Archiv pro štítek: hrdina

Zemřel Zoran Krasić

Bohužel musíme informovat, že po krátké nemoci zemřel velký muž srbského národa, místopředseda Srbské radikální strany, poslanec srbského parlamentu a především náš přítel Zoran Krasić.

Zoran Krasić se narodil 11. března 1956 v Bělehradě, ale svůj život spojil s městem Niš, kde prožil mládí, vystudoval postupně gymnázium a právnickou fakultu. V roce 1991 byl u založení Srbské radikální strany. Od roku 1992 do roku 2000 byl poslancem Jugoslávského federálního shromáždění za SRS. V letech 1998 až 2000 byl ministrem obchodu Svazové Republiky Jugoslávie. V roce 2008 až 2012 byl členem výboru pro finance Národního shromáždění Srbské republiky. Od roku 2016 byl opět poslancem srbského parlamentu.

 

Zoran Krasić

Zoran Krasić

Od prvního dne, kdy byl předseda Srbské radikální strany Vojislav Šešelj uvězněn v Haagu, stal se Zoran Krasić členem týmu jeho obhajoby. Přes toto všechno byl ale tím největším mužem svojí rodině, manželem své ženě a milujícím otcem svým dětem. Bylo nám velikou ctí, že jsme mohli tak velkého muže srbského národa poznat a stát se jeho přáteli! O to víc nás těší, že i on měl nás Čechy ve svém srdci. Sám Zoran Krasić přijal za Srbskou radikální stranu naše pozvání na oslavu státního svátku české státnosti. Jsme velice rádi, že právě on v roce 2013 navštívil Českou republiku a postupně v Brně a Praze, společně se svými kolegy ze Srbské radikální strany, přednášel veřejnosti o problematice Kosova a Metohije. 28. září 2013 se pak zúčastnil Svatováclavské manifestace v Praze, kde promluvil k veřejnosti!

 

Evropská fronta solidarity pro Kosovo jako spolek, ale i jednotliví členové i ostatní přátelé srbského národa se zármutkem vzpomínáme na velkého muže Zorana Krasiće. Každý z nás si drží ve své mysli osobní vzpomínky!

A jedno je jisté: Velcí muži neumírají! Hrdinové žijí navždy!

Humanitární mise Kosovo a Metochije 2013 – 4. díl: návštěva srbských svatostánků a pomoc pro veterána

V předchozích dílech naší reportáže, jsme popsali humanitární pomoc, kterou jsme poskytli základní škole a chudým rodinám s množstvím dětí. V tomto závěrečném díle se dozvíte jak o humanitární pomoci, kterou jsme poskytli válečnému invalidovi Duško Pejakovi, tak o tom kolik finančních i materiálních prostředků jsme v rámci sbírky shromáždili. Rovněž shrneme celou naší misi.

 

Návštěva srbských svatostánků

Po rozloučení s rodinou Kocinců se celá naše výprava odebírá do místa našeho nocování, kde je pro nás připraven jako poděkování pozdní oběd od našich báječných hostitelů. Není ale mnoho času a tak všichni nasedáme do našich vyprázdněných automobilů a vydáváme se do dalšího srbského kláštera nedaleko Prištiny – do Gračanice. Bohužel opět dorážíme již za šera a tak stíháme jen rychlou prohlídku a prohození pár slov s místními řádovými sestrami. Gračanica patří k nejvýznamnějším srbským památkám, je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V době naší návštěvy se zde konala večerní mše. Na zdi kolem kláštera se nachází ostnatý drát jako ochrana před případnými útoky albánských extrémistů. Protože se však klášter nachází uprostřed srbské enklávy, není důvod, aby jej chránili vojáci či policisté, tak jako jiné srbské památky. Čas nám je však v patách a my ještě dnes chceme navštívit památník Gazimestan.

Jedná se o památník slavné kosovské bitvy z roku 1389, nejvýznamnější bitvy srbské historie. I tento monument je chráněn ostnatými dráty a hlídkou kosovské policie. Protože už byla tma, byl památník uzavřen. Policisté, kteří jej hlídali, byli Srbové. Když jsme jim vyprávěli, že jsme na Kosovu věnovali humanitární pomoc tamním Srbům, rozhodli se, že nás mimořádně pustí k památníku. S jedním z policistů jsme vedli zajímavý rozhovor o tom, jak se žije Srbům na Kosovu. Ačkoliv diskriminace Srbů pokračuje, nedochází dnes již naštěstí v jeho kraji k vraždám. Ovšem ještě před několika lety páchali Albánci běžně teror proti tamním Srbům. Policistův bratr byl Albánci zavražděn při práci na poli na počátku okupace. Byl veteránem, jako dobrovolník bojoval ve válce proti Chorvatsku. V době, kdy jej teroristé z UČK zavraždili, byl ovšem civilistou. Policista přitom přesně ví, kteří Albánci jeho bratra zavraždili, žijí jen nedaleko místa, kde pracuje a on je běžně potkává. V Kosovu se ovšem žádné spravedlnosti bohužel nedočká a vrazi jeho bratra zůstanou patrně nepotrestáni. Všechny zločiny páchané na Srbech jsou totiž v Kosovu beztrestné.


Klášter Gračanica.
Klášter Gračanica.
 

Rozloučení se srbskými přáteli na Kosovu

Večer se všichni scházíme v jednom malém hotelu v městečku Zvečane nedaleko Kosovské Mitrovice, kde nás čeká závěrečná noc na naší pouti v této úžasné části Srbska. Během večera se většina z nás ještě více seznamuje s našimi zahraničními kolegy. Někteří z nás si i vyměňují kontakty a pomalu plánují další akci tohoto typu. Navíc měl jeden z italských členů naší výpravy narozeniny, ty jsme společně vesele oslavili.

