památník obětem

Před vánočními svátky uspořádali další čeští aktivisté solidární akci pro Srby žijící v Kosovu a Metochii. Podpora to byla sice menší, co se týká finanční a materiální pomoci, zato spontánnější a obětavější. Však posuďte sami.

Nápad vyrazit do navždy srbského Kosova nevznikl spontánně, už nějakou dobu si říkáme, že tuhle cestu podnikneme s nějakou organizací, nicméně nám to pracovní povinnosti nedovolují a všechny možné termíny nás míjejí. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se vydat na vlastní pěst, kontaktujeme našeho kamaráda Dimitrie Markoviće z Реци не ЕУ (Řekni ne EU) s prosbou, či by nám nedělal průvodce pro naši humanitární misi a k naší radosti souhlasí. Vybíráme vhodný termín pro všechny, objednáváme letenky a začínáme shánět peníze.

Za týden od rozhodnutí se nám podařilo jak z vlastních kapes, tak od dárců dát dohromady 500 eur pro Srby žijící na Kosovu. Dimitrie nám vybírá dva cíle naší pomoci, první je rodina Stanojkovićů a druhý je extrémně chudá rodina se čtyřletým chlapcem Mladenem Djurićem. Dva z účastníků jsou fanoušci FK Jablonec a tak oslovujeme zástupce klubu Ladu Kavana s prosbou o nějaký suvenýr pro malého Mladena, zároveň se dozvídáme, že se setkáme s předákem kosovských Srbů v okrese Štrpce se Zvonkem Mihajlovićem, takže necháváme udělat dva dresy Jablonce se jmény navštívených jako osobní dar fanoušků Jablonce, kteří se dlouhodobě angažují v podpoře Srbů na Kosovu. Nakoupíme ještě nějaké oblečení pro malého Mladena a můžeme vyrazit.

Ve středu nastupujeme do auta ve složení David, Honza a Václav a vyrážíme směr vídeňské letiště, odkud byl let do Bělehradu cenově nejpřijatelnější. Cesta je dlouhá, ale poklidná a s dostatečným předstihem jsme na letišti. Zmatky nenastanou a díky tomu se dostáváme do Bělehradu na čas. Dimitrie na nás již čeká a po vynikajícím jídle a kávě začínáme naši misi.


Jako první navštěvujeme hrob Milice Rakić. Tříletá dívka zemřela z kraje bombardování Bělehradu letadly NATO. Bombardování, které „náš“ prezident V. Havel označil za humanitární. Její krev díky tomu spočívá i na rukou nás všech, stáváme se spoluodpovědní za svinstva spáchaná námi zvolenými zástupci, což je třeba si uvědomit. Pokládáme jí na hrob květiny, plyšového medvídka a jako omluvu i českou vlajku a zapalujeme svíčky za její duši. Bylo to strašně zvláštní tam stát a dívat se na ten hrob, zvláště, když máte doma malého syna.


Ze hřbitova odcházíme do centra Bělehradu, samozřejmě nemůžeme minout budovu vybombardovaného štábu srbské armády, který Srbové vtipně přezdívají Památník srbsko-amerického přátelství.


Jakožto fanoušci fotbalu si nenecháme ujít návštěvu městských rivalů Partizanu a Crvene zvezde ( Červené hvězdy). Na stadionu Hvězdy se nám dokonce díky místním povede dostat do VIP lóží. U obou stadionů nás zaujmou četné a nádherné grafity, které vždy přímo či nepřímo odkazují k událostem související s národní hrdostí. Jaký to rozdíl proti nám, věčná škoda!


Poté nás čekala návštěva největšího pravoslavného kostela na Balkáně, ne-li na světě, který si staví národ sobě. Je to skutečně monumentální stavba, která nás uvnitř ohromuje skromností, ale také obrovským lešením, na kterém ve dne i v noci pracují dělníci. Zanechalo to v nás silný dojem a přesvědčení, že tohle je proti „božímu“ byznysu u nás úplně jiný šálek kávy.


