603550_669891776388712_1149173122_n

Humanitární pomoc rodině Stanojkovićů

V dalším díle naší reportáže se budeme věnovat především pomoci velmi chudým srbským rodinám v enklávě Štrpce, které mají velké množství malých dětí. Jedná se možná o nejzajímavější část celé naší cesty. V minulém díle jsme skončili u pomoci základní škole v téže enklávě ve vsi Vrbeštica. Odsud jsme již zamířili za chudými rodinami.

Další zastávkou je vesnice Sušica, kam jedeme podpořit dvanáctičlennou rodinu Radovana Stanojkoviće (54 let). Jemu a jeho manželce Ljiljanje (39 let) se narodilo celkem 14 dětí. Dvě ale bohužel onemocněly a zemřely ještě v dětství. Celkem tak mají manželé Stanojkovičovi 12 dětí, z toho 6 synů a 6 dcer. Náš průvodce Zvonko Mihajlović ocenil zásluhy Radovana Stanojkoviće takto: „Udělal toho pro Srbsko víc, než kdo jiný, protože dal své vlasti 6 budoucích vojáků a 6 budoucích matek“. Dle tradičních patriarchálních hodnot, které v Srbsku stále ještě přežívají, jsou totiž všichni chlapci budoucími vojáky a všechna děvčata budoucími matkami.

Srbsko má velký problém s nízkou porodností a vymíráním národa, stejně jako v podstatě celá Evropa. Na Kosovu se však mezi Srby nadále udržují zdravé a patriarchální hodnoty a tak mají tamní Srbové relativně vysokou porodnost, běžně mají tři nebo i čtyři děti, často však mají dětí i více. Rodina Radovana Stanojkoviće pak patří k nejpočetnější srbským rodinám vůbec.


Zde je rodina Stanojkovićů i s nejnovějším přírůstkem, dvouměsíčním miminkem Jovanem, které drží v náručí jeho nejstarší bratr Jovica (uprostřed).
Zde je rodina Stanojkovićů i s nejnovějším přírůstkem, dvouměsíčním miminkem Jovanem, které drží v náručí jeho nejstarší bratr Jovica (uprostřed).
 

Právě takovéto rodiny patří k nadějím Srbska, neboť alespoň trochu pomáhají zabrzdit smrtonosný pokles porodnosti a vymírání národa a to i za cenu velké chudoby, ve které pak tyto rodiny žijí. Vysoká porodnost je pak pro Srby obzvlášť důležitá právě na Kosovu, aby se zde počet Srbů v rámci možností zvyšoval.

Rodina Stanojkovićů je však bohužel extrémně chudá a je zcela závislá na humanitární pomoci. Vesnice Sušica, v níž tato rodina žije, se nachází vysoko v horách. Radovan Stanojković je nezaměstnaný již od za začátku okupace v roce 1999. Za války sloužil v místní domobraně, která měla za úkol chránit vesnici Sušice.

Práce pro Srby v současném Kosovu téměř není, protože všechny tamní větší podniky získali Američané jako válečnou kořist a navíc Srbové téměř nemají možnost najít si práci mimo své enklávy v oblastech obývaných Albánci. Radovanova manželka Ljiljana je pochopitelně v domácnosti a pečuje o děti. Práci si bohužel zatím neúspěšně hledá také jejich nejstarší 18-ti letý syn Jovica. Jejich chudobu umocňuje také to, že nemají žádnou možnost živit se alespoň zemědělstvím či pastevectvím. Dvě nejstarší dcery jsou již vdané a žijí se svými manžely u jejich rodin.


Společné foto aktivistů EFSK s rodinou Radovana Stanojkoviće.
Společné foto aktivistů EFSK s rodinou Radovana Stanojkoviće.
 

Podmínky, v nichž rodina žije, jsou pro nás opravdu nepředstavitelné. Manželé Stanojkovićovi žijí s 10 dětmi v malém dvoupokojovém domku. Celková rozloha jejich domu je pouhých 30 m2. Situace je o to horší, že jedna z Radovanových dcer má těžké astma a musí pravidelně jezdit na léčení do Kragujevace ve středním Srbsku, tedy téměř 400 km daleko! Tam se totiž nachází nejbližší nemocnice schopná poskytnout malé dcerce Stanojkovićů adekvátní péči. Do kosovsko-albánských nemocnic nemohou, protože jim nedůvěřují. Oproti tomu albánští pacienti se v srbských nemocnicích léčí zcela běžně a bez problémů.

Také do nejbližších porodnic to mají Srbové z této enklávy stovky kilometrů daleko. Stát jim bohužel téměř nijak nepomáhá, dle srbských zákonů totiž mohou chudé rodiny dostávat dětské přídavky (které jsou i tak velmi malé) jen na čtyři děti, na další děti pak žádné přídavky nedostanou. Ani Vás tak jistě nepřekvapí, že rodina Stanojkovićů přežívá jen díky humanitární pomoci od dobrých lidí jak ze Srbska, tak i ze zahraničí. Ti chudou rodinu zásobují jídlem, oblečením i všemi dalšími základními potřebami.