Druhý den ráno jsme se loučili s Dobroslavem Dobrićem, naším zdejším hostitelem a jedním z předních předáků kosovských Srbů. Ten nám na památku i jako poděkování věnoval řadu darů. Předákům a hlavním organizátorům naší mise věnoval několik knih, alba se srbskými vlasteneckými lidovými písněmi a tradičními epickými písněmi o srbských hrdinech (tzv. guslarske pesme), dále nám daroval vlajku Srbské radikální strany a prvotřídní místní víno. Všem členům naší výpravy věnoval propisky a několik malých ikon s pravoslavnými světci. My jsme Dobroslavu Dobrićovi darovali na oplátku několik českých piv.

Ráno opět vstáváme brzy a překvapením na závěr pak byla kapela, kterou pozval náš hostitel Dobroslav Dobrić, aby nám ráno po snídani hrála na rozloučenou. Jednalo se o lidovou dechovou kapelu, která nám hrála srbské vlastenecké a lidové písně. Když jsme odjížděli, hráli nám Marš na Drinu, nejslavnější srbský vojenský pochod. Jednalo se o krásný zážitek, při němž jsme mohli poznat tamní kulturu. Navíc se pro nás jednalo o ohromnou poctu, neboť v srbské kultuře je pozvání muziky, aby hrála pro hosty, považováno za neobyčejnou čest. Poté již vyrážíme do Kraljeva, kde už na nás čeká válečný veterán Duško. Menší část českých účastníků naší mise navštěvuje pravoslavnou mši a po té pokračuje do Bělehradu, kde se setkává se srbskými vlastenci.



Nejslavnější srbský válečný pochod z 1. světové války „Marš na Drinu“, který nám při odjezdu hrála na rozloučenou lidová kapela srbské dechovky. Jedná se pro nás o velikou poctu a čest.

Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
 

Pomoc pro válečného invalidu Duško Pejaka

Hranici mezi Kosovem a centrálním Srbskem přejíždíme bez problému. Poté přijíždíme do města Kraljevo, které leží ve středním Srbsku. Zde navštěvujeme Duško Pejaka a jeho maminku. Duško Pejak je válečným invalidou. Jako dobrovolník bojoval v letech 1992-1995 ve válce v Bosně. Byl těžce zraněn a již 18 let je na vozíku, navíc neustále trpí bolestmi a dvakrát denně jej navštěvují zdravotní sestřičky, aby mu daly injekci proti bolestem. Pečuje o něj pouze jeho nemocná maminka, která má 75 let. Duško Pejak je nejen válečným hrdinou, ale udělal na nás velký dojem také svojí lidskostí a dobrotou. Podrobnosti o něm i jeho životním příběhu se můžete dočíst v tomto článku:

Duškovi jsme věnovali jednak dárkový balíček, ke kterému jsme připojili i dvě česká piva a pak 220 euro jako finanční pomoc. Ty jsou pro něj velmi potřebné, neboť z těchto peněz bude moci zaplatit drahé léky, které nutně potřebuje. Duško i jeho maminka měli z naší návštěvy ohromnou radost, šťastní byli už jen díky tomu, že jsme si na ně vzpomněli a navštívili je. I přesto, že žijí velmi skromně, připravili pro nás nejlepší pohoštění, jaké si mohli dovolit a věnovali nám jako pozornost rakiji, med a chléb, vše domácí a velmi dobré. Duškovi a jeho mamince jsme vyřídili pozdravy od čtenářů našeho webu a i oni všechny vřele pozdravují a velmi děkují za pomoc. Neměli jsme ale mnoho času a tak jsme brzy museli pokračovat dál.


Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak - předávání pomoci.
Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak – předávání pomoci.
 


Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
 

Naší další zastávkou byl Bělehrad, zde jsme ještě jednou na chvíli navštívili naše kamarády ze Srbské radikální strany v jejich sídle. Rozloučili jsme se ještě se zahraničními členy naší mise a pak jsme pokračovali v cestě domů. Do České republiky jsme dorazili v brzkých ranních hodinách.

V následujícím závěrečném díle naší reportáže se můžete těšit na shrnutí našich dojmů z Kosova a aktuální zprávy o tamní situaci. Samozřejmě zde uvedeme také informace o tom kolik finanční a materiální pomoci jsme přesně vybrali a kolik humanitární pomoci shromáždili také zahraniční účastníci mise včetně informací o tom, jak byla veškerá pomoc rozdělena mezi příjemce. Tento závěčný díl vyjde již brzy v následujících dnech.


DČeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
Čeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
 

Čtěte také:

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

 

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 3. díl 

 

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

28.10. 2013

Autor: Redakce EFSK

Po více jak pěti měsících se čeští vlastenci, tentokrát v rámci nově vzniklé Evropské fronty solidarity pro Kosovo, vydali opět do tohoto překrásného kousku uloupené srbské země. Podzimní humanitární akce tentokrát nabyla mezinárodního charakteru, jelikož se akce zúčastnili i aktivisté z Itálie, Francie, Finska a dokonce i Brazílie. Celou akci organizovala Evropská fronta solidarity pro Kosovo společně s humanitární organizací SOL.ID. Češi shromáždili výraznou část humanitární pomoci pro Srby na Kosovu. Účast lidí z dalších zemí však byla velmi důležitá, neboť jim může ukázat cestu jak pomáhat Srbům na Kosovu a okruh lidí, kteří podporují srbské Kosovo se tak rozšíří v řadě různých zemí. Výzva s prosbou o přispění na akci byla společně s grafikou vyvěšena na různých internetových stránkách s dostatečným předstihem. A potvrdilo se, že to byla dobrá volba.

