Archiv pro štítek: KFOR

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 3. díl

Pomoc rodinám a válečnému veteránovi

V předchozích dílech jsme se věnovali pomoci školám a křtu našeho kamaráda. Zatímco se jedna část naší výpravy měla to štěstí, že se účastnila křtu našeho druha, my ostatní jsme nakoupili pomoc v podobě hygienických potřeb a potravin pro chudé rodiny s malými dětmi. Rozdali jsme jim také oblečení a hračky, jež jste darovali. Pomohli jsme rodině Šarićů z Orahovce, která má tři malé děti, přičemž nejmladší děťátko bylo právě v tu dobu nemocné a hospitalizováno v nemocnici. Dále jsme pomohli ve Velike Hoči rodině Nakalanićů se třemi malými dětmi. Zajímavé je, že pan Nakalanić má za ženu Albánku. To možná někoho překvapí, ale Srbové si v poslední době berou relativně často za ženy Albánky. Více informací o této rodině I daném fenoménu se dozvíte ZDE. Dále jsme pomohli rodině Čukarićů, která má dvě malé děti. Čukarićové se vrátili do Velike Hoči z Bělehradu. Celkem jsme rodinám nakoupili pomoc v hodnotě 200,- €.

Předáni humanitární pomoci rodině Nakalanićů.

Předáni humanitární pomoci rodině Nakalanićů.

V rodině Šarićů sklidily úspěch u dětí především plyšové hračky.

V rodině Šarićů sklidily úspěch u dětí především plyšové hračky.

Velmi pozitivní je, že v Orahovci a Velike Hoči jsou v současnosti jen tyto tři rodiny natolik chudé, že potřebují pomoc. Všechny ostatní rodiny s malými dětmi si tam v současnosti mohou bez problému zajistit své skromné živobytí. V chudobě zde spíše žijí mnozí místní senioři, kteří v této oblasti primárně potřebují pomoc, jak nám sdělili představitelé místní srbské samosprávy.

U rodiny Čukarićů.

U rodiny Čukarićů.

Babička rodiny Čukarićů.

Babička rodiny Čukarićů.

V rychlosti jsme navštívili rodiny a předali jsme jim pomoc. Tentokrát jsme ani neměli čas s nimi posedět a popovídat si. Rodiny to mrzelo, protože nám připravily pohoštění, my jsme ovšem měli velmi naspěch. Poté jsme se opět sešli s druhou částí naší výpravy, která se účastnila křtu našeho kamaráda. Jejich program byl o poznání veselejší. Kněz z Orahovce, který křtil našeho druha, je všechny po křtu pozval do svého kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde u sklenky vynikajícího domácího vína oslavovali křest. Zároveň je proved krásným kostelem z 19. století, který jsme si pak prohlédli i my. Ačkoliv nás přesvědčovali, ať se k nim v oslavě a popíjení vína přidáme, museli jsme se namísto toho společně vydat na cestu zpět do středního Srbska. Nejprve jsme ještě přispěli 20,- € na léčbu mladé Srbky z jedné kosovské vesnice, která má bohužel rakovinu. Vyrazili jsme pak odpoledne a cestou jsme se jako každý rok zastavili u válečného invalidy Duško Pejaka a pomohli jsme mu částkou 110,- €. Pečuje o něj jen jeho stará a nemocná maminka, on má bohužel každodenní bolesti a peníze nutně potřebuje na drahé léky. Více se o něm můžete dočíst ZDE.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Orahovci.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Orahovci.

Poselství zní jasně!

Poselství zní jasně!

Večer jsme dorazili do Kragujevace a po přespání jsme na se na druhý den ráno vydali na cestu zpět do vlasti. Po cestě jsme ještě navštívili hrob Milici Rakić, kde jsme položili na hrob kytky a zapalili svíčku. Šlo o nevinnou dívku, která zahynula při humanitární pomoci letadly NATO. Více se můžete dočíst ZDE.

Čest tvé památce!

Čest tvé památce!

Konflikt na Kosovu nesouvisí s islámem

Mnoho lidí u nás i v Evropě se mylně domnívá, že kosovský konflikt je nějak spojen s islámem. Tento omyl je způsoben faktem, že kosovští Albánci jsou z velké většiny muslimové. Islám ovšem nepředstavuje žádnou motivaci pro jejich boj proti Srbům. Albánci jsou sekulární, islám pro ně není nijak zvlášť důležitý a jejich motiv je albánský nacionalismus. Tento boj vedou společně Albánci muslimové, katolící i pravoslavní. Jak již bylo řečeno, na severu Albánie žijí převážně katoličtí Albánci a na jihu Albánie pravoslavní Albánci a všichni svorně podporují muslimské Albánce na Kosovu.

Současný premiér Albánie a velký přítel nezávislého Kosova Edi Rama je katolík. Stejně tak vůdce boje kosovských Albánců proti Srbům Ibrahim Rugova byl katolík. V Prištině se staví velká katedrála, avšak stavbu velké mešity tamní režim nedovolí. Hašim Tači a další předáci kosovských Albánců navštěvují katolické kostely při významných křesťanských svátcích a tamní média o tom vždy informují. Mešity nenavštěvují buď vůbec, a pokud ano, pak o tom média mlčí. Kosovsko-albánští předáci se snaží přeměnit Kosovo k obrazu západu a Evropy. Mnozí zbožní muslimové z řad Albánců si stěžují, že postavení islámu bylo na Kosovu lepší v době srbské vlády než v současnosti.

Ničení srbských křesťanských chrámů a klášterů bylo motivováno etnicky a nikoliv nábožensky. Albánským extrémistům vadilo, že se jedná o symboly srbské přítomnosti na Kosovu. Dnes zvolili jinou taktiku. Dané chrámy a kláštery už nechtějí zničit, namísto toho prohlašují, že se jedná o původní albánské chrámy a kláštery. Nejraději by nad nimi převzali kontrolu a srbské mnichy by nahradili albánskými. Zatím se však tato jejich snaha naštěstí nesetkává s úspěchem.

 In hoc signo vinces!

In hoc signo vinces!

Shrnutí a poděkování

Již po šesté jsme se vydali na Kosovo a Metohiji, abychom společně s vámi ostatními pomohli tamním Srbům a podpořili jejich snahy o udržení tohoto posvátného území. Za tu řadu let jsme navázali mnohá přátelství, potkali spousty rodin plných dětí, kteřé dokáží ocenit i sebemenší pomoc, která pomůže víc, než si můžeme uvědomit. Podpořili jsme pár školních zařízení, vybavili desítky učeben technikou, která přibližuje výuku k českému školnímu standardu. Každoročně podpoříme desítky studentů, kteří dostanou balíček plný školních potřeb, které využijí při každodenní výuce. A to vše díky vám – štědrým dárcům a podporovatelům našich snah o pomoci tomuto etniku. Vám patří největší dík a věříme, že nás budete podporovat i v dalších ročnících tohoto projektu.

Hvala!

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 2. díl

Pomoc základní škole ve vesnici Jasenovnik

V tomto dalším dílu naší reportáže Vám popíšeme letošní humanitární pomoc Srbům na Kosovu, jež se uskutečnila na konci září. V předchozím díle jsme popsali naši pomoc základní škole ve vesnici Paralovo. Z Paralova jsme pokračovali do vsi Jasenovnik, v níž se nachází škola, které poslední dva roky každoročně pomáháme. Tentokrát jsme ji navštívili již potřetí. Škole jsme darovali projekční obrazovku, notebook a další potřeby, především hygienické potřeby. Žákům, kterých je zde celkem 35, jsme rozdali balíčky se školními pomůckami a také nějakou tu sladkost a hračky. Právě plyšáci udělali dětem asi největší radost. O této škole i situaci v tamní vesnici jsme podrobně informovali v reportážích z předchozích let, více se toho můžete dočíst např. ZDE. Letos jsme pro školu nakoupili pomoc v celké výši 850,- €.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

...

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Stejně jako každý rok, i letos nás zde čekalo bohaté pohoštění. S místním učitelským sborem jsme zde vedli do večera přátelský rozhovor a přitom jsme hodovali a popíjeli místní vynikající rakiji. Zarazilo nás, že narozdíl od předchozí vesnice Paralovo, mají v této vesnici nadále problémy z místními albánskými kriminálníky a extrémisty. Důvod je ten, že ve vsi Paralovo jsou Albánci dominantní a Srbové jsou zde již jen menšinou a tak tamní extrémisté nemají důvod Srby utlačovat. Ve vsi Jasenovnik ovšem tvoří Srbové nadále relativní většinu a tak jsou pro albánské extrémisty stále trnem v oku a to vede k tomu, že dodnes pociťují diskriminaci. Místní albánská mafie donedávna pravidelně okrádala tamní Srby, ale také Albánce. Kradli jim hlavně dobytek a právě Srbové byli pro tyto kriminálníky snadnější kořistí. Nedávno byl ovšem šéf místní mafie, který byl zároveň velitelem lokální policie, zatčen. Tamní Srbové tak doufají, že se situace uklidní a dojde ke snížení kriminality.

Část školy je již mimo provoz.

Část školy je již mimo provoz.

Nástěnka na albánské části školy...

Nástěnka na albánské části školy…

...a kousek od ní i srbské obrázky - Sv. Sáva.

…a kousek od ní i srbské obrázky – Sv. Sáva.

Část srbského pohoštění.

Část srbského pohoštění.

Křest člena naší organizace

Jeden ze členů naší humanitární organizace se rozhodl, že přijme pravoslavnou víru a nechá se pokřtít právě na Kosovu. Ke křtu došlo v sobotu dopoledne ve středověkém klášteře Zočište, který je významnou srbskou svatyní. Více jsme o něm informovali ZDE. Zajímavé je, že součástí rituálu křtu je (zjednodušeně řečeno) plivání na západ, kde sídlí satan a naopak klanění se východu, který je sídlem Boha. Náš kamarád bere svou novou víru smrtelně vážně, stal se zbožným křesťanem, ve městě, v němž žije, chodí pravidelně každou neděli na mši, dodržuje půsty i další pravidla pravoslavné víry. Kmotrem při křtu mu byl samotný Zvonko Mihajlović, jeden z hlavních představitelů kosovských Srbů.

Bohužel jsme se této krásné a šťastné události nemohli účastnit všichni. Část naší sestavy musela zajistit pomoc pro rodiny. Časová tíseň tak mnohým z nás neumožnila zúčastnit se křtu. Velmi nás to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Humanitární činnost je hlavním smyslem našich cest na Kosovo a tomu vše podřizujeme.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 1. díl

Stejně jako každý rok, i letos jsme se opět vydali pomáhat lidem na Kosovu a Metohiji. Jedná se již o naši celkem sedmou humanitární misi na Kosovu, z toho šestou pod hlavičkou naší humanitární organizace Evropské fronty solidarity pro Kosovo (EFSK). I tentokrát byla naše akce mezinárodní. Společně s naší českou sekcí pořádali sbírku také naši slovenští a polští kamarádi. Na Kosovo pak jelo celkem 6 Čechů a jeden kamarád z Polska, naši slovenští bratři se k nám bohužel přidat nemohli. Jen pár dní po nás pak na Kosovo dorazil další tým, tentokrát organizovaný německou sekcí naší humanitární organizace a tvořený našimi kamarády z Německa a Polska.

