Metochiji. Srbský patriarcha byl velmi spokojený s tímto setkáním, neboť se přesvědčil, že je prezident Ruska detailně informován o utrpení Srbů i dalších nealbánců na Kosovu a Metochiji.

Putin se včera setkal také s prezidentem Srbska Tomislavem Nikolićem. Účastnili se zde oslav 1025 výročí pokřtění Ruska, jež organizuje prezident Ukrajiny Viktor Januković.

 

Zdroj: http://srbin.info/2013/07/putin-kosovo-je-srbija/

Výročí masakru srbských civilistů na Kosovu ve vesnici Staro Gracko

Ve vsi Staro Gracko, nedaleko Lipljana, bylo 23. července roku 1999 zavražděno 14 srbských civilistů. Jednalo se o rolníky, kteří byli zabiti, když pracovali na svých polích. Tento zločin spáchali příslušníci albánské separatistické organizace UCK. Došlo k němu v době, kdy NATO oficiálně nastolilo „mír“ v Kosovu. V červnu byla srbská armáda, po bombardování západními státy, přinucena se stáhnout z Kosova. Po té bylo toto území obsazeno okupačními vojsky NATO a s jejich podporou zahájila UCK etnické čistky a teror proti všem nealbáncům. Srbské vesnice byly vypalovány a srbští civilisté vražděni. Masakr z vesnice Staro Gracko patří k těm nejhorším.

Zavražděni byli tehdy tito civilisté: Milovan Jovanović, Jovica a Rade Živić, Andrija Odelović, Slobodan Mile, Novica a Momčilo Janićijević, Stanimir a Boško Djekić, Saša a Ljubiša Cvejić, Nikola Stojanović a Miodrag Tepšić.

Při příležitosti výročí tohoto zločinu bylo ve vsi uspořádáno pietní shromáždění, na němž byli přítomni jak představitelé vládní kanceláře pro Kosovo a Metochiji, tak také představitelé místní samosprávy kosovských Srbů. Již 19. července začaly vzpomínkové akce, věnované památce obětem masakru ve vsi Staro gracko, ale také všem dalším obětem teroru UCK a NATO. Pietní mše pak byla sloužena 23. července.

Stejně jako všechny další zločiny a vraždy spáchané na Srbech a dalších nealbáncích, nebyl ani tento zločin nikdy vyšetřen a nikdo za něj nebyl odsouzen. Mezinárodní okupační síly nejen že nebránily albánským extrémistům v páchání zločinů a provádění etnických čistek, ale dokonce je v tom často přímo i nepřímo podporovaly. Není tedy divu, že žádný z těchto zločinů nebyl nikdy vyšetřen a potrestán.

 

Zdroj: http://srbin.info/2013/07/parastos-za-srbe-ubijene-u-selu-staro-gracko/