Archiv pro rubriku: Srbsko

EFSK pořádá přednášku srbských politiků o Kosovu


Jako naši první veřejnou akci jsme pro Vás připravili přednášku vrcholných srbských politiků a předáků kosovských Srbů. Je pro nás ctí, že naše pozvání přijali přední srbští politici z řad Srbské radikální strany, včetně představitelů kosovských Srbů.

Ti nám budou přednášet především o situaci na Kosovu a o aktuálním úsilí Srbů o udržení Kosova. Zde je předběžný koncept témat, kterým se budeme věnovat:

– Aktuální situace na Kosovu

– Těžké životní podmínky a útlak Srbů na Kosovu

– Politická a zahraničněpolitická situace ve vztahu ke Kosovu

– Život na Kosovu v podmínkách mezinárodní okupace a vlády narkomafie

– Útoky Albánců a zásahy okupantů proti Srbům na Kosovu

– Humanitární pomoc pro Srby na Kosovu

– Možnosti budoucího vývoje kosovské otázky

– Aktuální situace v Srbsku a tamní politika

– Konflikty v bývalé Jugoslávii

– Haagský tribunál

Tato přednáška se bude konat v Praze v pátek 27. září od 18:00 do 21:00 na adrese Revoluční 5.

Naši hosté nám také představí svoji Srbskou radikální stranu a budou mluvit všeobecně o aktuální situaci v Srbsku i o konfliktech, jež srbský národ zažil za posledních 20 let.

Důležitým tématem bude také haagský tribunál. Toto téma je pro naše hosty obzvlášť důležité, neboť jejich předseda Vojislav Šešelj je již 11 let nespravedlivě a protiprávně vězněn v Haagu, aniž by byl za cokoliv odsouzen.

Při této příležitosti Vám také představíme naši organizaci a rovněž naši humanitární pomoc, kterou se chystáme v brzké době poskytnout ohroženým Srbům na Kosovu. Podrobnosti o naší sbírce i informace jak přispět se můžete dozvědět ZDE. Jak přispět materiální pomocí se můžete dočíst ZDE.

Přesný koncept naší přednášky bude včas zveřejněn na našich stránkách. Její součástí bude také diskuze s našimi hosty, během níž budete mít možnost pokládat jim dotazy.

Bude nám velkou ctí přivítat v Praze delegaci Srbské radikální strany. Právě její nejvyšší funkcionáři budou našimi přednášejícími. Vedení strany zatím ještě přesně nerozhodlo, kteří její funkcionáři nás navštíví. Již teď však víme, že v čele delegace by měl pravděpodobně stát její současný nejvyšší představitel, zástupce předsedy strany Nemanja Šarović. Ten stranu vede v době nepřítomnosti jejího předsedy Vojislava Šešelje, který je již 11 let nespravedlivě souzen a vězněn haagským tribunálem.

Součástí delegace by měl být také jeden z předáků kosovských Srbů, jenž patří k vůdcům odporu Srbů na Kosovu proti okupaci a albánské nadvládě. Jeho přednáška o situaci Srbů na Kosovu bude jistě nesmírně zajímavá, vzhledem k tomu, že je jedním z mužů, jež osobně stojí v čele odporu Srbů na Kosovu přímo v terénu.

Srbská radikální strana patří k nejvýznamnějším politickým stranám v Srbsku a je nejúspěšnější vlasteneckou stranou v Evropě. Jedná se o demokratickou stranu. Strana má na 80 000 členů. Její bývalý vrcholný funkcionář je současným prezidentem Srbska. Ve většině voleb v Srbsku obdržela Srbská radikální strana 25-30 % hlasů. Většinou tak ve volbách končila na druhém místě a nebo vítězila. V prezidentských volbách se její kandidáti obvykle dostávali do druhého kola a jednou její kandidát obdržel 40 % hlasů v prvním kole.

Srbská radikální strana je hlavní silou jež brání srbské Kosovo. Na srbské politické scéně stojí v čele obrany Kosova a je hlavním odpůrcem vstupu do EU a do NATO. V době války v Kosovu a bombardování Srbska byla strana součástí tehdejší srbské vládní koalice, jež vedla zemi v nelehké válečné době. Dodnes je strana zdaleka nejaktivnější v obraně Kosova i všech srbských národních zájmů a staví se proti jakýmkoliv ústupkům vůči západu i nelegální vládě Kosova.

