Archiv pro rubriku: Srbsko

Srbové i přes brutální nátlak bojkotovali opakované kosovské volby

Před nedávnem jsme Vás informovali o komunálních volbách na Kosovu, jež představují aktuálně největší problém v tomto jihosrbském regionu. Jejich cílem je zlikvidovat srbskou samosprávu, kterou až doposud Srbové měli v enklávách, které nadále na Kosovu obývají. Nejnapjatější je přitom situace na severu Kosova. Zde leží čtyři okresy, jež jsou obývané kompaktně Srby a nejsou pod kontrolou kosovské narko-vlády. Právě komunální volby, jež se zde konaly 3. listopadu, to měly změnit. Organizovala je kosovská vláda a tak zastupitelstvo i starostové, zvolení v těchto volbách, budou podřízení kosovské vládě a budou fungovat v rámci institucí tzv. „nezávislého Kosova“. Srbové by svou účastí na těchto volbách v podstatě legalizovali „nezávislost“ Kosova.

Proto Srbové na severu Kosova tyto volby masově bojkotovali a to i přes zdrcující propagandu a tlak. Ten na ně vyvíjely nejen západní okupační síly a kosovská vláda, ale také samotná srbská vláda, která je prozápadní a na nátlak EU a USA v podstatě zrazuje své občany na Kosovu. Informace o těchto událostech jsme vám přinesli v těchto článcích: Odpor Srbů proti kosovským volbám a Srbské vítězství v boji o Kosovo: Úspěšný bojkot kosovských voleb.

Plány západu tak byly překaženy, neboť v Kosovské Mitrovici, jež je centrem srbských okresů na severu Kosova, dosáhla volební účast pouhých 2 %. Proto prozápadní bělehradská vláda vyslala své policisty v civilu a kuklách, aby zaútočili na volební místnosti v Kosovské Mitrovici. Z útoku následně obvinila srbské vlastence, kteří propagovali bojkot voleb. Zároveň se stal tento útok záminkou pro opakování voleb v Kosovské Mitrovici.

Tentokrát vyvinula prozápadní srbská vláda na své občany na severu Kosova ještě mnohem brutálnější tlak, ve snaze přinutit je, aby se zúčastnili voleb. Vrcholem bylo prohlášení předsedy srbské vlády Ivice Dačiće. Ten řekl, že pokud se Srbové v Kosovské Mitrovici nebudou účastnit opakovaných kosovských voleb, pak od nich dá bělehradská vláda ruce pryč, přestane je jakkoliv podporovat a vydá je na milost a nemilost kosovským Albáncům. Většina Srbů na severu Kosova je přitom existenčně závislá na srbské vládě. Ta totiž vytváří velkou část tamních pracovních míst. I přesto je ale v oblasti ohromná nezaměstnanost a tak je ohromné množství tamních Srbů závislé na sociální pomoci, kterou dostává od bělehradské vlády.

Prozápadní premiér Dačić rovněž prohlásil, že Srbsko neobětuje svou budoucnost kvůli 10 000 Srbů, kteří žijí v Kosovské Mitrovici. Tou budoucností měl na mysli vstup Srbska do EU. Jinými slovy tak řekl, že prozápadní srbská vláda raději zradí 10 000 svých občanů a vzdá se jich, jen proto, aby Srbsko vstoupilo do EU. Dokonce bylo Srbům vyhrožováno novými etnickými čistkami. Bylo oznámeno, že pokud Srbové nepůjdou k volbám, pak možná Albánci spáchají rozsáhlou etnickou čistku, vyženou Srby ze severu Kosova a mnohé z nich dokonce povraždí. Ani tyto hrůzné výhrůžky ovšem Srby nepřinutili k účasti na volbách.

volby
Kosovská Mitrovice obsazená po zuby ozbrojenýmí vojáky a policisty v době opakovaných voleb 17. listopadu

Velká část Srbů na severu Kosova je zaměstnána v tamních srbských úřadech, školách či nemocnicích i ve státních podnicích. Navíc jak již bylo řečeno, nezaměstnanost je zde ohromná a tak je řada lidí závislá na podpoře, kterou dostává od bělehradské vlády. Toho prozápadní vláda zneužila. Zaměstnancům všech těchto státních institucí a podniků, bylo nařízeno, že musejí jít kolektivně i s rodinami pod dohledem svých nadřízených k volbám, pokud by odmítli, přijdou o práci.

Stejně tak bylo vyhrožováno i řadě lidí závislých na sociálních dávkách, že o ně přijdou, pokud nepůjdou k volbám. Dokonce bylo některým lidem přímo nařizováno, koho mají volit. Vyhrožováno bylo dokonce i jedné těhotné ženě, že přijde o mateřskou, pokud nepůjde k volbám. Přitom jí bylo rovnou přikázáno, koho musí volit. Tlak byl vyvíjen i na studenty univerzity v Kosovské Mitrovici. Těm z nich, kteří bydlí na kolejích, bylo oznámeno, že se budou muset z kolejí vystěhovat, pokud nepůjdou volit. V Kosovské Mitrovici také došlo k zatčení srbského novináře Ivana Maksimoviće a jeho manželky Sanji a to jen proto, že nesouhlasili s kosovskými volbami a nebáli se propagovat jejich bojkot.

Tento brutální tlak, však někdy nabyl přímo i násilnou podobu. Dvěma Srbům, kteří odmítali jít k volbám, byla neznámými útočníky zapálena auta. Dále byli dva zaměstnanci jednoho státního podniku, kteří odmítli příkaz jít volit, brutálně zbyti ochrankou jednoho z tamních kolaborantských politiků a museli být s těžkým ublížením na zdraví převezeni do nemocnice.


Takto vypadaly opakované volby v Kosovské Mitrovici 17. listopadu

Volby se konaly v neděli 17. listopadu. Celá Kosovská Mitrovice byla obsazena ohromným množstvím po zuby ozbrojených příslušníků západních okupačních sil i kosovské policie. Dále zde bylo také množství policistů a agentů srbské prozápadní vlády v civilu, kteří měli na tamní Srby rovněž vyvíjet tlak. Jakákoliv propagace bojkotu voleb byla zcela znemožněna.

I přes veškerý brutální tlak i výhružky ovšem Srbové na sevru Kosova prokázali svou nezdolnost a opět volby bojkotovaly. Pravda, volební účast byla sice díky brutálnímu nátlaku a výhružkám mnohem vyšší než 3. listopadu a dosáhla 20%. I přesto ale jasná většina Srbů volby bojkotovala. Tato žalostná volební účast však západu, Bělehradu i kosovské vládě stačí k tomu, aby byly tyto volby uznány za legitimní. Srbové ze severu Kosova však na sebe můžou být hrdí, že odolali masivnímu tlaku a bojkotem voleb jasně dokázali, že za každou cenu chtějí zůstat součástí Srbska.

Na závěr ještě dodejme, že v době konání voleb došlo v Kosovské Mitrovici ke dvěma menším zemětřesením. Jednalo se však naštěstí o velmi drobná zemětřesení a tak naštěstí nenapáchala žádné škody. Srbové, si tato zemětřesení vykládají jako projev Božího hněvu na zrádce, kteří spolupracují s USA, EU a kosovsko-albánskou vládou. Dle nich Bůh tímto způsobem upozornil Srby, aby bojkotovali kosovské volby.

 

Čtěte také:

Odpor Srbů proti kosovským volbám

Srbské vítězství v boji o Kosovo: Úspěšný bojkot kosovských voleb.

 

Zdroje:

http://facebookreporter.org/%D0%BE%D1%82%D0%B5%D1%82%D0%BE-%D0%BA%D0%BE%D1%81%D0%BE%D0%B2%D0%BE-%D1%88%D0%B8%D0%BF%D1%82%D0%B0%D1%80%D1%81%D0%BA%D0%B8-%D0%B8%D0%B7%D0%B1%D0%BE%D1%80%D0%B8-%D0%BF%D0%BE-%D1%88%D0%B8%D0%BF%D1%82-2/

http://zavetnici.rs/index.php/saopstenja/220-2013-11-17-21-54-46

http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/360624/Dva-zemljotresa-u-Kosovskoj-Mitrovici

http://www.obraz.rs/nevidjeni-pritisci-u-kosovskoj-mitrovici/

http://www.vozd.in.rs/351_politika.html
http://srbinaokup.info/?p=20479

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 3. díl

Humanitární pomoc rodině Stanojkovićů

V dalším díle naší reportáže se budeme věnovat především pomoci velmi chudým srbským rodinám v enklávě Štrpce, které mají velké množství malých dětí. Jedná se možná o nejzajímavější část celé naší cesty. V minulém díle jsme skončili u pomoci základní škole v téže enklávě ve vsi Vrbeštica. Odsud jsme již zamířili za chudými rodinami.

Další zastávkou je vesnice Sušica, kam jedeme podpořit dvanáctičlennou rodinu Radovana Stanojkoviće (54 let). Jemu a jeho manželce Ljiljanje (39 let) se narodilo celkem 14 dětí. Dvě ale bohužel onemocněly a zemřely ještě v dětství. Celkem tak mají manželé Stanojkovičovi 12 dětí, z toho 6 synů a 6 dcer. Náš průvodce Zvonko Mihajlović ocenil zásluhy Radovana Stanojkoviće takto: „Udělal toho pro Srbsko víc, než kdo jiný, protože dal své vlasti 6 budoucích vojáků a 6 budoucích matek“. Dle tradičních patriarchálních hodnot, které v Srbsku stále ještě přežívají, jsou totiž všichni chlapci budoucími vojáky a všechna děvčata budoucími matkami.

Srbsko má velký problém s nízkou porodností a vymíráním národa, stejně jako v podstatě celá Evropa. Na Kosovu se však mezi Srby nadále udržují zdravé a patriarchální hodnoty a tak mají tamní Srbové relativně vysokou porodnost, běžně mají tři nebo i čtyři děti, často však mají dětí i více. Rodina Radovana Stanojkoviće pak patří k nejpočetnější srbským rodinám vůbec.


Zde je rodina Stanojkovićů i s nejnovějším přírůstkem, dvouměsíčním miminkem Jovanem, které drží v náručí jeho nejstarší bratr Jovica (uprostřed).
Zde je rodina Stanojkovićů i s nejnovějším přírůstkem, dvouměsíčním miminkem Jovanem, které drží v náručí jeho nejstarší bratr Jovica (uprostřed).
 

Právě takovéto rodiny patří k nadějím Srbska, neboť alespoň trochu pomáhají zabrzdit smrtonosný pokles porodnosti a vymírání národa a to i za cenu velké chudoby, ve které pak tyto rodiny žijí. Vysoká porodnost je pak pro Srby obzvlášť důležitá právě na Kosovu, aby se zde počet Srbů v rámci možností zvyšoval.

Rodina Stanojkovićů je však bohužel extrémně chudá a je zcela závislá na humanitární pomoci. Vesnice Sušica, v níž tato rodina žije, se nachází vysoko v horách. Radovan Stanojković je nezaměstnaný již od za začátku okupace v roce 1999. Za války sloužil v místní domobraně, která měla za úkol chránit vesnici Sušice.

Práce pro Srby v současném Kosovu téměř není, protože všechny tamní větší podniky získali Američané jako válečnou kořist a navíc Srbové téměř nemají možnost najít si práci mimo své enklávy v oblastech obývaných Albánci. Radovanova manželka Ljiljana je pochopitelně v domácnosti a pečuje o děti. Práci si bohužel zatím neúspěšně hledá také jejich nejstarší 18-ti letý syn Jovica. Jejich chudobu umocňuje také to, že nemají žádnou možnost živit se alespoň zemědělstvím či pastevectvím. Dvě nejstarší dcery jsou již vdané a žijí se svými manžely u jejich rodin.


Společné foto aktivistů EFSK s rodinou Radovana Stanojkoviće.
Společné foto aktivistů EFSK s rodinou Radovana Stanojkoviće.
 

Podmínky, v nichž rodina žije, jsou pro nás opravdu nepředstavitelné. Manželé Stanojkovićovi žijí s 10 dětmi v malém dvoupokojovém domku. Celková rozloha jejich domu je pouhých 30 m2. Situace je o to horší, že jedna z Radovanových dcer má těžké astma a musí pravidelně jezdit na léčení do Kragujevace ve středním Srbsku, tedy téměř 400 km daleko! Tam se totiž nachází nejbližší nemocnice schopná poskytnout malé dcerce Stanojkovićů adekvátní péči. Do kosovsko-albánských nemocnic nemohou, protože jim nedůvěřují. Oproti tomu albánští pacienti se v srbských nemocnicích léčí zcela běžně a bez problémů.

Také do nejbližších porodnic to mají Srbové z této enklávy stovky kilometrů daleko. Stát jim bohužel téměř nijak nepomáhá, dle srbských zákonů totiž mohou chudé rodiny dostávat dětské přídavky (které jsou i tak velmi malé) jen na čtyři děti, na další děti pak žádné přídavky nedostanou. Ani Vás tak jistě nepřekvapí, že rodina Stanojkovićů přežívá jen díky humanitární pomoci od dobrých lidí jak ze Srbska, tak i ze zahraničí. Ti chudou rodinu zásobují jídlem, oblečením i všemi dalšími základními potřebami.

Nejstarší z dětí Stanojkovićů je dcera Anica (22 let), ta je již vdaná a žije u svého manžela a jeho rodiny, mají spolu dvě dcery. Vdaná je i Zorka (19 let), ta rovněž žije u svého muže a jeho rodiny, mají spolu jednoho syna. S Radovanem Stanojkovićem a jeho ženou pak žijí tyto děti: syn Jovica (18 let), Nenad (14 let), Andrej (13 let), Adriana (12 let), Natalija (11 let), Darko (8 let), Jug Bogdan (7 let), Andjelija (4 roky), Katarina (1,5 roku). Nejmladším přírůstkem rodiny je pak dvouměsíční miminko Jovan.


V autech cestou do vsi Sušica trávíme jen slabou půl hodinu, která nám ale nabízí neopakovatelné pohledy na zasněžené velikány místních hor, které svým vzhledem připomínají Alpy. Při příjezdu do vesnice na nás na návsi čeká již skupinka malých dětí, které zvědavě okukují pro ně neznáme cizince. Většina z nás se hned s nejmenšími kamarádí. Dvojice klučinů se dokonce lámanou angličtinou ptá, jak se jmenujeme a odkud přijíždíme.

K domu rodiny je to ještě nějaký kus cesty. Proto nakládáme materiální pomoc do jedné prázdné dodávky bez lidí a zbytek vyráží s dětmi pěšky. U domu nás vítá otec rodiny Radovan Stanojković, který všem přítomným nabízí výbornou domácí rakiji. Kdo neochutnal, může jen litovat. Pouhým okem můžeme vidět, že tato dvanáctičlenná rodina byla pro naši pomoc vybrána více než výborně. Jak bylo řečeno, je zřetelné, že tito lidé žijí v daleko skromnějších podmínkách, než na jaké je většina z nás zvyklá, přesto jsou možná daleko spokojenější než my.


pomoc
Zde vidíte naše aktivisty s dětmi i humanitární pomoc, kterou jsme Stanojkovićům díky Vám poskytli.

