Archiv pro štítek: Duško Pejak

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 4. díl

Situace v Orahovci

Poměry v okrese Orahovac se dosud zcela nezklidnily. Srbové zde již mají svobodu pohybu a mohou se bez problému pohybovat albánskou částí Orahovce a také i v jiných oblastech Kosova obývaných Albánci. Během dne mohou např. běžně chodit i do albánských kaváren v Orahovci, ale stále přetrvávají některé druhy diskriminace. Jedním z hlavních problémů je již zmiňovaný zábor srbských pozemků Albánci. Mezi místními Albánci se najdou extrémisté, kteří se nadále snaží znepříjemňovat život zdejším Srbům. V Srbské části města Orahovce se albánští extrémisté schválně procházejí se psy nebo se zde úmyslně rychle prohánějí auty, občas Srbům zanadávají. Někdy dokonce nadále dochází k etnicky motivovaným krádežím majetku tamních Srbů. To vše u mnoha Srbů vyvolává pocit nejistoty, který umocňuje velmi špatná ekonomická situace.

Na druhou stranu není v Orahovci vše jen negativní. Mnozí Srbové nám říkali, že je zde i řada Albánců, se kterými mají zcela bezproblémové vztahy a přátelí se s nimi. Doufejme, že takovýchto lidí s normálním vztahem k Srbům bude mezi Albánci časem stále víc, aby se tak tamní situace plně uklidnila. Naši bratři Srbové na Kosovu by tak mohli opět zcela normálně a bezpečně žít. S Orahovcem souvisí jedna zajímavost. Tamní Albánci jsou totiž potomci albanizovaných Srbů. Dodnes všichni mluví srbsky a albánštinu používají jen při komunikaci s Albánci, kteří nejsou z Orahovce. Ostatní Albánci se na ně kvůli tomu občas dívají s menší nedůvěrou.

Vinařství Duša Metohije

Poslední den našeho pobytu, krátce před odjezdem, jsme navštívili ve Velike Hoči místní vinařství Duša Metohije. Zdejší kraj patří již od středověku k nejznámějším srbským vinařským oblastem, kdy se zde pěstovala vína pro srbské krále. Válka a následná okupace zasadily tamnímu vinařství téměř smrtelnou ránu. Majitel vinařství Duša Metohije se snaží výrobu vína ve Velike Hoči znovu vzkřísit a přivézt zpět k původní prosperitě. Pracuje na tom usilovně již řadu let. Jeho vína jsou vynikající, získala prestižní ocenění v Srbsku a vyváží je také do zahraničí. Má v úmyslu svou firmu dále rozšiřovat a tak mimo jiné vytvořit nová pracovní místa pro tamní Srby. Podobný rozvoj podnikání je velmi důležitý, neboť místní Srby ze všeho nejvíc sužuje ohromná nezaměstnanost a s ní spojená chudoba. V rozvoji jej však omezuje to, že velkou část vinic mu zabrali Albánci a odmítají je vydat zpět.

Na prohlídce vinařských slepů.

Na prohlídce vinařských slepů.

Majitel vinařství s prestižním oceněním.

Majitel vinařství s prestižním oceněním.

Klášter Zočište

Cestou zpět jsme navštívili také klášter Zočište. Tuto pravoslavnou svatyni a středověkou památku albánští extrémisté po roce 1999 zničili, nedávno však byla zcela obnovena. Zajímavé je to, že vedle Srbů tuto svatyni uctívají a navštěvují také mnozí Albánci. Pravidelně klášter Zočište navštěvuje a uctívá velké množství Albánců islámského vyznání a menší množství katolických Albánců. Nedávno začaly klášter navštěvovat také exkurze albánských žáků a studentů. Zde se však vyskytl problém. Jejich učitelé jim totiž tvrdili, že se údajně původně jednalo o albánský katolický klášter, který prý Srbové zabrali a přeměnili jej na pravoslavnou svatyni. Srbští mniši poté albánským učitelům zakázali vykládat v klášteře takové lži. Tamní mniši jsou velmi příjemní a pohostinní, dlouho jsme si s nimi povídali o tamních poměrech. Další zajímavé informace o klášteru Zočište se můžete dozvědět v reportu z naší předchozí návštěvy tohoto svatostánku: ZDE

Návštěva kláštera Zočište.

Návštěva kláštera Zočište.

Pomoc válečnému invalidovi

Také jsme se nezapomněli zastavit u válečného invalidy Duško Pejaka, kterému již tradičně každoročně pomáháme. Duško je veteránem z bosenské války, v roce 1995 byl v boji těžce raněn a od té doby je ochrnutý. Pečuje o něj jeho stará a dnes již nemocná maminka. Léky jsou velmi drahé a pomoc, kterou dostávají od státu je malá. Proto má pro ně naše pomoc ohromný význam. My jsme mu dali 100.- euro a naši srbští kamarádi mu věnovali 50.- euro. Vedle samotné pomoci je však pro Duška i jeho maminku nejdůležitější to, že si na ně vůbec někdo vzpomene a navštíví je. I když jsou velmi chudí a žijí v těžkých podmínkách, připravili nám jako vždy bohaté pohoštění a dary v podobě domácích rakijí a vína. Opět jsme tak měli možnost poznat typickou srbskou pohostinnost. Velký obdiv si Duško i jeho maminka zaslouží také za to, že jejich srdce nejsou nijak nakažená nenávistí. Duško bojoval proti Chorvatům a bosenským muslimům a jeho rodiče tehdy byli vězněni v koncentračním táboře. I přesto však Duško a jeho maminka k Chorvatům ani k bosenským muslimům necítí žádnou nenávist. Vždy říkají, že dobří i špatní lidé se najdou v každém národě a moc rádi vzpomínají na předválečnou dobu, kdy žili Srbové, bosenští muslimové i Chorvaté společně v míru a přátelství. Více informací o Duškovi a jeho životním příběhu se můžete dočíst ZDE. Po přátelském rozhovoru jsme pokračovali dál, přespali jsme stejně jako první večer v Kragujevaci a následujícího dne jsme se vrátili do vlasti.

Cestou zpět na Gazimestanu.

Cestou zpět na Gazimestanu.

Konflikt na Kosovu nesouvisí s islámem

Mnoho lidí u nás i v Evropě se mylně domnívá, že kosovský konflikt je nějak spojen s islámem. Tento omyl je způsoben faktem, že kosovští Albánci jsou z velké většiny muslimové. Islám ovšem nepředstavuje žádnou motivaci pro jejich boj proti Srbům. Albánci jsou sekulární, islám pro ně není nijak zvlášť důležitý a jejich motiv je albánský nacionalismus. Tento boj vedou společně Albánci muslimové, katolící i pravoslavní. Jak již bylo řečeno, na severu Albánie žijí převážně katoličtí Albánci a na jihu Albánie pravoslavní Albánci a všichni svorně podporují muslimské Albánce na Kosovu.