Nenechte si ujít tuto jedinečnou přednášku s tak vzácnými hosty. Jedná se o první oficiální přednášku srbských vlasteneckých politiků u nás. Budete tak mít možnost vyslechnout si přednášku nejen předních odborníků na výše zmíněná témata, ale také lidí, kteří realizují srbskou politiku obrany Kosova.

Tito naši hosté stojí v čele obrany Kosova ať už v srbském parlamentu nebo přímo v srbských ghettech na Kosovu. Součástí večera bude pochopitelně také diskuze s těmito vrcholovými politiky, během níž dostanete prostor k dotazům.

Vypuknutí první světové války a Srbové

30.8. 2013

Před nedávnem jsme si připoměli 99. výročí vypuknutí první světové války. Tato válka začala útokem Rakousko-uherska na Srbsko a jako záminka posloužil sarajevský atentát. Hrdinská obranna Srbů během této války patří k nejslavnějším a nejheroičtějším kapitolám jak srbské historie tak i samotné první světové války. K příležitosti tohoto slavného výročí Vám předkládáme článek převzatý z webu Červenobílí.cz. Dozvíte se v něm řadu zajímavých informací. Např. skutečné důvody kvůli kterým válka začala právě útokem na Srbsko a nebo něco o čestné a charakterní politice Ruska a cara Mikuláše II. Stejně tak nechybí ani velmi zajímavé srovnání se současnou situací ve světě.  Zde je již slibovaný článek:

 

Uplynulo 99. let od vypuknutí první světové války

Dne 28. července jsme si připomněli 99. výročí od vypuknutí Velké války, jež byla do té doby největším a nejničivějším konfliktem lidských dějin. Toho dne vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Tento potencionální lokální konflikt však během několika následujících dní přerostl v globální válku, v níž se časem ocitly všechny evropské velmoci spolu s většinou evropských zemí.

Sarajevský atentát

Záminkou pro válku byl atentát v Sarajevu z 28. června 1914. V té době byla Bosna a Hercegovina okupovaná Rakousko-Uherskem. Většinu obyvatelstva Bosny tehdy tvořili Srbové. Byli utlačování rakouskými okupanty a toužili po sjednocení se Srbskem. Právě 28. června na největší srbský národní svátek Vidovdan pořádala Vídeň v Bosně veliké manévry, aby tak Srby co nejvíce ponížila. Následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand ďEste tehdy navštívil Sarajevo a srbský student Gavrilo Princip na něj spáchal úspěšný atentát, jako projev odporu proti okupaci, ponižování a útlaku.

Je velmi pravděpodobné, že rakouské úřady věděly o přípravách atentátu, ale nesnažily se mu zabránit, neboť pro vládnoucí kruhy ve Vídni představoval atentát vítanou záminku pro zahájení války proti Srbsku. Navíc část rakouských a především uherských mocenských elit si nepřála nástup arcivévody Ferdinanda ďEste na trůn.

Proč válka začala útokem na Srbsko

Srbsko bylo již dlouho trnem v oku mocnostem Trojspolku. Balkán byl i tehdy, stejně jako dnes, klíčovou strategickou oblastí, neboť spojuje Evropu s blízkým východem. Proto Německo, společně s Rakousko-Uherskem, usilovalo o kontrolu nad Balkánským poloostrovem. V čele téměř všech balkánských zemí stály dynastie německého původu a tamní vlády byly proněmecky orientovány. Výjimkou však bylo Srbsko spolu s Černou Horou. V čele obou těchto zemí stály domácí srbské dynastie a navíc byly oba tyto státy spojenci Ruska a Francie. Ovládnutí Srbska bylo tudíž pro Berlín i Vídeň důležitým krokem pro další expanzi.

Proto se jestřábi v rakouských vládnoucích kruzích po sarajevském atentátu ihned chopili příležitosti k vyprovokování války se Srbskem. Z podílu na atentátu obvinili Srbsko a to i přesto, že jeho vláda neměla s jeho přípravami a provedením nic společného, jasně a ostře jej odsoudila a snažila se atentátu zabránit. Rakousko však na to nebralo ohledy, dalo této malé balkánské zemi ultimátum a oznámilo, že zaútočí, pokud nebudou jeho podmínky splněny. Jednalo se však jen o záminku, neboť požadavky Vídně byly záměrně zvoleny a formulovány tak, aby byly nesplnitelné. Rakouské vedení tak předem vědělo, že Srbsko bude muset ultimátum odmítnout.