Nejstarší z dětí Stanojkovićů je dcera Anica (22 let), ta je již vdaná a žije u svého manžela a jeho rodiny, mají spolu dvě dcery. Vdaná je i Zorka (19 let), ta rovněž žije u svého muže a jeho rodiny, mají spolu jednoho syna. S Radovanem Stanojkovićem a jeho ženou pak žijí tyto děti: syn Jovica (18 let), Nenad (14 let), Andrej (13 let), Adriana (12 let), Natalija (11 let), Darko (8 let), Jug Bogdan (7 let), Andjelija (4 roky), Katarina (1,5 roku). Nejmladším přírůstkem rodiny je pak dvouměsíční miminko Jovan.

V autech cestou do vsi Sušica trávíme jen slabou půl hodinu, která nám ale nabízí neopakovatelné pohledy na zasněžené velikány místních hor, které svým vzhledem připomínají Alpy. Při příjezdu do vesnice na nás na návsi čeká již skupinka malých dětí, které zvědavě okukují pro ně neznáme cizince. Většina z nás se hned s nejmenšími kamarádí. Dvojice klučinů se dokonce lámanou angličtinou ptá, jak se jmenujeme a odkud přijíždíme.

K domu rodiny je to ještě nějaký kus cesty. Proto nakládáme materiální pomoc do jedné prázdné dodávky bez lidí a zbytek vyráží s dětmi pěšky. U domu nás vítá otec rodiny Radovan Stanojković, který všem přítomným nabízí výbornou domácí rakiji. Kdo neochutnal, může jen litovat. Pouhým okem můžeme vidět, že tato dvanáctičlenná rodina byla pro naši pomoc vybrána více než výborně. Jak bylo řečeno, je zřetelné, že tito lidé žijí v daleko skromnějších podmínkách, než na jaké je většina z nás zvyklá, přesto jsou možná daleko spokojenější než my.


pomoc
Zde vidíte naše aktivisty s dětmi i humanitární pomoc, kterou jsme Stanojkovićům díky Vám poskytli.

Rodině je postupně předáno velké množství materiální pomoci, která skýtá různé druhy oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin (především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Kolem domu rodiny se shromáždila i řada místních sousedů se svými nejmenšími. Ani na tyto prcky naše dívky nezapomněly a i na jejich tváři se nám podařilo vykouzlit úsměvy díky nějakému tomu darovanému plyšáku.

Na tvářích rodiny je vidět, že pomoc jim opravdu učinila obrovskou radost. Milým překvapením pro nás je to, že zrovna v den návštěvy slavil jeden chlapeček z rodiny narozeniny. Jmenuje se Jug Bogdan, jméno dostal na počest srbského národního hrdiny, středověkého rytíře, který bojoval v bitvě na Kosově poli. Rytíř Jug Bogdan byl otcem devíti synů a všichni společně bok po boku padli v bitvě na Kosově poli. Radovan Stanojković tak dal na počest těchto hrdinů svému synu, jenž se narodil právě jako jeho deváté dítě, jméno Jug Bogdan.

Rodina pro příležitost narozenin malého Jug Bogdana přichystala pro všechny pohoštění v podobě dortu. Na závěr nemohlo chybět společné focení. Během našeho rozloučení bylo ještě hlavě rodiny Radovanovi Stanojkovićovi předáno na 200 euro v hotovosti jako součást naší pomoci. Bylo nám s ohromnou radostí sděleno, že si za tyto peníze rodina pořídí dlouho plánovaný sporák.



Zde vidíte, jak velkou jsme dětem udělali radost. Na spodních fotkách je celá rodina Stanojkovićů a náš průvodce Zvonko Mihajlović.

Při rozhovoru jsme se rodiny ptali na jejich vztahy s místními Albánci, kteří žijí v sousední vesnici. Ty zde naštěstí nejsou problematické jako jinde v Kosovu. Obě komunity spolu de facto nekomunikují. Místní Albánci své srbské sousedy neutlačují, ovšem i zde se vztahy zhoršily s válkou a začátkem okupace. Před válkou zde byly vztahy mezi Srby a Albánci zcela bezproblémové.

Není ale času nazbyt a i když by někteří z nás jistě rádi zůstali, musíme jet dál. Sjíždíme pouze z kopce a opět míjíme ony úžasné obrazy zdejších hor a krajiny, kterým podzim dává překrásné barvy. Míjíme nově vybudovanou mešitu, která, jak se později dozvíme, byla postavena teprve nedávno pro místní Albánce. Zde je třeba zmínit také jeden zajímavý fakt. Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že kosovští Albánci jsou převážně muslimové. To ovšem není pravda, řada kosovských Albánců je totiž katolického vyznání. Dokonce i hlavní vůdce protisrbského separatismu kosovských Albánců, Ibrahim Rugova, byl katolík.