Rodině je postupně předáno velké množství materiální pomoci, která skýtá různé druhy oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin (především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Kolem domu rodiny se shromáždila i řada místních sousedů se svými nejmenšími. Ani na tyto prcky naše dívky nezapomněly a i na jejich tváři se nám podařilo vykouzlit úsměvy díky nějakému tomu darovanému plyšáku.

Na tvářích rodiny je vidět, že pomoc jim opravdu učinila obrovskou radost. Milým překvapením pro nás je to, že zrovna v den návštěvy slavil jeden chlapeček z rodiny narozeniny. Jmenuje se Jug Bogdan, jméno dostal na počest srbského národního hrdiny, středověkého rytíře, který bojoval v bitvě na Kosově poli. Rytíř Jug Bogdan byl otcem devíti synů a všichni společně bok po boku padli v bitvě na Kosově poli. Radovan Stanojković tak dal na počest těchto hrdinů svému synu, jenž se narodil právě jako jeho deváté dítě, jméno Jug Bogdan.

Rodina pro příležitost narozenin malého Jug Bogdana přichystala pro všechny pohoštění v podobě dortu. Na závěr nemohlo chybět společné focení. Během našeho rozloučení bylo ještě hlavě rodiny Radovanovi Stanojkovićovi předáno na 200 euro v hotovosti jako součást naší pomoci. Bylo nám s ohromnou radostí sděleno, že si za tyto peníze rodina pořídí dlouho plánovaný sporák.



Zde vidíte, jak velkou jsme dětem udělali radost. Na spodních fotkách je celá rodina Stanojkovićů a náš průvodce Zvonko Mihajlović.

Při rozhovoru jsme se rodiny ptali na jejich vztahy s místními Albánci, kteří žijí v sousední vesnici. Ty zde naštěstí nejsou problematické jako jinde v Kosovu. Obě komunity spolu de facto nekomunikují. Místní Albánci své srbské sousedy neutlačují, ovšem i zde se vztahy zhoršily s válkou a začátkem okupace. Před válkou zde byly vztahy mezi Srby a Albánci zcela bezproblémové.

Není ale času nazbyt a i když by někteří z nás jistě rádi zůstali, musíme jet dál. Sjíždíme pouze z kopce a opět míjíme ony úžasné obrazy zdejších hor a krajiny, kterým podzim dává překrásné barvy. Míjíme nově vybudovanou mešitu, která, jak se později dozvíme, byla postavena teprve nedávno pro místní Albánce. Zde je třeba zmínit také jeden zajímavý fakt. Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že kosovští Albánci jsou převážně muslimové. To ovšem není pravda, řada kosovských Albánců je totiž katolického vyznání. Dokonce i hlavní vůdce protisrbského separatismu kosovských Albánců, Ibrahim Rugova, byl katolík.

Humanitární pomoc rodině Kocinců

Po té již přijíždíme do vesničky Popovce za druhou rodinou, které dnes hodláme pomáhat. Před nově postaveným domkem nás čeká rodina, která má tentokrát sedm dětí. Otec rodiny Vlade Kocinac pracuje u místní kosovské policie (U kosovské policie jsou vytvořeny povinné normy, dle kterých zde musí být zaměstnáno také určité množství Srbů. Tím se pak Albánci ohání před mezinárodním společenstvím, že zde údajně není žádná diskriminace či znevýhodňování) a to je asi hlavní důvod proč může žít v celku bez problému ve vesničce obývané téměř výhradně Albánci.

Novostavba je postavena jen díky hypotéce, kterou se daří splácet díky pomoci příbuzných, kteří žijí a pracují ve Švýcarsku. Rod Kocinců žije v této vesnici již 200 let. V minulosti se jednalo o čistě srbskou vesnici. Krom rodiny Vladeho, zde žije ještě několik málo jeho příbuzných s rodinami. Většina příslušníků rodu Kocinců žije ve Švýcarsku. Na vesnici svého rodu ale nezapomněli, což se projevuje následovně.

Peníze vydělané ve Švýcarsku investují právě do své vsi Popovce, kde vykupují půdu i domy od místních Albánců a mají v plánu se do této vesnice vrátit. Chtějí tak dosáhnout toho, aby ves Popovce byla opět v rukách jejich rodu a byla opět srbská. Z peněz, které se rodině podaří našetřit, pak od místních Albánců, vykupují zpět půdu, která kdysi patřila Srbům. Příklad rodu Kocinců nám také jasně ukazuje, že mezi Srby na Kosovu se do dnešní doby uchovaly zdravé patriarchální hodnoty a rodová sounáležitost.


Rodina Vladeho Kocince.
Rodina Vladeho Kocince.
 

Situace, kdy vykupují Srbové majetek od Albánců, je zcela ojedinělá a výjimečná. Obvykle to jsou totiž Albánci, kteří vykupují půdu a domy od Srbů (dnes to ve velkém dělají v jižním Srbsku) a šíří se tak v původně srbském etnickém prostoru. V Popovcích však naštěstí dochází k opačnému procesu.

I mezi kosovskými Albánci totiž dnes již dominuje moderní západní styl života. Řada z nich nechce žít na venkově a raději se stěhuje do měst. To je důvod proč Albánci v Popovcích prodávají svůj majetek tamním Srbům, chtějí mít totiž peníze na to, aby se mohli přestěhovat do města. Z měst v Kosovu Albánci vyhnali v podstatě všechny Srby a tak jsou všechna větší města na Kosovu dnes již čistě albánská.

Vlade Kocinac a jeho manželka mají tyto děti: nejstarší je dcera Tamara (13 let), Kristýna (12 let), Nemanja (10 let), Stefan (7 let), Sava (4 roky), nejmladším přírůstkem jsou pak dvojčátka, dva chlapečci, mají 1 rok a 10 měsíců. Ačkoliv Vlade Kocinac pracuje u policie, jeho malý plat nestačí na to, aby odpovídajícím způsobem uživil početnou rodinu. Jeho manželka je pak pochopitelně v domácnosti a tudíž nemá žádné příjmy. Proto i jeho rodina potřebuje humanitární pomoc. Vlade Kocinac je navíc válečným veteránem, za války na Kosovu bojoval jako příslušník srbské policie.

Právem si Vlade Kocinac stěžoval na srbskou vládu. Tím, že má 7 dětí, se totiž nesmírně zasloužil o vlast. Obzvlášť v době, kdy srbský národ vymírá, je to, že má tolik dětí, nesmírně záslužným počinem, a to obzvlášť na Kosovu, kde je potřeba co nejvíce zvýšit srbskou populaci. Namísto podpory totiž jemu i dalším takto početným rodinám hází srbská vláda klacky pod nohy. Dle zákona totiž mohou dostávat dětské přídavky jen na čtyři děti, na další děti již žádné přídavky nedostanou. Tento fakt situaci rodiny ještě víc zhoršuje. Není však divu, že srbská vláda vede takovouto protirodinnou politiku, jedná se totiž o vládu prozápadní, které vůbec neleží na srdci národní zájmy.

Z těchto důvodů i rodina Kocinců nutně potřebuje humanitární pomoc, aby mohla uživit svých 7 dětí. I jí jsme předali velké množství materiální pomoci, spoustu oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin (především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Hlavě rodiny Vladovi Kocincovi jsme předali v hotovosti také 100 euro. Ty pro rodinu znamenají opravdu hodně a pomůžou jí především se splácením hypotéky. Splácejí totiž 130 euro měsíčně, což jsou pro Srby na Kosovu opravdu hodně velké peníze.

V dalším a již posledním díle naší reportáže se dozvíte závěrečné shrnutí celé naší akce, včetně toho kolik přesně jsme díky Vám v rámci této sbírky vybrali finančních i materiálních prostředků. Dále Vám ještě přineseme informace z návštěvy u veterána a válečného invalidy Duško Pejaka, kterému jsme rovněž poskytli pomoc. Nebudou chybět ani různé zajímavosti a důležité postřehy ze současného Kosova a Metochije a tamních reálií. Proto se již teď jistě můžete těšit na závěrečný díl naší reportáže.

Čtěte také:

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

Zde Vám přinášíme druhý díl reportáže o nedávné humanitární pomoci Srbům na Kosovu. První díl si můžete přečíst ZDE. Při popisu naší humanitární mise jsme skončili v Kosovské Mitrovici, která je nejvýznamnějším městem severní části Kosova. Právě sever Kosova je poslední oblastí tohoto jihosrbského regionu, kterou dodnes kompaktně obývají Srbové a nepodléhají zde dosud moci kosovské pseudo vlády.

 

Kosovská Mitrovice a nákup humanitární pomoci

Kosovská Mitrovice je také učebnicovým příkladem tolerance Srbů a nesnášenlivosti Albánců. Zatímco v srbské části města bez problémů žije albánská menšina, tak z albánské části města byli všichni Srbové i další nealbánci vyhnáni a byly zničeny dokonce i jejich hřbitovy. Kolem jednoho takového zdemolovaného srbského hřbitova jsme později také projížděli.

Na barikádě, jež chrání srbskou část města před Albánci, jsme vyvěsili českou vlajku na znamení naší podpory bratrskému srbskému národu. Jedná se o již druhou českou vlajku, která zde hrdě vlaje vedle zástavy srbské a ruské. Po jídle se dělíme na menší skupinky, které mají za úkol ve městě nakoupit pomoc vytipovaným rodinám a škole. Zahraniční část výpravy vyráží nakoupit potraviny a drogerii do největšího obchodu ve městě. Mezitím se my staráme o balíčky se školními pomůckami pro 75 dětí z jedné zapadlé srbské školy nedaleko hranic s Makedonií. Druhá skupina Čechů vyráží hledat prodejnu s IT technikou a další skupina Čechů pak nakupuje sportovní potřeby. Později cestou ještě nakoupíme sladkosti pro děti ze základní školy.

Návštěva starobylých srbských svatostánků

Po docela hektických přípravách balíčků, nákupu potravin a nakonec i počítače a míčů se všichni shledáváme u svých automobilů. Nakládáme vše do aut a vyrážíme směr Pećka patrijaršija. Jedná se o středověké sídlo Srbské pravoslavné církve a jejího patriarchy. Tamní klášter byl vybudován ve 13. století a nachází se na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Po nutné kontrole dokladů od kosovských policistů, kteří zde střeží klášter před případnými útoky Albánců, vstupujeme do areálu kláštera. Uvnitř kostela můžeme obdivovat překrásné fresky světců a dokonce i prý zázračnou ikonu Bohorodičky a také trůn srbského patriarchy.

S jeptiškami jsme zde vedli velmi zajímavý rozhovor, jehož hlavním tématem byly jejich vztahy s Albánci. Dozvěděli jsme se, že před válkou byly vztahy s Albánci nekonfliktní. Klášter často navštěvovalo velké množství Albánců a to bez ohledu na to, že Albánci jsou většinou muslimové. I oni se zde modlili a chovali klášter ve velké úctě. Tento krásný harmonický vztah bohužel zničila válka vyvolaná západem a následná okupace. Albánští extrémisté se po té dokonce opakovaně pokusili na klášter zaútočit, byli však pokaždé včas zastaveni vojáky KFOR.


Klášterní komplex Pečka patrijaršija
Klášterní komplex Pečka patrijaršija
 

Jeptišky nám s radostí vyprávěly o jedné velmi zajímavé a milé příhodě. Nedávno navštívila klášter exkurze několika desítek albánských žáků z místních škol. Jednalo se o první obdobnou albánskou návštěvu od začátku okupace. Srbské jeptišky přijaly albánské děti velmi vlídně a vyprávěly jim, že i jejich rodiče se zde kdysi chodili modlit. Jedna holčička se po té osmělila a na výzvu jeptišky se začala modlit k Bohorodičce a poté se k ní připojily i ostatní albánské děti a všechny se svým muslimským způsobem modlily v tomto křesťanském chrámu k Panně Marii. Doufejme, že podobných projevů porozumění a tolerance mezi Srby a Albánci snad bude v budoucnu více.

Jelikož je však pozdě, nasedáme do automobilů a spěcháme do dalšího kláštera, který nese název Visoki Dečani a pochází ze 14. století. Před vjezdem do kláštera jsou bunkry a záterasy s ostnatým drátem, hlídané italskými vojáky KFOR. Ti jsou plně ozbrojení a mají na přístupové cestě ke klášteru dvě kontrolní stanoviště. Hlídají klášter před případnými útoky albánských extrémistů, jimž byl v minulosti tento skvost srbské kultury opakovaně vystaven. Přijíždíme už za šera, přesto nás vojáci KFOR i místní mniši pouštějí do toho překrásného chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Pro velkou část z nás bylo velkým zážitkem jen mlčky pozorovat svíčkami osvícené mnichy, kteří zpívají své modlitby. I Visoki Dečani jsou na seznamu památek UNESCO. Mnichům bylo líto, že jsme přijeli tak pozdě, měli totiž pro nás připravené pohoštění, ovšem my jsme dorazili právě v době, kdy se konala bohoslužba.

Šero se nám pomalu proměnilo v černočernou tmu a před námi je ještě několik stovek kilometrů neznámou cestou. Vyrážíme tedy směr Prizren, kterému Srbové říkají carské město. Ve středověku byl totiž sídlem srbského Cara a tedy hlavním městem Srbska. Dnes je město etnicky čistě albánské. V centru města i podél místní řeky vidíme řadu krásných kaváren i hotelů. V tomto zajímavém městě si všímáme jeho největší dominanty – tyčícího se hradu nad městem, který je i osvětlen. Škoda, že není více času na detailnější prohlídku.

Enkláva Štrpce na jihu Kosova a Metohije

Okolo půl 10 večer dorážíme konečně do místa našeho přenocování do srbského městečka Brezovica, kde máme dohodnutý nocleh v hotelu Ljuboten. Brezovica se nachází v okresu Štrpce, jenž je velkou srbskou enklávou ležící na jihu Metochije. Jedná se o nejjižněji položenou a tudíž také o nejvzdálenější srbskou enklávu.  Zde na nás už čekají další srbští přátelé v čele s tamním předákem kosovských Srbů Zvonkem Mihajlovićem, kteří nás okamžitě ochotně ubytovávají. Je zde možnost si i vybrat jídlo z tradičních balkánských pokrmů jako jsou například ćevapi či pljeskavica. Doplňujeme zde tedy síly a postupně všichni odcházíme spát. Přeci jenom nás zítra čeká velice náročný den a my toho za poslední dva dny moc nenaspali.