Rakousko-Uherské ultimátum Srbsku

Rakousko-uherské ultimátum, jež bylo Srbsku předáno 23. července, obsahovalo následující požadavky:

1. Zakázat v Srbsku vydávání publikací, jež vyvolávají nenávist a nepřátelství k Rakousku-Uhersku.

2. Okamžité rozpuštění organizace „národní obrana“ i všech dalších organizací, jež propagují odpor k Rakousku-Uhersku.

3. Odstranění z veřejného školství všeho, co slouží nebo by mohlo sloužit k agitaci proti Rakousku-Uhersku.

4. Propuštění všech armádních důstojníků a státních úředníků, kteří mají nějakou zodpovědnost za agitaci proti Rakousku-Uhersku. Předání jmen těchto důstojníků a úředníků rakouské vládě.

5. Souhlas Srbska s účastí rakousko-uherských úřadů na potírání jakékoliv protirakouské činnosti na území Srbska.

6. Zahájit s pomocí rakousko-uherských orgánů trestní řízení proti všem spolupachatelům sarajevského atentátu, kteří se nacházejí na území Srbska.

7. Okamžité zatčení dvou osob, jež byly obviněny rakousko-uherskými úřady, že se podílely na přípravě atentátu.

8. Aby Srbsko ráznými opatřeními zabránilo pašování zbraní a výbušnin přes své hranice.

9. Podat vysvětlení Rakousku-Uhersku týkající se výroků vysokých představitelů Srbska, které vyvolaly nepřátelství vůči Rakousku-Uhersku.

10. Bezodkladné informovat Rakouko-Uhersko o plnění těchto podmínek.

O nehoráznosti požadavků vídeňské vlády svědčí výrok, tehdejšího britského ministra zahraničí sira Davida Lloyda George. Ten prohlásil, že se jedná o nejhorší a nejtvrdší ultimátum, jež kdy bylo předáno suverénnímu státu. Srbská vláda ve snaze zabránit válce i přesto přijala všechny podmínky ultimáta, s výjimkou pátého bodu, neboť jeho přijetí by znamenalo přímé vměšování rakousko-uherských úřadů do srbských vnitrostátních záležitostí. To by představovalo porušení suverenity i ústavy Srbska. Proto byl tento bod pro Srbsko absolutně nepřijatelný. Rakousko-Uhersko však i přesto označilo srbské ústupky za nedostatečné a 28. července vyhlásilo Srbsku válku.

Rusko jedná čestně a zachraňuje Srby před jistou zkázou

Vídeň doufala, že se bude jednat o lokální konflikt. To by pro Srbsko znamenalo jistou zkázu. Pro srovnání Rakousko-Uhersko bylo velmocí s 50 miliony obyvatel, zatímco Srbsko bylo tehdy jen malou zemí s pouhými 3 miliony obyvatel. Navíc Rakousko bylo z větší části vyspělou průmyslovou zemí, oproti zaostalému agrárnímu Srbsku.

Srbové své naděje skládali do Ruska a doufali, že se za ně východní bratři postaví. Rusko jejich naděje nezklamalo a vstoupilo do války proti centrálním mocnostem. Jednalo se o nesmírně statečné rozhodnutí ruského cara Mikuláše II. Rusko totiž nebylo na válku vůbec připraveno. Ještě nedávno, v roce 1905, utrpělo porážku od podceňovaného Japonska, jež se ani neřadilo k mocnostem. Po té následovala ničivá revoluce, kterou se carským silám podařilo stěží porazit. Rusko tak bylo velmi oslabeno a navíc bylo v té době zaostalou agrární zemí se zcela nedostatečným a teprve se rozvíjejícím průmyslem. Oproti tomu jeho úhlavní nepřítel Německo bylo moderní průmyslovou velmocí, jež se řadila k nejvyspělejším a nejbohatším zemím planety. Především však mělo Německo v té době nejlepší armádou na světě.

I přesto se však Mikuláš II. rozhodl neopustit své slovanské bratry a Rusko tak zachránilo srbský národ před jistou zkázou za cenu vlastních ohromných ztrát. Ruský lid i samotnou carskou rodinu pak potkalo strašlivé utrpení v podobě bolševické revoluce, kterou umožnila právě válka. Mikuláš II. se bohužel stal i se svou rodinou a miliony dalších Rusů obětí řádění krvelačných bolševiků. Vstup Ruska do války za záchranu Srbska byl tedy neobyčejně úctyhodným a šlechetným činem Mikuláše II. i celého ruského lidu. Jednalo se o akt opravdové bratrské lásky, kterou Rusko v čele s Mikulášem II. projevilo během první světové války vůči Srbsku ještě mnohokrát.