Posledním bodem programu je pevnost Kalemegdan. Krásné výhledy na město i naprosto nezničená hrobka Damad Ali, tureckého velkovezíra, generála a vojevůdce. V centru města kupujeme pečené kaštany a prodejce se nám bez obav svěří, že je šiptar, tedy Albánec z Kosova a že se mu tu rozhodně žije lépe, než v Kosovu. Jak by dopadlo podobné přiznání Srba v Prištině si netroufáme odhadnout. Určitě stojí za zmínku, že ve městě stojí i nikým netknutá a udržovaná mešita, škoda že se totéž nedá říci o pravoslavných chrámech donedávna stojících na KosMetu.

Kulturní a vyspělý národ se pozná dle toho, jak se chová k ostatním kulturám. Dokonce i k těm, co jim uloupí vlastní území. Na druhé straně barikády se s něčím takovým nesetkáme, bohužel!


Do Bajiny Bašty, místa našeho ubytování se dostáváme až před půlnocí. A než stačíme napočítat všechny ovečky, tak nás čeká budíček a s trochou obav vyrážíme směr KosMet. Naším průvodcem je nám brzký čas odjezdu zdůvodněn nebezpečím cestovat přes Kosovo za tmy. Zejména se srbskýma SPZ by se nám to nemuselo vyplatit.

Projíždíme krásnou horskou krajinou a cesta ubíhá v klidu, stavíme se na místní specialitu a s plnými žaludky pokračujeme dál na hranice Kosova, kde se dostáváme zhruba v 8 ráno. Po pasové kontrole, míjíme severní kosovské vesnice, které jsou ozdobeny většími či menšími srbskými vlajkami. Zajímavé jsou pro nás také místní hlídky, které by měly zabránit obsazení severního Kosova Albánci. Tohle ovšem končí v Kosovské Mitrovici po přejetí řeky. Zde nás totiž čistě náhodou staví kosovská policejní hlídka a posílá nás pro nesmyslné pojištění. Úplatek sem úplatek tam, ještě nezbytné ujištění, že to zastavení nemá nic společné s tím, že jedeme v autě se srbskýma SPZ a pokračujeme směr Priština. Zaujal nás stav zdejšího hřbitova, který se nachází 5 metru od pomyslné hranice mezi severní a jižní částí Kosovské Mitrovice. Hroby zdevastované a všemu tu vévodí vypálený kostel.

Těch ostatně vidíme v podobném stavu ještě dost. Albánci se snaží zničit vše, co se nějak váže k Srbům ať už to má jakoukoliv kulturní či historickou hodnotu. Při porovnání s albánskými hroby v Bělehradě nám dochází význam slov vyspělá společnost. Čím víc se dostáváme do vnitrozemí uloupeného území, tím více vidíme důkazů přátelství mezi Albánci a USA. Všude vlají albánské a americké vlajky spokojeně vedle sebe a v Prištině nás dokonce překvapila malá socha svobody.


Nedávno jsem četl nějaký článek od jedné „nezaujaté“ paní, která tak krásně popisovala ten úžasný stát kvetoucí pod vládou Albánců, všude pořádek, krásné dálnice atd. No asi jsme každý byli někde jinde, já viděl jen všudypřítomný nepořádek na ulicích, špínu, odpadky a dálnice do Prištiny připomínala tankodrom.


Náš cíl, okres Štrpce, už je kousek před námi, ještě si ale cestou nemůžeme odpustit malou provokaci a tak se náš průvodce fotí v četnické čepici a se srbskou vlajkou před památníkem vojáků UCK.


A už jsme ve Štrpci, bohužel dům rodiny Stanojkovićů se nachází na kopci, ve vsi Sušica, kam nás vůz nemá šanci po sněhu a ledu vyvézt. Vyrážíme tedy obtěžkáni taškami přímo do kopce. Štěstí je však na naší straně a strýc Stanojkovićů jede kolem nás a tak nás bere skoro až k cíli.


Rodině Stanojkovičů předáváme peníze, jídlo a nějaké drobnosti a ve velmi přátelské atmosféře chvíli diskutujeme, odpovídáme na zvídavé dotazy dětí a ochutnáváme místní kávu. No myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že lepší kávu nikdo z nás nepil.