Současný premiér Albánie a velký přítel nezávislého Kosova Edi Rama je katolík. Stejně tak vůdce boje kosovských Albánců proti Srbům Ibrahim Rugova byl katolík. V Prištině se staví velká katedrála, avšak stavbu velké mešity tamní režim nedovolí. Hašim Tači a další předáci kosovských Albánců navštěvují katolické kostely při významných křesťanských svátcích a tamní média o tom vždy informují. Mešity nenavštěvují buď vůbec, a pokud ano pak o tom média mlčí. Kosovsko-albánští předáci se snaží přeměnit Kosovo k obrazu západu a Evropy. Mnozí zbožní muslimové z řad Albánců si stěžují, že postavení islámu bylo na Kosovu lepší v době srbské vlády než v současnosti.

Ničení srbských křesťanských chrámů a klášterů bylo motivováno etnicky a nikoliv nábožensky. Albánským extrémistům vadilo, že se jedná o symboly srbské přítomnosti na Kosovu. Dnes zvolili jinou taktiku. Dané chrámy a kláštery už nechtějí zničit, namísto toho prohlašují, že se jedná o původní albánské chrámy a kláštery. Nejraději by nad nimi převzali kontrolu a srbské mnichy by nahradili albánskými. Zatím se však tato jejich snaha naštěstí nesetkává s úspěchem.

Socha knížete Lazara na kruhovém objezdu v Kosovské Mitrovici.

Socha knížete Lazara na kruhovém objezdu v Kosovské Mitrovici.

Závěr

Rádi bychom moc poděkovali všem, kteří přispěli do naší sbírky. Především pak našim bratrům ze Slovenska, kteří uspořádali sbírku ve své vlasti a nesmírně tak pomohli k úspěchu celé sbírky. V České republice bylo celkem vybráno 764,- euro, na Slovensku 730,- euro. Děkujeme Vám moc také jménem Srbů, kterým jsme díky Vám mohli pomoci. V letošním roce se opět chystáme na Kosovo a Metohiji pomáhat našim bratrům Srbům tak jako oni v dějinách vždy pomáhali nám. Budeme rádi, když nám opět pomůžete.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 4. díl

Návštěva památek Pečka patrijaršija a Visoki Dečani

Pečka patrijaršija
Jedná se o klášterní komplex a oficiální sídlo srbské pravoslavné církve, přičemž její faktické sídlo je pochopitelně v Bělehradě. Klášterní komplex byl vybudován ve 13. a 14. století, jedná se o památku zapsanou na seznamu UNESCO. Původně se jednalo o mužský klášter. Komunistický režim ovšem mnichy z kláštera vyhnal a později do kláštera přišly jeptišky a od těch dob se jedná o nejvýznamnější ženský klášter srbské pravoslavné církve. Vstoupila do něj řada významných žen, např. bývalá manželka někdejšího srbského prezidenta Borise Tadiće či matka jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších srbských oligarchů Bogoljuba Kariće. Toto krásné místo je poměrně hojně navštěvováno, vedle Srbů a cizinců z řad KFOR a dalších mezinárodních misí jej v poslední době začali opět navštěvovat také Albánci. Ačkoliv jsou kosovští Albánci z velké většiny muslimové, velká část z nich měla klášter vždy ve velké úctě a před válkou jej často navštěvovali a dokonce se v něm také modlili (ačkoliv se to někomu může zdát zvláštní, na Balkáně se nejedná o nic neobvyklého). Po válce a začátku okupace tyto návštěvy ustaly. V poslední době však začaly klášter navštěvovat exkurze albánských školáků z okolí. Jeptišky nám s radostí popisovaly, jak jedna taková návštěva proběhla. Albánští školáci byli z kláštera nadšení a nakonec se natolik osmělili, že se v něm i modlili, samozřejmě svým muslimským způsobem, což ovšem jeptiškám pochopitelně nijak nevadilo. Doufejme, že podobných projevů pochopení a tolerance bude ve vzájemném soužití Srbů a Albánců na Kosovu přibývat.

Chrám Pečka patrijaršija.

Chrám Pečka patrijaršija.

Fresky uvnitř chrámu.

Fresky uvnitř chrámu.

Klášterní zahrada.

Klášterní zahrada.

Ptali jsme se jeptišek rovněž na bezpečnostní situaci v okolí. Omluvily se nám s tím, že na toto téma mají od vedení církve zakázáno mluvit. Řekly nám, že Informace na dané téma se můžeme dozvědět v mužském klášteře Visoki Dečani. Mniši totiž mají na rozdíl od jeptišek povoleno mluvit na dané téma. Důvodem je to, že muži se pochopitelně vyznají v politických tématech lépe než ženy a tak jsou lépe připraveni odpovídat na záludné a často i zákeřné otázky novinářů. V minulosti se totiž opakovaně stalo, že jeptišky poskytly novinářům rozhovory, které pak byly zneužity k protisrbské kampani. Proto mají jeptišky zakázáno mluvit na dané téma. Mniši jsou v tomto směru obezřetnější a vědí jak odpovídat novinářům tak, aby jejich slova nebyla zneužita, překroucena či vytržena z kontextu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Klášterní budovy.

Klášterní budovy.

Visoki Dečani
Naší další zastávkou byl právě klášter Visoki Dečani. Jedná se rovněž o památku zapsanou na seznamu UNESCO, pocházející z první poloviny 14. století. Jak Visoki Dečani tak i Pečskou patrijaršiji jsme navštívili už poněkolikáté a pokaždé jsme krásou obou míst fascinováni. Vedle nádhery kulturní na nás neméně stejný dojem pokaždé udělá také nesmírná duchovní síla těchto svatých míst. Oproti našim předchozím misím jsme tentokrát neměli moc času na posezení s místními velmi přátelskými mnichy a tak jsme brzy zamířili zpět do vesnice Velika Hoča v níž jsme ubytovaní.

Před klášterem.

Před klášterem.

Rodiny jimž jsme pomáhali vloni a krásné projevy vlastenectví v srbské škole

Večer ve Velike Hoči jsme uspořádali spolu s našimi přáteli z dalších zemí i s místními Srby hostinu na rozloučenou, neboť se jednalo o poslední večer naší mise, následujícího dne jsme se již všichni chystali domů. Vedle naší české mise probíhala souběžně také mise našich přátel z Německa a dalších zemí. Evropská fronta solidarity pro Kosovo má totiž aktivisty v řadě zemí světa a námi pořádané mise jsou často mezinárodní. Naší české mise se účastnil také jeden náš polský kamarád. Němci organizované mise se účastnili také naši přátelé Arabové, Italové, Belgičané a Španělé. Tato druhá mise podporovala především srbské školy v Orahovci, poslednímu srbskému dítěti v Prizrenu Milici a také rodiny Šapić a Lukić, žijící v okolí Orahovce. Těmto rodinám, Milici i dané škole, jsme v loňském roce pomáhali také my, spolu s naším německým kamarádem. Informace o tom si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE.