Na mobilizaci Ruska odpovědělo Německo vyhlášením války, poté do války vstoupila Francie jakožto ruský spojenec následovaná Velkou Británií. Spolu s mocnostmi se celý svět ocitl ve víru do té doby nejhoršího válečného konfliktu.

Srovnání se současnou situací ve světě

Je dobré si uvědomit, jaká podmínka byla roku 1914 považována za nesplnitelnou a za důvod pro vedení krvavé války. Tím jediným nepřijatelným bodem byla účast rakouských úřadů na vyšetřování atentátu na území Srbska. To označil tehdejší britský ministr zahraničí za nejhorší požadavek, jaký kdy byl udělen svrchovanému státu.

Srovnáme-li to s dnešní dobou, pak zjistíme, jak během posledních 100 let hluboce kleslo mezinárodní právo. Dnes USA a další západní mocnosti běžně kladou svrchovaným státům mnohem horší požadavky, jež se pak stávají záminkami k rozpoutání válek. Např. v nedávné době požadovali po Libyi a vnutili jí ustavení bezpilotní zóny nad jejím svrchovaným územím, což znamenalo, že libyjská letadla nemohla kontrolovat vlastní vzdušný prostor, a že kontrolu nad ním převzalo letectvo USA a jejich spojenců. Dalším obdobným požadavkem dnes vyhrožují Sýrii.

Když se v roce 1999 chystalo NATO bombardovat Srbsko, předložilo mu ještě horší podmínky. Srbská armáda měla vyklidit část svého svrchovaného území, Kosovo a Metochii a na její místo zde měly nastoupit mezinárodní okupační síly. Bohužel jsou obdobná ultimáta v dnešní době považována za normální věc a nikdo se nad tím příliš nepozastavuje. Oproti těmto výše uvedeným nehorázným požadavkům se nám podmínky rakousko-uherského ultimáta z roku 1914 zdají být zcela nicotnými.

Za několik dní vydáme k příležitosti tohoto slavného výročí také článek „Zamyšlení nad první světovou válkou“. V něm se budeme věnovat především určitým méně zdůrazňovaným, avšak velmi důležitým, souvislostem této války. Především jaký měla na tehdejší Evropu a svět dopad oproti druhé světové válce. Stejně tak se budeme věnovat srovnání stavu Evropy a evropských národů v roce 1914 s naší aktuální situací. Uvědomíme si tak, jak hluboký morální úpadek potkal dnešní Evropu. Podrobně také rozebereme, jak tehdejší konflikt vnímali naši předkové a odpovíme i na další zajímavé otázky.

Zdroj:

http://cervenobili.cz/12479/uplynulo-99-let-od-vypuknuti-prvni-svetove-valky/

 

Výročí vzniku Malé dohody, nejvýznamnějšího česko-srbského spojenectví

14.8. 2013

Je dobré si uvědomit jak nadstandardní, přátelské a bratrské byly v minulosti česko-srbské vztahy. Jedná se o přátelství trvající již po staletí. Jen málokteré dva národy měly v průběhu dějin tak nesmírně přátelské a bezproblémové vztahy. Jejich vyvrcholením bylo právě úzké spojenectví v rámci Malé dohody.

Dne 14. srpna roku 1920 byla v Bělehradě podepsána smlouva o založení Malé dohody. Jednalo se o obranný, vojenský a politický spolek tří států: Československa, Jugoslávie a Rumunska. Dnes si tedy připomínáme přesně 93. výročí této významné události.

Tehdy v Bělehradě byla podepsána spojenecká smlouva právě mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávií). Proto náš článek v prvé řadě mluví především o česko-srbském spojenectví. Navíc právě Srbsko je nástupnickým státem Jugoslávie, stejně jako je Česká republika nástupnickým státem Československa.

Rumunsko přistoupilo k Malé dohodě o rok později. Protože bylo Rumunsko v té době monarchií, stejně jako Jugoslávie, bylo spojenectví Rumunska a Jugoslávie utuženo sňatkem. Jednalo se o sňatek rumunské princezny Marie z Hohenzollern-Sigmaringenu, dcery rumunského krále Ferdinanda I. s jugoslávským následníkem trůnu princem Alexandrem I. Karađorđevićem.