Samotná Evropská fronta solidarity pro Kosovo byla založena již v červnu letošního roku. V srpnu byla oficiálně vyhlášena sbírka na podzimní humanitární pomoc a pomalu se rozjela její propagace. První naší velkou akcí byla návštěva delegace Srbské radikální strany v Praze, kterou tvořili vrcholní srbští politici. Delegace této strany, jež je hlavní politickou silou v Srbsku, která brání srbské Kosovo, pobývala v naší vlasti několik dní. Právě my jsme byli jejími hostiteli v Praze. Uspořádali jsme zde veřejnou přednášku, na níž členové této delegace vystoupili, viz ZDE. Přednášku můžete zhlédnout ZDE, nebo také ZDE a ZDE. I na této akci jsme vybírali prostředky na naši sbírku. Delegace Srbské radikální strany vystoupila také na manifestaci českých nacionalistů organizované k poctě sv. Václava a také na přednášce Červenobílích v Brně. Na obou těchto akcích se rovněž vybírali finanční prostředky. Krom finančních příspěvků se shromažďovala také materiální pomoc, především oblečení a hračky.

Celá naše mise byla pečlivě plánována týdny dopředu. Na cestu jsme vyrazili v polovině října. Z České republiky se nakonec vypravují tři automobily plné humanitární pomoci a 17 odhodlaných dobrovolníků, kteří chtějí za každou cenu alespoň o trochu zlepšit situaci některých Srbů na Kosovu a Metochiji. Naše auta takřka praskají ve švech. Značnou část materiální pomoci jsme bohužel museli nechat doma, jelikož pro ní jednoduše nebylo místo. Do aut jsme tedy naložili ty nejpotřebnější a nejhezčí věci a vyrazili jsme směr Bělehrad. Materiální pomoc, kterou se nám nepodařilo odvézt, přepravíme do Kosova během příští mise, tentokrát ovšem zajistíme, abychom mohli do Kosova převézt neomezené množství humanitární pomoci.

 

Bělehrad, setkání s předními srbskými politiky a naše první aktivity

V brzkých ranních hodinách přijíždíme do srbské metropole, kde na nás už čekají přátelé ze Srbské radikální strany (SRS, informace o ní ZDE a ZDE a ZDE), kteří nám tentokrát s celou organizací naší mise značně pomáhají. Pro řidiče našich vozů je připraveno přespání v bytě jednoho z našich přátel a i zbytek posádky si může oddychnout v sídle strany. Po nutném odpočinku se postupně vydáváme poznávat krásy města na soutoku Dunaje a Sávy. Postupně se všichni setkáváme v jedné tradiční srbské hospůdce v centru, kde se dozvídáme detaily našeho večerního programu.

V podvečer se všichni včetně našich kamarádů ze zahraničí, kteří mezitím také dorazili, scházíme ve stranickém sídle SRS v centru města odkud společně vyrážíme do již připraveného sálu bělehradské radnice, ve kterém se bude konat konference pořádáná mládeží SRS. Konference se koná pod názvem: „Evropští antiglobalisté za srbské Kosovo a Metochiji“. Aktivisté SRS v rámci propagace celé akce rozdávali několik dní letáky v centru Bělehradu i na tamních vysokých školách. Sál je stylově vyzdoben vlajkami všech zúčastněných zemí a pomalu se zaplňuje stovkami příchozích Srbů. Jakmile sál zaplní téměř 400 posluchačů, konference pomalu začne. Nejprve na počest zahraničních hostů znějí české a italské lidové vlastenecké písně. Každý Čech jistě pocítil velikou hrdost, když slyšel v Bělehradě znít krásné vlastenecké písně svého lidu. Jednalo se o tradiční sokolské písně („Lví silou“ a „Spějme dál„). Po té následují srbské vlastenecké lidové písně a jejich sborový zpěv, včetně hymny SRS, jedná se o velmi působivý zážitek.

Po hudebním úvodu jsou všichni zúčastnění uvítáni příjemnou moderátorkou, která uvede prvního řečníka, jímž je český aktivista Patrik Vondrák. Patrikova řeč se nese v duchu zdůrazňování vzájemné propojenosti a přátelství českého a srbského národa napříč staletou historií. Taktéž dojde na tak ožehavá témata jako je nebezpečí globalizace či případný vstup Srbska do EU, před kterým Patrik důrazně varuje. Toto varování se nezakládá pouze na prázdných frázích, ale je doplněno mnoha příklady a statistikami samotné EU, která není nic jiného než jen ekonomický projekt nejmocnějších. Během projevu se českému nacionalistovi dostává hned několikanásobného potlesku. Celý projev je zakončen výzvou v srbštině, při které není dle nás překladu třeba: „Dragi prijatelji, mi u EU ne živimo u demokratskom ni ti u slobodnom društvu. Branite svoju slobodu! Branite svoj suverenitet! Branite svoje vrednosti! Branite svoju teritoriju! Kosovo je Srbija!“ Závěr projevu byl odměněn bouřlivým aplausem. Celý projev si můžete přečíst ZDE.