Letošní sbírka byla opravdu mimořádně úspěšná, podařilo se nám vybrat opravdu velké množství finančních příspěvků a také ohromné množství oblečení a hraček. Jedná se o naši zatím druhou nejúspěšnější sbírku. Velký podíl na tom má mimo jiné také mateřské centrum Radka v Kadani, kde jsme měli možnost prezentovat náš spolek a pořádat přednášku o naší činnosti. Podařilo se nám zde vybrat část materiální pomoci, hlavně hračeky a školní potřeby. O další dary jste se postarali již vy! Především jsme dostali velké množství zimního oblečení, dvě projekční televize, pár pytlů plyšových hraček, zdravotnický materiál a jedno topné těleso. Podrobnější informace o tom kolik jsme v letošní sbírce vybrali uvedeme v závěrečném shrnutí v posledním díle série našich reportáží.

 

Návštěva kláštera Visoki Dečani

Na Kosovo jsme dorazili na konci září ve čtrvtek odpoledne. Nejprve jsme se ubytovali, jako již každoročně, v metohijské vesnici Velika Hoča u místních Srbů. Poté jsme se setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem, předákem Srbů na jihu Kosova, bývalým starostou okresu Štrpce a bývalým poslancem srbského parlamentu. Společně jsme poté navštívili klášter Visoki Dečani, jeden z nejkrásnějších a nejvýznamějších srbských klášterů. Postaven byl ve 14. st., je zařazen na seznamu UNESCO a patří k nejvýznamějším památkám srbské historie. Nachází se v části Kosova, kde jsou dodnes mnozí Albánci vůči Srbům silně nepřátelští. Proto musí ještě dnes tento klášter hlídat jednotky KFOR. Ochranu naprosté většiny ostatních srbských památek již převzala kosovská policie.

Před bohoslužbou.

Před bohoslužbou.

Kniha hostů.

Kniha hostů.

V klášteře jsme se zúčastnili večerní bohoslužby, která nás všechny zcela uchvátila. Většina z nás se navíc pravoslavné liturgie účastnila vůbec poprvé. Bohoslužby se vedle mnichů účastnilo také množství místních Srbů. Mniši nás poté pozvali na skleničku jejich vynikající rakije a likéru. Popovídali jsme si s nimi a protože už bylo velmi pozdě, museli jsme se vydat na dalekou cestu zpět do Velike Hoče. Podrobnější informace o klášteru a životě Srbů v tamním regionu se můžete dočíst v naší předchozí reportáži ZDE.

Velika Hoča.

Velika Hoča.

Doba sklizně v plném proudu.

Doba sklizně v plném proudu.

Pomoc základním škole ve vesnici Paralovo

Díky množství vybraných finančních prostředků jsme mohli podpořit opět dvě základní školy a naše pomoc pro ně byla o poznání větší než v loňském roce. Opět jsme pomohli škole ve vesnici Jasenovnik a vedle ní jsme podpořili také školu ve vsi Paralovo. Obě školy se nacházejí v regionu Novo Brdo, ve kterém jsou životní podmínky Srbů dodnes velmi těžké.

Nejprve jsme v pátek dopoledne nakoupili v Prištině potřebné školní pomůcky. Poté jsme po poledni dorazili do školy ve vsi Paralovo, která má celkem 12 žáků. Další oddělení této školy v sousední vesnici má 20 žáků. My jsme pro všech 32 žáků připravili školní pomůcky a rozdali jsme jim také hračky a čokolády. Samotné škole jsme věnovali nový notebook, hygienické potřeby, promítací televizi i další učební pomůcky. Celkem jsme pro tuto školu nakoupili pomoc v hodnotě 850,- €

Nejnáročnější je vždy nákup.

Nejnáročnější je vždy nákup.

Rozdávání dětem je už hračka.

Rozdávání dětem je už hračka.

Někteří z nás v této škole nebyli poprvé. Když jsme před řadou let, ještě před založením EFSK, jeli na Kosovo poprvé s cílem pomoci tamním Srbům, navštívili jsme tehdy právě školu ve vesnici Paralovo a podpořili jsme ji už tehdy školními pomůckami pro její žáky. Během let jsme ale zapomněli na jméno vesnice. Když jsme se letos blížili k vesnici Paralovo, napadlo nás z legrace, že by se mohlo jednat o stejnou školu, vzhledem k tomu, že se nacházejí ve stejném okrese. Teprve, když jsme ke škole dorazili, tak jsme ji poznali a tamní učitelský sbor poznal i některé z nás, přitom ani oni netušili, že právě my přijedeme. Bylo to velmi milé a radostné setkání.

...

Škola Paralovo.

Škola Paralovo.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Ve škole na nás také čekalo vynikající pohoštění se spoustou skvělého srbského jídla a pití. Z rozhovoru s učiteli vyplynulo, že se situace v okolí jejich vesnice relativně zklidnila. Druhá budova školy v sousední vesnici je využívána jak Srby tak i Albánci, obě etnika zde mají odděleně výuku. Vztahy tamních učitelů Srbů i Albánců jsou naštěstí zcela bezproblémové a korektní. Dokonce ani Srbové žijící v dané vesnici nemají se svými albánskými sousedy velké problémy. Smutný je ovšem pokles dětí ve škole. Před několika lety, když jsme zde byli poprvé, jich bylo 18, teď jich je už jen 12. Bohužel mnozí mladí lidé Kosovo opouštějí a tak se zde rodí méně dětí.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Zajímavostí je, že v obou odděleních školy, které mají celkem 32 žáků, pracuje 40 učitelů. Jedná se samozřejmě o uměle udržovanou přezaměstnanost. Srbský stát úmyslně zaměstnává ve školách mnohem víc učitelů, než je reálně potřeba, aby je tak udržel na Kosovu. Jinou práci by si zde totiž kvůli ohromné nezaměstnanosti nemohli najít a museli by odejít do centrálního Srbska. I takto se srbská vláda snaží vytvořit na Kosovu pro tamní Srby podmínky, aby zde mohli zůstat.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Radost dětí budiž všem odměnou!

Radost dětí budiž všem odměnou!

Místnímu zdravotnickému středisku jsme také přispěli základními potřebami v hodnotě 200,- €, které upotřebí při ošetření jak dětí tak i dospělých. Po seznámení s místní zdravotní péčí a komplikacemi s ošetřením nemocných v albánských nemocnicích, jsme pevně přesvědčení, že v budoucnu budeme jistý díl pomoci směřovat právě sem, aby i srbské obyvatelstvo mělo lepší přístup k ošetření nemocných.

Předání zdravotnického materiálu.

Předání zdravotnického materiálu.

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 2. díl

Návštěva Prizrenu

Cestou z Gory jsme se zastavili v Prizrenu. Jedná se o jedno z největších měst na Kosovu. Navštívili jsme jej v předchozích letech několikrát a pokaždé jsme fascinování jeho krásou. Město má zachované nádherné historické centrum a orientální duch. Zdobí jej starobylé mešity z 15. a 16. století a ještě starší kostely, jež jsou zapsány na seznamu památek UNESCO. Albánští extrémisté sice s podporou německých vojáků KFOR tyto kostely v roce 2004 vypálili, avšak v posledních letech došlo k jejich obnově. My jsme navštívili chrám sv. Jiří v centru města.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

Ve městě jsme se setkali s naším kamarádem Zvonkem Mihajlovićem. Jedná se o jednoho z předních lídrů kosovských Srbů. Zvonko byl poslancem srbského parlamentu a předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce na jihu Metohije. Protože však odmítl kolaborovat s kosovskou vládou, byl z funkce odvolán. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosmetu. Procházeli jsme se městem a navštívili jsme místní cukrárnu, abychom ochutnali vynikající koláče a zákusky, jimiž je tento kraj proslulý.

Zároveň jsme obdivovali krásu albánských žen a dívek, procházejících se ulicemi Prizrenu. I když jsou Albánci muslimové, jejich ženy se oblékají dle západní módy a jen výjimečně zde můžeme narazit na ženu s šátkem. Spousta Albánek se navíc obléká velmi vyzývavě. Krása srbských i albánských žen nás ostatně obohacovala během celé naší cesty. 

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Zvonko nám vyprávěl o situaci na Kosovu. On sám se stal nedávno obětí útlaku kosovského režimu. Do jeho domu vpadlo na jaře komando kosovské policie a zatklo jej pro údajné nedovolené ozbrojování. Záhy byl sice propuštěn a je souzen na svobodě. Obvinění z nedovoleného ozbrojování je jen záminkou pro tento očividný politický proces. Tuto kampaň proti němu vede kosovská vláda, aby jej zastrašila, neboť Zvonko je mezi kosovskými Srby hlavním odpůrcem tamního albánského režimu.

V Prizrenu dnes již žijí téměř jen Albánci. Naprostá většina Srbů odsud byla vyhnána, zůstal zde jen zcela zanedbatelný počet Srbů, navíc se jedná jen o seniory. Výjimkou je jen jedna mladá Srbka se svým dítětem, které jsme v minulosti opakovaně navštívili.

Podpora školy v srbské enklávě Jasenovik

Následujícího dne jsme vyrazili do okresu Novo Brdo, v němž jsou tamní Srbové dodnes vystaveni silné diskriminaci. Nejprve jsme jeli do Prištiny, nakoupit vše co je potřebné pro pomoc škole. Poté jsme již dorazili do samotné školy ve vesnici Jasenovik, kde na nás čekalo velké uvítání. Jedná se o základní školu „Sv. Sáva“, která má 35 žáků. Této škole jsme pomáhali již v loňském roce, viz ZDE. Děti pro nás připravily divadelní hru „Analfabet“ od známého srbského spisovatele Branislava Nušiće. Musíme říct, že byly nesmírně šikovné. Poté jsme dětem rozdali školní pomůcky a sladkosti.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Kousek z představení Analfabet.

Kousek z představení Analfabet.

Pak jsme předali škole hlavní část pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům mohli pro školu nakoupit. Jedná se především o notebook, projektor a elektrický přímotop. Dále jsme nakoupili pomůcky pro výtvarnou výchovu a sportovní vybavení pro tělocvik. Všichni byli z našich darů nadšení, máme vám vyřídit, že tato podpora pro ně moc znamená a že vám všichni moc děkují. Tyto dary velmi zvýší kvalitu výuky ve škole. Elektrický přímotop má pro školu také ohromný význam, neboť zde mají velmi špatné a omezené topení a během zimních měsíců je ve škole velmi chladno.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Radost z dětí přímo sršela. :)

Radost z dětí přímo sršela. 🙂

Následovalo posezení s učitelským sborem a bohaté pohoštění. Učitelé nám vyprávěli o situaci Srbů v jejich kraji. Ta je dodnes velmi těžká. Srbové jsou v okrese Novo Brdo nadále vystaveni diskriminaci. Albánci jim zabrali jejich pole a tak se nemohou ve větší míře věnovat zemědělství, jež zde bylo vždy hlavním způsobem obživy. Srbům zůstávají jen jejich zahrádky a políčka v bezprostřední blízkosti jejich domů. Albánci ženou úmyslně svůj dobytek na tato políčka, aby tak zničili Srbům úrodu. Zároveň pravidelně kradou Srbům jejich dobytek. Kosovská policie na to nijak nereaguje. K těmto incidentům dochází v některých srbských vesnicích jen občas, v jiných k nim ovšem dochází pravidelně až téměř každodenně. Naštěstí však již nedochází k násilným útokům, k těm docházelo „jen“ po začátku okupace NATO v letech 1999-2000 a pak během pogromů v roce 2004.