Cílem Malé dohody, jež se opírala o spojenectví s Francií (tehdy hlavní mocností Evropy) bylo zabránění každému pokusu Habsburků o návrat na trůn. Všechny tři členské státy byly životně závislé na udržení nových hranic, jež byly v Evropě vytyčeny po první světové válce. Hlavní hrozbu pro všechny tři státy totiž představoval maďarský revizionismus a případný návrat Habsburků na maďarský, respektive uherský trůn.

Poslední rakouský císař a uherský král Karel I. se dvakrát pokusil o návrat na uherský trůn a převzetí moci v Maďarsku. Jeho druhý pokus z roku 1921 byl málem úspěšný a tak tehdy Československo spolu se svými spojenci provedlo částečnou mobilizaci, aby v případě potřeby mohla vojska Malé dohody zasáhnout a zabránit Karlovi I. v převzetí moci.

Nejužší bylo v rámci Malé dohody právě spojenectví Československa a Jugoslávie. V meziválečné době byl Bělehrad považován za našeho nejbližšího spojence. To se také potvrdilo v roce 1938, kdy Československo tváří v tvář mnichovské dohodě našlo největšího zastánce právě v bratrském srbském národě. Srbové, na rozdíl od Francie a Velké Británie, nezapomněli na spojenectví s naší zemí a nezradili nás. Desetitisíce srbských dobrovolníků se hlásily na pomoc naší vlasti. Srbští dobrovolníci, mezi nimiž byli i vysocí důstojníci, tehdy chtěli bojovat a umírat po našem boku a pomoci nám tak v obraně před německou agresí.

Později, v době kdy byla naše zem okupována, utíkali mladí muži z tehdejšího protektorátu, aby se dostali do spojeneckých zemí a mohli se v nich zapojit do boje proti Německu. Nejčastěji emigrovali právě přes Jugoslávii a Srbové jim tehdy všemožně pomáhali. V samotné Jugoslávii dokonce vznikla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, tvořená Čechy a Slováky.

Spojenectví z dob Malé dohody nebylo zapomenuto ani po druhé světové válce. V roce 1968 v době pražského jara plánovala tehdejší reformní československá vláda, spolu s Jugoslávií a Rumunskem obnovu tohoto spojenectví. To mělo být spojenectvím nezávislých evropských zemí, jež se nechtějí podřizovat SSSR ani USA.

Bohužel však invaze vojsk Varšavské smlouvy nejenže zardousila obnovující se svobodu v naší zemi, ale také zabránila realizaci tohoto spojenectví. Jugoslávie tehdy ostře protestovala proti okupaci naší země. V Bělehradě i dalších srbských městech lidé masově demonstrovali na podporu Československa. Srbové si velmi vážili také oběti Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili na protest proti okupaci. Po celou dobu komunistického režimu naši lidé nejčastěji emigrovali právě přes Jugoslávi. Byli zde pokaždé přijmáni jako nejmilejší bratři a s emigrací jim místní vždy vlídně a ochotně pomohli.

Je dobré si uvědomit jak nadstandardní, přátelské a bratrské byly v minulosti česko-srbské vztahy. Jedná se o přátelství trvající již po staletí. Jen málokteré dva národy měly v průběhu dějin tak nesmírně přátelské a v podstatě bezproblémové vztahy. Jejich vyvrcholením bylo právě úzké spojenectví v rámci Malé dohody.

O to víc si také uvědomíme hanebnost našich vlád, které na příkaz USA nejprve souhlasily s bombardováním Jugoslávie v roce 1999, a v roce 2008 dokonce uznaly nezávislost Kosova. Je třeba také dodat, že se naše zem v 90. letech na příkaz západu rovněž připojila k brutálnímu embargu, jež bylo uvaleno na srbské země a jež způsobilo v Jugoslávii ekonomickou katastrofu.

Proto je třeba, abychom alespoň my následovali naše předky a po jejich vzoru se snažili o obnovu nadstandartně přátelských česko-srbských vztahů. Nejlépe můžeme naše přátelství dokázat tak, že poskytneme pomoc nejohroženějším Srbům. Těmi jsou právě Srbové na Kosovu a Metochii, kteří humanitární pomoc nutně potřebují. Dále je velmi potřebné pořádat informační kampaně a demonstrace na podporu srbského Kosova. Alespoň částečně tak můžeme odčinit ostudná rozhodnutí našich vlád a odvděčit se bratrům Srbům za jejich oddanou pomoc a podporu, kterou nám v minulosti tolikrát poskytli.