Po českém řečníkovi přichází na řadu dvojice italských aktivistů Matteo Caponetti za EFSK a Guglielmo Casalini za organizaci SOL.ID Oba dva projevy se nesly v duchu a důrazu na zachování jedinečnosti identity každého národa a nezpochybnitelném právu Srbska na svoji kulturní kolébku – Kosovo a Metochiji. Matteo mluvil v prvé řadě o Kosovu a svůj emotivní projev zakončil zvoláním, že chce zemřít za srbské Kosovo, což Srby nesmírně nadchlo a odměnili jej tudíž bouřlivým potleskem. Guglielmo mluvil, vedle Kosova, především o aktivitách SOL.ID v dalších zemích, o podpoře Sýrie a Bašára Assada a o humanitární pomoci, kterou poskytují různým etnikům v Africe či Asii. Všechny cizojazyčné projevy byly v sále simultánně překládány do srbštiny. Jako poslední se slova chopil zástupce předsedy SRS Nemanja Šarović. Ten vede stranu v době, kdy je její předseda Vojislav Šešelj již téměř 11 let protiprávně vězněn v Haagu a to bez jediného rozsudku. Obviněn je přitom jen z tzv. „verbálního deliktu“. Nemanja Šarović nám v prvé řadě poděkoval za pomoc, kterou poskytujeme Srbům. Dále zdůraznil, že z Evropy přicházelo do Srbska dosud jen zlo, které ničilo Srby, ale že my jsme Srbům ukázali, že Evropa není jen špatná a že obyčejní lidé nesouhlasí se zločiny svých vlád. Celou konferenci můžete shlédnout ZDE. Krátká videa z konference pak můžete shlédnout ZDE a ZDE. Fotogalerii z konference si můžete prohlédnout ZDE.

Při této příležitosti jsme měli možnost setkat se a seznámit se s řadou významných osobností. Krom již zmiňovaného Nemanji Šaroviće jsme se setkali také s místopředsedou SRS Zoranem Krasićem, jenž byl naším hostem v Praze a seznámili jsme se s Alexandrem Šešeljem, synem vězněného předsedy SRS Vojislava Šešelje. Vedle nich jsme se setkali s řadou dalších vysokých funkcionářů SRS.

Tato pro nás grandiózní akce mládeže SRS ohromila jak nás tak i všechny zahraniční účastníky mise EFSK. Pořádání konferencí v obdobném měřítku zůstává zatím pro vlastence z evropských zemí bohužel jen hudbou budoucnosti. Po skončení konference, které se zúčastnilo odhadem na 400 lidí různých věkových kategorií je pro nás v sídle SRS přichystána večeře, na hostině nechybí řada srbských specialit. Srbové nám tak opět ukazují svou nám již známou nesmírnou pohostinnost. Není však mnoho času na zbytečné oslavy. Cíl naší cesty byl jiný! Proto už ve dvě hodiny ráno konvoj pěti automobilů vyráží směr Kosovská Mitrovice. K našim autům se totiž přidaly dva minibusy s celkem dvanácti Italy, dvěma Francouzi, jedním Finem, jedním Brazilcem a jedním srbským překladatelem. Naše výprava tak byla konečně kompletní.

Příjezd do Kosova

K hranicím tohoto pseudo státu dorážíme časně ráno. Na hranicích nepotkáváme žádné Albánce, ale pouze Srby a příslušníky tzv. Eulexu, zde přesněji řečeno Němce, kteří kontrolují naše pasy. Vše se obchází bez jakýchkoli komplikací a my kolem osmé hodiny ráno dorážíme do Kosovské Mitrovice, kde na nás čekají přátelé ze SRS. Již z minulé cesty víme, že toto město je rozděleno řekou Ibar na albánskou a srbskou část. Na mostech jsou postaveny barikády a hlídkují zde vojáci KFOR. Srbská část je na první pohled daleko chudší. Nenajdete zde žádné velké obchody či naleštěné výlohy tak jako v albánské části, kde je dokonce rekonstruována mešita za přispění EU. Nenajdete tam ani obchody globálního rozměru, které se ovšem do albánské části již dostaly.

Po příjezdu nás uvítal a se vším nám pomáhal Dobroslav Dobrić. Ten je předsedou tamní krajské organizace SRS. Jedná se o jednoho z hlavních předáků kosovských Srbů. V letech 1997-2000 byl poslancem srbského parlamentu. V letech 2008-2012 byl předsedou okresního zastupitelstva v okresu Zvečane. V současnosti je zástupcem předsedy parlamentu kosovských Srbů, který tamní Srbové vyhlásili na svou obranu, před narkostátem Kosovo. Nejvíce se však náš hostitel vyznamenal před dvěma lety. Tehdy se Srbové na severu Kosova vzepřeli tlaku mezinárodních okupantů, kteří je chtěli integrovat do tzv. „nezávislého Kosova“. Na svou obranu postavili Srbové barikády a téměř tři čtvrtě roku hrdinsky odolávali útokům po zuby ozbrojených vojáků KFOR, přičemž na odpor se Srbové stavěli většinou pasivní rezistencí. V čele srbských barikádníků stál tehdy právě Dobroslav Dobrić.

V Kosovské Mitrovici na nás čeká i místní televize, která se o naší humanitární misi chystá natočit reportáž. Proběhnou tedy dva krátké rozhovory s Patrikem Vondrákem a Mattem Caponettim jakožto se zástupci EFSK. Rozhovor můžete zhlédnout ZDE. Následně je už čas na menší občerstvení a tak nás srbští přátelé vedou do menší kavárny, kde většina z nás doplňuje potřebné síly srbskými specialitami. V kavárně se dozvídáme, že večer před naším příjezdem ve městě vybouchla další bomba, která tentokrát zničila několik výloh. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Jednalo se již o třetí bombu, která v daném týdnu ve městě explodovala. Právě v této době v Kosovu rostlo napětí. 3. listopadu se totiž mají konat kosovské komunální volby.