Ukazují nám, za jakým kopcem jsou Albánci a kam až došli při útocích na Srby, místo odkud se střílelo na dům je jen několik desítek metrů daleko. Na protějším kopci vlaje albánská vlajka velikosti auta, aby bylo jasno, kdo tu je teď pánem a o funkcích antény, kterou vystavěli Albánci na dalším kopci, se pouze spekuluje.


Cesta dolů je ve společnosti bratrů Stanojkovićů veselá, měníme si kontakty na sociální síť a mobilní čísla. Děti mají internet u kamaráda a u sestry, která je provdaná. Je vidět jak velký dojem na nich naše návštěva a podpora zanechala. Dovolím si tvrdit, že více, než pomoc finanční a materiální, je pro ně důležitější, že vědí, že se na ně nezapomnělo!!!

V nedalekých Štrpcích se scházíme s předákem místních Srbů Zvonkem Mihajlovičem ze SRS (Srbské radikální strany), který byl dvakrát starostou okresu Štrpce. Zvonko by byl stále starostou, kdyby současná srbská vláda nezrušila srbské instituce na Kosovu a Metochii. Diskutujeme na různá témata, probrala se politika, ale i to, jak se dnes na Kosovu žije, stejně jako se probírala možnost další spolupráce.

Nakonec jsme jako fanoušci Jablonce předali darem dres našeho klubu i se jménem a samozřejmě šálu. Bylo velice milé sledovat, jak ho náš dárek potěšil, myslím, že máme o jednoho fanouška víc.


Na rozloučenou měl Zvonko řeč, která stojí za ocitování.

„Skutečným cílem okupace Kosova a Metochie státy NATO je vlastně vytvořit půdu pro legalizaci největší základny USA mimo území spojených států, kterou by nikdy srbská vláda nedovolila vybudovat na svém území. KosMet musí být trvale nestabilní region, aby zdůvodnili cizí vojenskou přítomnost v této oblasti. Albánci, kteří desítky let touží dobýt toto území, posloužili Američanům pouze jako nástroj, kvůli údajnému porušování jejich lidských práv, což absolutně není pravda. Výstavba základny Bondsteel, u města Uroševac, je velkou záhadou pro všechny zúčastněné s výjimkou Američanů. Hlavním cílem je dostat do tohoto bodu velké množství moderních zbraní, aby americké raketové systémy byly co nejblíže k ruské hranici, protože rakety jsou nejpomalejší při vzletu. Je skutečností, že na základně jsou také ilegální věznice, které slouží k zadržování Srbů, kteří jsou plně zbaveni svých práv, nemají právo na právního zástupce a spravedlivý a čestný soud, prací armády není někoho soudit a vynášet rozsudky. Existují svědectví, že na základně jsou továrny na zpracování drog, které přicházejí z Afghánistánu. Odsud jsou s pomocí albánské mafie distribuovány do celé Evropy a světa, do vašich zemí, vašim dětem. Peníze, které mafie inkasuje, slouží na podplácení úředníků různých organizací, které se nacházejí na Kosovu. Ty jsou díky tomu všechny neobjektivní a proalbánsky orientované. V čele mafie je politické vedení z Prištiny, které za tyto špinavé peníze dokázalo koupit nezávislost Kosova a Metochie. Myslím si, že tento problém se vrátí jako bumerang mnohým evropským zemím, protože ignorují skutečnost, že všichni muslimové na světě mají jeden společný cíl – posílit islám a jeho dominanci ve světě.“

Na konec Zvonko dodává: „Právě teď je naší jedinou a nejsilnější zbraní pravda.“

Příjemný rozhovor se lehce protáhne a tak trošku s obavou vyrážíme na cestu skrz Kosovo za tmy. Za pár hodin jsme ve vesnici Lozište, v okrese Leposavić, kde navštěvujeme chlapce Mladena Djuriće, kterému se také dostává pomoc z České republiky v podobě oblečení, hraček a jídla, včetně dresu Jablonce s jeho jménem. Bohužel je pozdě a tak necháváme dary u sousedů a nemůžeme odmítnout pozvání na kávu. Malý Mladen nakonec na chvíli přijde mezi nás, ale jeho získaná nedůvěra k lidem a rozespalost jsou na něm dosti znát.