Uplynulo 100 let od konce balkánských válek a osvobození Kosova

10. 8.  2013

Právě na dnešní den připadá sté výročí konce druhé balkánské války. Jedná se o neobyčejně významné výročí pro srbský národ, neboť právě během balkánských válek byla definitivně osvobozena všechna srbská území od 500 let trvající turecké nadvlády. Především však bylo osvobozeno Kosovo a Metochie, což je vzhledem k současné okupaci těchto území obzvlášť aktuální.

První balkánská válka vypukla 8. října roku 1912. Srbsko, Řecko, Bulharsko a Černá hora se spojily proti Osmanské říši. Jejich cílem bylo definitivní osvobození těch částí Balkánu, jež byly dosud pod nadvládou Istanbulu. Válka byla ukončena 30. května roku 1913. Turci byli během ní na hlavu poraženi a prakticky vyhnáni z Evropy. To se ovšem nelíbilo řadě evropských mocností. Rusko plně podporovalo boj balkánských zemí za vyhnání Turků z Evropy. Oproti tomu Německo a Rakousko-Uhersko podporovaly Turky. Itálie a Rakousko-Uhersko si nepřály, aby Srbsko získalo přístup k moři. Proto tyto dvě prosadily vznik Albánie.

Zároveň Německo spolu s Rakousko-Uherskem poštvaly Bulharsko k věrolomnému útoku proti jeho dosavadním spojencům, Srbsku a Řecku. Nečekaným útokem Bulharů na nic netušící Srby a Řeky tak začala druhá balkánská válka. Stalo se tak 29. června roku 1913. Pro Bulharsko se však jednalo o příliš velké sousto, situace navíc využilo Rumunsko a také Turecko k útoku na Bulhary. Sofie tak urychleně požádala o mír a ten byl uzavřen v Bukurešti přesně před 100 lety, 10. srpna roku 1913.

Naším hlavním a prvořadým tématem je však Kosovo. Proto Vám přinášíme text článku „Sté výročí osvobození Kosova a Metochie“. Tento článek vyšel k příležitosti daného výročí 19. listopadu loňského roku. Věnuje se nejen samotné historické události, ale také aktuální situaci na Kosovu a tomu jak bylo dané výročí vnímáno a připomínáno v samotném Srbsku.

Doufejme, že Srbové znovu osvobodí Kosovo a Metochiji, stejně jako jej osvobodili roku 1912. Pevně také doufejme, že se toto nové osvobození obejde bez boje a krveprolití a že k němu dojde pokojnou mírovou cestou.

 

 Sté výročí osvobození Kosova a Metochie

V těchto dnech si Srbové a spolu s nimi také další balkánské národy připomínají uplynutí 100 let od vyhnání Turků z Balkánu a definitivního osvobození od posledních zbytků osmanské nadvlády. K těmto slavným událostem došlo během první balkánské války. Pro Srby má toto výročí obzvlášť velký význam, neboť se jim tehdy podařilo osvobodit od více než 500 let trvajícího tureckého jařma také Kosovo, jež považují za svou svatou zemi. Toto výročí je však pro Srby dnes spíše bolestivé, uvědomíme-li si, že je v současnosti Kosovo okupováno a Srbové v něm žijící jsou utlačováni. Situace je tak téměř stejná jako před více než sto lety.

Válka za osvobození Kosova

První balkánská válka, zuřící v letech 1912-1913, představuje jednu z nejslavnějších kapitol moderní srbské historie a Srbové jsou na ni dodnes právem hrdí. Tato válka úspěšně ukončila více než pět století trvající boj Srbů za osvobození od turecké nadvlády. Její počátky sahají až do 14. století, kdy Osmané porazili Srby ve slavné bitvě na Kosově poli r. 1389. Srbsko se po té stalo vazalem Osmanské říše, která jej r. 1459 definitivně pohltila a srbská státnost tak na dlouhá staletí zanikla. Srbové se však nevzdávali a při každé příležitosti se bouřili proti tureckému útisku. V letech 1804-1815 došlo konečně k úspěšným povstáním a Srbsko získalo autonomii na Istanbulu a r. 1878 pak také úplnou nezávislost. Takzvané Staré Srbsko bylo ale nadále pod Osmanskou nadvládou. Jedná se o území dnešního Kosova a Metohije, republiky Makedonie a také tzv. novopazarského Sandžaku, neboli Rašky, jež leží na jihozápadě Srbska, severně od Kosova. Kromě těchto území ovládali Turci tehdy v Evropě také dnešní Albánii a další oblasti na severu dnešního Řecka a jihu Bulharska. S podporou Ruska uzavřely balkánské státy – Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko, spojenectví s cílem vyhnat Turky definitivně z Evropy.