Návštěva rodiny Lukić.

Návštěva rodiny Lukić.

...

Následujícího dne jsme vyrazili na cestu zpět. Nejprve jsme spolu s našimi přáteli z druhé mise navštívili školu ve Velike Hoči i rodinu Lukić. Velmi nás potěšilo, když jsme zjistili, že rodina Lukić je na tom konečně výrazně lépe než v loňském roce. Jedná se o mladý manželský pár se dvěma malými dětmi. Zatímco vloni žili s rodiči a dalšími příbuznými ve stísněných prostorách malého a starého domu, dnes již mají svůj vlastní nový dům a to i přesto, že nemají práci, kvůli vysoké nezaměstnanosti, jež na Kosovu panuje. Otec rodiny Darko Lukić se kvůli velké bídě rozhodl obrátit o pomoc tam, kde by to možná mnozí nečekali. Požádal o pomoc kosovsko-albánskou vládu v Prištině. Ta má totiž také program na pomoc Srbům, kteří žijí ve velké chudobě. To pochopitelně nedělají kvůli lásce k Srbům, ale proto, aby Kosovo představili jako moderní a multikulturní zemi. Kosovská vláda tak rodině Lukić zaplatila stavbu nového domu, kterou provedla albánská firma. Nábytek do domu opatřila dánská nevládní organizace, která pomáhá uprchlíkům, mezi něž se řadí také rodina Lukić, jejíž chudoba je právě následkem války. Darko Lukić nám řekl, že dle jeho názoru by kosovská vláda pomohla také řadě jiných srbských rodin. Mezi Srby v enklávách na Kosovu však stále z pochopitelných důvodů panuje nedůvěra vůči kosovské vládě a předsudky vůči Albáncům a tak se jen málokteří Srbové obrátí o pomoc na kosovskou vládu. Rovněž nám řekl, že je třeba zapomenout na hrůzy války a snažit se rozvíjet mírové soužití Srbů a Albánců. Samotná rodina Lukić má mezi Albánci také přátele a tudíž je vidět, že srbsko-albánské vztahy mohou být naštěstí také pozitivní a mírumilovné. Doufejme, že takovýchto mírových příkladů vzájemného soužití bude přibývat.

Dárky pro děti.

Dárky pro děti.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Ve škole ve Velike Hoči nás nadchlo silné a horoucí vlastenectví tamního učitelského sboru. Je vidět, že se jedná o ty nejlepší kantory, kteří ze svých žáků vychovají hrdé srbské vlastence, oddaně milující svoji otčinu. Děti nám na rozloučenou zazpívaly krásné vlastenecké písně o lásce k jejich rodnému kraji. Autorem těchto písní je přitom jeden z tamních učitelů. Obzvláště naši přátelé ze zahraničí byli tímto krásným projevem vlastenectví nesmírně nadšeni a náš německý kamarád, který vede druhou misi, po celou dobu silně plakal dojetím. Nebylo to poprvé, na Kosovu byl náš německý kamarád opakovaně natolik dojat vlastenectvím, zbožností, ale i těžkou situací tamních Srbů, že se častokrát neubránil nejvřelejším projevům svých citů a několikrát plakal dojetím.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

...

Podpora válečného invalidy Duško Pejaka a závěr

Dále jsme v cestě pokračovali již samostatně. Neopomněli jsme navštívit památník na Gazimestanu, místo památné bitvy na Kosově poli z roku 1389, jež je jedním z nejvýznamnějších mezníků srbské historie. Poté jsme zamířili do Kraljeva, abychom již tradičně podpořili srbského hrdinu, veterána a válečného invalidu Duško Pejaka. Ten žije v opravdu hrozivých podmínkách, stará se o něj jen jeho stařičká a nemocná maminka. Naši pomoc tudíž opravdu nutně potřebuje. Více se o jeho smutném osudu můžete dočíst ZDE. Věnovali jsme mu 50,- euro, velkou většinu naší finanční pomoci jsme totiž využili na pomoc škole a rodině. Duško Pejak i jeho maminka byli opět nesmírně nadšení a dojatí z naší návštěvy. Téměř nikdo je totiž nenavštěvuje ani jim nepomáhá. I přes své velmi skromné možnosti nám opět připravili bohaté pohoštění, ačkoliv jsme je samozřejmě dopředu prosili, aby nám nic takového nepřipravovali. Součástí srbské, balkánské a všeobecně orientální tradice je ovšem zvyk, vždy hosty co nejvíce pohostit, jak jen to jde.

Text na památníku v Gazimestanu.

Text na památníku v Gazimestanu.

Na závěr bychom Vám velmi rádi poděkovali naším jménem i jménem všem, kterým jsme pomohli, za vaše příspěvky (ať už finanční nebo materiální), které jste věnovali do této naší sbírky. Celkem se nám díky Vám podařilo shromáždit 720,- euro. Doufáme, že nám stejným způsobem pomůžete realizovat také další sbírku. Rovněž se omlouváme, že poslední díly našeho reportu zveřejňujeme až teď, ale přemíra našich povinností nám znemožnila dopsat report dříve. Naši bratři Srbové stáli vždy v dějinách při nás a pomáhali nám, proto je na čase, abychom teď, když jim je nejhůř, pomáhali my jim.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Kosovo je Srbsko!

Kosovo je Srbsko!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 7. díl: Pomoc rodině Lukić a uctění památky padlých českých vojáků

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. 🙂

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!

Srbská rodina, žijící v ghettu na Kosovu, nutně potřebuje naši pomoc

Již brzy se chystáme vyrazit opět na Kosovu a pomoci tamním ohroženým srbským enklávám. Tuto humanitární pomoc realizujeme díky vašim finančním příspěvkům do námi pořádané sbírky. S pomocí Srbům na Kosovu máme bohaté zkušenosti, neboť ji organizujeme již po čtvrté, z toho potřetí pod hlavičkou naší mezinárodní humanitární organizace Evropská fronta solidarity pro Kosovo.

I tentokrát budeme pomáhat základní škole v jedné ze srbských enkláv obklíčených nepřátelskou okupační mocí. Rovněž pomůžeme také chudým srbským rodinám, jež žijí v pro nás nepředstavitelně těžkých podmínkách, jež jsou navíc mnohonásobně zhoršeny kvůli každodenní okupační realitě, které tamní Srbové čelí. O celé pomoci Vás budeme samozřejmě podrobně informovat v řadě detailních reportáží i video záznamů. Zcela stejně jako během minulých humanitárních misí. Dozvíte se tak všechny detaily o tom kde přesně, komu a jak Vaše peníze pomáhají.