Zde je potřeba v krátkosti představit také našeho hlavního hostitele a průvodce Zvonka Mihajloviće. Ten patří k nejvýznamnějším předákům kosovských Srbů. Je předsedou tamní krajské organizace Srbské radikální strany. Byl poslancem srbského parlamentu ve dvou volebních obdobích. Byl také předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce a to rovněž ve dvou volebních obdobých. Zvonko Mihajlović je také válečným veteránem, během války v roce 1999 byl velitelem baterie raketového vojska.



Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou.

Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou a tradiční srbský pozdrav se třemi spojenými prsty symbolizující svatou trojici – Otce, syna a ducha svatého.
 

Na jaře letošního roku uzavřela srbská vláda na nátlak EU dohodu s vládou Kosova, jež fakticky znamená likvidaci srbských samospráv na Kosovu, které se nadále považovaly za součást Srbska. Na místo nich mají být vytvářeny nové samosprávy tamních srbských enkláv, které mají být podřízeny nelegitimní vládě v Prištině. Právě Zvonko Mihajlović se postavil do čela odporu proti této zradě a vedl kosovské Srby na demonstrace do Bělehradu. Srbská vláda se jej snažila všemožně zkorumpovat a přimět ke spolupráci nabídkami privilegií i výhružkami, že jej odvolá z funkce. Zvonko Mihajlović se však zachoval jako pravý vlastenec. Čest pro něj byla důležitější, než osobní prospěch a tak nezradil a nepodřídil se příkazům kolaborantské vlády. Ta jej za trest odvolala z funkce předsedy okresní samosprávy. Zvonko Mihajlović však nadále zůstává nezdolný v odporu proti uloupení Kosova.

Ráno brzy vstáváme. Dole v restauraci je pro nás již přichystána snídaně. Po snídani nasedáme do našich automobilů a následujeme naše srbské přátelé ze SRS, kteří na nás čekají i na tomto odlehlém místě Srbska. Skvělým průvodce po této překrásné krajině je nám především již zmíněný zdejší předák SRS Zvonko Mihajlović.



Společné foto aktivistů EFSK s dětmi.

Děti ze základní školy spolu s aktivisty EFSK.
 

Humanitární pomoc základní škole

Po pár minutách jízdy dorážíme do místní školy, kterou navštěvuje 72 žáků různých věkových kategorií. Jedná se o školu Šarski odred, jméno nese po tamním oddílu srbských partyzánů z doby 2. světové války. Tato škola se nachází ve vsi Vrbeštica. Před budovou školy, která mimochodem vypadá dosti podobně jako škola Sv. Sávy, kterou jsme navštívili na jaře, již čekají natěšení žáčci.

Přivítáme se s místním učitelským sborem a panem ředitelem Slobodanem Pavletovićem, který nás zde srdečně vítá. I zde na nás čeká televizní štáb, který celou akci natáčí. Rovněž také natáčí rozhovory s představiteli EFSK. Jako uvítání a zároveň poděkování si pro nás děti připravily srbskou lidovou vlasteneckou píseň, která pojednává právě o Kosovu jakožto historické a kulturní kolébce srbského národa.



Děti zpívají vlastenecké píseň „Oj Kosovo, Kosovo“ jako poděkování za humanitární pomoc.
 

Konečně se většina z nás vrací k automobilům, kde začíná postupně vynášet humanitární pomoc pro místní děti a učitelský sbor. Pro každé dítě je připraven balíček se sešity, pravítky, tužkami, pastelkami a vlastně všemi možnými potřebami, které se ve škole rozhodně neztratí. Mezi děti je rozdáno i na 10 míčů na různé sporty, které vykouzlily na tvářích dětí asi největší úsměvy. Naše slečny ještě každého z přítomných obdarují nějakým tím plyšákem, který pro ty nejmenší znamená opravdu velikou radost. Jako poslední jsou řediteli školy předány dva počítače. Jeden z brusu nový stolní počítač s LCD monitorem a veškerým nutným vybavením a druhý repasovaný laptop, který do sbírky daroval jeden z Vás. Pro každé dítě je ještě přidaná nějaká ta sladkost v podobě čokoládového vajíčka s hračkou a dvou čokolád.



Na horní fotografii vidíte předávání stolního počítače a lap topu škole. Na fotografiích vpravo vidíte natáčení rozhovorů s představiteli EFSK pro srbskou televizi, která o naší pomoci vysílala reportáž. Vpravo je interiér školy a lidové kroje z vybavení školy, jež dokládají, že zde se dbá na udržování národních tradic a identity.

S několika dětmi jsou pořízeny ještě krátké rozhovory o jejich budoucnosti a životě na Kosovu. Pak už je čas na společné focení, ke kterému děti přistupují velmi zodpovědně a velmi rády se chopí našich praporů. Jen těžko se nám odcházelo od tak milých lidí a většina z nás ještě nějakou tu minutu vydržela a snažila se s dětmi prohodit nějaké to slovo. Dozvěděli jsme se například, že se zde učí jak angličtinu, tak i ruštinu. Proběhlo i nějaké to vyměnění kontaktů a ne jen dívkám z nejedněch šťastných dětských očí ukápla slza.

V dalším díle, který vyjde již zanedlouho, se dozvíte podrobnosti o humanitární pomoci, kterou jsme díky Vašim příspěvkům poskytli dvěma chudým rodinám se spoustou malých dětí a také válečnému invalidovi Duškovi Pejakovi.



Video z předávání humanitární pomoci dětem v základní škole.
 

Čtěte také: Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Srbské vítězství v boji o Kosovo: Úspěšný bojkot kosovských voleb

3. listopadu se konaly komunální volby v tzv. „nezávislém Kosovu“. Jednalo se o zcela přelomovou a zásadní událost. Situace na Kosovu je momentálně velmi napjatá a vyhrocená. Jedná se o nejkritičtější události na Kosovu za poslední téměř rok. O jejím významu jsme Vás již informovali v článku „Odpor Srbů proti kosovským volbám“.

Likvidace srbských samospráv na Kosovu

Až dosud měly srbské enklávy na Kosovu svou vlastní samosprávu. Tyto samosprávy podléhaly výlučně Srbsku a existovaly v nich srbské instituce (tj. srbské úřady, nemocnice, školy) a v žádném případě neuznávaly tzv. „nezávislé Kosovo“. Právě tyto srbské samosprávy byly poslední překážkou pro nelegitimní kosovsko-albánskou vládu v cestě k plnému ovládnutí celého území Kosova a Metochije.

Srbská prozápadní vláda ovšem podepsala za zprostředkování EU a USA dohodu s kosovsko-albánskou vládou, dle níž mělo dojít k novým volbám těchto srbských samospráv na Kosovu. Nemělo se však již jednat o srbské volby, nýbrž o volby kosovsko-albánské, vypsané a organizované vládou v Prištině. To znamená, že nově zvolené samosprávy srbských enkláv budou podléhat kosovsko-albánské vládě a budou fungovat v rámci kosovských zákonů. Přítomnost srbského státu a jeho institucí na Kosovu tudíž definitivně skončí. Navíc ještě horší je fakt, že kosovští Srbové by svojí účastí na těchto volbách vlastně legitimizovali „nezávislé Kosovo“ a prozápadní srbská vláda by tak mohla dát od Kosova ruce pryč a vymluvit se na to, že tamní Srbové svou účastí ve volbách vlastně souhlasí s nezávislostí Kosova.

Úspěšný bojkot kosovsko-albánských voleb

Srbští vlastenci proto zahájili kampaň s cílem přesvědčit Srby na Kosovu, aby bojkotovali volby a zabránili tak tomuto scénáři. Proti nim stála masivní propaganda medií, které přesvědčovaly Srby, aby šli k volbám. Dále na Srby tlačil bělehradský režim, ten vyhrožoval státním zaměstnancům, že přijdou o práci, pokud nepůjdou k volbám a nebo se naopak snažil tamní Srby zkorumpovat a podplatit. Evropská fronta solidarity pro Kosovo se svojí výzvou rovněž připojila k podpoře bojkotu voleb, viz ZDE.

Bojkot měl šanci na úspěch na severu Kosova, kde v tamních čtyřech okresech dodnes tvoří Srbové kompaktní většinu obyvatel a nejsou pod přímým vlivem kosovsko-albánské vlády a západních okupačních sil. Mnohem horší je situace Srbů v ostatních částech Kosova, tamní srbské enklávy jsou obklíčeny Albánci a jsou vydány na milost a nemilost vládě v Prištině. Srbové zde tak byli vystaveni mnohem většímu nátlaku, aby šli k volbám a také neměli žádnou možnost propagovat bojkot voleb.

V této zásadní politické bitvě však kosovští Srbové nakonec zvítězili. Volby se konaly 3. listopadu a bojkot voleb na severu Kosova byl zcela úspěšný. Volební účast v tamních čtyřech okresech se pohybovala kolem 5%. Konkrétně v okrese Leposavić byla volební účast 16,8%, v okrese Zubin Potok 12%, v Okrese Zvečan 5% a v okrese Kosovska Mitrovica dokonce pouhých 2,4%! Okres Kosovska Mitrovica je přitom centrem severu Kosova a je nejlidnatější, neboť se v něm nachází stejnojmenné město, respektive jeho severní srbská část. Navíc velkou část lidí, kteří šli k volbám, tvořili Albánci žijící na severu Kosova a také Srbové původem ze severu Kosova, kteří ovšem žijí v centrálním Srbsku, ti zde byli dopraveni bělehradskou vládou, aby tak byla uměle navýšena volební účast.


Srbové bojkotující volby v Kosovské Mitrovic před volebními místnostmi skandují „Šiptari“ (pohrdavé označení pro Albánce) na srbské politiky, kteří kolaborují se západními okupanty a Albánci a na ty Srby, kteří se rozhodli voleb zúčastnit

Volební účast v srbských enklávách v ostatních částech Kosova byla sice mnohem větší a 4 hodiny před uzavřením volebních místností se pohybovala od 37% do 53%. Nesmíme ale zapomínat na to, že zde byl tlak na Srby nesrovnatelně silnější a možnost obrany a propagace bojkotu v podstatě neexistovala. Nemůžeme se tedy divit, že tamní Srbové vystaveni brutálnímu tlaku a represím nakonec šli k volbám. Spíše je třeba vyzdvihnout to, že polovina tamních Srbů dokázala tlaku odolat a připojila se k bojkotu voleb. Bylo však jasné, že zde bojkot voleb nemá šanci na úspěch ve velkém měřítku.

Útok a řádění tajné policie

Úspěšný bojkot voleb na severu Kosova je ovšem triumfem v boji za srbské Kosovo. Tamní Srbové tak jasně odmítli dát legitimitu a „nezávislému Kosovu“ a opět dokázali svou nezdolnou hrdost a odhodlání bránit srbské Kosovo za každou cenu. Když bylo jasné, že je bojkot voleb na severu Kosova zcela úspěšný, prozápadní bělehradská vláda reagovala nesmírně podle. Pár hodin před ukončením hlasování vyslala příslušníky tajné policie v civilu a kuklách, aby zaútočili na volební místnosti v Kosovské Mitrovici a zdemolovali je. Následně došlo k přerušení hlasování. Z tohoto útoku pak vláda obvinila srbské vlastence, kteří propagovali bojkot.


Srbové natočili příslušníky tajné policie během jejich útoku na volební místnosti. Bohužel se jim však nepodařilo zabránit příslušníkům tajné policie v útěku z místa činu.

 
Prozápadní vláda tak jednou ranou zabila hned několik much. Jednak získala záminku k zakročení proti srbským vlastencům. Dále mají kolaboranti na severu Kosova, jež jsou napojení na bělehradskou vládu, záminku k tomu, aby požadovali opakování voleb. Vrcholem byla reakce bělehradské vlády na útok, který ve skutečnosti sama zorganizovala. Nejen, že z něj obvinila údajné „extrémisty“, ale navíc v reakci na něj požádala západ, aby jí dovolil vyslat speciální jednotky policie na sever Kosova, aby zasáhly proti tamním Srbům, kteří propagovali bojkot voleb.

Téhož dne večer se v centru Bělehradu začali shromažďovat srbští vlastenci, aby oslavili úspěšný bojkot voleb. Celé město bylo ihned zaplaveno policií, která vlastencům znemožnila se shromáždit a přinutila je, se rozejít.

Násilnosti během kosovsko-albánských voleb a jejich neregulérnost

Pro úplnost dodejme, že kosovské volby byly doprovázeny bezpočtem dalších neregulérností a nesrovnalostí a jejich průběh rozhodně nelze označit za demokratický. Sami představitelé západních okupačních sil i kosovsko-albánské vlády opakovaně porušili pravidla, která sami stanovili. Navíc byl na Srby před volbami vyvíjen brutální nátlak, aby se voleb zúčastnili a jeho součástí byla i série explozí bomb na severu Kosova.

I tak ovšem byli Srbové, kteří se přece jen rozhodli s kosovsko-albánskou vládou spolupracovat a kandidovat ve volbách, znevýhodňováni a na řadě míst diskriminováni. Dle dohody mezi Bělehradem a Prištinou bylo Srbům na Kosovu slíbeno, že k volbám mohou jít se srbskými doklady. Teprve ve volebních místnostech ale zjistili, že Albánci i tuto část dohody porušili a že je k volbám nepustí bez kosovských dokladů. Ty přitom Srbové z principu odmítají, neboť tak nechtějí dávat nezávislému Kosovu legitimitu. Jedná se tedy o další ze způsobů, jak kosovské Srby přinutit, aby uznali nezávislé Kosovo.

Volby ovšem měly drsný průběh i mezi samotnými Albánci. Komunální volby se totiž konaly úplně v celém Kosovu, nejen v srbských enklávách. V rámci předvolební kampaně došlo opakovaně k incidentům, kdy po sobě příznivci jednotlivých kandidujících stran stříleli. Nejčastěji bylo pácháno násilí na představitelích těch albánských stran, jež jsou v opozici vůči režimu Hašima Tačiho. Vrcholem pak bylo zavraždění jednoho z opozičních kandidátů. Za tyto násilnosti jsou s největší pravděpodobností zodpovědní příznivci vládnoucí „Demokratické strany Kosova“ Hašima Tačiho.

Srbské vítězství

Jak je vidět, boj Srbů za Kosovo a Metochiji slaví úspěchy a to i přesto, že téměř osamoceni čelí západním mocnostem i nelegální kosovsko-albánské vládě. Navíc ztratili politickou podporu i od vlastní vlády, která raději spolupracuje s USA a EU. I přesto ale dokázali triumfovat a navzdory brutálnímu nátlaku i goebbelsovské propagandě zcela bojkotovali volby. O to víc je jejich vítězství obdivuhodné. Dokázali se úspěšně vzepřít západním mocnostem, kosovsko-albánské narko vládě i své vlastní prozápadní vládě. Nesmíme naše bratry Srby nechat osamocené. Oni v minulosti vždy stáli při nás! Proto je na čase, abychom i mi dnes stáli při nich a vyjadřovali jim podporu.