Srbové na Kosovu až dosud volili svou okresní a obecní samosprávu v rámci srbských voleb a srbské instituce na Kosovu tak fungovaly v rámci srbských zákonů a odmítaly se podřídit nezávislému Kosovu. Na nátlak EU i prozápadní srbské vlády teď ovšem musejí kosovští Srbové volit své zastupitele v nadcházejících kosovských volbách. To ovšem znamená, že srbské enklávy na Kosovu se budou muset podřídit kosovsko-albánské vládě a srbské instituce na Kosovu zaniknou. Srbští vlastenci proto chtějí tyto volby bojkotovat. To je důvod, proč v poslední době v Kosovské Mitrovici tak často vybuchují bomby, jedná se o způsob jak zastrašit tamní Srby a přinutit je k poslušnosti. V souvislosti s tím došlo i k posílení západních okupačních sil v oblasti. Celé město je však vyzdobeno srbskými vlajkami a transparenty, které vyzývají, aby lidé bojkotovali blížící se kosovské volby. Dodáme, že jen pár dní po našem odjezdu, zahájila kosovská policie represe proti tamním Srbům, šikanovala je a řadu jich zatkla s cílem co nejvíce zastrašit Srby a zlomit jejich odpor. Rovněž jednotky KFOR zahájily v oblasti manévry s cílem zastrašit Srby.

V Kosovské Mitrovici končí první díl naší reportáže. Již brzy zveřejníme druhý díl a v něm se dozvíte informace o srbské enklávě Štrpce na jihu Kosova, v níž jsme pomáhali a především pak podrobnosti o základní škole a rodinách, kterým jsme díky Vaším příspěvkům poskytli tolik potřebnou humanitární pomoc.

Hrdina a válečný invalida, který potřebuje naši pomoc

10. 10. 2013

V květnu letošního roku navštívila skupina mladých Čechů Kosovo a předala zde humanitární pomoc v jedné ze srbských enkláv tamní základní škole a chudé rodině s malými dětmi. Kromě nich také navštívili a pomohli válečnému invalidovi a hrdinovi srbské armády Dušku Pejakovi.

I my v současnosti organizujeme sbírku a naším cílem je poskytnout humanitární pomoc jedné z ohrožených srbských enkláv na Kosovu. Naším cílem bude podpořit tamní základní školu a také chudou rodinu s řadou malých dětí. Rozhodli jsme se, že navštívíme také Duško Pejaka a pomůžeme i jemu, neboť naši pomoc velmi nutně potřebuje. Jeho životní příběh i nešťastný osud Vám nastíníme v tomto článku.

Duško Pejak byl těžce zraněn během války v Bosně. Od té doby je již 18 let na invalidním vozíku. Jeho trápení je o to horší, že dodnes má velmi silné bolesti, zranění utrpěl totiž do páteře. Dvakrát denně jej musí navštěvovat zdravotní sestra, aby mu dala injekci proti bolestem. Musí také pravidelně užívat řadu drahých léků, které mu rovněž pomáhají od bolesti. Pečuje o něj pouze jeho 75 letá maminka, která je navíc také nemocná, trpí silnou cukrovkou. Je velmi zesláblá a téměř nemůže zvedat těžší věci. Navíc oba žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

Srbsko je velmi chudou zemí, jež je dodnes poznamenána válkami a ekonomickými sankcemi a navíc tamní prozápadní vláda nevěnuje válečným veteránům téměř žádnou péči. Veškeré léky i naprostou většinu dalších věcí, které vzhledem ke svému zranění potřebuje, tak Duško Pejak a jeho maminka musejí financovat sami ze svých skromných a zcela nedostačujících důchodu.

Duškovi Pejakovi se snaží nějak pomoci alespoň jeho příbuzní a spoluobčané, tolik kolik je v jejich velmi skromných možnostech. Proto se skupina českých mladíků rozhodla v květnu letošního roku rovněž Duškovi pomoci a také my mu v rámci naší nadcházející humanitární pomoci přispějeme.

 

Životní příběh a válečný osud Duško Pejaka

Duško Pejak pochází z Mostaru, metropole Hercegoviny. Před válkou pracoval jako učitel tance. Byl členem folklorních souborů a v jejich rámci se věnoval udržování tradic svého lidu i tanci, který tolik miloval. Se svým souborem cestoval po folklorních festivalech v zahraničí a navštívil tak řadu evropských zemí. Duško se věnoval rovněž karate a byl držitelem černého pásu. Před válkou žili v Bosně a Hercegovině všichni její obyvatelé v míru a přátelství. I Duško Pejak měl v multietnickém Mostaru řadu přátel z řad tamních bosenských muslimů i Chorvatů. Jeho nejlepším přítelem byl právě bosenský muslim Sulejman a Duško mu šel za svědka na svatbě.

Bohužel ale jugoslávkou idylu zničily západní mocnosti. Využily totiž extrémistů, šovinistů a separatistů z řad Chorvatů a Bosňáků, kterým poskytly finanční, politickou a nakonec i vojenskou podporu. Tito chorvatští a bosňáčtí extrémisté zfanatizovali příslušníky svých etnik a poštvali je proti Srbům. Tak bohužel vypukly krvavé občanské války v Chorvatsku (1991) a v Bosně (1992).

Když bylo jasné, že vypukne válka, navrhl Duškovi jeho muslimský kamarád Sulejman, že jej nechá u sebe doma a zajistí mu, aby mohl v Mostaru žít i s rodiči, v době kdy jej kontrolují Bosňáci. Nakonec z toho ale sešlo, neboť mezi Bosňáky se našli extrémisté plní nenávisti, před kterými by Sulejman Duška a jeho rodiče bohužel nemohl ochránit. Rovněž Duško navrhl Sulejmanovi, aby s rodinou odešli do oblastí, jež jsou pod srbskou kontrolou, že zde budou moci v klidu žít pod ochranou Duška. I z toho ale nakonec sešlo, protože i mezi Srby se bohužel občas mohli najít lidé, jejichž srdce pohltila nenávist a před kterými by Duško Sulejmana nemohl ochránit.

Když v roce 1992 vypukla v Bosně válka, nastoupil Duško k 63. výsadkové brigádě. Jednalo se o nejelitnější útvar v celé jugoslávské armádě. Jugoslávie však byla nucena na nátlak západu stáhnout svoji armádu z Bosny. Bosenští Srbové na svou ochranu vyhlásili republiku Srbskou v Bosně a bránili se před agresí Chorvatů a Bosňáků. 63. výsadková brigáda se měla rovněž stáhnout z Bosny a neměla zasahovat do války. Duško se měl stáhnout do Srbska spolu se svou brigádou, mohl se tak zachránit a vyhnout se válce.

To mu však nedovolila jeho čest a láska k vlasti. Nemohl opustit svůj trpící a napadený lid, v době kdy jej jeho národ nejvíc potřeboval. Proto se rozhodl zůstat v rodné Hercegovině a dobrovolně vstoupil do rodící se armády republiky Srbské. Mezitím však válečná pohroma zasáhla jeho rodiče. Ti byli odvlečeni do koncentračního tábora, ve kterém Bosňáci drželi srbské civilisty. V koncentračním táboře pak bohužel byli vězněni další 3 roky.

Duško Pejak bojoval v jednotce Gojko Nenadova Medžika a účastnil se s ní bojů na celém hercegovském bojišti. Jednalo se o elitní jednotku, v níž bojovala řada výsadkářů a také mnoho ruských dobrovolníků. Duško byl vynikající průzkumník i kulometčík. Nečekal na příkazy a do bojových akcí šel vždy dobrovolně. Účastnil se řady záchranných operací, během nichž byly spaseny životy nevinných dětí a žen.

Duškovi slouží ke cti také to, že nikdy nebyl surový vůči nepříteli. Na zajaté nepřátelské vojáky se nikdy nedíval s nenávistí, natožpak aby se k nim choval hrubě či je dokonce třeba jen udeřil. Jednou zachránil život zraněného nepřátelského bosensko-muslimského vojáka. Ošetřil jej, očistil a obvázal mu rány a pečoval o něj tak dlouho, dokud nedorazili zdravotníci srbské armády, kteří jej převezli do polní nemocnice.

 

Hrdinství a zranění Duško Pejaka

Duško Pejak byl ve válce 3 roky. Pak 7. června roku 1995 došlo k jeho osudovému zranění. V té době byl velitelem jednotky, která držela pozici v horách na hercegovské frontové linii. Právě tehdy byli někteří srbští civilisté, držení v koncentračních táborech Bosňáky, vyměněni za bosňácké vojáky zajaté Srby. Během této výměny se Duškovi rodiče dostali na svobodu a tak Duško dostal dovolenou, aby mohl navštívit a po dlouhých třech letech spatřit své právě propuštěné rodiče.

Na tuto návštěvu se Duško vydal právě osudného 7. června. Osud však tomu chtěl, že krátce po té co Duško opustil svou jednotku, byly její pozice napadeny Bosňáky. Duškovi vojáci neodolali nečekanému útoku a byli přinuceni se stáhnout. Jakmile se Duško dozvěděl, že jeho pozice byla dobyta nepřítelem, ihned se ze své vlastní vůli vrátil ke svojí jednotce, aby vedl protiútok. Přitom se ale vracet nemusel, neboť právě dostal dovolenou. Duško byl ovšem vzorný voják a tak se ihned vrátil na frontu, aniž by vůbec stačil vidět své rodiče.

Daná pozice se nacházela v Duškově rodném kraji. Jako malý chlapec v tamních horách pásl ovce a tak znal dokonale tamní terén. Toho dokázal dokonale využít při protiútoku. Osobně vedl své vojáky k původním pozicím. Postupovali pomalu a potichu tak, aby je nepřítel nezahlédl. Duško se dokázal nepozorovaně proplížit až k předsunutému bunkru a zcela nečekaně zahájil palbu z bezprostřední blízkosti. Bosňáčtí vojáci byli nečekaným protiútokem natolik šokováni, že bunkr ihned opustili a dali se na útěk. Duško po nich nestřílel a nechal je utíkat. Věděl totiž, že jakmile je uvidí ostatní bosňáčtí vojáci, dají se taky na útěk. A tak se také stalo. Bosňáci velmi rychle ustoupili a tak se Duškovi a jeho mužům podařilo obsadit původní pozici a to téměř bez boje. Během celé této akce nebyl na žádné straně nikdo zabit ani zraněn. Jakmile zpozorovali okolní srbské jednotky úspěch Duška a jeho vojáků, vyrazili rovněž vpřed. A právě tehdy, když si všichni oddechli, že tento boj přežili ve zdraví, přišel osudový výstřel, jenž navždy změnil Duškův život.

Zbloudilá kulka zasáhla Duška přímo do páteře a to tak nešťastně, že nakonec přišel o tři obratle. Nikdy se už nepodaří zjistit, kdo tehdy vystřelil. Možná se některý z ustupujících bosňáckých vojáků otočil a vystřelil směrem k Srbům, přičemž kulka pak náhodně zasáhla právě Duška. Bohužel je ale pravděpodobnější, že Duška zasáhla kulka některého z jeho spolubojovníků, vypálená z nedbalosti. Vojáci totiž měli ve zvyku střílet do vzduchu na znamení radosti či jako oslavu úspěchu. Toto střílení do vzduchu ostrými náboji bylo sice zakázáno, ale málo kdo to respektoval. Je tedy velmi pravděpodobné, že kulka některého z Duškových spolubojovníků, který právě tehdy střílel do vzduchu, se odrazila a nešťastná náhoda způsobila, že daná kulka zasáhla právě Duška.