V této reportáži Vás seznámíme s rodinou, které se tentokrát chystáme pomoci. Jedná se o rodinu Šapićů, žijící v srbské enklávě ve vesnici Banje v okrese Srbica, jež leží na jih od Kosovské Mitrovice. Před zhruba 40 dny postihla rodinu hrozná tragédie. Po dlouhé a těžké nemoci zemřel otec rodiny Blagoje. Maminka Valentina a čtyři děti, syn Dejan a dcery Jovana, Milica a Katarina přišly o svého milovaného tatínka. Trápení rodiny, je navíc prohloubeno existenční krizí, do níž se dostala.

Maminka Valentina je totiž bez práce. Stejně jako ohromná část Srbů na Kosovu nemůže najít práci, kvůli diskriminaci ze strany kosovsko-albánského režimu. Tatínek Blagoje naštěstí před onemocněním pracoval na okresním úřadě Srbice.Léčení tatínka musela do značné míry rodina sama financovat, neboť zdravotní pojištění v Srbsku nepokrývá ani zdaleka všechny léčebné náklady a tak se často stává, že těžce nemocní lidé si musí léčbu do značné míry hradit sami. Právě to rodinu zruinovalo. Dnes dluží za léčbu v přepočtu 20 000 Kč. Jedná se zhruba o čtyřnásobek tamního běžného platu. Pro rodinu Šapićů to jsou ohromné peníze. Netuší, jak dluh splatí.

Momentálně jsou zcela bez jakýchkoliv příjmů. Za vdovský a sirotčí důchody po zesnulém tatínkovi budou dostávat celkem pouhých 3 000 Kč měsíčně! Z toho má žít vdova se čtyřmi sirotky a navíc je čeká splácení dluhu. Situace je však ještě horší, neboť důchod jim začne být vyplácen teprve za půl roku! Do té doby bude rodina zcela bez prostředků. Nešťastná maminka neví, jak se postará o své nebohé děti. Stejně tak i jejich další budoucnost je nejistá, neboť ubohý důchod jim umožní pouze živořit. Na pohřeb zesnulého tatínka se složili jejich příbuzní a přátelé. Školní pomůcky a knihy pro její čtyři malé sirotky jim koupili příbuzní. Bez jejich pomoci by neměla maminka Valentina ani za co zaplatit pohřeb a ani by nemohla pořídit dětem nutnou výbavu do školy.

Sami tak vidíte, v jak katastrofální situaci se rodina nachází. My jsme se rozhodli, že právě této rodině poskytneme pomoc. Proto ji během naší cesty na Kosovo navštívíme a z peněz vybraných ve sbírce přispějeme rodině na splácení dluhu. To je totiž to, co tato rodina potřebuje zdaleka nejvíc. Samozřejmostí budou také dárky pro děti i jejich maminku, nešťastnou vdovu. Vedle této rodiny však naši pomoc potřebuje také nejméně jedna základní škola a také další lidé, jako např. invalidní veterán Duško. Rovněž se chystáme nakupovat učebnice pro děti z nejchudších srbských rodin.

Proto je potřeba, abychom ve sbírce vybrali co nejvíce finančních prostředků. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby příspěvků ve sbírce bylo dost na to, abychom z nich mohli zaplatit celý dluh rodiny Šapićů. To zdali se nám to s Vaší pomocí podaří, záleží jen na úspěšnosti naší sbírky. My do celé mise a její organizace vložíme maximum. Doufáme, že se najde dost dalších lidí, kteří se k nám přidají a svými příspěvky dopomohou k tomu, aby byla sbírka co nejúspěšnější a abychom tak všichni společně co nejvíce pomohli ohroženým Srbům na Kosovu. Každá stokoruna, kterou pošlete do sbírky, pomůže rodině Šapić zbavit se hrozného dluhu a alespoň trochu ji přiblíží k normálnímu životu. Projevme naši lidskost a ukažme, že nám nejsou lhostejné osudy našich slovanských bratrů.

Stejně jako minule i tentokrát můžete zasílat finanční příspěvky na naši sbírku na tento účet: 2800279598/2010 Do zpráv pro příjemce piště: Kosovo . Případné dotazy Vám rádi zodpovíme na emailu: efskczech@gmail.com nebo na nášem facebooku: https://www.facebook.com/EvropskaFrontaSolidarityProKosovo

Sbírka končí již brzy, proto prosíme, přispějte pokud možno co nejdříve. Všechny podrobnosti o naší činnosti i detailní informace a reportáže z předchozích humanitárních akcí najdete na tomto našem webu. Naši bratři Srbové vždy stáli věrně při nás a pomáhali nám, když se k nám všichni ostatní otáčeli zády. Dnes je na čase, abychom jim tuto jejich bratrskou lásku oplatili a pomohli jim, když to nejvíc potřebují!

Humanitární mise Kosovo a Metochije 2013 – 4. díl: návštěva srbských svatostánků a pomoc pro veterána

V předchozích dílech naší reportáže, jsme popsali humanitární pomoc, kterou jsme poskytli základní škole a chudým rodinám s množstvím dětí. V tomto závěrečném díle se dozvíte jak o humanitární pomoci, kterou jsme poskytli válečnému invalidovi Duško Pejakovi, tak o tom kolik finančních i materiálních prostředků jsme v rámci sbírky shromáždili. Rovněž shrneme celou naší misi.

 

Návštěva srbských svatostánků

Po rozloučení s rodinou Kocinců se celá naše výprava odebírá do místa našeho nocování, kde je pro nás připraven jako poděkování pozdní oběd od našich báječných hostitelů. Není ale mnoho času a tak všichni nasedáme do našich vyprázdněných automobilů a vydáváme se do dalšího srbského kláštera nedaleko Prištiny – do Gračanice. Bohužel opět dorážíme již za šera a tak stíháme jen rychlou prohlídku a prohození pár slov s místními řádovými sestrami. Gračanica patří k nejvýznamnějším srbským památkám, je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V době naší návštěvy se zde konala večerní mše. Na zdi kolem kláštera se nachází ostnatý drát jako ochrana před případnými útoky albánských extrémistů. Protože se však klášter nachází uprostřed srbské enklávy, není důvod, aby jej chránili vojáci či policisté, tak jako jiné srbské památky. Čas nám je však v patách a my ještě dnes chceme navštívit památník Gazimestan.