Válka začala 8. října 1912. Hlavní síly srbské armády postupovaly do Makedonie. Zde se střetly s tureckou armádou. Ve dnech 23. – 24. října došlo k bitvě u Kumanova. Ta se stala nejslavnějším vítězstvím srbských zbraní v celé této válce a dodnes se jedná o jednu z nejoslavovanějších událostí srbské historie. Již na bojištích Kumanova byla válka téměř rozhodnuta. Turci zde byli na hlavu poraženi a jejich armáda v nepořádku a spěchu ustupovala. Srbská vojska pak bez větších problémů osvobozovala Makedonii, včetně Skoplje, jež bylo hlavním městem srbského carství ve 14. století. Především však osvobodila vytoužené Kosovo. Poté následovala další srbská vítězství nad Turky v bitvách u Prilepu a Bitolje. V prosinci uzavřelo Turecko, jež bylo poraženo na všech frontách, příměří s vítěznými státy. Následovala dlouhá vyjednávání o míru, jež ovšem nikam nevedla, a tak byly v únoru 1913 obnoveny boje. Osmanské síly v nich byly definitivně poraženy a s výjimkou Istanbulu bylo Turecko zcela vytlačeno z Evropy. Dne 30. května 1913 byl konečně podepsán mír.

Jak vnímali Srbové osvobození Kosova

Tyto slavné dny jsou zachyceny v písni, jež nese název „Srpska se truba s Kosova čuje“(volně přeloženo „srbská polnice na Kosovu troubí“). Tato píseň je dodnes v Srbsku všeobecně známá a velmi populární. Zpívá se v ní o radosti, jež prostoupila celým srbským národem po osvobození Kosova. Srbové v této vítězné válce, i v kumanovské bitvě, viděli také odvetu za prohranou bitvu na Kosově poli z roku 1389. V písni se zpívá o tom, že srbská armáda těmito vítězstvími konečně pomstila Miloše Obiliće, knížete Lazara i ostatní hrdiny, jež padli před více než pěti sty lety v bitvě na Kosovu. Tato bitva z dávného středověku měla a dodnes pro Srby má téměř náboženský význam. Její odkaz a s ní i význam celého Kosova je hluboce zakořeněn v srbské kultuře a tradicích. Vždyť po staletí pěstoval srbský lid celé cykly epických písní, v nichž opěvoval především a hlavně hrdiny bitvy na Kosovském poli a připomínal si její tragický význam pro další osud národa. Veškeré úsilí Srbů a jejich protiturecké boje směřovaly ke Kosovu, jako k vytouženému a vrcholnému cíli osvobozeneckých válek.

Slavná srbská vlastenecká píseň „srpska se truba s Kosova čuje“ spolu s dobovými válečnými záběry

 

Mravní sílu a oddané vlastenectví tehdejších Srbů dokazují slova srbského historika a akademika Ljubomira Kovačeviće. Jeho jediný syn Vlade padl v bitvě u Kumanova. Po převozu jeho těla do Bělehradu pronesl na jeho pohřbu Ljubomir tato slova: „Synu, pět set let srbský národ čekal na dobu, kdy osvobodí Kosovo, teď se jí konečně dočkal. Ty jsi padl ve válce za tuto svatou věc a já jsem jako otec hrdý na to, že jsem měl možnost tě vědomě a s hrdostí obětovat pro tento svatý cíl, pro který jsem i já sám žil. Synu, já nepláču, já jsem na tebe hrdý, neboť ty jsi jedním z rytířů, kteří po staletích útrap přišli a svojí smrtí zachránili životy milionů lidí. Předstup před Boha a vzkaž s radostí Dušanovi a Lazarovi, i všem ostatním mučedníkům Kosovské bitvy, že jsou konečně pomstěni. Přenes jim naši velikou radost z tohoto vítězství i z lepší budoucnosti, která teď čeká celý srbský národ“. Tato slova dokonale ilustrují nejen to, jak Srbové vnímali své tehdejší vítězství v historickém kontextu, ale také tehdejší systém hodnot, v němž byl boj za vlast a národní svobodu samozřejmostí, a jenž byl tehdy vlastní nejen Srbům, ale i ostatním národům Evropy. Můžeme si tak uvědomit, jak veliký a propastný rozdíl je mezi dnešní a tehdejší Evropou v morálce a hodnotách, jež lidé vyznávají.