Oproti dřívějším letům mají dnes tamní Srbové svobodu pohybu. Mohou bez problémů jezdit do měst a obcí v nichž žijí Albánci. Většinou tam ovšem jezdí jen nakupovat, případné kulturní vyžití v daných městech je pro ně nadále jen těžko reálné. Alespoň v tomto směru tak došlo ke zlepšení situace. Na druhou stranu kosovská vláda nijak neinvestuje do oprav infrastruktury v srbských vesnicích v daném kraji, zatímco v albánských vesnicích silnice opravuje. Situace je o to horší, že tamní srbští lokální politici v daném kraji kolaborují s kosovským režimem a nijak nepomáhají svým krajanům, které mají zastupovat.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Velmi špatná je však situace v oblasti zdravotnictví. Srbové nedůvěřují albánským lékařům a tak se léčí v srbských nemocnicích. Těch je ovšem na Kosovu jen velmi málo a jsou navíc špatně vybavené. Pacienti si často musejí zdravotnický materiál sami nakoupit, aby je lékaři vůbec mohli ošetřit. Rovněž léky jsou pro ně špatně dostupné a většinou jsou velmi drahé. Důvodem této neutěšené situace je to, že kosovská vláda úmyslně komplikuje a znesnadňuje zásobování a vybavování srbských nemocnic. Proto jsme si vytkli jako cíl pro naši misi v nadcházejícím roce nákup zdravotnického materiálu pro srbské nemocnice na Kosovu.

Tamní Srbové jsou na diskriminaci ze strany Albánců bohužel již dlouhodobě zvyklí. Vyprávěli nám, že i v době bývalé Jugoslávie za Titova režimu byli vystaveni silné diskriminaci ze strany místních Albánců, kteří byli režimem protěžovaní. Jeden ze starších učitelů nám vyprávěl o své neblahé zkušenosti. Na konci 80. let vezl k lékaři svou malou dcerku do města Gnjilane. Právě v té době panovalo silné napětí mezi Albánci a Srby. Když se dostal do albánské části města, zaútočili na něj tamní extrémisté a brutálně ho zbili. Jen stěží se mu podařilo uniknout.

V tomto okrese působili vojáci KFOR z různých zemí. Dozvěděli jsme se o zkušenostech místních s těmito vojáky. Zcela protisrbští a proalbánští byli pochopitelně američtí, britští a němečtí vojáci, s nimi mají Srbové velmi špatné zkušenosti. Italští vojáci sice nebyli prosrbští, když ale viděli, že se albánští extrémisté dopouštějí křivd na Srbech, byli Italové připraveni hájit spravedlnost a snažili se Srbům pomoci. Jednoznačně pozitivní zkušenost mají Srbové pochopitelně s ruskými vojáky KFOR. Ti Srbům vždy pomáhali a občas kvůli tomu i překročili své pravomoce.

I přes tuto těžkou situaci však většina Srbů zůstává ve svých domovech a neodcházejí do středního Srbska. Jsou silně svázaní se svým rodným krajem. Velmi pozitivní je také to, že tamní Srbové mají velkou porodnost, běžně mají jejich rodiny tři až čtyři děti. Co se týče budoucnosti, někteří z nich věří, že se bude situace v budoucnu zklidňovat, jiní jsou naopak pesimisté. Rozprávění s učiteli trvalo dlouho do večera. Poté jsme se rozloučili a vrátili jsme se zpět do Velike Hoči.

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 1. díl

V říjnu 2016 proběhla naše již pátá humanitární mise na Kosovu a Metohiji. Stejně jako vloni i tentokrát proběhly souběžně dvě mise Evropské fronty solidarity pro Kosovo. Jedna byla organizovaná naší českou a také slovenskou sekcí. Další byla organizovaná německou sekcí. Obě mise však měly svůj samostatný program a pomáhaly každá v jiné oblasti tak, aby naše pomoc byla co nejefektivnější.

Uctění památky československých vojáků

V letošní sbírce téměř polovinu vybrané finanční i materiální pomoci shromáždili naši bratři Slováci. Bohužel se však nemohli zúčastnit mise osobně, tudíž na Kosovo vyrazili pouze členové EFSK z českých zemí. Cestou jsme se nejprve zastavili ve středním Srbsku ve městě Kragujevac. Navštívili jsme zde památník a hřbitov slovenských a českých vojáků z první světové války. Ti sloužili v řadách Rakousko-uherské armády, avšak vzbouřili se a odmítli bojovat proti bratrům Srbům. Poté byli popraveni Maďary a Rakušany. My jsme uctili jejich památku květinou a svíčkami. Zároveň jsme uklidili menší nepořádek kolem pomníku. Je třeba si takto připomínat naše velké předky a uctívat jejich slavné činy. Bylo to již podruhé, co jsme navštívili daný pomník, viz ZDE.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Položení kytky k památníku.

Položení kytky k památníku.

Jména padlých.

Jména padlých.

Večer jsme se ubytovali v srbské vesnici Velika hoča ve střední části Kosova a Metohije. Druhý den ráno jsme nejdříve spolu s našimi německými kamarády navštívili místní základní školu, které pomáhá německá sekce EFSK. My jsme dětem jako pozornost rozdali sladkosti. Zde jsme se také opět setkali s malou Milicou, posledním srbským dítětem žijícím ve městě Prizren. Její dojemný příběh si můžete přečíst ZDE.

Společně s Milicou.

Společně s Milicou.

Základní škola ve Velike Hoči.

Základní škola ve Velike Hoči.

Podpora goranské školy

Poté jsme pokračovali do samotného Prizrenu, jednoho z největších měst na Kosovu. Po prohlídce tohoto krásného města a místního pravoslavného kostela sv. Jiří jsme přijeli do kraje Gora. V tomto kraji na samém jihu Metohije žijí Goranci. Jedná se o muslimy srbského původu, mluví srbsky, jsou zcela loajální Srbsku a jsou svébytným etnikem. Samospráva okresu Gora funguje v rámci srbských institucí a tamní školství se řídí srbskými osnovami a je financováno ze Srbska. My jsme zavítali do základní školy „25. května“ v goranské vesnici Vranište. Ta má celkem 40 žáků. Přivítal nás ředitel školy spolu s učitelským sborem. Škole jsme věnovali především projektor, dále pak sportovní vybavení včetně míčů a nového basketbalového koše, pomůcky pro výuku angličtiny a dětem jsme rozdali sladkosti a školní pomůcky. To vše v celkové hodnotě 360,- euro.

Předání basketbalového koše a míčů.

Předání basketbalového koše a míčů.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Teror albánských extrémistů po roce 1999 a postoj KFOR v Goře

Následně jsme rozprávěli s ředitelem a učiteli o situaci v jejich kraji a o všem co se týká Goranců. Dozvěděli jsme se tak řadu zajímavých informací. Goranci byli, stejně jako Srbové, vystaveni po začátku okupace v roce 1999 teroru ze strany albánských extrémistů. Řada Goranců byla tehdy zavražděna. V Goře v té době působili němečtí a turečtí vojáci KFOR. Turečtí vojáci Gorance chránili před albánskými extrémisty, Gorancům pomáhali a byli přátelští a laskaví. Němečtí vojáci byli vzhledem ke své mentalitě spíše chladní, avšak když to bylo nezbytně nutné tak i oni pomáhali Gorancům a chránili je před Albánci. I přesto však velké množství Goranců tehdy ve strachu o život opustilo svůj rodný kraj.

Rozdávání drobností dětem.

Rozdávání drobností dětem.

Hodina výtvarné výchovy.

Hodina výtvarné výchovy.

Současné problémy Goranců a ohrožení jejich identity

Již řadu let je však bezpečnostní situace v Goře bezproblémová a dnes již Gorancům ze strany Albánců nehrozí fyzické násilí. Kosovsko-albánská vláda dnes ovšem ohrožuje Gorance jiným způsobem. Snaží se mezi nimi šířit bosňáckou identitu, chtějí je přesvědčit, že jsou Bosňáci a ne Goránci a že jejich jazyk je bosenština a ne srbština. Tím je chtějí odtrhnout od Srbska a získat na svou stranu. Priština financuje hrstku zrádců z řad Goranců, kteří mají za úkol vytvářet paralelní bosňácké školy a tak šířit falešnou bosňáckou identitu. To však většina Goranců odmítá, zůstávají věrní Srbsku a chtějí si tak zachovat svoji goranskou identitu. Pro ilustraci ve vesnici Vranište chodí do bosňácké školy jen dva žáci, oproti výše zmíněným 40 žákům, kteří chodí do srbské goranské školy. I přesto se však stále zvyšuje tlak Prištiny na Gorance, aby přijali lživou bosňáckou identitu. Šiřitelé dané identity, z řad Goranců, přitom sami nešíří bosňáckou identitu z přesvědčení, ale dělají to pro peníze.

Goranců je celkem 60 000, avšak v jejich rodném kraji Goře jich žije jen několik tisíc. Většina Goranců žije ve městech středního Srbska nebo v západní Evropě. Jsou známí jako šikovní řemeslníci, nejčastěji se živí jako cukráři nebo pekaři. V Goře žilo před válkou 18 000 Goranců, většina jich však od začátku okupace opustila své domovy a odešli do Srbska nebo do zahraničí, dnes jich v Goře žije již jen několik tisíc. Naopak počet Albánců se v Goře výrazně zvýšil. Např. v hlavním městě okresu Gora tvořili před válkou Goranci většinu, dnes zde mají naopak většinu Albánci. Dnes Goranci odcházejí kvůli velmi špatné ekonomické situaci a velmi vysoké nezaměstnanosti. Zajímavostí je také to, že několik goranských vesnic se nachází v přilehlých pohraničních oblastech Albánie a Makedonie. Goranci z Albánie si zachovali nejčistější (původní) goranské nářečí, naopak v Makedonii již mluví téměř makedonsky.

Hory v Goře.

Hory v Goře.

Návštěva mešity, goranská kultura a islám

Velmi nás zaujalo vyprávění o goranských zvycích. Největším lidovým svátkem Goranců je svátek sv. Jiří. Ten slaví, ačkoliv jsou muslimové, nevnímají ho ovšem nábožensky, nýbrž jen jako lidový zvyk. Jedná se o pozůstatek z doby před přijetím islámu, k němuž v Goře docházelo hlavně v 18. století. Na svátek sv. Jiří se v celé Goře konají poutě a velké slavnosti a na oslavy se do svých původních domovů sjíždějí Goranci žijící v zahraničí. Učitelé z Vraniště nás pozvali, abychom k nim přijeli na sv. Jiří a zúčastnili se jejich oslav.

Samotní Goranci jsou velmi mírumilovní, kosmopolitní, bezkonfliktní a ze všeho nejvíc chtějí žít v míru. Jsou tolerantní a laskaví dokonce i k zrádcům z vlastních řad, kteří se v jejich komunitě snaží prosadit bosňáckou identitu.

Skromné prostředí mešity.

Skromné prostředí mešity.