Čtěte také:

Odpor Srbů proti kosovským volbám

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

 

Zdroje:

http://www.vaseljenska.com/intervju/predsednik-privremene-skupstine-ap-kosova-metohije-g-slavko-stevanovic-o-tek-zavrsenim-siptarskim-izborima/

http://www.blic.rs/Vesti/Politika/417244/Izlaznost-do-16-sati-na-jugu-KiM-oko-50-odsto

http://srbin.info/2013/11/rezim-u-strahu-jake-policijske-snage-rasporedene-na-trgu-rpublike-u-beogradu/

http://prvasrbija.com/pakleni-plan-rezimskih-medija-okriviti-desnicare-za-neuspeh-siptarskih-izbora/

http://srbin.info/2013/11/oliver-ivanovic-mnogo-nepravilnosti-tokom-glasanja/

 

 

Odpor Srbů proti kosovským volbám

Dne 3. listopadu se mají na Kosovu a Metohiji konat komunální volby. Ty představují pro další osud Srbů na Kosovu zcela přelomovou a zásadní událost. Srbové na Kosovu až dosud volili svou okresní a obecní samosprávu v rámci srbských voleb a srbské instituce na Kosovu tak fungovaly v rámci srbských zákonů a odmítaly se podřídit nezávislému Kosovu. Na nátlak EU a USA ovšem prozápadní srbská vláda podepsala dohodu o „normalizaci“ vztahů s pseudostátem Kosovo.

Na jejím základě se budou kosovské komunální volby konat také v srbských enklávách. To ovšem znamená, že srbské enklávy na Kosovu (jejichž nová samospráva vzejde z kosovských a nikoliv srbských voleb) se budou muset podřídit kosovsko-albánské vládě a srbské instituce na Kosovu zaniknou. Účast Srbů na těchto volbách by dala legitimitu „nezávislému Kosovu“. Vláda v Prištině by mohla tvrdit, že Srbové na Kosovu svou účastí vyslovili souhlas s nezávislým Kosovem a navíc se tak zbaví srbských samospráv a institucí, které se jí odmítají podřídit.

Pro kolaborantskou srbskou vládu by účast Srbů na kosovských volbách znamenala alibi, díky kterému by mohla říct: „vidíte, sami Srbové na Kosovu souhlasí s nezávislostí Kosova, tak není důvod, abychom mi nadále odmítali uznat nezávislé Kosovo“. Srbové na Kosovu chtějí právě z těchto důvodů tyto volby bojkotovat.

To je důvod, proč v poslední době v Kosovské Mitrovici tak často vybuchují bomby, jedná se o způsob jak zastrašit tamní Srby a přinutit je k poslušnosti. V souvislosti s tím došlo i k posílení západních okupačních sil v oblasti. S tím také souvisí nedávný útok na příslušníky mezinárodní mise EULEX, při němž neznámí pachatelé zavraždili jednoho litevského a zranili jednoho českého vojáka. S tímto zastrašováním Srbů souvisí také převelení elitní zpravodajsko-průzkumné brigády americké armády, která byla letos na jaře přesunuta z Afghánistánu právě do Kosova.

Kolaborantská srbská vláda lže svým občanům a označuje volby za „statutárně neutrální“ což je nesmysl. Snaží se Srby na Kosovu přinutit, aby se tamních voleb účastnili. Toho vláda dosahuje např. tím, že vyhrožuje lidem, že je vyhodí z práce ze státních institucí a podniků, pokud nepůjdou volit.

Celý sever Kosova, jenž je nadále kompaktně obýván Srby a jenž navíc dosud není podřízen vládě narko státu Kosovo, je však vyzdoben srbskými vlajkami a transparenty, které vyzývají, aby lidé bojkotovali blížící se kosovské volby. Kosovská policie sahá občas k represím proti tamním Srbům, šikanovala je a některé z nich zatkla s cílem co nejvíce zastrašit Srby a zlomit jejich odpor.

Srbové se však nedají. V posledních dnech došlo na severu Kosova k řadě demonstrací a veřejných shromáždění, zaměřených proti volbám a vyzývajících k jejich bojkotu. Včera se konal velký protestní koncert proti volbám a na podporu jejich bojkotu. Vystoupili na něm známí vlastenečtí zpěváci v čele s velmi populárním Ribljou Čorbou. Před několika dny Srbové očistili celou Kosovskou Mitrovici, centrum severu Kosova, od všech předvolebních plakátů a bilboardů, všechny je strhli a vyhodili. Těchto akcí se účastnily tisíce lidí. Media ovšem o akcích odporu proti volbám mlčí a neinformují o nich.

 


Video z akce očištění Kosovské Mitrovice od předvolebních plakátů a bilboardů, cílem je podpora bojkotu nelegitimních kosovských voleb

Dále na svou obranu vyhlásili Srbové na severu Kosova vlastní parlament, který ovšem srbská vláda odmítá uznat. Vládě přitom vůbec nevadí, že svými kroky vedoucími k uznání nezávislosti Kosova porušuje srbskou ústavu v níž jasně stojí, že Kosovo je neoddělitelnou součástí Srbska. Bohužel ani srbský ústavní soud nereaguje. Režim zašel dokonce tak daleko, že když dva funkcionáři vládní Srbské pokrokové strany prohlásili, že souhlasí s bojkotem kosovských voleb, byli za to ihned ze strany vyloučení. Jak je vidět projevy opravdového vlastenectví prozápadní režim netoleruje.

Také v Bělehradě srbští vlastenci demonstrovali proti kosovským volbám. V čele tohoto odporu stojí především Srbská radikální strana, jejíž předáci na Kosovu jsou hlavními vyzyvateli k bojkotu voleb. Jsou to především Zvonko Mihajlović a Dobroslav Dobrić, kteří byli našimi hlavními hostiteli v Kosovu během naší humanitární mise.

Bohužel mediální propaganda je zcela na straně režimu a media tak neustále šíří mezi lidmi lži a přesvědčují Srby na Kosovu, aby šli volit. Jak hrozná je tato propaganda ilustruje případ prozápadní srbské (americkým miliardářem Sorošem vlastněné) televize B 92, která zprávy z Kosova zařazuje do rubriky zpráv ze světa, nikoliv z domova. Stejně tak na kosovské Srby výhružkami i dalším tlakem působí také prozápadní srbská vláda.

Nejhůř jsou na tom Srbové v izolovaných enklávách v jižní části Kosova, na ně je vyvíjen největší tlak, a protože žijí v relativně malých enklávách, navíc obklopeni Albánci a také okupační mocí, pak nemají mnoho možností jak čelit danému tlaku. Srbové však nejsou zcela osamoceni, podporuje je ruská vláda, která oznámila, že odmítne uznat kosovské volby. K bojkotu voleb vyzvali Srby také někteří přední biskupové a metropolité Srbské pravoslavné církve. Doufejme, že přece jen co nejvíce Srbů odolá nátlaku a bude bojkotovat kosovské volby, aby tak ochránili to, co stále ještě zbývá ze srbského Kosova.

Koncert na podporu bojkotu voleb v Kosovské Mitrovici

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

28.10. 2013

Autor: Redakce EFSK

Po více jak pěti měsících se čeští vlastenci, tentokrát v rámci nově vzniklé Evropské fronty solidarity pro Kosovo, vydali opět do tohoto překrásného kousku uloupené srbské země. Podzimní humanitární akce tentokrát nabyla mezinárodního charakteru, jelikož se akce zúčastnili i aktivisté z Itálie, Francie, Finska a dokonce i Brazílie. Celou akci organizovala Evropská fronta solidarity pro Kosovo společně s humanitární organizací SOL.ID. Češi shromáždili výraznou část humanitární pomoci pro Srby na Kosovu. Účast lidí z dalších zemí však byla velmi důležitá, neboť jim může ukázat cestu jak pomáhat Srbům na Kosovu a okruh lidí, kteří podporují srbské Kosovo se tak rozšíří v řadě různých zemí. Výzva s prosbou o přispění na akci byla společně s grafikou vyvěšena na různých internetových stránkách s dostatečným předstihem. A potvrdilo se, že to byla dobrá volba.

Samotná Evropská fronta solidarity pro Kosovo byla založena již v červnu letošního roku. V srpnu byla oficiálně vyhlášena sbírka na podzimní humanitární pomoc a pomalu se rozjela její propagace. První naší velkou akcí byla návštěva delegace Srbské radikální strany v Praze, kterou tvořili vrcholní srbští politici. Delegace této strany, jež je hlavní politickou silou v Srbsku, která brání srbské Kosovo, pobývala v naší vlasti několik dní. Právě my jsme byli jejími hostiteli v Praze. Uspořádali jsme zde veřejnou přednášku, na níž členové této delegace vystoupili, viz ZDE. Přednášku můžete zhlédnout ZDE, nebo také ZDE a ZDE. I na této akci jsme vybírali prostředky na naši sbírku. Delegace Srbské radikální strany vystoupila také na manifestaci českých nacionalistů organizované k poctě sv. Václava a také na přednášce Červenobílích v Brně. Na obou těchto akcích se rovněž vybírali finanční prostředky. Krom finančních příspěvků se shromažďovala také materiální pomoc, především oblečení a hračky.

Celá naše mise byla pečlivě plánována týdny dopředu. Na cestu jsme vyrazili v polovině října. Z České republiky se nakonec vypravují tři automobily plné humanitární pomoci a 17 odhodlaných dobrovolníků, kteří chtějí za každou cenu alespoň o trochu zlepšit situaci některých Srbů na Kosovu a Metochiji. Naše auta takřka praskají ve švech. Značnou část materiální pomoci jsme bohužel museli nechat doma, jelikož pro ní jednoduše nebylo místo. Do aut jsme tedy naložili ty nejpotřebnější a nejhezčí věci a vyrazili jsme směr Bělehrad. Materiální pomoc, kterou se nám nepodařilo odvézt, přepravíme do Kosova během příští mise, tentokrát ovšem zajistíme, abychom mohli do Kosova převézt neomezené množství humanitární pomoci.

 

Bělehrad, setkání s předními srbskými politiky a naše první aktivity

V brzkých ranních hodinách přijíždíme do srbské metropole, kde na nás už čekají přátelé ze Srbské radikální strany (SRS, informace o ní ZDE a ZDE a ZDE), kteří nám tentokrát s celou organizací naší mise značně pomáhají. Pro řidiče našich vozů je připraveno přespání v bytě jednoho z našich přátel a i zbytek posádky si může oddychnout v sídle strany. Po nutném odpočinku se postupně vydáváme poznávat krásy města na soutoku Dunaje a Sávy. Postupně se všichni setkáváme v jedné tradiční srbské hospůdce v centru, kde se dozvídáme detaily našeho večerního programu.

V podvečer se všichni včetně našich kamarádů ze zahraničí, kteří mezitím také dorazili, scházíme ve stranickém sídle SRS v centru města odkud společně vyrážíme do již připraveného sálu bělehradské radnice, ve kterém se bude konat konference pořádáná mládeží SRS. Konference se koná pod názvem: „Evropští antiglobalisté za srbské Kosovo a Metochiji“. Aktivisté SRS v rámci propagace celé akce rozdávali několik dní letáky v centru Bělehradu i na tamních vysokých školách. Sál je stylově vyzdoben vlajkami všech zúčastněných zemí a pomalu se zaplňuje stovkami příchozích Srbů. Jakmile sál zaplní téměř 400 posluchačů, konference pomalu začne. Nejprve na počest zahraničních hostů znějí české a italské lidové vlastenecké písně. Každý Čech jistě pocítil velikou hrdost, když slyšel v Bělehradě znít krásné vlastenecké písně svého lidu. Jednalo se o tradiční sokolské písně („Lví silou“ a „Spějme dál„). Po té následují srbské vlastenecké lidové písně a jejich sborový zpěv, včetně hymny SRS, jedná se o velmi působivý zážitek.

Po hudebním úvodu jsou všichni zúčastnění uvítáni příjemnou moderátorkou, která uvede prvního řečníka, jímž je český aktivista Patrik Vondrák. Patrikova řeč se nese v duchu zdůrazňování vzájemné propojenosti a přátelství českého a srbského národa napříč staletou historií. Taktéž dojde na tak ožehavá témata jako je nebezpečí globalizace či případný vstup Srbska do EU, před kterým Patrik důrazně varuje. Toto varování se nezakládá pouze na prázdných frázích, ale je doplněno mnoha příklady a statistikami samotné EU, která není nic jiného než jen ekonomický projekt nejmocnějších. Během projevu se českému nacionalistovi dostává hned několikanásobného potlesku. Celý projev je zakončen výzvou v srbštině, při které není dle nás překladu třeba: „Dragi prijatelji, mi u EU ne živimo u demokratskom ni ti u slobodnom društvu. Branite svoju slobodu! Branite svoj suverenitet! Branite svoje vrednosti! Branite svoju teritoriju! Kosovo je Srbija!“ Závěr projevu byl odměněn bouřlivým aplausem. Celý projev si můžete přečíst ZDE.

Po českém řečníkovi přichází na řadu dvojice italských aktivistů Matteo Caponetti za EFSK a Guglielmo Casalini za organizaci SOL.ID Oba dva projevy se nesly v duchu a důrazu na zachování jedinečnosti identity každého národa a nezpochybnitelném právu Srbska na svoji kulturní kolébku – Kosovo a Metochiji. Matteo mluvil v prvé řadě o Kosovu a svůj emotivní projev zakončil zvoláním, že chce zemřít za srbské Kosovo, což Srby nesmírně nadchlo a odměnili jej tudíž bouřlivým potleskem. Guglielmo mluvil, vedle Kosova, především o aktivitách SOL.ID v dalších zemích, o podpoře Sýrie a Bašára Assada a o humanitární pomoci, kterou poskytují různým etnikům v Africe či Asii. Všechny cizojazyčné projevy byly v sále simultánně překládány do srbštiny. Jako poslední se slova chopil zástupce předsedy SRS Nemanja Šarović. Ten vede stranu v době, kdy je její předseda Vojislav Šešelj již téměř 11 let protiprávně vězněn v Haagu a to bez jediného rozsudku. Obviněn je přitom jen z tzv. „verbálního deliktu“. Nemanja Šarović nám v prvé řadě poděkoval za pomoc, kterou poskytujeme Srbům. Dále zdůraznil, že z Evropy přicházelo do Srbska dosud jen zlo, které ničilo Srby, ale že my jsme Srbům ukázali, že Evropa není jen špatná a že obyčejní lidé nesouhlasí se zločiny svých vlád. Celou konferenci můžete shlédnout ZDE. Krátká videa z konference pak můžete shlédnout ZDE a ZDE. Fotogalerii z konference si můžete prohlédnout ZDE.

Při této příležitosti jsme měli možnost setkat se a seznámit se s řadou významných osobností. Krom již zmiňovaného Nemanji Šaroviće jsme se setkali také s místopředsedou SRS Zoranem Krasićem, jenž byl naším hostem v Praze a seznámili jsme se s Alexandrem Šešeljem, synem vězněného předsedy SRS Vojislava Šešelje. Vedle nich jsme se setkali s řadou dalších vysokých funkcionářů SRS.

Tato pro nás grandiózní akce mládeže SRS ohromila jak nás tak i všechny zahraniční účastníky mise EFSK. Pořádání konferencí v obdobném měřítku zůstává zatím pro vlastence z evropských zemí bohužel jen hudbou budoucnosti. Po skončení konference, které se zúčastnilo odhadem na 400 lidí různých věkových kategorií je pro nás v sídle SRS přichystána večeře, na hostině nechybí řada srbských specialit. Srbové nám tak opět ukazují svou nám již známou nesmírnou pohostinnost. Není však mnoho času na zbytečné oslavy. Cíl naší cesty byl jiný! Proto už ve dvě hodiny ráno konvoj pěti automobilů vyráží směr Kosovská Mitrovice. K našim autům se totiž přidaly dva minibusy s celkem dvanácti Italy, dvěma Francouzi, jedním Finem, jedním Brazilcem a jedním srbským překladatelem. Naše výprava tak byla konečně kompletní.

Příjezd do Kosova

K hranicím tohoto pseudo státu dorážíme časně ráno. Na hranicích nepotkáváme žádné Albánce, ale pouze Srby a příslušníky tzv. Eulexu, zde přesněji řečeno Němce, kteří kontrolují naše pasy. Vše se obchází bez jakýchkoli komplikací a my kolem osmé hodiny ráno dorážíme do Kosovské Mitrovice, kde na nás čekají přátelé ze SRS. Již z minulé cesty víme, že toto město je rozděleno řekou Ibar na albánskou a srbskou část. Na mostech jsou postaveny barikády a hlídkují zde vojáci KFOR. Srbská část je na první pohled daleko chudší. Nenajdete zde žádné velké obchody či naleštěné výlohy tak jako v albánské části, kde je dokonce rekonstruována mešita za přispění EU. Nenajdete tam ani obchody globálního rozměru, které se ovšem do albánské části již dostaly.

Po příjezdu nás uvítal a se vším nám pomáhal Dobroslav Dobrić. Ten je předsedou tamní krajské organizace SRS. Jedná se o jednoho z hlavních předáků kosovských Srbů. V letech 1997-2000 byl poslancem srbského parlamentu. V letech 2008-2012 byl předsedou okresního zastupitelstva v okresu Zvečane. V současnosti je zástupcem předsedy parlamentu kosovských Srbů, který tamní Srbové vyhlásili na svou obranu, před narkostátem Kosovo. Nejvíce se však náš hostitel vyznamenal před dvěma lety. Tehdy se Srbové na severu Kosova vzepřeli tlaku mezinárodních okupantů, kteří je chtěli integrovat do tzv. „nezávislého Kosova“. Na svou obranu postavili Srbové barikády a téměř tři čtvrtě roku hrdinsky odolávali útokům po zuby ozbrojených vojáků KFOR, přičemž na odpor se Srbové stavěli většinou pasivní rezistencí. V čele srbských barikádníků stál tehdy právě Dobroslav Dobrić.

V Kosovské Mitrovici na nás čeká i místní televize, která se o naší humanitární misi chystá natočit reportáž. Proběhnou tedy dva krátké rozhovory s Patrikem Vondrákem a Mattem Caponettim jakožto se zástupci EFSK. Rozhovor můžete zhlédnout ZDE. Následně je už čas na menší občerstvení a tak nás srbští přátelé vedou do menší kavárny, kde většina z nás doplňuje potřebné síly srbskými specialitami. V kavárně se dozvídáme, že večer před naším příjezdem ve městě vybouchla další bomba, která tentokrát zničila několik výloh. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Jednalo se již o třetí bombu, která v daném týdnu ve městě explodovala. Právě v této době v Kosovu rostlo napětí. 3. listopadu se totiž mají konat kosovské komunální volby.

Srbové na Kosovu až dosud volili svou okresní a obecní samosprávu v rámci srbských voleb a srbské instituce na Kosovu tak fungovaly v rámci srbských zákonů a odmítaly se podřídit nezávislému Kosovu. Na nátlak EU i prozápadní srbské vlády teď ovšem musejí kosovští Srbové volit své zastupitele v nadcházejících kosovských volbách. To ovšem znamená, že srbské enklávy na Kosovu se budou muset podřídit kosovsko-albánské vládě a srbské instituce na Kosovu zaniknou. Srbští vlastenci proto chtějí tyto volby bojkotovat. To je důvod, proč v poslední době v Kosovské Mitrovici tak často vybuchují bomby, jedná se o způsob jak zastrašit tamní Srby a přinutit je k poslušnosti. V souvislosti s tím došlo i k posílení západních okupačních sil v oblasti. Celé město je však vyzdobeno srbskými vlajkami a transparenty, které vyzývají, aby lidé bojkotovali blížící se kosovské volby. Dodáme, že jen pár dní po našem odjezdu, zahájila kosovská policie represe proti tamním Srbům, šikanovala je a řadu jich zatkla s cílem co nejvíce zastrašit Srby a zlomit jejich odpor. Rovněž jednotky KFOR zahájily v oblasti manévry s cílem zastrašit Srby.

V Kosovské Mitrovici končí první díl naší reportáže. Již brzy zveřejníme druhý díl a v něm se dozvíte informace o srbské enklávě Štrpce na jihu Kosova, v níž jsme pomáhali a především pak podrobnosti o základní škole a rodinách, kterým jsme díky Vaším příspěvkům poskytli tolik potřebnou humanitární pomoc.

Projev Patrika Vondráka na semináři Srbské radikální strany

Přinášíme vám celý projev, který zazněl z časových důvodů ve zkrácené verzi na semináři organizovaném mládežnickou organizací Srbské radikální strany 17. října 2013 v Bělehradě.Projev se týkal oblastí, které Srby v poslední době nejvíce zajímají, tedy především otázky svobody ve vztahu k EU a česko-srbských vztahů.

Vážení srbští přátelé, dámy a pánové,

nejprve mi dovolte poděkovat organizátorům z řad mládeže Srbské radikální strany za pozvání a možnosti vystoupit na této akci s krátkým příspěvkem. Této nabídky si velice vážím. Není to tak dlouho, co delegace SRS navštívila ČR, tak vím, že jsem tu dnes v dobré společnosti.

Bylo by na místě vám nejprve představit náš mezinárodní projekt – Evropskou frontu solidarity pro Kosovo, ale tuto milou povinnost přenechám svým italským přátelům. A začnu hovořit o česko-srbských vztazích a o důvodu proč podporujeme srbský národ a Srby žijící na Kosovu.

Česko-srbské vztahy

Je třeba zde připomenou jak přátelské a nadstandardní byly česko-srbské vztahy v minulosti. Jen málokteré dva národy v historii měly tak přátelské vztahy jako Češi a Srbové.

Můžeme začít již ve středověku, kdy náš panovník, český král a římský císař Karel IV. udržoval přátelský vztah s vaším panovníkem carem Dušanem Silným. Panovníci spolu udržovali písemný kontakt. Dochoval se i dopis od Karla IV., který donesla jeho delegace na korunovaci cara Dušana.

Čech Alexandr Zach byl v 19. století generálem srbské armády a jedním z jejich velitelů během války s Turky v roce 1876.

Během první světové války nechtěli Češi bojující často nedobrovolně v rakousko-uherské armádě bojovat proti Srbům. Odmítali na ně střílet na frontě a dokonce se často raději snažili vzdát.

Po první světové válce jsme společně vytvořili tzv. Malou dohodu, vojensko-politické spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska.

V roce 1938 se chystala intervence nacistického Německa do Československa. Československo vyhlásilo mobilizaci a tisíce Srbů se hlásily jako dobrovolníci do její armády.

V roce 1968 Srbové masivně protestovali proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy a i tehdejší vláda Jugoslávie okupaci ostře odsoudila.

V době komunistického režimu naši lidé nejčastěji emigrovali právě přes tehdejší Jugoslávii a Srbové jim v emigraci velmi pomáhali.

Česko-srbské přátelství má tedy hluboké kořeny. Jiné dva národy, které si po staletí vyjadřovaly tak silnou podporu a solidaritu bychom v Evropě těžko hledali. A my jsme odhodláni v této tradici pokračovat i dnes v jednadvacátém století i přes odlišné postoje našich vlád.

Hanebné kroky našich vlád začaly koncem minulého tisíciletí. Nejprve, když 20. března 1999 souhlasil tehdejší premiér a dnešní prezident ČR Miloš Zeman s bombardováním Jugoslávie. Přes propagandistické tlaky, které vytvářel Západ, aby manipuloval veřejné mínění všude ve světě, jsem přesvědčený, že by český národ nikdy s takovou agresí nesouhlasil.

Mnoho se nemluví o tom, že se desítky Čechů okamžitě přihlásily jako živé lidské štíty a byli odhodláni přijet sem do Bělehradu.

Dalším hanebným krokem naší vlády bylo uznání samostatného státu Kosovo, které 21. května 2008 uznala česká vláda na návrh ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který je mimochodem častým účastníkem nechvalně známých setkání skupiny Bilderberg a členem Trilaterální komise. Dá se říci, že tyto dvě organizace jsou ztělesněním Nového světového řádu.

Tento krok – uznání Kosova – byl v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 1244, ale to není nic překvapivého. Zvykli jsme si na to, že takzvaní demokraté pracující pro zájmy světových elit nedodržují žádná pravidla nebo zákony a to ani ty vlastní.

Češi pořádali demonstrace a sesbírali tisíce podpisů pod petici proti uznání samostatného Kosova. Česká vláda opět zradila vlastní národ, zradila i Srbský národ a Kosovo bez problémů uznala.

Globální elity

Tím jsem chtěl poukázat na smutnou skutečnost, že v České republice, ale i jinde ve střední a i v západní Evropě si lidé nevládnou. Vládnou nám ve skutečnosti globální elity, které zastupují zájmy různých vlivových skupin. Především nadnárodních korporací.

Ruský spisovatel, člen ruské Akademie věd a nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn řekl, že bombardování Jugoslávie mělo sloužit jako odstrašující příklad toho jak Spojené státy a jejich spojenci hodlají vnucovat svůj řád zbytku světa.

Tyto elity pak rozpoutávají propagandistickou mašinérii proti suverénním státům za účelem vnutit jim svůj řád. Loutkové vlády na Západě se k této mašinérii ochotně připojují. Tyto suverénní státy, které si chtějí vládnout samy podle vlastních pravidel a rozhodovat se dle vlastní vůle buď Západ přímo napadne, nebo v nich uměle vytvoří revoluci. Jde o snahu instalovat do těchto států vlastní loutkovou vládu.

To bylo cílem i v roce 1999 během útoku proti Jugoslávii a později proti Iráku, Afghánistánu, Libyi a dnes, dnes se to děje v Sýrii, zítra bude na řadě zřejmě Írán a příště se to může stát další suverénní zemi, která se nepodřídí příkazům Západu.

Vytvoří iluzi, že bojují proti bezpráví a proti terorismu a přitom tyto elementy sami podporují. Říkají, že bojují za demokracii a za lidská práva, ale ve jménu těchto lidských práv bombardují suverénní země a města a zabíjejí civilisty, ženy a děti.

Vojáci, kteří slouží těmto imperialistickým zájmům, si nemyslí, že by dělali něco špatného. Jsou natolik ovlivněni propagandou západu, že si myslí, že čistí svět od nejvyššího zla. Takže oni nemají žádný pocit viny a to je velice špatné. Oni nepovažují lidi, které bombardují, za lidské bytosti.

Je tu rozdíl v chápání hodnoty člověka a hodnoty jeho života a to i po smrti v otázce hodnoty obětí. Je to otázka viktimologie. Sdílíme rozdílný pohled na oběti. Západní média nám každý rok připomínají údajné oběti ze Srebrenice z roku 1995, ale oběti z bombardování Jugoslávie v roce 1999 připomínány nejsou. Některé oběti jsou více a jiné méně.

Bez problému globální elity ve jménu demokracie bombardovaly Bělehrad. Bombardovaly toto krásné starobylé kulturní město, které symbolizuje obranu evropské kultury, evropských hodnot a evropské civilizace.
Vraždily srbské civilisty. Můžeme vidět větší pokrytectví, než je toto? O co má oběť – srbská žena nebo srbské dítě, zabité během bombardování v roce 1999 – menší hodnotu než kterékoli jiné oběti, které si dnes musíme povinně připomínat každý rok znovu dokola, třebaže od doby jejich zabití uplynula několikanásobně delší doba.

Takové jsou tedy umělé hodnoty a politické strategie globálních elit. Je ovšem potěšující, že se najde stále více a více lidí, kteří si přes propagandu těchto elit tyto skutečnosti uvědomují.

Tyto názory, které jsem zde teď prezentoval, jsou prý u vás v Srbsku relativně známé a celospolečensky akceptované. Ovšem na Západě jsou často označovány za konspirační teorie a lidé, kteří je zastávají za podivíny či přímo za blázny.

Konzumní společnosti jim často a priori nechtějí uvěřit. Lidé se totiž bojí, že budou takto označeni. Bojí se mít vlastní názor. Je to součást propagandy. Konspirační teorie je dnes chápána jako nadávka.
Lidé jsou ovšem často ochotni bránit to, co vidí v prozápadních médiích za každou cenu. Nejsou sami připraveni dozvědět se pravdu. Pravdu o tom, že jim média, politici, kulturní a globální elity celý život lžou.

Globalizace

Cílem globálních elit na kulturní úrovni je vytvořit z lidí vykořeněnou šedou masu bez kultury, náboženství, tradic a pocitu, že jako součást celku – pospolitosti či národa – má jejich život smysl.
Stačil jsem si velice rychle všimnout, že důsledky globalizace a hodnotového liberalismu o dost znatelnější u nás ve střední Evropě než v Srbsku. Většina lidí v ČR necítí národní hrdost a nezastává tradiční hodnoty. Někteří nacionalisté dokonce své přesvědčení před společností skrývají, protože se bojí, že by je pak společnost odsoudila. Všiml jsem si, že zde v Srbsku posloucháte vaše lidové a vlastenecké písně. Je to velice sympatické. Na Západě lidé poslouchají převážně moderní hudbu a ti, kteří poslouchají hudbu tradiční, jsou většinou bráni za podivíny.

Dalším vhodným příkladem je např. přístup k homosexuálnímu aktivismu. Minulý měsíc měl proběhnout homosexuální pochod v Bělehradě a z bezpečnostních důvodů byl zrušen. To mě upřímně potěšilo. Homosexuální aktivismus je třeba odmítat a vystupovat proti němu. Je to útok na morální hodnoty společnosti.