Jedná se o památník slavné kosovské bitvy z roku 1389, nejvýznamnější bitvy srbské historie. I tento monument je chráněn ostnatými dráty a hlídkou kosovské policie. Protože už byla tma, byl památník uzavřen. Policisté, kteří jej hlídali, byli Srbové. Když jsme jim vyprávěli, že jsme na Kosovu věnovali humanitární pomoc tamním Srbům, rozhodli se, že nás mimořádně pustí k památníku. S jedním z policistů jsme vedli zajímavý rozhovor o tom, jak se žije Srbům na Kosovu. Ačkoliv diskriminace Srbů pokračuje, nedochází dnes již naštěstí v jeho kraji k vraždám. Ovšem ještě před několika lety páchali Albánci běžně teror proti tamním Srbům. Policistův bratr byl Albánci zavražděn při práci na poli na počátku okupace. Byl veteránem, jako dobrovolník bojoval ve válce proti Chorvatsku. V době, kdy jej teroristé z UČK zavraždili, byl ovšem civilistou. Policista přitom přesně ví, kteří Albánci jeho bratra zavraždili, žijí jen nedaleko místa, kde pracuje a on je běžně potkává. V Kosovu se ovšem žádné spravedlnosti bohužel nedočká a vrazi jeho bratra zůstanou patrně nepotrestáni. Všechny zločiny páchané na Srbech jsou totiž v Kosovu beztrestné.


Klášter Gračanica.
Klášter Gračanica.
 

Rozloučení se srbskými přáteli na Kosovu

Večer se všichni scházíme v jednom malém hotelu v městečku Zvečane nedaleko Kosovské Mitrovice, kde nás čeká závěrečná noc na naší pouti v této úžasné části Srbska. Během večera se většina z nás ještě více seznamuje s našimi zahraničními kolegy. Někteří z nás si i vyměňují kontakty a pomalu plánují další akci tohoto typu. Navíc měl jeden z italských členů naší výpravy narozeniny, ty jsme společně vesele oslavili.

Druhý den ráno jsme se loučili s Dobroslavem Dobrićem, naším zdejším hostitelem a jedním z předních předáků kosovských Srbů. Ten nám na památku i jako poděkování věnoval řadu darů. Předákům a hlavním organizátorům naší mise věnoval několik knih, alba se srbskými vlasteneckými lidovými písněmi a tradičními epickými písněmi o srbských hrdinech (tzv. guslarske pesme), dále nám daroval vlajku Srbské radikální strany a prvotřídní místní víno. Všem členům naší výpravy věnoval propisky a několik malých ikon s pravoslavnými světci. My jsme Dobroslavu Dobrićovi darovali na oplátku několik českých piv.

Ráno opět vstáváme brzy a překvapením na závěr pak byla kapela, kterou pozval náš hostitel Dobroslav Dobrić, aby nám ráno po snídani hrála na rozloučenou. Jednalo se o lidovou dechovou kapelu, která nám hrála srbské vlastenecké a lidové písně. Když jsme odjížděli, hráli nám Marš na Drinu, nejslavnější srbský vojenský pochod. Jednalo se o krásný zážitek, při němž jsme mohli poznat tamní kulturu. Navíc se pro nás jednalo o ohromnou poctu, neboť v srbské kultuře je pozvání muziky, aby hrála pro hosty, považováno za neobyčejnou čest. Poté již vyrážíme do Kraljeva, kde už na nás čeká válečný veterán Duško. Menší část českých účastníků naší mise navštěvuje pravoslavnou mši a po té pokračuje do Bělehradu, kde se setkává se srbskými vlastenci.



Nejslavnější srbský válečný pochod z 1. světové války „Marš na Drinu“, který nám při odjezdu hrála na rozloučenou lidová kapela srbské dechovky. Jedná se pro nás o velikou poctu a čest.

Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
 

Pomoc pro válečného invalidu Duško Pejaka

Hranici mezi Kosovem a centrálním Srbskem přejíždíme bez problému. Poté přijíždíme do města Kraljevo, které leží ve středním Srbsku. Zde navštěvujeme Duško Pejaka a jeho maminku. Duško Pejak je válečným invalidou. Jako dobrovolník bojoval v letech 1992-1995 ve válce v Bosně. Byl těžce zraněn a již 18 let je na vozíku, navíc neustále trpí bolestmi a dvakrát denně jej navštěvují zdravotní sestřičky, aby mu daly injekci proti bolestem. Pečuje o něj pouze jeho nemocná maminka, která má 75 let. Duško Pejak je nejen válečným hrdinou, ale udělal na nás velký dojem také svojí lidskostí a dobrotou. Podrobnosti o něm i jeho životním příběhu se můžete dočíst v tomto článku:

Duškovi jsme věnovali jednak dárkový balíček, ke kterému jsme připojili i dvě česká piva a pak 220 euro jako finanční pomoc. Ty jsou pro něj velmi potřebné, neboť z těchto peněz bude moci zaplatit drahé léky, které nutně potřebuje. Duško i jeho maminka měli z naší návštěvy ohromnou radost, šťastní byli už jen díky tomu, že jsme si na ně vzpomněli a navštívili je. I přesto, že žijí velmi skromně, připravili pro nás nejlepší pohoštění, jaké si mohli dovolit a věnovali nám jako pozornost rakiji, med a chléb, vše domácí a velmi dobré. Duškovi a jeho mamince jsme vyřídili pozdravy od čtenářů našeho webu a i oni všechny vřele pozdravují a velmi děkují za pomoc. Neměli jsme ale mnoho času a tak jsme brzy museli pokračovat dál.


Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak - předávání pomoci.
Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak – předávání pomoci.
 


Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
 

Naší další zastávkou byl Bělehrad, zde jsme ještě jednou na chvíli navštívili naše kamarády ze Srbské radikální strany v jejich sídle. Rozloučili jsme se ještě se zahraničními členy naší mise a pak jsme pokračovali v cestě domů. Do České republiky jsme dorazili v brzkých ranních hodinách.

V následujícím závěrečném díle naší reportáže se můžete těšit na shrnutí našich dojmů z Kosova a aktuální zprávy o tamní situaci. Samozřejmě zde uvedeme také informace o tom kolik finanční a materiální pomoci jsme přesně vybrali a kolik humanitární pomoci shromáždili také zahraniční účastníci mise včetně informací o tom, jak byla veškerá pomoc rozdělena mezi příjemce. Tento závěčný díl vyjde již brzy v následujících dnech.


DČeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
Čeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
 

Čtěte také:

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

 

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 3. díl 

 

Hrdina a válečný invalida, který potřebuje naši pomoc

10. 10. 2013

V květnu letošního roku navštívila skupina mladých Čechů Kosovo a předala zde humanitární pomoc v jedné ze srbských enkláv tamní základní škole a chudé rodině s malými dětmi. Kromě nich také navštívili a pomohli válečnému invalidovi a hrdinovi srbské armády Dušku Pejakovi.