Také jsme si prohlédli místní mešitu. Zavedl nás do ní jeden z učitelů, který je hluboce nábožensky založený a tak jsme měli možnost vyslechnout si od něj velmi zajímavou přednášku o islámu. Vesnice Vranište má 560 obyvatel, z toho však jen necelých deset místních dochází pravidelně do mešity na každodenní modlitby. Na páteční modlitby chodí pravidelně několik desítek místních. Na hlavní islámské svátky je však mešita plná, neboť tehdy se jde modlit celá vesnice.

Ramadán dodržuje velká většina obyvatel. K alkoholu však mají kladný vztah a většina Goranců se nezříká alkoholu; české pivo, které jsme jim darovali, jim udělalo velkou radost. Menší část Goranců však alkohol z náboženských důvodů nepije. Několik místních se dokonce naučilo arabsky, aby mohli číst Korán v originále. Jedná se však o hluboce nábožensky založené seniory, mezi mladými již o výuku arabštiny není zájem. Po prohlídce pěkné mešity a velmi zajímavém rozhovoru jsme se rozloučili a vydali jsme se na cestu zpět do Velike Hoči.

Pozdravy od Goranců

Od Goranců Vám máme vyřídit spoustu pozdravů, moc nám všem děkují za pomoc, jsou nám velmi vděční a přejí nám všechno štěstí tohoto světa. Rovněž nám řekli, že doufají, že k nim zase přijedeme a že jim tak dáme možnost, aby se nám odvděčili za pomoc, kterou jsme jim poskytli. O naší předchozí návštěvě Goranců z roku 2014 se můžete dočíst ZDE a o návštěvě z roku 2015 ZDE.

V dalším díle se dočtete o pomoci, kterou jsme poskytli srbské škole v okrese Nové Brdo a chudým srbským rodinám v okrese Orahovac.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

...

Neni Krsta bez tri prsta.

Neni Krsta bez tri prsta.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 5. díl: Návštěva Prizrenu a posledního srbského dítěte v tomto městě

Dalším cílem našeho putování po Kosovu bylo město Prizren ležící na jihu Metohije. Vyrazili jsme do něj hned ráno, neboť na daný den jsme měli plný program. Po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto města. Jedná se bezesporu o nejkrásnější město na Kosovu. Na rozdíl od ostatních kosovských měst si totiž zachovalo svůj historický orientální ráz. Namísto výškových budov tak v centru Prizrenu narazíme na malebné orientální domy, úzké ulice a krásné kavárny. Prizren má slavnou historii a ve středověku byl po jistou dobu hlavním městem srbského státu. Dnes má Prizren na 85 000 obyvatel, velkou většinu tvoří Albánci, ale vedle nich zde žije také téměř 9 000 Turků a 5 000 Bosňáků. Tito prizrenští Bosňáci jsou ve skutečnosti srbští muslimové, kteří ztratili svou srbskou národní identitu a v nedávné době se začali hlásit k bosňácké národnosti. Před válkou nebyli vztahy mezi křesťanskými Srby a Albánci v Prizrenu tak špatné. Výrazně se zhoršily až se začátkem okupace. Přispěli k tomu také Albánci ze samotné Albánie, kteří se začali do Prizrenu po válce stěhovat. Ti jsou k Srbům mnohem víc nepřátelští, než albánští starousedlíci z Prizrenu. V roce 1999, kdy začala NATO okupace, bylo z Prizrenu vyhnáno na 10 000 tamních Srbů. Ve městě zůstalo jen několik stovek Srbů a i ti byli vyhnáni v roce 2004. Někteří se sice později vrátili, celkem však dnes žije v Prizrenu jen několik málo desítek Srbů. Jedná se přitom o staré lidi, žádní mladí Srbové bohužel v Prizrenu nezůstali. Až na jednu jedinou výjimku.

Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.
Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.

Milica – poslední srbské dítě v Prizrenu

Tou je statečná mladá žena Evica Djordjević a její malá dcerka Milica. Ta je posledním srbským dítětem v Prizrenu. Rozhodli jsme se je proto navštívit a alespoň symbolicky jim pomoci. V Prizrenu jsme se nejprve setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten byl naším hostitelem ve Štrpcích během naší loňské mise. Jedná se o někdejšího poslance srbského parlamentu a bývalého předsedu srbské samosprávy okresu Štrpce. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosova a Metohije. Ten nás seznámil s Evicou a její dcerkou Milicí a společně nás provázeli městem. Evicu a její desetiletou dcerkou Milici doprovázel jejich rodinným přítel děda Adem. Ten je Goráncem, což je specifické etnikum, tvořené srbskými a slovanskými muslimy. Vzhledem k tomu, že Evica a Milica žijí v Prizrenu samotné a bez příbuzných, Adem jim již celé roky pomáhá a nahrazuje jim rodinu. Všude je doprovází a zajišťuje tak, aby Milica a její maminka nezažívaly žádné nepříjemnosti či diskriminaci kvůli své srbské národnosti. Bez jeho pomoci by patrně Evica a Milica v Prizrenu žít nemohly. Adem má rád Evicu jako vlastní dceru a Milici jako vlastní vnouče. Adem má šest vnoučat, avšak Milici má rád stejně jako svá vlastní vnoučata.

Adem.
Adem.

Evica nám vyprávěla svůj životní příběh a mluvila také o tom, jak se jí a její dceři žije v Prizrenu. Evica pracovala před válkou ve školství jako psycholog. Od začátku západní okupace ale nemůže, kvůli své srbské národnosti, najít žádnou práci. Ona i Milica tak žijí prakticky jen z humanitární pomoci. Evica byla v roce 1999 krátce po začátku okupace zadržena příslušníky UČK a to i přesto, že byla civilistou a neměla s konfliktem nic společného. Vojáci UČK se k ní chovali velmi hrubě a hrozilo, že přijde o život či v nejhorším případě dokonce i o čest, nakonec se jí však naštěstí nic vážného nestalo a byla brzy propuštěna domů. Do další velmi nebezpečné situace se dostala v roce 2004, kdy došlo v celém Kosovu k protisrbským pogromům. Tehdy musela Evica z Prizrenu uprchnout a hledat útočiště na základně KFOR. Po uklidnění situace se pak vrátila do svého rodného města. Jejich životní příběh vyšel i v srbských médiích v deníku Politika a přečíst si ho můžete ZDE. Její bratr bojoval ve válce na Kosovu a tak v Prizrenu nemohl zůstat a musel hned po skončení války odejít do Srbska.

Společně s přáteli z Prizrenu.
Společně s přáteli z Prizrenu.

V posledních letech se situace v Prizrenu velmi zklidnila. Několik desítek Srbů, kteří v Prizrenu zůstali, v něm dnes žijí prakticky bez problému a to včetně Evice a malé Milice. Srbové, kteří do Prizerenu přijíždějí, aby navštívili srbské památky, se po městě mohou také pohybovat zcela bez problémů. Zásadním problémem Evice je však to, že kvůli své národnosti nemůže najít práci. Ostatní Srbové, kteří žijí v Prizrenu, jsou vesměs penzisté. Evici však také znepříjemňují život její albánští sousedé, kteří žijí v bytě nad ní. Jedná se o mladý manželský pár, který se přistěhoval z Albánie. Způsobují hluk a často dokonce verbálně urážejí Evicu, kvůli její národnosti. Snaží se tak Evicu a její dceru vypudit z jejich bytu, ony však v žádném případě nechtějí opustit svůj domov. Na Evici jsme obdivovali její nezdolné vlastenectví a zbožnost. Právě hluboká víra, důvěra v Boha a láska k Bohu i vlasti pomáhají Evici celé roky žít v daných podmínkách. Evica je příkladem zbožné a hluboce věřící pravoslavné ženy.

Na druhou stranu je však třeba říct, že s řadou Albánců má naopak Evica dobré zkušenosti a mnozí Albánci se k ní i k její dceři chovali pěkně. Vzhledem k tomu, že je Milica jediným srbským dítětem v Prizrenu, vyvstal problém, když měla nastoupit do školy, neboť široko daleko není žádná srbská škola. Milica mohla začít chodit do místní bosňácké školy, neboť Bosňáci mluví také srbsky a jejich výuka tak probíhá v srbštině.1 Bosňácká škola se však neřídí školními osnovami Srbska a Evica chtěla, aby její dcera navštěvovala srbskou školu. V tom jí pomohl biskup Srbské pravoslavné církve na Kosovu. Ten zařídil, aby Milica dostala v Prizrenu svého soukromého srbského učitele, který ji učí všechny předměty dle srbských osnov. Politika bohužel rozděluje také děti a tak se s malou Milicí její albánští vrstevníci nekamarádí. Milica však naštěstí má alespoň jednu dobrou kamarádku, tou je místní bosňácká dívenka.

1 Samotní Bosňáci ovšem jazyk, kterým hovoří označují za „bosenský“.

Srbský učitel malé Milici.
Srbský učitel malé Milici.

Prohlídka nádherného Prizrenu

Také my jsme se rozhodli pomoci Milici a tak jsme jí věnovali balík školních pomůcek a sladkostí a k tomu také 30 euro. Milica nás poté, spolu se svou maminkou a Ademem, provedla svým městem. Nejprve však dodejme, že všechny srbské památky v Prizrenu a okolí byly zničeny albánskými extrémisty během protisrbských nepokojů v roce 2004. Tehdy albánští šovinisté zničili srbské kostely a kláštery a to i ty, jež byly postaveny ve středověku a nacházely se na seznamu památek UNESCO. V tomto řádění podporoval albánské extrémisty západ, včetně většiny jednotek KFOR. Konkrétně v Prizrenu za bezpečnost zodpovídali němečtí vojáci KFOR. Ti protisrbské řádění podpořili a albánským šovinistům dokonce dodávali benzín, který byl využit k zapálení srbských kostelů a klášterů. Na vysvětlenou dodejme, že toto řádění albánských extrémistů nebylo motivováno nábožensky, nýbrž etnicky. Svatostánky se staly cílem jejich útoku, neboť jsou srbským národním symbolem. V posledních letech však dochází k postupné obnově a rekonstrukci velké části srbských památek. Článek o genocidě v Prizrenu v roce 2004 a vypálení katedrály sv. Jiří můžete číst ZDE.

Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)
Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)

My jsme navštívili chrám sv. Jiří a chrám Bohorodičky Ljevišske. Právě chrám Bohorodičky Ljevišske byl postaven na počátku 12. století a nachází se na seznamu UNESCO. V roce 2004 byl vypálen albánskými extrémisty a v současnosti prochází pomalou rekonstrukcí. Bylo hrozné vidět stopy takového barbarství. Na druhou stranu i přes rozsáhlá poškození bylo stále vidět o jak velkolepý a krásný chrám se jedná. Ostatně se v Prizrenu zachoval nápis arabského architekta z doby turecké nadvlády, jenž obdivoval nezměrnou krásu daného chrámu.

Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
 

Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
 

Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.
Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.