Duška jeho kamarádi ihned snesli dolů z hor a naložili jej do sanitky, která jej převezla do polní nemocnice. Toto snášení z hor však trvalo celé hodiny, neboť Duškovi spolubojovníci jej museli na nosítkách nést velmi opatrně a pomalu, aby se mu prudkým pohybem jeho zranění ještě nezhoršilo. Cestou v sanitce byl spolu s Duškem převážen do polní nemocnice také jeho bratranec, jenž byl téhož dne zraněn během jiného střetu na nedalekém úseku fronty. Bohužel Duškův bratranec cestou do nemocnice zemřel. V polní nemocnici se Duškovi dostalo základního ošetření a po té byl převezen do nemocnice v Podgorici. Pak byl vrtulníkem přepraven do elitní nemocnice vojenské lékařské akademie v Bělehradě.

Zde byl Duško úspěšně operován a poté postoupil terapii. I když se původně zdálo, že už nebude chodit, po určité době se stal téměř zázrak a Duško začal chodit o berlích. Zdálo se, že snad bude zachráněn. Následovala operace u německého specialisty na operace páteře. Ten chtěl vyzkoušet novou metodu, jež měla Duškovi ještě více pomoci. Operace se bohužel nezdařila a Duškovo zranění se ještě mnohem víc zhoršilo. Od té doby se rozplynuly veškeré naděje, že by mohl znovu chodit a vrátit se k normálnímu životu. Od toho dne je Duško již 18 let ochrnutý. Tento strašlivý osud musí být pro Duška o to horší, uvědomíme li si, jak moc miloval tanec, před válkou byl dokonce učitelem tance a byl i aktivním sportovcem a karatistou.

Od té doby prodělal Duško již více než 10 operací. Měl dokonce i rakovinu tlustého střeva, ale z ní se naštěstí úspěšně zotavil. Jak jsme předeslali na úvod, Duško dodnes trpí krutými bolestmi, kvůli kterým musí dostávat dvakrát denně injekce od zdravotních sester. Rovněž užívá řadu léků, především pro potlačení strašlivých bolestí. Nejhorší je, že si léky i zdravotní potřeby a do značné míry také zdravotní péči musí hradit sám. Jeho invalidní důchod je však velmi malý, stejně jako důchod jeho maminky a tak mu peníze stěží stačí na pokrytí všech výdajů spojených s jeho léčbou. Navíc jeho nebohá 75 letá maminka je velmi nemocná, má silnou cukrovku a nemůže uzvednout nic těžkého. Přitom právě ona o Duška pečuje. I ona potřebuje léky, které si rovněž musí sama platit. Duškův tatínek zemřel před několika lety, takže dnes žije Duško už jen se svou maminkou, přičemž žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

 

Češi v květnu navštívili Duško Pejaka a poskytli mu humanitární pomoc

S financováním nákladné zdravotní péče se snaží Duškovi a jeho mamince pomáhat také jejich krajané. Především jim pomáhá Duškův frontový kamarád, ruský dobrovolník Sergej Sucharov Viktorovič. Ten bojoval v srbské armádě ve válkách v Bosně i na Kosovu. Během války v Bosně byli on a Duško nerozlučnými kamarády a jejich přátelství utužené válkou trvá dodnes. Sergej se navíc později oženil s Duškovou sestřenicí. Sergej ovšem nemá možnost z dalekého Ruska pomáhat Duškovi tolik kolik by chtěl, navíc léky i veškerá zdravotní péče pro Duška i jeho maminku jsou velmi drahé a tak je každá pomoc pro Duška velmi důležitá, neboť mu pomáhá ulevit od bolestí a přežít.

Proto se skupina mladých Čechů, kteří rozdávali humanitární pomoc Srbům na Kosovu, rozhodla podpořit také Duško Pejaka. V květnu cestou z Kosova navštívili Duško Pejaka a jeho maminku v jejich bytě v západosrbském městě Kraljevo. Setkání to bylo nesmírně dojemné a plné emocí. Pro řadu našich hochů to byl nejemotivnější zážitek z celé cesty po Srbsku i Kosovu. Duško i jeho maminka byli nesmírně překvapení i dojatí tím, že si na ně lidé, které ani neznají a kteří navíc žijí v zahraničí, vzpomněli a rozhodli se je navštívit, podpořit je v jejich nelehkém údělu a navíc jim věnovat i pomoc.

Duškovi a jeho mamince poskytli finanční pomoc ve výši 80 euro, tedy zhruba 2 000 Kč. I tato pro nás v Česku relativně malá částka ovšem znamenala pro Duška hodně. Právě den před tím totiž zdravotní sestra omylem injekcí propíchla speciální Duškovo zdravotní lehátko. Duško ovšem takovéto lehátko nutně potřebuje, protože pouze na speciálním lehátku může v klidu a bezbolestně ležet. Nové lehátko je ovšem velmi drahé a Duško i jeho maminka se trápili tím z čeho nové lehátko zaplatí. A právě tehdy přišla jako na zavolanou návštěva z Česka. Za peníze které Duškovi Češi věnovali, si pořídil nové zdravotní lehátko. Samozřejmostí byla také bonboniéra a kytice květin, které mladí muži Duškovi a jeho mamince rovněž věnovali.