I my v současnosti organizujeme sbírku a naším cílem je poskytnout humanitární pomoc jedné z ohrožených srbských enkláv na Kosovu. Naším cílem bude podpořit tamní základní školu a také chudou rodinu s řadou malých dětí. Rozhodli jsme se, že navštívíme také Duško Pejaka a pomůžeme i jemu, neboť naši pomoc velmi nutně potřebuje. Jeho životní příběh i nešťastný osud Vám nastíníme v tomto článku.

Duško Pejak byl těžce zraněn během války v Bosně. Od té doby je již 18 let na invalidním vozíku. Jeho trápení je o to horší, že dodnes má velmi silné bolesti, zranění utrpěl totiž do páteře. Dvakrát denně jej musí navštěvovat zdravotní sestra, aby mu dala injekci proti bolestem. Musí také pravidelně užívat řadu drahých léků, které mu rovněž pomáhají od bolesti. Pečuje o něj pouze jeho 75 letá maminka, která je navíc také nemocná, trpí silnou cukrovkou. Je velmi zesláblá a téměř nemůže zvedat těžší věci. Navíc oba žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

Srbsko je velmi chudou zemí, jež je dodnes poznamenána válkami a ekonomickými sankcemi a navíc tamní prozápadní vláda nevěnuje válečným veteránům téměř žádnou péči. Veškeré léky i naprostou většinu dalších věcí, které vzhledem ke svému zranění potřebuje, tak Duško Pejak a jeho maminka musejí financovat sami ze svých skromných a zcela nedostačujících důchodu.

Duškovi Pejakovi se snaží nějak pomoci alespoň jeho příbuzní a spoluobčané, tolik kolik je v jejich velmi skromných možnostech. Proto se skupina českých mladíků rozhodla v květnu letošního roku rovněž Duškovi pomoci a také my mu v rámci naší nadcházející humanitární pomoci přispějeme.

 

Životní příběh a válečný osud Duško Pejaka

Duško Pejak pochází z Mostaru, metropole Hercegoviny. Před válkou pracoval jako učitel tance. Byl členem folklorních souborů a v jejich rámci se věnoval udržování tradic svého lidu i tanci, který tolik miloval. Se svým souborem cestoval po folklorních festivalech v zahraničí a navštívil tak řadu evropských zemí. Duško se věnoval rovněž karate a byl držitelem černého pásu. Před válkou žili v Bosně a Hercegovině všichni její obyvatelé v míru a přátelství. I Duško Pejak měl v multietnickém Mostaru řadu přátel z řad tamních bosenských muslimů i Chorvatů. Jeho nejlepším přítelem byl právě bosenský muslim Sulejman a Duško mu šel za svědka na svatbě.

Bohužel ale jugoslávkou idylu zničily západní mocnosti. Využily totiž extrémistů, šovinistů a separatistů z řad Chorvatů a Bosňáků, kterým poskytly finanční, politickou a nakonec i vojenskou podporu. Tito chorvatští a bosňáčtí extrémisté zfanatizovali příslušníky svých etnik a poštvali je proti Srbům. Tak bohužel vypukly krvavé občanské války v Chorvatsku (1991) a v Bosně (1992).

Když bylo jasné, že vypukne válka, navrhl Duškovi jeho muslimský kamarád Sulejman, že jej nechá u sebe doma a zajistí mu, aby mohl v Mostaru žít i s rodiči, v době kdy jej kontrolují Bosňáci. Nakonec z toho ale sešlo, neboť mezi Bosňáky se našli extrémisté plní nenávisti, před kterými by Sulejman Duška a jeho rodiče bohužel nemohl ochránit. Rovněž Duško navrhl Sulejmanovi, aby s rodinou odešli do oblastí, jež jsou pod srbskou kontrolou, že zde budou moci v klidu žít pod ochranou Duška. I z toho ale nakonec sešlo, protože i mezi Srby se bohužel občas mohli najít lidé, jejichž srdce pohltila nenávist a před kterými by Duško Sulejmana nemohl ochránit.

Když v roce 1992 vypukla v Bosně válka, nastoupil Duško k 63. výsadkové brigádě. Jednalo se o nejelitnější útvar v celé jugoslávské armádě. Jugoslávie však byla nucena na nátlak západu stáhnout svoji armádu z Bosny. Bosenští Srbové na svou ochranu vyhlásili republiku Srbskou v Bosně a bránili se před agresí Chorvatů a Bosňáků. 63. výsadková brigáda se měla rovněž stáhnout z Bosny a neměla zasahovat do války. Duško se měl stáhnout do Srbska spolu se svou brigádou, mohl se tak zachránit a vyhnout se válce.

To mu však nedovolila jeho čest a láska k vlasti. Nemohl opustit svůj trpící a napadený lid, v době kdy jej jeho národ nejvíc potřeboval. Proto se rozhodl zůstat v rodné Hercegovině a dobrovolně vstoupil do rodící se armády republiky Srbské. Mezitím však válečná pohroma zasáhla jeho rodiče. Ti byli odvlečeni do koncentračního tábora, ve kterém Bosňáci drželi srbské civilisty. V koncentračním táboře pak bohužel byli vězněni další 3 roky.

Duško Pejak bojoval v jednotce Gojko Nenadova Medžika a účastnil se s ní bojů na celém hercegovském bojišti. Jednalo se o elitní jednotku, v níž bojovala řada výsadkářů a také mnoho ruských dobrovolníků. Duško byl vynikající průzkumník i kulometčík. Nečekal na příkazy a do bojových akcí šel vždy dobrovolně. Účastnil se řady záchranných operací, během nichž byly spaseny životy nevinných dětí a žen.

Duškovi slouží ke cti také to, že nikdy nebyl surový vůči nepříteli. Na zajaté nepřátelské vojáky se nikdy nedíval s nenávistí, natožpak aby se k nim choval hrubě či je dokonce třeba jen udeřil. Jednou zachránil život zraněného nepřátelského bosensko-muslimského vojáka. Ošetřil jej, očistil a obvázal mu rány a pečoval o něj tak dlouho, dokud nedorazili zdravotníci srbské armády, kteří jej převezli do polní nemocnice.

 

Hrdinství a zranění Duško Pejaka

Duško Pejak byl ve válce 3 roky. Pak 7. června roku 1995 došlo k jeho osudovému zranění. V té době byl velitelem jednotky, která držela pozici v horách na hercegovské frontové linii. Právě tehdy byli někteří srbští civilisté, držení v koncentračních táborech Bosňáky, vyměněni za bosňácké vojáky zajaté Srby. Během této výměny se Duškovi rodiče dostali na svobodu a tak Duško dostal dovolenou, aby mohl navštívit a po dlouhých třech letech spatřit své právě propuštěné rodiče.