Humanitární pomoc rodině Kocinců

Po té již přijíždíme do vesničky Popovce za druhou rodinou, které dnes hodláme pomáhat. Před nově postaveným domkem nás čeká rodina, která má tentokrát sedm dětí. Otec rodiny Vlade Kocinac pracuje u místní kosovské policie (U kosovské policie jsou vytvořeny povinné normy, dle kterých zde musí být zaměstnáno také určité množství Srbů. Tím se pak Albánci ohání před mezinárodním společenstvím, že zde údajně není žádná diskriminace či znevýhodňování) a to je asi hlavní důvod proč může žít v celku bez problému ve vesničce obývané téměř výhradně Albánci.

Novostavba je postavena jen díky hypotéce, kterou se daří splácet díky pomoci příbuzných, kteří žijí a pracují ve Švýcarsku. Rod Kocinců žije v této vesnici již 200 let. V minulosti se jednalo o čistě srbskou vesnici. Krom rodiny Vladeho, zde žije ještě několik málo jeho příbuzných s rodinami. Většina příslušníků rodu Kocinců žije ve Švýcarsku. Na vesnici svého rodu ale nezapomněli, což se projevuje následovně.

Peníze vydělané ve Švýcarsku investují právě do své vsi Popovce, kde vykupují půdu i domy od místních Albánců a mají v plánu se do této vesnice vrátit. Chtějí tak dosáhnout toho, aby ves Popovce byla opět v rukách jejich rodu a byla opět srbská. Z peněz, které se rodině podaří našetřit, pak od místních Albánců, vykupují zpět půdu, která kdysi patřila Srbům. Příklad rodu Kocinců nám také jasně ukazuje, že mezi Srby na Kosovu se do dnešní doby uchovaly zdravé patriarchální hodnoty a rodová sounáležitost.


Rodina Vladeho Kocince.
Rodina Vladeho Kocince.
 

Situace, kdy vykupují Srbové majetek od Albánců, je zcela ojedinělá a výjimečná. Obvykle to jsou totiž Albánci, kteří vykupují půdu a domy od Srbů (dnes to ve velkém dělají v jižním Srbsku) a šíří se tak v původně srbském etnickém prostoru. V Popovcích však naštěstí dochází k opačnému procesu.

I mezi kosovskými Albánci totiž dnes již dominuje moderní západní styl života. Řada z nich nechce žít na venkově a raději se stěhuje do měst. To je důvod proč Albánci v Popovcích prodávají svůj majetek tamním Srbům, chtějí mít totiž peníze na to, aby se mohli přestěhovat do města. Z měst v Kosovu Albánci vyhnali v podstatě všechny Srby a tak jsou všechna větší města na Kosovu dnes již čistě albánská.

Vlade Kocinac a jeho manželka mají tyto děti: nejstarší je dcera Tamara (13 let), Kristýna (12 let), Nemanja (10 let), Stefan (7 let), Sava (4 roky), nejmladším přírůstkem jsou pak dvojčátka, dva chlapečci, mají 1 rok a 10 měsíců. Ačkoliv Vlade Kocinac pracuje u policie, jeho malý plat nestačí na to, aby odpovídajícím způsobem uživil početnou rodinu. Jeho manželka je pak pochopitelně v domácnosti a tudíž nemá žádné příjmy. Proto i jeho rodina potřebuje humanitární pomoc. Vlade Kocinac je navíc válečným veteránem, za války na Kosovu bojoval jako příslušník srbské policie.

Právem si Vlade Kocinac stěžoval na srbskou vládu. Tím, že má 7 dětí, se totiž nesmírně zasloužil o vlast. Obzvlášť v době, kdy srbský národ vymírá, je to, že má tolik dětí, nesmírně záslužným počinem, a to obzvlášť na Kosovu, kde je potřeba co nejvíce zvýšit srbskou populaci. Namísto podpory totiž jemu i dalším takto početným rodinám hází srbská vláda klacky pod nohy. Dle zákona totiž mohou dostávat dětské přídavky jen na čtyři děti, na další děti již žádné přídavky nedostanou. Tento fakt situaci rodiny ještě víc zhoršuje. Není však divu, že srbská vláda vede takovouto protirodinnou politiku, jedná se totiž o vládu prozápadní, které vůbec neleží na srdci národní zájmy.

Z těchto důvodů i rodina Kocinců nutně potřebuje humanitární pomoc, aby mohla uživit svých 7 dětí. I jí jsme předali velké množství materiální pomoci, spoustu oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin (především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd.), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Hlavě rodiny Vladovi Kocincovi jsme předali v hotovosti také 100 euro. Ty pro rodinu znamenají opravdu hodně a pomůžou jí především se splácením hypotéky. Splácejí totiž 130 euro měsíčně, což jsou pro Srby na Kosovu opravdu hodně velké peníze.

V dalším a již posledním díle naší reportáže se dozvíte závěrečné shrnutí celé naší akce, včetně toho kolik přesně jsme díky Vám v rámci této sbírky vybrali finančních i materiálních prostředků. Dále Vám ještě přineseme informace z návštěvy u veterána a válečného invalidy Duško Pejaka, kterému jsme rovněž poskytli pomoc. Nebudou chybět ani různé zajímavosti a důležité postřehy ze současného Kosova a Metochije a tamních reálií. Proto se již teď jistě můžete těšit na závěrečný díl naší reportáže.

Čtěte také:

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl