Cer

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. :)

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!