Evica a Milica nám v chrámu zazpívaly krásnou náboženskou píseň. Úchvatné bylo také vidět dědečka Adema, který se i přesto, že je muslim, v chrámu modlil spolu s Evicí a Milicí. Po té jsme se vydali na prohlídku prizrenského hradu, jenž se nachází na kopcích nad městem a z nějž se nám naskytl krásný pohled na město. Zde jsme si neodpustili focení s vlajkami a transparenty. Kvůli prosrbskému obsahu hesel na transparentech jsme si museli dát pozor, aby si nás nikdo nevšimnul. 🙂 Poté jsme se rozloučili s Milicí, Evicí i Ademem a vydali jsme se dál na cestu na návštěvu Goránců. O dalším velmi zajímavém pokračování naší mise i o tom, komu jsme dále pomohli, se dočtete v následujícím pokračování naší reportáže.

Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
 

Prizren je Srbsko!
Prizren je Srbsko!
 

Patrioti.
Patrioti.
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 4. díl: pomoc základní škole

Tato část naší reportáže pojednává o hlavním cíli naší mise. Tím je pomoc základní škole v jedné z ohrožených srbských enkláv. Tento rok jsme si vybrali základní školu „Dositej Obradović“ v srbském ghettu v Orahovci, kam jsme zamířili hned po návštěvě kláštera Visoki Dečani.

Orahovac je město ležící ve střední Metohiji prakticky uprostřed Kosova. Hned kousek od něj je vesnice Velika Hoča, v níž jsme byli ubytovaní. Dnes žijí v Orahovci převážně Albánci, Srbové žijí ve staré části města prakticky v ghettu. Situace se však za poslední roky zlepšila a tak se dnes již mohou Srbové pohybovat i v albánské části města, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. Orahovac je specifický také tím, že tamní Albánci nejsou etnicky albánského původu; ve skutečnosti se jedná o albanizované Srby. Většina tamních Srbů totiž v době osmanské nadvlády konvertovala k islámu a později zaměnili svou srbskou etnickou identitu za albánskou. Dodnes tak mnozí Albánci v Orahovci uchovávají vzpomínky na své srbské předky a jejich křesťanskou víru, včetně pravoslavných ikon, které někteří z nich stále uchovávají ve svých domovech. Dodnes také všichni orahovští Albánci ovládají srbštinu a doma v rodinném kruhu mluví srbsky. Na veřejnosti pak komunikují albánsky, aby tak zdůraznili svou „albánskou identitu“. I přesto ale většina z nich necítí sounáležitost ke svým srbským sousedům. Dokonce byli tamní Srbové donedávna vystaveni silné diskriminaci a útlaku.

Po příjezdu do Orahovce jsme se místních Albánců ptali, kde najdeme srbskou školu. Bohužel jsme narazili právě na šovinisticky naladěné Albánce, kteří nám radili jen neochotně, přičemž jedna dívka nám dokonce tvrdila, že v Orahovci žádná srbská škola není. Jak nám později vysvětlili tamní Srbové, jednalo se o náhodu, neboť v Orahovci žije také celá řada Albánců, kteří by nám bez problému a rádi poradili. Dokonce někteří tamní Albánci udržují se Srby až téměř přátelské vztahy. To ostatně můžeme sami potvrdit, neboť před rokem a půl jsme v témže městě potřebovali poradit, kde najdeme srbskou enklávu Velikou Hoču. Zeptali jsme se místního albánského mladíka, který nám velmi ochotně poradil, byl přátelský, věnoval nám hodně času (bylo poměrně složité vysvětlit jak se do Velike Hoče dostaneme) a dokonce nám řekl, že kdyby měl u sebe své auto tak by jel s námi ukázat nám kde je Velika Hoča.

Přivítání naší mise tancem dětí.
Přivítání naší mise tancem dětí.
 

V srbské škole v Orahovci nás čekalo velmi milé přivítání. Učitelský sbor i děti byly velmi nadšené z naší návštěvy. Děti nás uvítaly zpěvem krásné lidové písně. My jsme jim pak rozdali hodnotné balíčky se školními potřebami a pomůckami a také sladkostmi. Vedle toho jsme jim rozdali také plyšáky a další hračky. Děti měly z dárků ohromnou radost.

Zvědavost dětí byla obrovská. :)
Zvědavost dětí byla obrovská. 🙂
 

Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
 

Dále jsme věnovali velkou sbírku hraček místní školce. Pro školu jsme také nakoupili velké množství sportovního vybavení, míče na kopanou, košíkovou atd. Z míčů měly děti asi tu největší radost.

Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
 

Celkem chodí do školy na 41 dětí ve věku od sedmi do 15 let. Opět jsme si tak potvrdili, že pomáhat potřebným a obzvlášť dětem je jednou z nejkrásnějších věcí na světě. Úsměvy šťastných dětí a jejich očka plná radosti jsou nám tou největší odměnou. Po pomoci dětem a škole nás vedení školy pozvalo na menší hostinu, zbytek dne jsme tak trávili spolu s naší hostitelkou Jovana Baljošević, která je učitelkou angličtiny a jež nám velmi pomohla s organizací letošní mise. Dále s námi byla ředitelka základní školy Suzana Miličević a novinářka Olivera Radić, která o nás napsala tento vynikající článek, viz ZDE a ZDE. Posezení probíhalo ve velmi přátelské atmosféře.

Z diskuze s učiteli.
Z diskuze s učiteli.
 

Srbové na Kosovu a jejich systém hodnot, jenž by nás měl inspirovat.

Rozhovor s našimi hostiteli na nás udělal ohromný dojem. Byli plní nevídané národní hrdosti a nezdolného vlastenectví. Rovněž byli hluboce zbožní a oddaní Bohu a své pravoslavné církvi. S tak silnou láskou k Bohu a k národu jsme se v naší české vlasti bohužel snad nikdy nesetkali. Tyto city jsou v současné Evropě prakticky zapomenuty, pro Srby na Kosovu však dodnes představují samozřejmost. Základní hodnoty, jež od pradávna vyznávala celá Evropa, jsou mezi kosovskými Srby stále živé. Těmito hodnotami jsou patriarchát, zbožnost, národní hrdost a láska k vlasti. Velmi nás potěšilo to, že tamní učitelé vychovávají děti ve škole právě v tomto duchu. Např. v hodinách angličtiny překládají děti díla jednoho z nejvýznamnějších srbských církevních myslitelů Sv. Jovana z Čelija, jež jsou prodchnutá vlastenectvím a zbožností.

Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
 

O to víc nás to zaujalo, že u nás v naší liberální společnosti je podobná vlastenecká výchova zcela nemyslitelná. Slova učitelky Jovany Baljošević o ochraně křesťanských hodnot a národní identity nás natolik nadchla, že si je někteří z nás dokonce zapisovali. Obdivuhodná je naprostá důvěra v Boha, kterou tamní Srbové pociťují a díky níž o to lépe snášejí těžké podmínky okupace. Vedle toho nás také zaujalo ohromné rusofilství tamních Srbů, kteří nám řekli, že právě v Rusku vidí hlavní naději pro záchranu svého národa, ale také hlavní protiváhu vůči USA, EU a NATO. Srbové nám řekli, že si dobře uvědomují, že za celou tragédií jejich národa ve skutečnosti stojí USA a západní vládnoucí kruhy. Albánci jsou jen pouhým nástrojem západu v realizaci protisrbských cílů. Srbové jsou terčem útoků západu, neboť jsou věrnými spojenci Ruska. My jsme opakovaně našim hostitelům popisovali jak konkrétně globalizace ničí tradici a identitu našeho národa, stejně jako i národů v Evropě i mimo ni.

Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
 

Paní Jovana Baljošević o nás řekla tato krásná slova: „Je důležité, že máte touhu pomáhat a my díky vám víme, že existují lidé, kteří na nás myslí a kteří nesouhlasí s nespravedlností, jež potkala srbský národ. Vaše návštěva a vaše humanitární činnost je pro nás velkým povzbuzením, neboť vy jste lidé na úrovni, kteří ctí tradiční hodnoty, jež jsou momentálně ve světě všude ohroženy. Dodává nám odvahu fakt, že dnes v Evropě stále ještě existují zdravě uvažující lidé. Každodenně jsme totiž bohužel svědky toho, že v mnoha částech světa jsou propagováni lidé, kteří žijí zvráceně, kteří nežijí tak jak se má žít. Zároveň se vše, co je zdravé, normální, ušlechtilé, tradiční a humánní, uráží a zesměšňuje. Váš duch je zdraví, proto šíříte vaše poselství, jež probudí zdravé hodnoty v duších mnoha lidí. Vaše činnost může vyvolat lavinu zdravých emocí, která bude inspirovat další lidi, aby se vydali ve vašich stopách.“

Společné foto se staršími žáky.
Společné foto se staršími žáky.
 

Jistě si dokážete představit, jak nesmírně bylo toto přátelské posezení zajímavé. Rozprávěli jsme takto až do večera a pak jsme se vydali zpět do Velike Hoči, kde jsme zbytek večera trávili v místní příjemné hospůdce. O dalším nesmírně zajímavém pokračování naší mise se dočtete v dalším díle naší reportáže.

Prohlídka školy.
Prohlídka školy.
 

Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
 

Jedna ze tříd.
Jedna ze tříd.
 

Počítačová učebna.
Počítačová učebna.
 

Nejnovější protisrbský incident v Orahovci.

Pro úplnost dodejme, že Srbové v Orahovci byli jen několik dnů po našem odjezdu terčem útoků skupinky albánských šovinistů. V reakci na incident během srbsko-albánského fotbalového zápasu se totiž na Kosovu strhla po delší době masová série projevů protisrbských nálad. Konkrétně v Orahovci skupinka šovinistů kamenovala dům tamního popa, v němž žije pop se svou manželkou i malými dětmi. Před dům navíc vyvěsili albánskou vlajku. Vyděšení Srbové museli zavolat kosovskou policii, aby je ochránila. Albánští šovinisté však nerespektovali ani policii a tak jim museli kosovští policisté vyhrožovat pistolemi a teprve tak je přinutili odejít. Albánští extrémisté se po té provokativně procházeli po srbské enklávě se svými velkými psy, čímž chtěli dodatečně Srbům nahnat strach. Situace se po té sice opět uklidnila, avšak daný incident Srbům připomněl atmosféru masivních etnických čistek, jež na nich v roce 2004 albánští extrémisté s podporou západu spáchali. Je tedy vidět, že situace na Kosovu se i přes uklidnění v posledních letech nadále může kdykoliv zhoršit. Jak nám Srbové řekli, stačí když si to bude Amerika přát a protisrbské útoky se na Kosovu mohou opakovat.

Radost dětí nebrala konce.
Radost dětí nebrala konce.
 

Děkujeme vám všem!
Děkujeme vám všem!
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 3. díl: situace na západě Kosova a Metohije

Návštěva překrásné památky – kláštera Visoki Dečani

Byl teplý říjnový den a my jsme si mohli užívat krásného babího léta. V pátek jsme vstali brzy ráno a vyrazili jsme z Velike Hoči, v níž jsme se předchozího dne ubytovali. Naším prvním cílem se stal klášter Visoki Dečani (facebook stránka ZDE). Ten patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším srbským památkám na Kosovu a Metohiji. Je zapsán na seznamu UNESCO. Klášter byl postaven v první polovině 14. století. Leží v západní Metohiji a v jeho okolí žijí dnes již jen Albánci, srbští mniši jsou tak v oblasti prakticky osamoceni. Situace je zde nadále napjatá a proto je klášter snad posledním srbským objektem na Kosovu, který musejí hlídat mezinárodní síly KFOR. Ostatní srbské památky a svatostánky střeží namísto KFOR kosovská policie. Přivítal nás zde místní mnich Petr a provedl nás klášterním chrámem. Obdivovali jsme krásu tohoto velkolepého díla a vyslechli jsme si od našeho průvodce mnicha Petra velmi zajímavý výklad. Poté nás Petr pozval do jedné z klášterních budov, v níž jsou přijímáni hosté. Zde nás mniši pohostili šálkem kávy a rakijí a následoval velmi zajímavý rozhovor o situaci kláštera a životě v něm v podmínkách okupace.