U nás tito aktivisté nejprve vystupovali poměrně kultivovaně, ale dnes vidíme oplzlé chlupaté muže oblečené v ženském oblečení obnažující se během jejich pochodu na veřejnosti.

Tito aktivisté chtěli nejprve sňatky a argumentovali, že nebudou chtít adoptovat děti. Dnes mohou vstupovat do svazku a chtějí adoptovat děti. Jedná se o učebnicový příklad salámové metody.
Dnes se na jejich akcích veřejně exponují. Třeba se dočkáme také politické strany pedofilů, která bude chtít legalizovat sex s dětmi, jak tomu je v Holandsku. Tento druh aktivismu je velice nebezpečný a rozkládá hodnotový rámec společnosti.

Vrátím se ale k otázce globalizace. Minulý měsíc, když navštívila delegace SRS Českou republiku, tak jsme se společně procházeli Prahou. A pan místopředseda Zoran Krasić nás upozornil, že stejné banky, které máme v Praze, máte i vy v Srbsku.

Já jsem se dnes s přáteli ze SRS procházel Bělehradem a můžu tedy na základě zkušenosti říci, že se nejedná se pouze o banky. Máte tady i stejné obchody jako my v ČR jako jsou např. McDonald’s, KFC, Zara atd.

Napříč světem můžeme vidět stejné banky, stejné obchody, ve kterých lidé nakupují stejné jídlo nebo stejné oblečení. Koukáme v televizi na stejné filmy z Hollywoodu a sledujeme stejné zpravodajství převzaté např. z BBC. Lidé poslouchají i stejnou hudbu, např. z MTV. To všechno nás formuje a bere nám naši historicky danou odlišnost.

Globalizace je proces, který směřuje ke smíšení národů, zničení jejich charakteru, jejich kultury, jejich identity. Globalizace směřuje ke „světové kultuře“ v „globální vesnici“.

Na politické úrovni je tedy cílem globálních elit podrobení si suverénních států a na kulturní úrovni vytvořit z lidí globální šedou masu. Pro nás, lidi zastávající tradicionalistické a identitářské postoje, je globalizace největším nebezpečím.

EU

Politickým nástrojem, který slouží globálním elitám v Evropě, je EU. Já jsem byl doslova šokován, když mi přátelé ze SRS říkali, že se najdou Srbové, kteří chtějí do EU vstoupit – a to dobrovolně…

Prý si někteří myslí, že státy v EU jsou svobodné, rozhodují se suverénně a peníze padají do státního rozpočtu, jak mana z nebes… Zní to hezky. Takový ideální svět. Pokud by to ale fungovalo, tak by dnes nebankrotovalo Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie. Nezaměstnanosti mladých lidí je ve Španělsku a Řecku, překročila hranici 50 % a 40 milionů lidí v Evropě nemá dostatek peněz na jídlo. To je ten ráj na zemi, o kterém sníte?

My ČR už jsme v EU 10 let, takže si myslím, že o EU něco málo víme a nasbírali jsme za těch 10 let mnoho zajímavých zkušeností. Povím vám tedy o EU pár důležitých informací, které byste měli vědět.

Bohužel se nevyhneme krátkého exkurzu do historie.

Obecně se uvádí, že myšlenka vytvoření evropského společenství vznikla po druhé světové válce jako reakce na tuto válku. Poválečná evropská integrace pak měla předcházet budoucím konfliktům v Evropě a zajistit základní životní potřeby pro její obyvatele.

Existuje ovšem i druhá verze, dle které se myšlenka takovéto evropské integrace zrodila již po první světové válce a není tak ušlechtilá, jak se může na první pohled zdát. Dle této verze se má evropské společenství odchýlit od demokratických principů a má směřovat k nastolení nadnárodní evropské vlády.
Poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon píše v předmluvě ke knize Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti: „Souhlasím s autory v tom, že evropskou ústavou mělo být završeno úsilí o vznik nadnárodní evropské vlády.”

Významný apologeta myšlenky evropského státu, monsieur Jean Monnet, který o Spojené státy Evropské usiloval již od dvacátých let dvacátého století. Monnet pronesl 30. dubna 1952 na půdě OSN: „Lidé Evropy musí být vedeni k superstátu, aniž by tušili, co se s nimi děje.”

Primární právo EU se postupně mění, ale během těchto změn dochází k centralizaci EU a přenášení pravomocí členských států, které se již svobodně nerozhodují, na orgány unie.

V r. 2005 měly členské státy schválit tzv. Evropskou ústavu, jako novou smlouvu, která měla být primárním právem EU. Dlužno dodat, že tato smlouva upírá národním státům právo rozhodovat sami o sobě a přenáší mnoho pravomocí do Bruselu.

Smlouva byla roku 2005 referendem odmítnuta ve Francii a v Nizozemí. Právo veta by mělo být respektováno, protože zachovává rovnoprávnost mezi členskými zeměmi. EU se s neúspěchem nehodlala smířit. Skandální je, že si zadala právní studii, která měla naznačit, jak smlouvu prosadit i přes nesouhlas některých členských zemí.

Když se nepodařilo prosadit Evropskou ústavu, přišli eurofederalisté s Lisabonskou smlouvou. Ta se od Euroústavy téměř nelišila. Obsah byl totožný, jiná byla pouze forma této smlouvy.

Protože referendum, ve kterém by rozhodovali občané, bylo pro zastánce této smlouvy nebezpečné, bylo domluveno na úrovni politických elit, že pokud to bude možné, bude smlouva schvalována parlamenty členských států, které jsou vůči EU servilní.

V některých zemích byla smlouva promptně schvalována, aniž by existoval její překlad do domácího jazyka. Často vlády jednotlivých zemí ani neznaly podrobně obsah smlouvy a schvalovaly ji.

Irsko muselo vyhlásit referendum, protože mu takový postup ukládá irská ústava a v r. 2008 Lisabonskou smlouvu v referendu neschválilo. Byl to šok. Na Irsko, irský národ byl pak vytvořen neskutečný tlak a referendum se muselo opakovat.

EU vyčlenila 1,8 milionu euro na ovlivnění irského národa – mnohastránkové přílohy v novinách vysvětlující, proč je důležité hlasovat pro smlouvu, internetové kampaně, reklamy pro přijetí smlouvy v kinech atd.

Irsko podlehlo tlaku a napodruhé smlouvu schválilo. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby Irsko podruhé Lisabonskou smlouvu nepřijalo? Tlak by se zvyšoval a referendum opakovalo. Po třetí, po páté, po desáté. Irsko by muselo hlasovat stále dokola, dokud by nehlasovalo tím jediným správným způsobem a smlouvu nepřijalo. Takhle si EU představuje demokracii a svobodnou volbu národů?

Dokonce český místopředseda senátu Přemysl Sobotka, který byl proti Lisabonské smlouvě, podlehl tlaku a nakonec hlasoval pro smlouvu. Když se ho studenti v debatě na Vysoké škole ekonomické v Praze ptali, proč hlasoval pro, odpověděl: “Když na mě křičel rakouský kancléř, když na mě křičeli Němci a když na nás křičeli další, na standardním jednání a fakt to bylo s akcentací a se silou hlasovou, že my jsme ti nejhorší, že kazíme tu Evropu v tom jejím rozletu. No tak jsme fakt neměli na vybranou, respektive to bylo to moje dilema, a tak jsem řekl ano, protože ono to fakt nemělo jiné řešení“

A teď se dostaneme k otázce financí, které by nám měly z EU plynout. Mám zde několik postřehů k tomu, kolik stojí ČR členství v EU.

Oficiální verze, kterou nám servírují media a ministerstvo financí zní, že ČR za rok 2011 získala ČR 30 miliard korun z EU. Do Bruselu jsme poslali cca 40 miliard a 70 miliard nám přišlo zpátky. Vážně tomu věříte?

O čem se v této bilanci nemluví:

Miliardy zaplacených cel v cenách zboží – Pokud si v ČR koupíme třeba kolo dovezené ze země mimo EU, tak se toto kolo proclí na vnější hranici EU. Peníze za clo jsou do rozpočtu EU. Ale my, konečný spotřebitel, zaplatíme clo v ceně tohoto kola. Tady nás EU okrádá o peníze.

Další miliardy jako náklady na kofinancování (spolufinancování) evropských projektů – tyto peníze byly sice použity na projekty v naší zemi, ale pouze na ty, které nám schválil Brusel. Může se jednat o euro-environmentalistický komiks pro děti nebo třeba na projekt zaměřený na dotování prostitutek. Za takovéto nesmysly utrácíme peníze v době, kdy stát nemá peníze na důchody, zdravotnictví nebo rodiny s dětmi.

Miliardy na úředníky. Abychom získali a přerozdělili evropské dotace. Jedná se o tisíce úředníků, kteří by mohli pracovat na pozicích pro společnost přínosnějších.

Další miliardy mizí na plnění plánu, který se jmenuje Strategie Evropa 2020. Podle tohoto plánu Evropská unie chce do roku 2020 např. snížit emise skleníkových plynů o 20 % nebo chce, aby bylo mezi mladými lidmi 40 % absolventů vysoké školy. Nejde tedy o vědomosti absolventů, musí jich být 40%. Já bych lidem v EU, kteří tyto návrhy vymýšlí mohl jedině doporučit, že by si v příští Strategii EU mohli zadat jako cíl zvýšení svého IQ o 20 nebo 40. Třeba by to pomohlo.

Jsou další a další výdaje EU, kterými už zde nechci ztrácet čas, ale skutečnost je taková, že nás členství v EU stojí ročně cca 200 miliard korun! O tom se ale záměrně nemluví.

Další zajímavá informace je, že pokud byste byli v EU, tak vaši poslanci budou dál přijímat zákony, ale 60 – 80% budou muset schválit podle příkazu EU. Budou o těch zákonech dál hlasovat, ale výsledek je předem daný. Jde ve své podstatě o jakýsi rituál zvedání rukou nebo mačkání tlačítek, kdy se hlasuje pro zákon, který musí být schválen. Je to 60 – 80% zákonů. Pak svým poslancům můžete jen doporučit, aby si o 60 – 80% snížili platy, protože jejich práce tomuto výkonu bude odpovídat.

Bývalý velitel z války o Kosovo Zoltán Dani, který v květnu tohoto roku poskytl rozhovor pro český internetový server v něm říká, že se považuje za patriota a současně je pro vstup Srbska do EU. Tento postoj já dost dobře nechápu. Jedná se o oxymoron. Nejde být patriot a být pro vstup do EU. To je jednoduše rozpor.

Bývalý vicekancléř a německý ministr zahraničí Německa Joschka Fischer řekl:”Srbsko má s EU světlou budoucnost, ale bude se muset odpoutat od vlastní minulosti, jak ohledně Kosova, tak ohledně Miloševičovy éry”.

Podobně se vyjádřil i známý bankéř a diplomat Richard Hoolbroke, který hovořil mezi výběrem mezi EU a Kosovem. Já jsem přesvědčený, že srbský národ ví jakou volbu si má vybrat.

Slyšel jsem, že po podepsání Bruselských dohod mezi Bělehradem a Prištinou Brusel chválil Srby a udržuje je v naději, že v dohledné době započne diskuse o přistoupení Srbska do EU a za několika let byste se mohli stát součástí EU. Údajně snad v roce 2027. Mohu vás uklidnit, že i kdyby vaše loutková vláda chtěla za každou cenu vstoupit v roce 2027 do EU, tak do ní Srbsko nevstoupí z jednoho prostého důvodu. EU je ekonomicky neudržitelný projekt, který zadlužuje všechny své členy. V roce 2027 žádná EU už nebude existovat. Rozsype se jako domeček z karet. Na tom se shodne mnoho renomovaných ekonomů a mnoho politiků.

Abychom si dobře rozuměli. Já nejsem kritik EU z důvodu, že bych snad byl proti sbližování evropských národů či úzké spolupráci založené na přátelství nebo na bilaterálních smlouvách nebo třeba i v rámci federace. Jde především o to, aby si tyto národy zachovaly svůj charakter, tedy kultury, náboženství, tradice, identity. Problém EU je v tom, že se snaží integrovat a vytvářet mosty mezi národy shora. V zájmu globálních elit a ne v zájmu národů.

Podívejte se na některou z bankovek EU. Z druhé strany uvidíte mosty. Je to symbolismus, který má vyjadřovat mosty mezi národy, které se EU snaží budovat. Člověk by řekl, že tam najde třeba pražský Karlův most nebo nejvyšší most na světě u francouzského města Millau, případně Andělský most z Říma. Tyto mosty tam ale nenajdete. EU si na své bankovky dala vymyšlené mosty. Mosty které neexistují, stejně jako vztahy, které se snaží EU budovat. To je skutečný symbolismus a kouzlo nechtěného.

Represe

Západ je v tomto směru velice pokrytecký. Nejde zde nezmínit věznění vašeho předsedy Vojislava Šešelje. EU požaduje po Barmě, aby propustila politické vězně a současně se pohoršuje nad tím, že v Barmě může být vězněn člověk za názory. Přitom politický vězeň Vojislav Šešelj je již 11 rokem ve věznici v Haagu. Není to paradox? Proč západní média mluví o Barmě a ne o Haagu? Proč tzv. humanisté u této kauzy mlčí?
Vašeho předsedy si naše delegace EFSK nesmírně váží. Je to odvážný člověk, který pro svůj národ mnoho vykonal a i teď koná. Kazí plány globálních elit a stojí proti pokryteckému západu. To jsou důvody proč je podpora předsedy Vojislava Šešelje naší morální povinností.

Politické procesy a represe proti lidem, kteří jsou pokryteckým evropským režimům nepohodlní, brání národní zájmy, kultury a identity jsou běžné i jinde v Evropě. Jen se o nich nedozvíme ze západních médií, a když ano, tak záměrně lživě a překrouceně.

Zrovna před dvěma dny proběhlo v ČR jedno z hlavních líčení se skupinou patnácti žen, které stojí před soudem za to, že organizovaly dětský den nebo mikulášskou besídku. Pokud jste aktivní nacionalista nebo v tomto případě nacionalistka, tak se vám může stát, že vám domů vtrhne komando po zuby ozbrojených elitních policistů se samopaly, prohledají vám byt a vy pak stanete před soudem za pořádání mikulášské besídky a bude vám hrozit až 10 let ve vězení.

Mnoha lidem se to zdá neuvěřitelné, ale takhle to v ČR funguje. Já mam také osobní zkušenosti s těmito represemi. Za údajné lepení samolepek jsem byl vzat do vazby, kde jsem strávil více než jeden rok.
Samozřejmě jsou tyto důvody jen záminkou. Dětský den či mikulášská besídka, lepení samolepek, údajný verbální zločin vašeho předsedy. To všechno jsou jen záminky. Skutečné důvody jsou někde jinde. Lidé jsou vězněni, protože vystupují proti totalitnímu Systému a bojují proti němu.