I přes obrovskou pohostinnost se loučíme a jedeme do Kosovské Mitrovice na most rozdělující Mitrovici na srbskou a albánskou část. Fotíme se na barikádách a mladí kluci, kteří si pamatují minulou výpravu EFSK, se fotí s námi a žádají nás o českou zástavu, kterou jim rádi přenecháme. Alespoň zde zůstane jako trvalá stopa!


Procházíme si Mitrovici, navštěvujeme náměstí Šumadija a památník padlého ruského konzula Grigorije Stepanoviće Scerbina, kterého zabili Albánci v Kosovské Mitrovici roku 1903. Jeho poslední slova byla: „Já jsem první obětí v nové srbské historii, za osvobození Starého Srbska (Staré Srbsko je název pro Kosovo a Metochii).

Na památníku je deska s citátem srbského historika Vladimíra Čoroviće: „Kapka bratrské ruské krve skanula do potoka krve srbské, která teče Kosovem po staletí.“

Po nezbytné kávě a zhodnocení krásy místních žen a dívek 😉 se vydáváme na dalekou cestu do Bajiny Bašty.

V sobotu necháváme našeho průvodce, hostitele i řidiče v jedné osobě pořádně vyspat a vyrážíme do města na jídlo. Něco málo ke zdejším cenám a kvalitě jídla. Doslova za pár korun se dá najíst a to na velmi vysoké úrovni. Nejen kvalitou prostředí, ale i stravy samotné. Pljeskavica, ryby, maso, vše velmi chutné, kvalitní, čerstvé. Stejně tak jsou levné cigarety, káva nebo čaj, které se dají nakoupit za směšné částky. Navíc všude narazíte na usměvavé a příjemné lidi. Po poledni přecházíme most do Bosny a klademe květiny na památník obětem muslimských masakrů v okolí Srebrenice, páchaných jednotkami pod vedením sadisty Nasera Oriće.


Ještě si uděláme výlet do pravoslavného kláštera a zapálíme svíčku za živé i mrtvé. Večer diskutujeme s bývalým vojákem 72. speciální jednotky Sokol a pokračujeme procházkou po městě.

Neděle je pro nás dnem odjezdu. Po skvělé snídani připravené hostitelem, na radu místních, vyrážíme taxíkem směr Bělehrad. Sto osmdesát kilometrů přes hory vyjde na směšnou částku, pro nás tři levněji, než autobus či vlak. Už nás ani nepřekvapí, že řidič je sympaťák, který za pohoštění, na které jsme ho pozvali, nám nabízí ještě slevu, což odmítáme.

Po pár hodinách čekání, příjemném letu s krásnými letuškami srbských aerolinek, už ne tolik příjemném čekání na autobus do centra Vídně a opět několika hodinové cestě, dorážíme zpět domů, unaveni nedostatkem spánku, ale plní zážitků.

Myslím, že za všechny mohu napsat, že jsme si Srbsko zamilovali, poznali jeho kulturu jinak, než turisté a pevně se rozhodli pravidelně se vracet. Slovy jednoho z nás: „V mém srdci jsou Srbové od teď moji bratři, pro krásu jejich země, pro jejich smysl pro čest a hlavně pro ně samotné.“

Bohužel, my Češi, jsme se podíleli na bombardování Jugoslávie i na uznání Kosova. Dlužíme našim srbským bratrům podporu v těžkých časech. A proto naše cesty pomoci budou pokračovat do té doby, než se Kosovo vrátí tomu, komu patří – Srbům!!!


Na závěr chceme poděkovat Biljani Dikovićové z FBReporteru, skupině Реци не ЕУ (Řekni ne EU), našemu kamarádovi Dimitrii Markovićovi a vůbec všem, kteří se jakkoliv podíleli na této pomoci, vám, co nejste lhostejní, patří speciální dík!

Dovolím si ještě jednou citovat Zvonko Michajloviće. „To, co se dnes děje v Srbsku, je bojem o celou Evropu a celou její budoucnost!“