Bezpečnostní situace v okolí kláštera a v tamním západometohijském regionu

Jak již bylo řečeno bezpečnostní situace je v tamním kraji nadále špatná a většina místních Albánců vnímá srbské mnichy v klášteře nepřátelsky. Nemají k tomu přitom žádný důvod. Srbští mniši se totiž k Albáncům chovají a vždy chovali přátelsky a s láskou. Za války v letech 1998-1999 skrývali mniši v klášteře na 200 albánských civilistů, aby je tak ochránili před srbskými paravojenskými oddíly, které se bohužel mohly občas dopustit zločinů. Před válkou klášter navštěvovali a modlili se v něm nejen Srbové, ale také Albánci jak katolického tak i muslimského vyznání. I oni se ke klášteru chovali s úctou. To však skončilo s válkou a následnou okupací.

Srbský klášter je albánským extrémistům trnem v oku. Zpočátku se jej snažili zničit tak jako řadu jiných srbských svatostánků. Klášter od roku 1999 chrání italské jednotky KFOR. Albánští extrémisté na klášter opakovaně zaútočili palbou z minometů, naštěstí se jim jej nepodařilo vážnějším způsobem poškodit. V posledních několika letech už ale k podobným útokům nedochází. Albánci změnili taktiku, už nechtějí klášter zničit. Naopak chtějí si jej přisvojit, tvrdí že se ve skutečnosti prý jedná o „albánský“ klášter, což je ovšem naprostý nesmysl. Ve městě v sousedství kláštera existuje sdružení albánských historiků, kteří se zabývají vytvářením této nesmyslné teorie. Albánští demonstranti se tak v posledních několika letech neúspěšně pokoušeli klášter obsadit. Klášter pokaždé zachránili italští vojáci KFOR. Vedle toho se čas od času objevují v blízkosti kláštera albánské nacionalistické grafity. S italskými okupačními jednotkami mají místní mniši velmi dobré zkušenosti již z doby druhé světové války. I tehdy, stejně jako dnes, chránili italské okupační jednotky klášter před útoky albánských šovinistů a zabránili tak jeho zničení. Italští okupanti chránili tehdy klášter v letech 1941-1943.

Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
 

Mniši nám říkali, že Italové sice nejsou příliš schopní vojáci, mají však velmi dobrou duši a ke klášteru chovají velký obdiv a respekt jakožto k významné kulturní památce. Mnichům pomáhají po všech stránkách, když potřebují mniši cestovat po okolí, Italové je vždy ochotně doprovázejí, aby je ochránili. Z dřívějších cest po Kosovu víme, že vedle Italů se k Srbům chovali korektně také francouzští či španělští vojáci KFOR. Čeští a slovenští příslušníci KFOR byli přímo prosrbští. Naopak proalbánští a vůči Srbům ostře nepřátelští jsou američtí, němečtí a britští vojáci KFOR. Ti opakovaně podporovali albánské extrémisty při provádění etnických čistek na Srbech.

Mniši se snaží vycházet co nejlépe s kosovsko-albánskými úřady a institucemi, tak aby mohl klášter za daných podmínek pokud možno bez problémů fungovat. V Prištině jsou v poslední době stále vlivnější mladí albánští politici a úředníci vzdělaní na západě, kteří mají ke klášteru kladný vztah, nevadí jim, že je srbský a snaží se mu pomoci. Stejně tak se klášteru snaží pomáhat ambasády západních zemí, které mají v Kosovu rozhodující vliv. Zdaleka nejvíce klášteru pomáhá vlivný norský diplomat a velvyslanec Norska v Prištině, který je zároveň jedním z největších příznivců nezávislého Kosova. V minulosti silně loboval za uznání nezávislosti Kosova. Současnou rekonstrukci kláštera financuje EU spolu s norskou vládou, srbská vláda se na jejím financování podílí spíše formálně.

Někomu by se takováto situace mohla zdát nelogická. Ve skutečnosti je však tato politika Západu logická. Západ totiž nechce etnicky čisté albánské Kosovo. Západ chce, aby se Kosovo stalo moderní evropskou multikulturní zemí. Západní mocnosti podpořily vyhnání většiny Srbů z Kosova, ale nepočetná srbská menšina, která na Kosovu zůstala, už západu nijak nevadí. Jedná se totiž již jen o malou menšinu, která nijak nemůže ohrozit projekt nezávislého Kosova. Cílem západu je zbylé Srby integrovat do Kosovského státu a učinit z nich „loajální občany“ Kosova. Tím chtějí přispět k přeměně Kosova na moderní multikulturní stát.

Vchod do hlavní části kostela.
Vchod do hlavní části kostela.
 

I přes výše uvedená fakta je situace přímo v okolí kláštera mnohem složitější. Kosovo totiž není fungujícím státem a reálnou moc zde nemají státní úřady. Skutečnou moc mají v jednotlivých regionech Kosova tamní kmeny. Klanová sounáležitost je pro Albánce důležitější, než státní orgány a zákony. Albánci jsou asi posledním evropským národem, který si do značné míry zachoval kmenové uspořádání. A právě místní klany, které žijí v okolí kláštera Visoki Dečani, se vůči němu chovají nepřátelsky a to bez ohledu na příkazy kosovských úřadů z Prištiny, které se snaží klášteru pomoci. Lokální klanoví předáci jednoduše ignorují dané příkazy i zákony. Mnich Petr nám řekl, že to velmi připomíná situaci z doby osmanské nadvlády. I tehdy se velmi často stávalo, že sultán a osmanské úřady v Istanbulu vydávaly nařízení, jež měla chránit klášter i tamní Srby, avšak lokální turečtí hodnostáři nerespektovali sultánovy příkazy a dopouštěli se na klášteru bezpráví.

V současnosti jsou pro klášter ohromným problémem lokální média. Ta neustále šíří mezi místním albánským obyvatelstvem nenávistnou propagandu vůči klášteru. Zcela iracionálně obviňují klášter ze všeho špatného, co se v jejich kraji děje. V celém Kosovu panuje velká nezaměstnanost a ekonomická i sociální situace je velmi špatná. Aby místní kosovsko-albánští politici odvedli pozornost obyvatelstva od těchto skutečných problémů propagují raději skrze media nenávist vůči klášteru a jeho mnichům. Místní Albánci se tak často soustředí na nenávist vůči klášteru a Srbům, namísto aby se raději obrátili proti vlastním politickým elitám, které jsou spoluodpovědné za špatnou ekonomickou situaci. Mnich Petr nám říkal, že se klášter snaží navázat s místními Albánci přátelské vztahy, což je vzhledem k nenávistné propagandě velký problém. Opakovaně se ale stalo, že někteří mladí Albánci, vychovaní nenávistnou propagandou navštívili klášter a na vlastní oči se přesvědčili o tom, že mniši k nim mají přátelský vztah. Zcela po té změnili názor a jejich postoj ke klášteru je od té doby pozitivní. Bohužel má ale i přesto nenávistná propaganda nadále velký vliv na většinu místních Albánců. Mnich Petr si posteskl, že by všichni mniši z kláštera nejraději žili s Albánci v přátelství a svornosti. Rádi by pomohli lokálním albánským úřadům v rozvoji kraje. Klášter by šlo využít jakožto významnou památku i náboženské poutní místo k rozvoji turismu, což by pomohlo místní ekonomice a jednalo by se o velmi pozitivní věc jak pro tamní Albánce, tak i pro klášter. Bohužel lokální albánští klanoví předáci takovou spolupráci odmítají.

Mniši pevně doufají, že italské jednotky KFOR budou nadále chránit jejich klášter. Kosovská vláda totiž chce, aby ochranu kláštera převzala kosovské policie, tak jako se to již stalo u ostatních srbských svatostánků. Mniši ale nemají v místní kosovskou policii velkou důvěru. Ta je totiž primárně pod vlivem místních klanů. Mnich Petr nám vyprávěl, že jeden z velitelů místní policie má ke klášteru velmi pozitivní vztah i přesto, že je Albánec. Rád by mnichům nějak pomohl, ale nemůže dělat nic proti vůli místních klanů a to i přesto, že je vysokým policejním důstojníkem a navíc je na jeho straně zákon.

Společně s mnichem Petrem.
Společně s mnichem Petrem.
 

Islám a katolicismus na Kosovu a Metohiji

Pro tzv. „nezávislé Kosovo“ je zcela příznačný je fakt, že kosovská ústava i řada zákonů byla vypracována na západě v angličtině a teprve pak byly přeloženy do albánštiny. Jak je všeobecně známo, kosovskou politickou elitu tvoří mafiánské struktury z řad někdejších velitelů UČK, které se od začátku okupace Kosova nesmírně obohatily. Ve skutečnosti je však Kosovo pouhým protektorátem Washingtonu a amerického ambasadora tamní politici na slovo poslouchají. Kvůli velmi špatné ekonomické situaci nevidí mnozí Albánci na Kosovu žádnou perspektivu, mladí proto často odcházejí za prací do zahraničí, a nebo se v horším případě zapojují do mafiánských struktur. V souvislosti s válkami v Libyi a Sýrii se začal s podporou západních tajných služeb propagovat mezi albánskými radikály islamismus. Cílem bylo získat dobrovolníky a žoldáky pro dané války. Na Kosovu se tak objevil islamistický extremismus, který ovšem nemá s opravdovým islámem nic společného. Díky velké bídě se podařilo západním tajným službám naverbovat jistý počet žoldáků pro dané konflikty.

Když byl ovšem Washington na podzim loňského roku nucen upustit od plánovaného útoku na Sýrii, přestal podporovat islamismus na Kosovu a nařídil kosovským úřadům, aby začaly tamní islamisty pronásledovat. Kosovská vláda i policie se v současnosti snaží islamistické radikály co nejvíce potlačit. Jen pár dní před naším příjezdem tak např. došlo k velké policejní akci, během níž bylo zatčeno několik desítek příznivců islamistického extrémismu. Pro lepší pochopení dodejme, že se nejedná o teroristy. Na Kosovu má islamistický extremismus podobu myšlenkového proudu a nikoliv terorismu. Naštěstí je však islamistický extremismus jen marginálním jevem, proti kterému kosovsko-albánský režim bojuje. Zajímavostí je, že příznivci islamismu jsou dokonce placeni za to, aby se oblékali v duchu dané ideologie (tj. aby muži měli plnovous a ženy se zahalovaly), na taková individua jsme ovšem prakticky nikde nenarazili. Albánské ženy a dívky se oblékají moderním západním způsobem a zahalených žen jsme viděli jen naprosté minimum. Velmi často, zde narazíte na Albánku v minisukni, ale na Albánku s šátkem na hlavě zde narazíte jen zcela výjimečně. Mezi mladými Albánci se ve městech šíří moderní západní styl života, tudíž dnes již Albáncům značně klesá porodnost a šíří se i negativní stránky západního životního stylu, jako např. konzumace drog.