Položme si nahlas následující otázky:

Copak je normální, že v demokratické a svobodné společnosti stojí před soudem za pořádání dětské dne či mikulášské besídky?

Copak je normální, že v demokratické a svobodné společnosti jsou lidé vězněni za lepení samolepek?

Copak je normální, že v demokratické a svobodné společnosti jsou lidé 11 let ve věznici za verbální trestný čin a nedočkali se rozsudku?

Copak je normální, že v demokratické a svobodné společnosti lidé musí opakovat referendum do té doby než rozhodnou správně?

Copak je normální, že si vymyslíte záminku a začnete bombardovat suverénní stát a civilisty?

Copak je normální, že okradete národ o část jeho území?

Dragi prijatelji, mi u EU ne živimo u demokratskom ni ti u slobodnom društvu.

Branite svoju slobodu! Branite svoj suverenitet! Branite svoje vrednosti! Branite svoju teritoriju! Kosovo je Srbija!

Motorkářská rocková mírová mise 2013: Vždy jsme se svými bratry, podpora Srbů na Kosovu!

13.10. 2013

Kolony motorkářů se 29. června, den po největším srbském národním svátku Vidovdan, vydaly na cestu do Kosova a Metochije. Jednalo se o další, dnes již tradiční, humanitární a kulturní akci s názvem: „Motorkářská rocková mise“. V jejím rámci se v Kosovské Mitrovici konal rockový koncert.

Motorkáři se shromáždili před sídlem srbského parlamentu. Akce se účastnilo velké množství motorkářů ze všech částí Srbska i sousedních zemí, ale také z Polska a Ruska.

Akce má humanitární charakter, jejím cílem je podpora Srbů na Kosovu a Metochiji, jež žijí v neobyčejně těžkých podmínkách.

Všichni účastníci akce měli zajištěné ubytování i stravování. Stejně tak měli zdarma pohonné hmoty, které jim zajistila ropná společnost NIS (Ropný průmysl Srbska), jejímž většinovým vlastníkem je ruská státní společnost Gasprom.

Kromě humanitárního charakteru akce, představuje „Motorkářsko rocková mise“ největší rockový festival v Srbsku i v sousedních státech. Jedním z hlavních organizátorů celé akce je jeden z nejznámějších srbských rockerů Riblja Čorba. Ten proslul již před rokem 1990 jako významný kritik tehdejšího komunistického režimu a v současnosti je znám svými vlasteneckými postoji a angažováním se v pomoci Srbům na Kosovu. Je rovněž členem jedné z předních srbských vlasteneckých stran.

Kromě Riblje Čorbe se v minulosti této pravidelně pořádané akce účastnili také další přední jména rockové scény zemí bývalé Jugoslávie. Jedná se např. o velmi populárního Vlado Georgieva, známého rovněž vlasteneckými postoji a dále také o další známé muzikanty či hudební skupiny, jakými jsou např: YU grupa, Djordje David, Dado Topić, Alica, Partibrejkersi, Kraljevski Apartman, Sladjana Milošević, Prazan Prostor, Ritam nereda a mnozí další.

Vřelého uvítání, jehož se motorářům a hudebníkům dostalo od obyvatel Kosovské Mitrovice, bylo nepopsatelně srdečné. Na letošním ročníku akce vystoupili na koncertu Riblja Čorba a skupiny YU grupa a Despot.

Pokud chcete také Vy pomoci Srbům na Kosovu, pak ještě máte možnost. Dnes 13. října máte poslední možnost přispět na naši sbírku pro Srby na Kosovu. Finanční pomoc můžete poslat na toto číslo účtu: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“. Samozřejmě přijímáme také materiální pomoc. Tato pomoc bude věnována základní škole a jejím žákům a také chudé srbské rodině se spoustou malých dětí v jedné z velmi ohrožených srbských enkláv. Veškerou humanitární pomoc předáme Srbům na Kosovu osobně. O celé akci budou vydány podrobné reportáže.

Podrobnosti o naší sbírce se dozvíte zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Nezapomeňte, že bratři Srbové vždy stáli při nás! Naše vlády však bohužel posledních více než 20 let podporují protisrbskou politiku západu. Proto je potřeba, abychom se dnes my postavili na stranu Srbů a poskytli humanitární pomoc těm z nich, kteří to nejvíce potřebují.

Záběry z motorkářsko-rockové mírové mise

Koncert Riblje Čorbe, zpívají píseň „Pogledaj dom svoj andjele“

Hrdina a válečný invalida, který potřebuje naši pomoc

10. 10. 2013

V květnu letošního roku navštívila skupina mladých Čechů Kosovo a předala zde humanitární pomoc v jedné ze srbských enkláv tamní základní škole a chudé rodině s malými dětmi. Kromě nich také navštívili a pomohli válečnému invalidovi a hrdinovi srbské armády Dušku Pejakovi.

I my v současnosti organizujeme sbírku a naším cílem je poskytnout humanitární pomoc jedné z ohrožených srbských enkláv na Kosovu. Naším cílem bude podpořit tamní základní školu a také chudou rodinu s řadou malých dětí. Rozhodli jsme se, že navštívíme také Duško Pejaka a pomůžeme i jemu, neboť naši pomoc velmi nutně potřebuje. Jeho životní příběh i nešťastný osud Vám nastíníme v tomto článku.

Duško Pejak byl těžce zraněn během války v Bosně. Od té doby je již 18 let na invalidním vozíku. Jeho trápení je o to horší, že dodnes má velmi silné bolesti, zranění utrpěl totiž do páteře. Dvakrát denně jej musí navštěvovat zdravotní sestra, aby mu dala injekci proti bolestem. Musí také pravidelně užívat řadu drahých léků, které mu rovněž pomáhají od bolesti. Pečuje o něj pouze jeho 75 letá maminka, která je navíc také nemocná, trpí silnou cukrovkou. Je velmi zesláblá a téměř nemůže zvedat těžší věci. Navíc oba žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

Srbsko je velmi chudou zemí, jež je dodnes poznamenána válkami a ekonomickými sankcemi a navíc tamní prozápadní vláda nevěnuje válečným veteránům téměř žádnou péči. Veškeré léky i naprostou většinu dalších věcí, které vzhledem ke svému zranění potřebuje, tak Duško Pejak a jeho maminka musejí financovat sami ze svých skromných a zcela nedostačujících důchodu.

Duškovi Pejakovi se snaží nějak pomoci alespoň jeho příbuzní a spoluobčané, tolik kolik je v jejich velmi skromných možnostech. Proto se skupina českých mladíků rozhodla v květnu letošního roku rovněž Duškovi pomoci a také my mu v rámci naší nadcházející humanitární pomoci přispějeme.

 

Životní příběh a válečný osud Duško Pejaka

Duško Pejak pochází z Mostaru, metropole Hercegoviny. Před válkou pracoval jako učitel tance. Byl členem folklorních souborů a v jejich rámci se věnoval udržování tradic svého lidu i tanci, který tolik miloval. Se svým souborem cestoval po folklorních festivalech v zahraničí a navštívil tak řadu evropských zemí. Duško se věnoval rovněž karate a byl držitelem černého pásu. Před válkou žili v Bosně a Hercegovině všichni její obyvatelé v míru a přátelství. I Duško Pejak měl v multietnickém Mostaru řadu přátel z řad tamních bosenských muslimů i Chorvatů. Jeho nejlepším přítelem byl právě bosenský muslim Sulejman a Duško mu šel za svědka na svatbě.

Bohužel ale jugoslávkou idylu zničily západní mocnosti. Využily totiž extrémistů, šovinistů a separatistů z řad Chorvatů a Bosňáků, kterým poskytly finanční, politickou a nakonec i vojenskou podporu. Tito chorvatští a bosňáčtí extrémisté zfanatizovali příslušníky svých etnik a poštvali je proti Srbům. Tak bohužel vypukly krvavé občanské války v Chorvatsku (1991) a v Bosně (1992).

Když bylo jasné, že vypukne válka, navrhl Duškovi jeho muslimský kamarád Sulejman, že jej nechá u sebe doma a zajistí mu, aby mohl v Mostaru žít i s rodiči, v době kdy jej kontrolují Bosňáci. Nakonec z toho ale sešlo, neboť mezi Bosňáky se našli extrémisté plní nenávisti, před kterými by Sulejman Duška a jeho rodiče bohužel nemohl ochránit. Rovněž Duško navrhl Sulejmanovi, aby s rodinou odešli do oblastí, jež jsou pod srbskou kontrolou, že zde budou moci v klidu žít pod ochranou Duška. I z toho ale nakonec sešlo, protože i mezi Srby se bohužel občas mohli najít lidé, jejichž srdce pohltila nenávist a před kterými by Duško Sulejmana nemohl ochránit.

Když v roce 1992 vypukla v Bosně válka, nastoupil Duško k 63. výsadkové brigádě. Jednalo se o nejelitnější útvar v celé jugoslávské armádě. Jugoslávie však byla nucena na nátlak západu stáhnout svoji armádu z Bosny. Bosenští Srbové na svou ochranu vyhlásili republiku Srbskou v Bosně a bránili se před agresí Chorvatů a Bosňáků. 63. výsadková brigáda se měla rovněž stáhnout z Bosny a neměla zasahovat do války. Duško se měl stáhnout do Srbska spolu se svou brigádou, mohl se tak zachránit a vyhnout se válce.

To mu však nedovolila jeho čest a láska k vlasti. Nemohl opustit svůj trpící a napadený lid, v době kdy jej jeho národ nejvíc potřeboval. Proto se rozhodl zůstat v rodné Hercegovině a dobrovolně vstoupil do rodící se armády republiky Srbské. Mezitím však válečná pohroma zasáhla jeho rodiče. Ti byli odvlečeni do koncentračního tábora, ve kterém Bosňáci drželi srbské civilisty. V koncentračním táboře pak bohužel byli vězněni další 3 roky.

Duško Pejak bojoval v jednotce Gojko Nenadova Medžika a účastnil se s ní bojů na celém hercegovském bojišti. Jednalo se o elitní jednotku, v níž bojovala řada výsadkářů a také mnoho ruských dobrovolníků. Duško byl vynikající průzkumník i kulometčík. Nečekal na příkazy a do bojových akcí šel vždy dobrovolně. Účastnil se řady záchranných operací, během nichž byly spaseny životy nevinných dětí a žen.

Duškovi slouží ke cti také to, že nikdy nebyl surový vůči nepříteli. Na zajaté nepřátelské vojáky se nikdy nedíval s nenávistí, natožpak aby se k nim choval hrubě či je dokonce třeba jen udeřil. Jednou zachránil život zraněného nepřátelského bosensko-muslimského vojáka. Ošetřil jej, očistil a obvázal mu rány a pečoval o něj tak dlouho, dokud nedorazili zdravotníci srbské armády, kteří jej převezli do polní nemocnice.

 

Hrdinství a zranění Duško Pejaka

Duško Pejak byl ve válce 3 roky. Pak 7. června roku 1995 došlo k jeho osudovému zranění. V té době byl velitelem jednotky, která držela pozici v horách na hercegovské frontové linii. Právě tehdy byli někteří srbští civilisté, držení v koncentračních táborech Bosňáky, vyměněni za bosňácké vojáky zajaté Srby. Během této výměny se Duškovi rodiče dostali na svobodu a tak Duško dostal dovolenou, aby mohl navštívit a po dlouhých třech letech spatřit své právě propuštěné rodiče.

Na tuto návštěvu se Duško vydal právě osudného 7. června. Osud však tomu chtěl, že krátce po té co Duško opustil svou jednotku, byly její pozice napadeny Bosňáky. Duškovi vojáci neodolali nečekanému útoku a byli přinuceni se stáhnout. Jakmile se Duško dozvěděl, že jeho pozice byla dobyta nepřítelem, ihned se ze své vlastní vůli vrátil ke svojí jednotce, aby vedl protiútok. Přitom se ale vracet nemusel, neboť právě dostal dovolenou. Duško byl ovšem vzorný voják a tak se ihned vrátil na frontu, aniž by vůbec stačil vidět své rodiče.

Daná pozice se nacházela v Duškově rodném kraji. Jako malý chlapec v tamních horách pásl ovce a tak znal dokonale tamní terén. Toho dokázal dokonale využít při protiútoku. Osobně vedl své vojáky k původním pozicím. Postupovali pomalu a potichu tak, aby je nepřítel nezahlédl. Duško se dokázal nepozorovaně proplížit až k předsunutému bunkru a zcela nečekaně zahájil palbu z bezprostřední blízkosti. Bosňáčtí vojáci byli nečekaným protiútokem natolik šokováni, že bunkr ihned opustili a dali se na útěk. Duško po nich nestřílel a nechal je utíkat. Věděl totiž, že jakmile je uvidí ostatní bosňáčtí vojáci, dají se taky na útěk. A tak se také stalo. Bosňáci velmi rychle ustoupili a tak se Duškovi a jeho mužům podařilo obsadit původní pozici a to téměř bez boje. Během celé této akce nebyl na žádné straně nikdo zabit ani zraněn. Jakmile zpozorovali okolní srbské jednotky úspěch Duška a jeho vojáků, vyrazili rovněž vpřed. A právě tehdy, když si všichni oddechli, že tento boj přežili ve zdraví, přišel osudový výstřel, jenž navždy změnil Duškův život.

Zbloudilá kulka zasáhla Duška přímo do páteře a to tak nešťastně, že nakonec přišel o tři obratle. Nikdy se už nepodaří zjistit, kdo tehdy vystřelil. Možná se některý z ustupujících bosňáckých vojáků otočil a vystřelil směrem k Srbům, přičemž kulka pak náhodně zasáhla právě Duška. Bohužel je ale pravděpodobnější, že Duška zasáhla kulka některého z jeho spolubojovníků, vypálená z nedbalosti. Vojáci totiž měli ve zvyku střílet do vzduchu na znamení radosti či jako oslavu úspěchu. Toto střílení do vzduchu ostrými náboji bylo sice zakázáno, ale málo kdo to respektoval. Je tedy velmi pravděpodobné, že kulka některého z Duškových spolubojovníků, který právě tehdy střílel do vzduchu, se odrazila a nešťastná náhoda způsobila, že daná kulka zasáhla právě Duška.

Duška jeho kamarádi ihned snesli dolů z hor a naložili jej do sanitky, která jej převezla do polní nemocnice. Toto snášení z hor však trvalo celé hodiny, neboť Duškovi spolubojovníci jej museli na nosítkách nést velmi opatrně a pomalu, aby se mu prudkým pohybem jeho zranění ještě nezhoršilo. Cestou v sanitce byl spolu s Duškem převážen do polní nemocnice také jeho bratranec, jenž byl téhož dne zraněn během jiného střetu na nedalekém úseku fronty. Bohužel Duškův bratranec cestou do nemocnice zemřel. V polní nemocnici se Duškovi dostalo základního ošetření a po té byl převezen do nemocnice v Podgorici. Pak byl vrtulníkem přepraven do elitní nemocnice vojenské lékařské akademie v Bělehradě.