Na tuto návštěvu se Duško vydal právě osudného 7. června. Osud však tomu chtěl, že krátce po té co Duško opustil svou jednotku, byly její pozice napadeny Bosňáky. Duškovi vojáci neodolali nečekanému útoku a byli přinuceni se stáhnout. Jakmile se Duško dozvěděl, že jeho pozice byla dobyta nepřítelem, ihned se ze své vlastní vůli vrátil ke svojí jednotce, aby vedl protiútok. Přitom se ale vracet nemusel, neboť právě dostal dovolenou. Duško byl ovšem vzorný voják a tak se ihned vrátil na frontu, aniž by vůbec stačil vidět své rodiče.

Daná pozice se nacházela v Duškově rodném kraji. Jako malý chlapec v tamních horách pásl ovce a tak znal dokonale tamní terén. Toho dokázal dokonale využít při protiútoku. Osobně vedl své vojáky k původním pozicím. Postupovali pomalu a potichu tak, aby je nepřítel nezahlédl. Duško se dokázal nepozorovaně proplížit až k předsunutému bunkru a zcela nečekaně zahájil palbu z bezprostřední blízkosti. Bosňáčtí vojáci byli nečekaným protiútokem natolik šokováni, že bunkr ihned opustili a dali se na útěk. Duško po nich nestřílel a nechal je utíkat. Věděl totiž, že jakmile je uvidí ostatní bosňáčtí vojáci, dají se taky na útěk. A tak se také stalo. Bosňáci velmi rychle ustoupili a tak se Duškovi a jeho mužům podařilo obsadit původní pozici a to téměř bez boje. Během celé této akce nebyl na žádné straně nikdo zabit ani zraněn. Jakmile zpozorovali okolní srbské jednotky úspěch Duška a jeho vojáků, vyrazili rovněž vpřed. A právě tehdy, když si všichni oddechli, že tento boj přežili ve zdraví, přišel osudový výstřel, jenž navždy změnil Duškův život.

Zbloudilá kulka zasáhla Duška přímo do páteře a to tak nešťastně, že nakonec přišel o tři obratle. Nikdy se už nepodaří zjistit, kdo tehdy vystřelil. Možná se některý z ustupujících bosňáckých vojáků otočil a vystřelil směrem k Srbům, přičemž kulka pak náhodně zasáhla právě Duška. Bohužel je ale pravděpodobnější, že Duška zasáhla kulka některého z jeho spolubojovníků, vypálená z nedbalosti. Vojáci totiž měli ve zvyku střílet do vzduchu na znamení radosti či jako oslavu úspěchu. Toto střílení do vzduchu ostrými náboji bylo sice zakázáno, ale málo kdo to respektoval. Je tedy velmi pravděpodobné, že kulka některého z Duškových spolubojovníků, který právě tehdy střílel do vzduchu, se odrazila a nešťastná náhoda způsobila, že daná kulka zasáhla právě Duška.

Duška jeho kamarádi ihned snesli dolů z hor a naložili jej do sanitky, která jej převezla do polní nemocnice. Toto snášení z hor však trvalo celé hodiny, neboť Duškovi spolubojovníci jej museli na nosítkách nést velmi opatrně a pomalu, aby se mu prudkým pohybem jeho zranění ještě nezhoršilo. Cestou v sanitce byl spolu s Duškem převážen do polní nemocnice také jeho bratranec, jenž byl téhož dne zraněn během jiného střetu na nedalekém úseku fronty. Bohužel Duškův bratranec cestou do nemocnice zemřel. V polní nemocnici se Duškovi dostalo základního ošetření a po té byl převezen do nemocnice v Podgorici. Pak byl vrtulníkem přepraven do elitní nemocnice vojenské lékařské akademie v Bělehradě.

Zde byl Duško úspěšně operován a poté postoupil terapii. I když se původně zdálo, že už nebude chodit, po určité době se stal téměř zázrak a Duško začal chodit o berlích. Zdálo se, že snad bude zachráněn. Následovala operace u německého specialisty na operace páteře. Ten chtěl vyzkoušet novou metodu, jež měla Duškovi ještě více pomoci. Operace se bohužel nezdařila a Duškovo zranění se ještě mnohem víc zhoršilo. Od té doby se rozplynuly veškeré naděje, že by mohl znovu chodit a vrátit se k normálnímu životu. Od toho dne je Duško již 18 let ochrnutý. Tento strašlivý osud musí být pro Duška o to horší, uvědomíme li si, jak moc miloval tanec, před válkou byl dokonce učitelem tance a byl i aktivním sportovcem a karatistou.

Od té doby prodělal Duško již více než 10 operací. Měl dokonce i rakovinu tlustého střeva, ale z ní se naštěstí úspěšně zotavil. Jak jsme předeslali na úvod, Duško dodnes trpí krutými bolestmi, kvůli kterým musí dostávat dvakrát denně injekce od zdravotních sester. Rovněž užívá řadu léků, především pro potlačení strašlivých bolestí. Nejhorší je, že si léky i zdravotní potřeby a do značné míry také zdravotní péči musí hradit sám. Jeho invalidní důchod je však velmi malý, stejně jako důchod jeho maminky a tak mu peníze stěží stačí na pokrytí všech výdajů spojených s jeho léčbou. Navíc jeho nebohá 75 letá maminka je velmi nemocná, má silnou cukrovku a nemůže uzvednout nic těžkého. Přitom právě ona o Duška pečuje. I ona potřebuje léky, které si rovněž musí sama platit. Duškův tatínek zemřel před několika lety, takže dnes žije Duško už jen se svou maminkou, přičemž žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

 

Češi v květnu navštívili Duško Pejaka a poskytli mu humanitární pomoc

S financováním nákladné zdravotní péče se snaží Duškovi a jeho mamince pomáhat také jejich krajané. Především jim pomáhá Duškův frontový kamarád, ruský dobrovolník Sergej Sucharov Viktorovič. Ten bojoval v srbské armádě ve válkách v Bosně i na Kosovu. Během války v Bosně byli on a Duško nerozlučnými kamarády a jejich přátelství utužené válkou trvá dodnes. Sergej se navíc později oženil s Duškovou sestřenicí. Sergej ovšem nemá možnost z dalekého Ruska pomáhat Duškovi tolik kolik by chtěl, navíc léky i veškerá zdravotní péče pro Duška i jeho maminku jsou velmi drahé a tak je každá pomoc pro Duška velmi důležitá, neboť mu pomáhá ulevit od bolestí a přežít.

Proto se skupina mladých Čechů, kteří rozdávali humanitární pomoc Srbům na Kosovu, rozhodla podpořit také Duško Pejaka. V květnu cestou z Kosova navštívili Duško Pejaka a jeho maminku v jejich bytě v západosrbském městě Kraljevo. Setkání to bylo nesmírně dojemné a plné emocí. Pro řadu našich hochů to byl nejemotivnější zážitek z celé cesty po Srbsku i Kosovu. Duško i jeho maminka byli nesmírně překvapení i dojatí tím, že si na ně lidé, které ani neznají a kteří navíc žijí v zahraničí, vzpomněli a rozhodli se je navštívit, podpořit je v jejich nelehkém údělu a navíc jim věnovat i pomoc.