Dojetí Duška i jeho maminky bylo nepopsatelné. Oba velmi děkovali a stále opakovali, že pro ně velmi mnoho znamená už jen to, že je hosté z Česka navštívili a přišli si s nimi popovídat a posílit je tak v jejich těžkém údělu. Řekli, že právě takoví lidé, jako jsou tito mladí muži z Česka, jim dávají novou životní sílu jít dál a čelit zlému osudu. Duškova maminka řekla: „poděkujte za nás Vašim rodičům, že z Vás vychovali tak skvělé a dobré lidi“. Duškova maminka se také několikrát dojetím rozplakala a mladým mužům z Čech dokonce chtěla políbit ruce.

I když žijí Duško i jeho maminka velmi skromně, snažili se své hosty pohostit, co nejlépe mohou a tak jim nabídli to nejlepší jídlo i pití, které měli. Opět se tak ukázala typická srbská pohostinnost, kdy i nejchudší lidé se snaží své hosty a dobrodince co nejlépe pohostit. Když mladí muži odcházeli, potkali Duškova souseda. Ten když slyšel, jak Duškovi pomohli, zůstal beze slov a vyjádřil jim veliký obdiv.

 

Ušlechtilost Duško Pejaka

Duško Pejak je skutečným hrdinou. Nejen, že byl vynikajícím a statečným vojákem, ale na bojišti se rovněž choval velmi rytířsky a lidsky i k nepřátelům, jak jsme ostatně uvedli výše. Ke cti mu slouží, že i přes všechny hrůzy války i utrpení, jež dodnes Duško zažívá, necítí žádnou nenávist k bosenským muslimům a Chorvatům, proti kterým tehdy bojoval. Jeho rodiče byli za války vězněni Bosňáky v koncentračním táboře a on sám je již 18 let ochrnutý a trpí bolestmi kvůli válečnému zranění. I přesto ale zůstalo Duškovo srdce nezakaleno temnou nenávistí. Naopak je plné lásky a lidskosti a během rozhovoru se Duško o  bosenských muslimech nevyjadřoval ani v nejmenším negativně.

Jak bylo na začátku uvedeno, před válkou byl Duškovým nejlepším kamarádem bosenský muslim Sulejman. Toto přátelství přežilo válku a trvá dodnes. Sulejman žije s rodinou ve Švédsku, ale Duškovi alespoň telefonuje a nadále tak udržují přátelské vztahy. Duško rovněž během rozhovoru opakovaně zdůraznil, že po celou válku vždy jen bránil srbská území, jež historicky patří Srbům. Jednotky, v nichž bojoval, vždy jen bránily srbské obyvatelstvo a nikdy neútočily na oblasti obývané Bosňáky či Chorvaty.

 

Duško Pejak je hrdý na hodnoty, za které bojoval

Na Duškovi je rovněž obdivuhodné jeho neutuchající vlastenectví. Řada lidí by si jistě pomyslela, že musí na svou zemi zanevřít po té, co za ni tři roky bojoval a nakonec byl těžce zraněn a již 18 let je ochrnutý a trpí těžkými bolestmi. Stát mu přitom poskytuje jen zcela minimální a nedostatečnou pomoc a velmi malý důchod. Současný režim pak nevěnuje veteránům vůbec žádnou pozornost. Duško však ani v nejmenším nelituje toho, že bojoval za svoji vlast. Řekl, že to byla jeho svatá povinnost, bránit svůj národ, svoji víru a církev, svoji vlast a rodný kraj. Za to vše Duško bojoval a je na to právem hrdý. Jeho byt je vyzdobenou velikým množstvím svatých ikon, jež podtrhují a zdůrazňují jeho víru v Boha a v pravoslaví, za které bojoval.

Nezapomínejme však, že Duško nebojoval jen za svoji vlast, on tehdy bránil se zbraní v ruce svobodu a identitu každého člověka a národa na světě, tedy i toho našeho. Neboť nepřátelé, proti kterým bojoval, byli služebníky temných mocenských elit z Washingtonu a ze západu, kterým stál hrdý srbský národ v cestě a které se snaží zotročit celý svět.

 

Hrdina Duško Pejak potřebuje naši pomoc

Věříme, že i Vás dojal tento příběh hrdinství a cti. Duško Pejak potřebuje naši pomoc a proto jsme se i my rozhodli, že jej během naší humanitární mise na Kosovo navštívíme a poskytneme mu humanitární pomoc. Kromě něj poskytneme humanitární pomoc také základní škole na Kosovu a jejím žákům a rovněž chudé srbské rodině s velikým počtem malých dětí. Škola i rodina se nacházejí v ohrožených srbských enklávách na Kosovu. Pokud chcete také Vy pomoci Duškovi a Srbům na Kosovu, pak ještě máte možnost. Sbírka, kterou jsme na tuto pomoc vyhlásili, trvá ještě tři dny do 13. října. Do té doby můžete poskytovat finanční pomoc na toto číslo účtu: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“. Samozřejmě přijímáme také materiální pomoc. Veškerou humanitární pomoc předáme osobně jak Duškovi tak také Srbům na Kosovu. O celé akci budou vydány podrobné informace a také Vás budeme informovat o Duškovi a jeho mamince.

Podrobnosti o naší sbírce se dozvíte zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Nezapomeňte, že bratři Srbové vždy stáli při nás a pomáhali také našim vojákům, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu. Naše vlády však bohužel posledních více než 20 let podporují protisrbskou politiku západu. Proto je potřeba, abychom se dnes my postavili na stranu Srbů a poskytli humanitární pomoc těm z nich, kteří to nejvíce potřebují! A právě Duško Pejak, hrdina a nesmírně ušlechtilý člověk, naši pomoc opravdu potřebuje!