Zde byl Duško úspěšně operován a poté postoupil terapii. I když se původně zdálo, že už nebude chodit, po určité době se stal téměř zázrak a Duško začal chodit o berlích. Zdálo se, že snad bude zachráněn. Následovala operace u německého specialisty na operace páteře. Ten chtěl vyzkoušet novou metodu, jež měla Duškovi ještě více pomoci. Operace se bohužel nezdařila a Duškovo zranění se ještě mnohem víc zhoršilo. Od té doby se rozplynuly veškeré naděje, že by mohl znovu chodit a vrátit se k normálnímu životu. Od toho dne je Duško již 18 let ochrnutý. Tento strašlivý osud musí být pro Duška o to horší, uvědomíme li si, jak moc miloval tanec, před válkou byl dokonce učitelem tance a byl i aktivním sportovcem a karatistou.

Od té doby prodělal Duško již více než 10 operací. Měl dokonce i rakovinu tlustého střeva, ale z ní se naštěstí úspěšně zotavil. Jak jsme předeslali na úvod, Duško dodnes trpí krutými bolestmi, kvůli kterým musí dostávat dvakrát denně injekce od zdravotních sester. Rovněž užívá řadu léků, především pro potlačení strašlivých bolestí. Nejhorší je, že si léky i zdravotní potřeby a do značné míry také zdravotní péči musí hradit sám. Jeho invalidní důchod je však velmi malý, stejně jako důchod jeho maminky a tak mu peníze stěží stačí na pokrytí všech výdajů spojených s jeho léčbou. Navíc jeho nebohá 75 letá maminka je velmi nemocná, má silnou cukrovku a nemůže uzvednout nic těžkého. Přitom právě ona o Duška pečuje. I ona potřebuje léky, které si rovněž musí sama platit. Duškův tatínek zemřel před několika lety, takže dnes žije Duško už jen se svou maminkou, přičemž žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

 

Češi v květnu navštívili Duško Pejaka a poskytli mu humanitární pomoc

S financováním nákladné zdravotní péče se snaží Duškovi a jeho mamince pomáhat také jejich krajané. Především jim pomáhá Duškův frontový kamarád, ruský dobrovolník Sergej Sucharov Viktorovič. Ten bojoval v srbské armádě ve válkách v Bosně i na Kosovu. Během války v Bosně byli on a Duško nerozlučnými kamarády a jejich přátelství utužené válkou trvá dodnes. Sergej se navíc později oženil s Duškovou sestřenicí. Sergej ovšem nemá možnost z dalekého Ruska pomáhat Duškovi tolik kolik by chtěl, navíc léky i veškerá zdravotní péče pro Duška i jeho maminku jsou velmi drahé a tak je každá pomoc pro Duška velmi důležitá, neboť mu pomáhá ulevit od bolestí a přežít.

Proto se skupina mladých Čechů, kteří rozdávali humanitární pomoc Srbům na Kosovu, rozhodla podpořit také Duško Pejaka. V květnu cestou z Kosova navštívili Duško Pejaka a jeho maminku v jejich bytě v západosrbském městě Kraljevo. Setkání to bylo nesmírně dojemné a plné emocí. Pro řadu našich hochů to byl nejemotivnější zážitek z celé cesty po Srbsku i Kosovu. Duško i jeho maminka byli nesmírně překvapení i dojatí tím, že si na ně lidé, které ani neznají a kteří navíc žijí v zahraničí, vzpomněli a rozhodli se je navštívit, podpořit je v jejich nelehkém údělu a navíc jim věnovat i pomoc.

Duškovi a jeho mamince poskytli finanční pomoc ve výši 80 euro, tedy zhruba 2 000 Kč. I tato pro nás v Česku relativně malá částka ovšem znamenala pro Duška hodně. Právě den před tím totiž zdravotní sestra omylem injekcí propíchla speciální Duškovo zdravotní lehátko. Duško ovšem takovéto lehátko nutně potřebuje, protože pouze na speciálním lehátku může v klidu a bezbolestně ležet. Nové lehátko je ovšem velmi drahé a Duško i jeho maminka se trápili tím z čeho nové lehátko zaplatí. A právě tehdy přišla jako na zavolanou návštěva z Česka. Za peníze které Duškovi Češi věnovali, si pořídil nové zdravotní lehátko. Samozřejmostí byla také bonboniéra a kytice květin, které mladí muži Duškovi a jeho mamince rovněž věnovali.

Dojetí Duška i jeho maminky bylo nepopsatelné. Oba velmi děkovali a stále opakovali, že pro ně velmi mnoho znamená už jen to, že je hosté z Česka navštívili a přišli si s nimi popovídat a posílit je tak v jejich těžkém údělu. Řekli, že právě takoví lidé, jako jsou tito mladí muži z Česka, jim dávají novou životní sílu jít dál a čelit zlému osudu. Duškova maminka řekla: „poděkujte za nás Vašim rodičům, že z Vás vychovali tak skvělé a dobré lidi“. Duškova maminka se také několikrát dojetím rozplakala a mladým mužům z Čech dokonce chtěla políbit ruce.

I když žijí Duško i jeho maminka velmi skromně, snažili se své hosty pohostit, co nejlépe mohou a tak jim nabídli to nejlepší jídlo i pití, které měli. Opět se tak ukázala typická srbská pohostinnost, kdy i nejchudší lidé se snaží své hosty a dobrodince co nejlépe pohostit. Když mladí muži odcházeli, potkali Duškova souseda. Ten když slyšel, jak Duškovi pomohli, zůstal beze slov a vyjádřil jim veliký obdiv.

 

Ušlechtilost Duško Pejaka

Duško Pejak je skutečným hrdinou. Nejen, že byl vynikajícím a statečným vojákem, ale na bojišti se rovněž choval velmi rytířsky a lidsky i k nepřátelům, jak jsme ostatně uvedli výše. Ke cti mu slouží, že i přes všechny hrůzy války i utrpení, jež dodnes Duško zažívá, necítí žádnou nenávist k bosenským muslimům a Chorvatům, proti kterým tehdy bojoval. Jeho rodiče byli za války vězněni Bosňáky v koncentračním táboře a on sám je již 18 let ochrnutý a trpí bolestmi kvůli válečnému zranění. I přesto ale zůstalo Duškovo srdce nezakaleno temnou nenávistí. Naopak je plné lásky a lidskosti a během rozhovoru se Duško o  bosenských muslimech nevyjadřoval ani v nejmenším negativně.

Jak bylo na začátku uvedeno, před válkou byl Duškovým nejlepším kamarádem bosenský muslim Sulejman. Toto přátelství přežilo válku a trvá dodnes. Sulejman žije s rodinou ve Švédsku, ale Duškovi alespoň telefonuje a nadále tak udržují přátelské vztahy. Duško rovněž během rozhovoru opakovaně zdůraznil, že po celou válku vždy jen bránil srbská území, jež historicky patří Srbům. Jednotky, v nichž bojoval, vždy jen bránily srbské obyvatelstvo a nikdy neútočily na oblasti obývané Bosňáky či Chorvaty.

 

Duško Pejak je hrdý na hodnoty, za které bojoval

Na Duškovi je rovněž obdivuhodné jeho neutuchající vlastenectví. Řada lidí by si jistě pomyslela, že musí na svou zemi zanevřít po té, co za ni tři roky bojoval a nakonec byl těžce zraněn a již 18 let je ochrnutý a trpí těžkými bolestmi. Stát mu přitom poskytuje jen zcela minimální a nedostatečnou pomoc a velmi malý důchod. Současný režim pak nevěnuje veteránům vůbec žádnou pozornost. Duško však ani v nejmenším nelituje toho, že bojoval za svoji vlast. Řekl, že to byla jeho svatá povinnost, bránit svůj národ, svoji víru a církev, svoji vlast a rodný kraj. Za to vše Duško bojoval a je na to právem hrdý. Jeho byt je vyzdobenou velikým množstvím svatých ikon, jež podtrhují a zdůrazňují jeho víru v Boha a v pravoslaví, za které bojoval.

Nezapomínejme však, že Duško nebojoval jen za svoji vlast, on tehdy bránil se zbraní v ruce svobodu a identitu každého člověka a národa na světě, tedy i toho našeho. Neboť nepřátelé, proti kterým bojoval, byli služebníky temných mocenských elit z Washingtonu a ze západu, kterým stál hrdý srbský národ v cestě a které se snaží zotročit celý svět.

 

Hrdina Duško Pejak potřebuje naši pomoc

Věříme, že i Vás dojal tento příběh hrdinství a cti. Duško Pejak potřebuje naši pomoc a proto jsme se i my rozhodli, že jej během naší humanitární mise na Kosovo navštívíme a poskytneme mu humanitární pomoc. Kromě něj poskytneme humanitární pomoc také základní škole na Kosovu a jejím žákům a rovněž chudé srbské rodině s velikým počtem malých dětí. Škola i rodina se nacházejí v ohrožených srbských enklávách na Kosovu. Pokud chcete také Vy pomoci Duškovi a Srbům na Kosovu, pak ještě máte možnost. Sbírka, kterou jsme na tuto pomoc vyhlásili, trvá ještě tři dny do 13. října. Do té doby můžete poskytovat finanční pomoc na toto číslo účtu: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“. Samozřejmě přijímáme také materiální pomoc. Veškerou humanitární pomoc předáme osobně jak Duškovi tak také Srbům na Kosovu. O celé akci budou vydány podrobné informace a také Vás budeme informovat o Duškovi a jeho mamince.

Podrobnosti o naší sbírce se dozvíte zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Nezapomeňte, že bratři Srbové vždy stáli při nás a pomáhali také našim vojákům, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu. Naše vlády však bohužel posledních více než 20 let podporují protisrbskou politiku západu. Proto je potřeba, abychom se dnes my postavili na stranu Srbů a poskytli humanitární pomoc těm z nich, kteří to nejvíce potřebují! A právě Duško Pejak, hrdina a nesmírně ušlechtilý člověk, naši pomoc opravdu potřebuje!

Přednáška srbských politiků o Kosovu

10. 9. 2013

Jako naši první veřejnou akci jsme pro Vás připravili přednášku vrcholných srbských politiků a předáků kosovských Srbů. Je pro nás ctí, že naše pozvání přijali přední srbští politici z řad Srbské radikální strany, včetně představitelů kosovských Srbů.

Ti nám budou přednášet především o situaci na Kosovu a o aktuálním úsilí Srbů o udržení Kosova. Zde je předběžný koncept témat, kterým se budeme věnovat:

– Aktuální situace na Kosovu

– Těžké životní podmínky a útlak Srbů na Kosovu

– Politická a zahraničněpolitická situace ve vztahu ke Kosovu

– Život na Kosovu v podmínkách mezinárodní okupace a vlády narkomafie

– Útoky Albánců a zásahy okupantů proti Srbům na Kosovu

– Humanitární pomoc pro Srby na Kosovu

– Možnosti budoucího vývoje kosovské otázky

– Aktuální situace v Srbsku a tamní politika

– Konflikty v bývalé Jugoslávii

– Haagský tribunál

Dále nám naši hosté také představí svoji Srbskou radikální stranu a budou mluvit všeobecně o aktuální situaci v Srbsku i o konfliktech, jež srbský národ zažil za posledních 20 let.

Důležitým tématem bude také haagský tribunál. Toto téma je pro naše hosty obzvlášť důležité, neboť jejich předseda Vojislav Šešelj je již 11 let nespravedlivě a protiprávně vězněn v Haagu, aniž by byl za cokoliv odsouzen.

Při této příležitosti Vám také představíme naši organizaci a rovněž naši humanitární pomoc, kterou se chystáme v brzké době poskytnout ohroženým Srbům na Kosovu. Podrobnosti o naší sbírce i informace jak přispět se můžete dozvědět ZDE. Jak přispět materiální pomocí se můžete dočíst ZDE.

Přesný koncept naší přednášky bude včas zveřejněn na našich stránkách. Její součástí bude také diskuze s našimi hosty, během níž budete mít možnost pokládat jim dotazy.

Tato přednáška se bude konat v Praze v pátek 27. září v podvečer. Přesný čas a také místo konání včas upřesníme.

Bude nám velkou ctí přivítat v Praze delegaci Srbské radikální strany. Právě její nejvyšší funkcionáři budou našimi přednášejícími. Vedení strany zatím ještě přesně nerozhodlo, kteří její funkcionáři nás navštíví. Již teď však víme, že v čele delegace by měl pravděpodobně stát její současný nejvyšší představitel, zástupce předsedy strany Nemanja Šarović. Ten stranu vede v době nepřítomnosti jejího předsedy Vojislava Šešelje, který je již 11 let nespravedlivě souzen a vězněn haagským tribunálem.

Součástí delegace by měl být také jeden z předáků kosovských Srbů, jenž patří k vůdcům odporu Srbů na Kosovu proti okupaci a albánské nadvládě. Jeho přednáška o situaci Srbů na Kosovu bude jistě nesmírně zajímavá, vzhledem k tomu, že je jedním z mužů, jež osobně stojí v čele odporu Srbů na Kosovu přímo v terénu.

Srbská radikální strana patří k nejvýznamnějším politickým stranám v Srbsku a je nejúspěšnější vlasteneckou stranou v Evropě. Jedná se o demokratickou stranu. Strana má na 80 000 členů. Její bývalý vrcholný funkcionář je současným prezidentem Srbska. Ve většině voleb v Srbsku obdržela Srbská radikální strana 25-30 % hlasů. Většinou tak ve volbách končila na druhém místě a nebo vítězila. V prezidentských volbách se její kandidáti obvykle dostávali do druhého kola a jednou její kandidát obdržel 40 % hlasů v prvním kole.

Srbská radikální strana je hlavní silou jež brání srbské Kosovo. Na srbské politické scéně stojí v čele obrany Kosova a je hlavním odpůrcem vstupu do EU a do NATO. V době války v Kosovu a bombardování Srbska byla strana součástí tehdejší srbské vládní koalice, jež vedla zemi v nelehké válečné době. Dodnes je strana zdaleka nejaktivnější v obraně Kosova i všech srbských národních zájmů a staví se proti jakýmkoliv ústupkům vůči západu i nelegální vládě Kosova.

Nenechte si ujít tuto jedinečnou přednášku s tak vzácnými hosty. Jedná se o první oficiální přednášku srbských vlasteneckých politiků u nás. Budete tak mít možnost vyslechnout si přednášku nejen předních odborníků na výše zmíněná témata, ale také lidí, kteří realizují srbskou politiku obrany Kosova.

Tito naši hosté stojí v čele obrany Kosova ať už v srbském parlamentu nebo přímo v srbských ghettech na Kosovu. Součástí večera bude pochopitelně také diskuze s těmito vrcholovými politiky, během níž dostanete prostor k dotazům.