Situace na Kosovu dnes, 100 let od osvobození

Svoboda, kterou tehdy Srbové vybojovali, však bohužel nebyla trvalá. Dnes, kdy si připomínají toto slavné sté výročí, je Kosovo opět pod cizí nadvládou a okupací, a kosovští Srbové jsou vystaveni útlaku ze strany tamních Albánců. Historie se tak v mnoha směrech opakuje, neboť i před rokem 1912 byli Srbové v Kosovu systematicky utlačováni kosovskými Albánci, jež byli loajální vůči osmanské moci. Situace je o to těžší, že bělehradské vlády v posledních několika letech téměř rezignovaly na snahu udržet Kosovo v rámci Srbska. Bělehrad neustále ustupuje požadavkům Bruselu a Washingtonu. Oficiálně se samozřejmě nechce Kosova v žádném případě vzdát, v praxi ale vedou neustálé ústupky k upevňování pozice vlády „nezávislého Kosova“. Kosovští Srbové jednoznačně odmítají uznat „nezávislé Kosovo“ a jeho instituce. Cítí se však opuštěni vládou v Bělehradě, která jim namísto reálné podpory mnohdy spíše hází klacky pod nohy a situaci jim komplikuje.

Hlavním cílem srbské vlády je vstup do Evropské unie a stále více se zdá, že je pro jeho uskutečnění patrně ochotna obětovat i Kosovo. Nově zvolený srbský prezident Tomislav Nikolić sice prohlásil, že Srbsko se vzdá raději potencionálního členství v EU než Kosova. Praktické kroky srbské vlády tomu ale neodpovídají. Svědčí o tom také oficiální oslavy stého výročí slavné osvobozenecké války. Ty se konají od října v řadě srbských měst a organizují je jak státní instituce, tak i různé vlastenecké organizace. Státem organizované oslavy jsou však zcela nedostatečné, vzhledem k tomu o jak veliké a významné výročí se jedná. S přihlédnutím k současné situaci v Kosovu, by mělo být samozřejmostí neustálé připomínání faktu, že tehdy, před sto lety, bylo osvobozeno především Kosovo. Oficiální média a politici o tom raději příliš nemluví. Odpovídá tomu i projev samotného prezidenta Tomislava Nikoliće. Ten ve svém proslovu během hlavních oslav výročí bitvy u Kumanova vůbec nezmínil fakt, že tehdy došlo také k osvobození Kosova, a vůbec o Kosovu nijak nemluvil. Namísto toho věnoval značnou část projevu tomu, že Srbsko musí usilovat především o to, aby se stalo členem Evropské unie. To dokonale ilustruje politiku vedení srbského státu. Pravdou je, že Tomislav Nikolić Kosovo alespoň zmínil při jiných menších oslavách spojených s tímto slavným výročím, ale i tak se jedná o zcela nedostatečné připomínání události, jež je nejen historicky významná, ale především žhavě aktuální.

Není tedy divu, že na hlavním transparentu demonstrujících vlastenců, kteří si v Bělehradě připomínali toto slavné výročí, bylo napsáno: „Srbsko, zapomnělo jsi co je to svoboda“. Tím kritizovali nedostatečné úsilí vlády o udržení Kosova, stejně jako apatii části srbské společnosti. Kosovští Srbové však svůj boj nevzdávají a nadále nekompromisně usilují o zachování Kosova v rámci Srbska, a to i za cenu krvavých střetů, k nimž, bohužel, v Kosovu nadále čas od času dochází. Situace je zde stále velmi napjatá. Mají podporu srbské veřejnosti a vlasteneckých organizací, jež alespoň částečně suplují nedostatečnou podporu bělehradské vlády. Velmi významná je také podpora mezinárodní, jež přichází především od Ruska, ale také od lidí a organizací z řady evropských zemí, včetně České republiky. Tato podpora ze zahraničí má pro Srby velký význam. Nadále neztrácejí naději, nevzdávají se a věří, že Kosovo bude opět pevnou součástí srbského státu.

Srbská vlastenecká píseň „devet meseci“ jež vznikla na podzim loňského roku k příležitosti 100. výročí osvobození Kosova

Originální vydání článku „Sté výročí osvobození Kosova a Metohie“ najdete zde:   http://cervenobili.cz/10715/ste-vyroci-osvobozeni-kosova-a-metohije/