Duškovi a jeho mamince poskytli finanční pomoc ve výši 80 euro, tedy zhruba 2 000 Kč. I tato pro nás v Česku relativně malá částka ovšem znamenala pro Duška hodně. Právě den před tím totiž zdravotní sestra omylem injekcí propíchla speciální Duškovo zdravotní lehátko. Duško ovšem takovéto lehátko nutně potřebuje, protože pouze na speciálním lehátku může v klidu a bezbolestně ležet. Nové lehátko je ovšem velmi drahé a Duško i jeho maminka se trápili tím z čeho nové lehátko zaplatí. A právě tehdy přišla jako na zavolanou návštěva z Česka. Za peníze které Duškovi Češi věnovali, si pořídil nové zdravotní lehátko. Samozřejmostí byla také bonboniéra a kytice květin, které mladí muži Duškovi a jeho mamince rovněž věnovali.

Dojetí Duška i jeho maminky bylo nepopsatelné. Oba velmi děkovali a stále opakovali, že pro ně velmi mnoho znamená už jen to, že je hosté z Česka navštívili a přišli si s nimi popovídat a posílit je tak v jejich těžkém údělu. Řekli, že právě takoví lidé, jako jsou tito mladí muži z Česka, jim dávají novou životní sílu jít dál a čelit zlému osudu. Duškova maminka řekla: „poděkujte za nás Vašim rodičům, že z Vás vychovali tak skvělé a dobré lidi“. Duškova maminka se také několikrát dojetím rozplakala a mladým mužům z Čech dokonce chtěla políbit ruce.

I když žijí Duško i jeho maminka velmi skromně, snažili se své hosty pohostit, co nejlépe mohou a tak jim nabídli to nejlepší jídlo i pití, které měli. Opět se tak ukázala typická srbská pohostinnost, kdy i nejchudší lidé se snaží své hosty a dobrodince co nejlépe pohostit. Když mladí muži odcházeli, potkali Duškova souseda. Ten když slyšel, jak Duškovi pomohli, zůstal beze slov a vyjádřil jim veliký obdiv.

 

Ušlechtilost Duško Pejaka

Duško Pejak je skutečným hrdinou. Nejen, že byl vynikajícím a statečným vojákem, ale na bojišti se rovněž choval velmi rytířsky a lidsky i k nepřátelům, jak jsme ostatně uvedli výše. Ke cti mu slouží, že i přes všechny hrůzy války i utrpení, jež dodnes Duško zažívá, necítí žádnou nenávist k bosenským muslimům a Chorvatům, proti kterým tehdy bojoval. Jeho rodiče byli za války vězněni Bosňáky v koncentračním táboře a on sám je již 18 let ochrnutý a trpí bolestmi kvůli válečnému zranění. I přesto ale zůstalo Duškovo srdce nezakaleno temnou nenávistí. Naopak je plné lásky a lidskosti a během rozhovoru se Duško o  bosenských muslimech nevyjadřoval ani v nejmenším negativně.

Jak bylo na začátku uvedeno, před válkou byl Duškovým nejlepším kamarádem bosenský muslim Sulejman. Toto přátelství přežilo válku a trvá dodnes. Sulejman žije s rodinou ve Švédsku, ale Duškovi alespoň telefonuje a nadále tak udržují přátelské vztahy. Duško rovněž během rozhovoru opakovaně zdůraznil, že po celou válku vždy jen bránil srbská území, jež historicky patří Srbům. Jednotky, v nichž bojoval, vždy jen bránily srbské obyvatelstvo a nikdy neútočily na oblasti obývané Bosňáky či Chorvaty.

 

Duško Pejak je hrdý na hodnoty, za které bojoval

Na Duškovi je rovněž obdivuhodné jeho neutuchající vlastenectví. Řada lidí by si jistě pomyslela, že musí na svou zemi zanevřít po té, co za ni tři roky bojoval a nakonec byl těžce zraněn a již 18 let je ochrnutý a trpí těžkými bolestmi. Stát mu přitom poskytuje jen zcela minimální a nedostatečnou pomoc a velmi malý důchod. Současný režim pak nevěnuje veteránům vůbec žádnou pozornost. Duško však ani v nejmenším nelituje toho, že bojoval za svoji vlast. Řekl, že to byla jeho svatá povinnost, bránit svůj národ, svoji víru a církev, svoji vlast a rodný kraj. Za to vše Duško bojoval a je na to právem hrdý. Jeho byt je vyzdobenou velikým množstvím svatých ikon, jež podtrhují a zdůrazňují jeho víru v Boha a v pravoslaví, za které bojoval.

Nezapomínejme však, že Duško nebojoval jen za svoji vlast, on tehdy bránil se zbraní v ruce svobodu a identitu každého člověka a národa na světě, tedy i toho našeho. Neboť nepřátelé, proti kterým bojoval, byli služebníky temných mocenských elit z Washingtonu a ze západu, kterým stál hrdý srbský národ v cestě a které se snaží zotročit celý svět.

 

Hrdina Duško Pejak potřebuje naši pomoc

Věříme, že i Vás dojal tento příběh hrdinství a cti. Duško Pejak potřebuje naši pomoc a proto jsme se i my rozhodli, že jej během naší humanitární mise na Kosovo navštívíme a poskytneme mu humanitární pomoc. Kromě něj poskytneme humanitární pomoc také základní škole na Kosovu a jejím žákům a rovněž chudé srbské rodině s velikým počtem malých dětí. Škola i rodina se nacházejí v ohrožených srbských enklávách na Kosovu. Pokud chcete také Vy pomoci Duškovi a Srbům na Kosovu, pak ještě máte možnost. Sbírka, kterou jsme na tuto pomoc vyhlásili, trvá ještě tři dny do 13. října. Do té doby můžete poskytovat finanční pomoc na toto číslo účtu: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“. Samozřejmě přijímáme také materiální pomoc. Veškerou humanitární pomoc předáme osobně jak Duškovi tak také Srbům na Kosovu. O celé akci budou vydány podrobné informace a také Vás budeme informovat o Duškovi a jeho mamince.

Podrobnosti o naší sbírce se dozvíte zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Nezapomeňte, že bratři Srbové vždy stáli při nás a pomáhali také našim vojákům, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu. Naše vlády však bohužel posledních více než 20 let podporují protisrbskou politiku západu. Proto je potřeba, abychom se dnes my postavili na stranu Srbů a poskytli humanitární pomoc těm z nich, kteří to nejvíce potřebují! A právě Duško Pejak, hrdina a nesmírně ušlechtilý člověk, naši pomoc opravdu potřebuje!