Jak jsme se později dozvěděli, snaží se kosovsko-albánský režim co nejvíce zdůrazňovat sounáležitost Kosova s Evropou. Proto se snaží zdůrazňovat katolickou stránku albánské identity a naopak upozaďují islám. To vše bez ohledu na to, že na Kosovu tvoří mezi Albánci katolíci jen několik málo procent populace, ostatní kosovští Albánci jsou muslimové. Pro úplnost dodejme, že jinak je tomu v samotné Albánii. Zde je mezi Albánci podstatně větší počet křesťanů (ať už katolíků či pravoslavných) než mezi kosovskými Albánci. Zdůrazňování katolické identity se projevuje např. tak, že v celém Kosovu se velká úcta vzdává matce Tereze, která byla původem Albánka, staví se jí sochy a pojmenovávají se dle ní ulice. Stejně tak se ohromná úcta vzdává albánskému národnímu hrdinovi Skanderbegovi, jenž byl křesťan, který stál v 15. století v čele albánského boje proti tureckým uchvatitelům. I jemu se staví sochy a ulice nosí jeho jméno. V samotné Prištině se buduje velká katolická katedrála, obdobně velká mešita se postavit nesmí. Když se albánsko-kosovští politici účastní katolických bohoslužeb při oslavách křesťanských svátků, informují o tom kosovská média, avšak když se účastní oslav muslimských svátků, media mlčí. Samotná kosovská prezidentka Atifete Jahjaga pak prohlásila, že Albánci během dějin bránili křesťanskou Evropu před osmanskými Turky. Tyto informace dobře charakterizují kosovský „stát“.

Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
 

Další problémy západního Kosova a Metohije a vztahy s Albánci

Dozvěděli jsme se také další zajímavosti o Kosovu i samotném klášteru. Možná úplně nejhorším obdobím v dějinách kláštera byla vláda Titova komunistického režimu. Komunisté totiž klášteru znárodnili jeho velký majetek, který představoval několik stovek hektarů půdy, lesů a polí. Navíc komunisté klášter odebrali mnichům a svěřili jej světským správcům, historikům, takže z něj prakticky udělali muzeum, respektive jen historickou památku, která již nesloužila duchovnímu a církevnímu účelu. Klášter byl vrácen zpět mnichům a pravoslavné církvi po pádu komunistického režimu. Ovšem majetek klášteru vrácen nebyl. V současnosti klášter vlastní jen 30 hektarů půdy, kterou obdělávají mniši spolu se svými pomocníky. I o tuto půdu se je však místní Albánci snaží připravit a tak o ni musí vést klášter soudní spor. Mniši by byli rádi, kdyby jim byl vrácen veškerý majetek, zabavený komunisty, avšak šance, že k tomu dojde je minimální.

Vzhledem k tomu, že mniši žijí v kraji, v němž je pro Srby nadále špatná bezpečnostní situace, ptali jsme se, zdali nemají strach žít v takových podmínkách. Mnich Petr nám vysvětlil, že strach mají jedině ze hříchu, nikoliv však ze smrti. Z jeho slov byla cítit nesmírná zbožnost a hluboká oddanost k Bohu. Řekl nám, že smrt pro ně nepředstavuje konec, nýbrž naopak začátek nového života na onom světě. Mniši sice žijí v podmínkách na Kosovu těžkým a nejistým životem, avšak jejich neochvějná láska k Bohu je naplňuje štěstím a spokojeností. Jsou smířeni s těžkými životními podmínkami, neboť si uvědomují, že situace na Kosovu byla pro Srby těžká téměř po celou historii. Srbové zde byli utlačování či diskriminováni jak během osmanské nadvlády, tak i během obou světových válek, komunistického režimu a tento útlak pokračuje i dnes, kdy je Kosovo prakticky protektorátem USA. Proto jsou mniši připraveni na těžký život v podmínkách okupace. Vedle péče o svatyni se snaží také pomáhat srbským enklávám a pečovat o to, aby měli Srbové i srbské svatyně na Kosovu co nejlepší podmínky pro existenci.

Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
 

K srbsko-albánským vztahům nám mnich Petr mimo jiné také řekl, že v mnoha částech Kosova byly tyto vztahy před válkou dobré. Výrazně se však zhoršily po válce. Vůči Srbům se nejhůře chovají Albánci, kteří se teprve po válce přistěhovali do Kosova z Albánie. Naopak řada starousedlých Albánců, kteří na Kosovu žijí již po staletí, měla se Srby před válkou korektní a často bezproblémové vztahy. Mnich Petr nám říkal, že např. v jednom z nejvýznamnějších měst na Kosovu – Prizren panovaly před válkou relativně dobré vztahy mezi Albánci a Srby. Když pak během protisrbských pogromů z roku 2004 útočili tamní albánští extrémisté na srbské památky, byli pachateli těchto útoku nejčastěji Albánci, kteří se přistěhovali z Albánie a nikoliv starousedlí Albánci.

Naše návštěva kláštera včetně přátelského posezení u vynikající kávy a snad ještě lepší rakije trvalo celé dopoledne. Srdečný rozhovor s mnichem Petrem byl nesmírně zajímavý, dozvěděli jsme se tak bezpočet důležitých a nových informací. Z tak přátelského a příjemného prostředí se nám vůbec nechtělo pryč. Už byl ale nejvyšší čas vyrazit na cestu, dle domluvy jsme měli jet do základní školy ve městě Orahovac, kde jsme předali humanitární pomoc dětem i škole. Podrobnosti o tom i o situaci v tamní srbské enklávě se dozvíte v dalším díle naší reportáže. O tom, že situace v okolí kláštera Visoki Dečani je nadále problematická, svědčí také událost, k níž došlo jen pár dní po našem odjezdu. Skupina albánských extrémistů totiž pomalovala zdi v okolí kláštera protisrbskými šovinistickými nápisy.

Máme jasno!
Máme jasno!

Humanitární mise Kosovo a Metochije 2013 – 4. díl: návštěva srbských svatostánků a pomoc pro veterána

V předchozích dílech naší reportáže, jsme popsali humanitární pomoc, kterou jsme poskytli základní škole a chudým rodinám s množstvím dětí. V tomto závěrečném díle se dozvíte jak o humanitární pomoci, kterou jsme poskytli válečnému invalidovi Duško Pejakovi, tak o tom kolik finančních i materiálních prostředků jsme v rámci sbírky shromáždili. Rovněž shrneme celou naší misi.

 

Návštěva srbských svatostánků

Po rozloučení s rodinou Kocinců se celá naše výprava odebírá do místa našeho nocování, kde je pro nás připraven jako poděkování pozdní oběd od našich báječných hostitelů. Není ale mnoho času a tak všichni nasedáme do našich vyprázdněných automobilů a vydáváme se do dalšího srbského kláštera nedaleko Prištiny – do Gračanice. Bohužel opět dorážíme již za šera a tak stíháme jen rychlou prohlídku a prohození pár slov s místními řádovými sestrami. Gračanica patří k nejvýznamnějším srbským památkám, je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V době naší návštěvy se zde konala večerní mše. Na zdi kolem kláštera se nachází ostnatý drát jako ochrana před případnými útoky albánských extrémistů. Protože se však klášter nachází uprostřed srbské enklávy, není důvod, aby jej chránili vojáci či policisté, tak jako jiné srbské památky. Čas nám je však v patách a my ještě dnes chceme navštívit památník Gazimestan.

Jedná se o památník slavné kosovské bitvy z roku 1389, nejvýznamnější bitvy srbské historie. I tento monument je chráněn ostnatými dráty a hlídkou kosovské policie. Protože už byla tma, byl památník uzavřen. Policisté, kteří jej hlídali, byli Srbové. Když jsme jim vyprávěli, že jsme na Kosovu věnovali humanitární pomoc tamním Srbům, rozhodli se, že nás mimořádně pustí k památníku. S jedním z policistů jsme vedli zajímavý rozhovor o tom, jak se žije Srbům na Kosovu. Ačkoliv diskriminace Srbů pokračuje, nedochází dnes již naštěstí v jeho kraji k vraždám. Ovšem ještě před několika lety páchali Albánci běžně teror proti tamním Srbům. Policistův bratr byl Albánci zavražděn při práci na poli na počátku okupace. Byl veteránem, jako dobrovolník bojoval ve válce proti Chorvatsku. V době, kdy jej teroristé z UČK zavraždili, byl ovšem civilistou. Policista přitom přesně ví, kteří Albánci jeho bratra zavraždili, žijí jen nedaleko místa, kde pracuje a on je běžně potkává. V Kosovu se ovšem žádné spravedlnosti bohužel nedočká a vrazi jeho bratra zůstanou patrně nepotrestáni. Všechny zločiny páchané na Srbech jsou totiž v Kosovu beztrestné.


Klášter Gračanica.
Klášter Gračanica.
 

Rozloučení se srbskými přáteli na Kosovu

Večer se všichni scházíme v jednom malém hotelu v městečku Zvečane nedaleko Kosovské Mitrovice, kde nás čeká závěrečná noc na naší pouti v této úžasné části Srbska. Během večera se většina z nás ještě více seznamuje s našimi zahraničními kolegy. Někteří z nás si i vyměňují kontakty a pomalu plánují další akci tohoto typu. Navíc měl jeden z italských členů naší výpravy narozeniny, ty jsme společně vesele oslavili.

Druhý den ráno jsme se loučili s Dobroslavem Dobrićem, naším zdejším hostitelem a jedním z předních předáků kosovských Srbů. Ten nám na památku i jako poděkování věnoval řadu darů. Předákům a hlavním organizátorům naší mise věnoval několik knih, alba se srbskými vlasteneckými lidovými písněmi a tradičními epickými písněmi o srbských hrdinech (tzv. guslarske pesme), dále nám daroval vlajku Srbské radikální strany a prvotřídní místní víno. Všem členům naší výpravy věnoval propisky a několik malých ikon s pravoslavnými světci. My jsme Dobroslavu Dobrićovi darovali na oplátku několik českých piv.

Ráno opět vstáváme brzy a překvapením na závěr pak byla kapela, kterou pozval náš hostitel Dobroslav Dobrić, aby nám ráno po snídani hrála na rozloučenou. Jednalo se o lidovou dechovou kapelu, která nám hrála srbské vlastenecké a lidové písně. Když jsme odjížděli, hráli nám Marš na Drinu, nejslavnější srbský vojenský pochod. Jednalo se o krásný zážitek, při němž jsme mohli poznat tamní kulturu. Navíc se pro nás jednalo o ohromnou poctu, neboť v srbské kultuře je pozvání muziky, aby hrála pro hosty, považováno za neobyčejnou čest. Poté již vyrážíme do Kraljeva, kde už na nás čeká válečný veterán Duško. Menší část českých účastníků naší mise navštěvuje pravoslavnou mši a po té pokračuje do Bělehradu, kde se setkává se srbskými vlastenci.



Nejslavnější srbský válečný pochod z 1. světové války „Marš na Drinu“, který nám při odjezdu hrála na rozloučenou lidová kapela srbské dechovky. Jedná se pro nás o velikou poctu a čest.

Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
Společné foto aktivistů EFSK před klášterem Gračanica.
 

Pomoc pro válečného invalidu Duško Pejaka

Hranici mezi Kosovem a centrálním Srbskem přejíždíme bez problému. Poté přijíždíme do města Kraljevo, které leží ve středním Srbsku. Zde navštěvujeme Duško Pejaka a jeho maminku. Duško Pejak je válečným invalidou. Jako dobrovolník bojoval v letech 1992-1995 ve válce v Bosně. Byl těžce zraněn a již 18 let je na vozíku, navíc neustále trpí bolestmi a dvakrát denně jej navštěvují zdravotní sestřičky, aby mu daly injekci proti bolestem. Pečuje o něj pouze jeho nemocná maminka, která má 75 let. Duško Pejak je nejen válečným hrdinou, ale udělal na nás velký dojem také svojí lidskostí a dobrotou. Podrobnosti o něm i jeho životním příběhu se můžete dočíst v tomto článku:

Duškovi jsme věnovali jednak dárkový balíček, ke kterému jsme připojili i dvě česká piva a pak 220 euro jako finanční pomoc. Ty jsou pro něj velmi potřebné, neboť z těchto peněz bude moci zaplatit drahé léky, které nutně potřebuje. Duško i jeho maminka měli z naší návštěvy ohromnou radost, šťastní byli už jen díky tomu, že jsme si na ně vzpomněli a navštívili je. I přesto, že žijí velmi skromně, připravili pro nás nejlepší pohoštění, jaké si mohli dovolit a věnovali nám jako pozornost rakiji, med a chléb, vše domácí a velmi dobré. Duškovi a jeho mamince jsme vyřídili pozdravy od čtenářů našeho webu a i oni všechny vřele pozdravují a velmi děkují za pomoc. Neměli jsme ale mnoho času a tak jsme brzy museli pokračovat dál.


Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak - předávání pomoci.
Aktivisté EFSK a válečný invalida Duško Pejak – předávání pomoci.
 


Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
Duško Pejak nám ukazuje fotografii na níž je on za války spolu s frontovými kamarády, Duško je zcela vlevo.
 

Naší další zastávkou byl Bělehrad, zde jsme ještě jednou na chvíli navštívili naše kamarády ze Srbské radikální strany v jejich sídle. Rozloučili jsme se ještě se zahraničními členy naší mise a pak jsme pokračovali v cestě domů. Do České republiky jsme dorazili v brzkých ranních hodinách.

V následujícím závěrečném díle naší reportáže se můžete těšit na shrnutí našich dojmů z Kosova a aktuální zprávy o tamní situaci. Samozřejmě zde uvedeme také informace o tom kolik finanční a materiální pomoci jsme přesně vybrali a kolik humanitární pomoci shromáždili také zahraniční účastníci mise včetně informací o tom, jak byla veškerá pomoc rozdělena mezi příjemce. Tento závěčný díl vyjde již brzy v následujících dnech.


DČeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
Čeští aktivisté EFSK před památníkem kosovské bitvy na Gazimestánu.
 

Čtěte také:

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

 

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 3. díl 

 

Srbové i přes brutální nátlak bojkotovali opakované kosovské volby

Před nedávnem jsme Vás informovali o komunálních volbách na Kosovu, jež představují aktuálně největší problém v tomto jihosrbském regionu. Jejich cílem je zlikvidovat srbskou samosprávu, kterou až doposud Srbové měli v enklávách, které nadále na Kosovu obývají. Nejnapjatější je přitom situace na severu Kosova. Zde leží čtyři okresy, jež jsou obývané kompaktně Srby a nejsou pod kontrolou kosovské narko-vlády. Právě komunální volby, jež se zde konaly 3. listopadu, to měly změnit. Organizovala je kosovská vláda a tak zastupitelstvo i starostové, zvolení v těchto volbách, budou podřízení kosovské vládě a budou fungovat v rámci institucí tzv. „nezávislého Kosova“. Srbové by svou účastí na těchto volbách v podstatě legalizovali „nezávislost“ Kosova.

Proto Srbové na severu Kosova tyto volby masově bojkotovali a to i přes zdrcující propagandu a tlak. Ten na ně vyvíjely nejen západní okupační síly a kosovská vláda, ale také samotná srbská vláda, která je prozápadní a na nátlak EU a USA v podstatě zrazuje své občany na Kosovu. Informace o těchto událostech jsme vám přinesli v těchto článcích: Odpor Srbů proti kosovským volbám a Srbské vítězství v boji o Kosovo: Úspěšný bojkot kosovských voleb.

Plány západu tak byly překaženy, neboť v Kosovské Mitrovici, jež je centrem srbských okresů na severu Kosova, dosáhla volební účast pouhých 2 %. Proto prozápadní bělehradská vláda vyslala své policisty v civilu a kuklách, aby zaútočili na volební místnosti v Kosovské Mitrovici. Z útoku následně obvinila srbské vlastence, kteří propagovali bojkot voleb. Zároveň se stal tento útok záminkou pro opakování voleb v Kosovské Mitrovici.

Tentokrát vyvinula prozápadní srbská vláda na své občany na severu Kosova ještě mnohem brutálnější tlak, ve snaze přinutit je, aby se zúčastnili voleb. Vrcholem bylo prohlášení předsedy srbské vlády Ivice Dačiće. Ten řekl, že pokud se Srbové v Kosovské Mitrovici nebudou účastnit opakovaných kosovských voleb, pak od nich dá bělehradská vláda ruce pryč, přestane je jakkoliv podporovat a vydá je na milost a nemilost kosovským Albáncům. Většina Srbů na severu Kosova je přitom existenčně závislá na srbské vládě. Ta totiž vytváří velkou část tamních pracovních míst. I přesto je ale v oblasti ohromná nezaměstnanost a tak je ohromné množství tamních Srbů závislé na sociální pomoci, kterou dostává od bělehradské vlády.

Prozápadní premiér Dačić rovněž prohlásil, že Srbsko neobětuje svou budoucnost kvůli 10 000 Srbů, kteří žijí v Kosovské Mitrovici. Tou budoucností měl na mysli vstup Srbska do EU. Jinými slovy tak řekl, že prozápadní srbská vláda raději zradí 10 000 svých občanů a vzdá se jich, jen proto, aby Srbsko vstoupilo do EU. Dokonce bylo Srbům vyhrožováno novými etnickými čistkami. Bylo oznámeno, že pokud Srbové nepůjdou k volbám, pak možná Albánci spáchají rozsáhlou etnickou čistku, vyženou Srby ze severu Kosova a mnohé z nich dokonce povraždí. Ani tyto hrůzné výhrůžky ovšem Srby nepřinutili k účasti na volbách.

volby
Kosovská Mitrovice obsazená po zuby ozbrojenýmí vojáky a policisty v době opakovaných voleb 17. listopadu

Velká část Srbů na severu Kosova je zaměstnána v tamních srbských úřadech, školách či nemocnicích i ve státních podnicích. Navíc jak již bylo řečeno, nezaměstnanost je zde ohromná a tak je řada lidí závislá na podpoře, kterou dostává od bělehradské vlády. Toho prozápadní vláda zneužila. Zaměstnancům všech těchto státních institucí a podniků, bylo nařízeno, že musejí jít kolektivně i s rodinami pod dohledem svých nadřízených k volbám, pokud by odmítli, přijdou o práci.

Stejně tak bylo vyhrožováno i řadě lidí závislých na sociálních dávkách, že o ně přijdou, pokud nepůjdou k volbám. Dokonce bylo některým lidem přímo nařizováno, koho mají volit. Vyhrožováno bylo dokonce i jedné těhotné ženě, že přijde o mateřskou, pokud nepůjde k volbám. Přitom jí bylo rovnou přikázáno, koho musí volit. Tlak byl vyvíjen i na studenty univerzity v Kosovské Mitrovici. Těm z nich, kteří bydlí na kolejích, bylo oznámeno, že se budou muset z kolejí vystěhovat, pokud nepůjdou volit. V Kosovské Mitrovici také došlo k zatčení srbského novináře Ivana Maksimoviće a jeho manželky Sanji a to jen proto, že nesouhlasili s kosovskými volbami a nebáli se propagovat jejich bojkot.

Tento brutální tlak, však někdy nabyl přímo i násilnou podobu. Dvěma Srbům, kteří odmítali jít k volbám, byla neznámými útočníky zapálena auta. Dále byli dva zaměstnanci jednoho státního podniku, kteří odmítli příkaz jít volit, brutálně zbyti ochrankou jednoho z tamních kolaborantských politiků a museli být s těžkým ublížením na zdraví převezeni do nemocnice.


Takto vypadaly opakované volby v Kosovské Mitrovici 17. listopadu

Volby se konaly v neděli 17. listopadu. Celá Kosovská Mitrovice byla obsazena ohromným množstvím po zuby ozbrojených příslušníků západních okupačních sil i kosovské policie. Dále zde bylo také množství policistů a agentů srbské prozápadní vlády v civilu, kteří měli na tamní Srby rovněž vyvíjet tlak. Jakákoliv propagace bojkotu voleb byla zcela znemožněna.

I přes veškerý brutální tlak i výhružky ovšem Srbové na sevru Kosova prokázali svou nezdolnost a opět volby bojkotovaly. Pravda, volební účast byla sice díky brutálnímu nátlaku a výhružkám mnohem vyšší než 3. listopadu a dosáhla 20%. I přesto ale jasná většina Srbů volby bojkotovala. Tato žalostná volební účast však západu, Bělehradu i kosovské vládě stačí k tomu, aby byly tyto volby uznány za legitimní. Srbové ze severu Kosova však na sebe můžou být hrdí, že odolali masivnímu tlaku a bojkotem voleb jasně dokázali, že za každou cenu chtějí zůstat součástí Srbska.

Na závěr ještě dodejme, že v době konání voleb došlo v Kosovské Mitrovici ke dvěma menším zemětřesením. Jednalo se však naštěstí o velmi drobná zemětřesení a tak naštěstí nenapáchala žádné škody. Srbové, si tato zemětřesení vykládají jako projev Božího hněvu na zrádce, kteří spolupracují s USA, EU a kosovsko-albánskou vládou. Dle nich Bůh tímto způsobem upozornil Srby, aby bojkotovali kosovské volby.

 

Čtěte také:

Odpor Srbů proti kosovským volbám

Srbské vítězství v boji o Kosovo: Úspěšný bojkot kosovských voleb.

 

Zdroje:

http://facebookreporter.org/%D0%BE%D1%82%D0%B5%D1%82%D0%BE-%D0%BA%D0%BE%D1%81%D0%BE%D0%B2%D0%BE-%D1%88%D0%B8%D0%BF%D1%82%D0%B0%D1%80%D1%81%D0%BA%D0%B8-%D0%B8%D0%B7%D0%B1%D0%BE%D1%80%D0%B8-%D0%BF%D0%BE-%D1%88%D0%B8%D0%BF%D1%82-2/

http://zavetnici.rs/index.php/saopstenja/220-2013-11-17-21-54-46

http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/360624/Dva-zemljotresa-u-Kosovskoj-Mitrovici

http://www.obraz.rs/nevidjeni-pritisci-u-kosovskoj-mitrovici/

http://www.vozd.in.rs/351_politika.html
http://srbinaokup.info/?p=20479