Archiv pro štítek: klášter Zočište

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 2. díl

Pomoc základní škole ve vesnici Jasenovnik

V tomto dalším dílu naší reportáže Vám popíšeme letošní humanitární pomoc Srbům na Kosovu, jež se uskutečnila na konci září. V předchozím díle jsme popsali naši pomoc základní škole ve vesnici Paralovo. Z Paralova jsme pokračovali do vsi Jasenovnik, v níž se nachází škola, které poslední dva roky každoročně pomáháme. Tentokrát jsme ji navštívili již potřetí. Škole jsme darovali projekční obrazovku, notebook a další potřeby, především hygienické potřeby. Žákům, kterých je zde celkem 35, jsme rozdali balíčky se školními pomůckami a také nějakou tu sladkost a hračky. Právě plyšáci udělali dětem asi největší radost. O této škole i situaci v tamní vesnici jsme podrobně informovali v reportážích z předchozích let, více se toho můžete dočíst např. ZDE. Letos jsme pro školu nakoupili pomoc v celké výši 850,- €.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

...

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Stejně jako každý rok, i letos nás zde čekalo bohaté pohoštění. S místním učitelským sborem jsme zde vedli do večera přátelský rozhovor a přitom jsme hodovali a popíjeli místní vynikající rakiji. Zarazilo nás, že narozdíl od předchozí vesnice Paralovo, mají v této vesnici nadále problémy z místními albánskými kriminálníky a extrémisty. Důvod je ten, že ve vsi Paralovo jsou Albánci dominantní a Srbové jsou zde již jen menšinou a tak tamní extrémisté nemají důvod Srby utlačovat. Ve vsi Jasenovnik ovšem tvoří Srbové nadále relativní většinu a tak jsou pro albánské extrémisty stále trnem v oku a to vede k tomu, že dodnes pociťují diskriminaci. Místní albánská mafie donedávna pravidelně okrádala tamní Srby, ale také Albánce. Kradli jim hlavně dobytek a právě Srbové byli pro tyto kriminálníky snadnější kořistí. Nedávno byl ovšem šéf místní mafie, který byl zároveň velitelem lokální policie, zatčen. Tamní Srbové tak doufají, že se situace uklidní a dojde ke snížení kriminality.

Část školy je již mimo provoz.

Část školy je již mimo provoz.

Nástěnka na albánské části školy...

Nástěnka na albánské části školy…

...a kousek od ní i srbské obrázky - Sv. Sáva.

…a kousek od ní i srbské obrázky – Sv. Sáva.

Část srbského pohoštění.

Část srbského pohoštění.

Křest člena naší organizace

Jeden ze členů naší humanitární organizace se rozhodl, že přijme pravoslavnou víru a nechá se pokřtít právě na Kosovu. Ke křtu došlo v sobotu dopoledne ve středověkém klášteře Zočište, který je významnou srbskou svatyní. Více jsme o něm informovali ZDE. Zajímavé je, že součástí rituálu křtu je (zjednodušeně řečeno) plivání na západ, kde sídlí satan a naopak klanění se východu, který je sídlem Boha. Náš kamarád bere svou novou víru smrtelně vážně, stal se zbožným křesťanem, ve městě, v němž žije, chodí pravidelně každou neděli na mši, dodržuje půsty i další pravidla pravoslavné víry. Kmotrem při křtu mu byl samotný Zvonko Mihajlović, jeden z hlavních představitelů kosovských Srbů.

Bohužel jsme se této krásné a šťastné události nemohli účastnit všichni. Část naší sestavy musela zajistit pomoc pro rodiny. Časová tíseň tak mnohým z nás neumožnila zúčastnit se křtu. Velmi nás to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Humanitární činnost je hlavním smyslem našich cest na Kosovo a tomu vše podřizujeme.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 7. díl: Pomoc rodině Lukić a uctění památky padlých českých vojáků

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. 🙂

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 6. díl: Návštěva Goranců

Z Prizrenu jsme zamířili do nejjižnějšího cípu Kosova a Metohije, do kraje Gora. Zde žije specifické etnikum Goranců. Jedná se o slovanské muslimské etnikum. Jejich původ je srbský a hovoří starobylým dialektem srbského jazyka. Goranci jsou plně loajální Srbsku a jsou prosrbsky orientovaní, proto jsou od začátku okupace obětí albánského útlaku stejně jako jejich bratři Srbové. My jsme se rozhodli je navštívit s cílem osobně se seznámit s jejich situací, ale také poznat jejich jedinečnou kulturu.

Do Gory nás doprovázel náš přítel Zvonko Mihajlović, o němž jsme se v předchozích dílech opakovaně zmiňovali. Gora leží v pohoří Šar planina. Naše cesta tak vedla po horské silnici překrásnou přírodou. Zvonko Mihajlović nám zajistil kontakt na předáky Goranců. Osobně nás tak přijal a svým krajem provázel představitel okresní samosprávy okresu Gora a předák Goranců Adem Hodža spolu se svými spolupracovníky, funkcionáři okresní samosprávy. Adem Hodža je zároveň předsedou hlavní goranské politické strany a poslancem kosovského parlamentu. Tohoto setkání jsme si nesmírně vážili. Obzvlášť proto, že právě v daný den slavili Goranci jeden z největších islámských svátků Kurban-bajram. Naši hostitelé tak byli natolik laskaví, že opustili své rodiny během svého největšího svátku a věnovali nám celé odpoledne.

Setkání s Goranci.

Setkání s Goranci.

Nejprve jsme se setkali na nejvyšším vrcholu v okrese Gora. Z něj se nám nabízel překrásný pohled na okolní hory. Adem Hodža a jeho spolupracovníci nám vyprávěli o svém kraji a kultuře a tradicích svého lidu. Dozvěděli jsme se např. že Gora je nejbohatším regionem, co se rozmanitosti druhů flory týče. Po té jsme s našimi hostiteli jeli do obce Globočica, kde jsme poseděli v místní příjemné kavárně a poté jsme si prošli malebnou vesnici. Protože byl právě sváteční den, všude byla spousta lidí. Některé místní ženy se při příležitosti svátku Kurban-bajram oblékly do nádherných goranských lidových krojů. Obdivovali jsme rovněž krásu goranských dívek. Naši hostitelé si toho všimli a doporučili nám, abychom si z řad místních děvčat vybrali nevěsty. 🙂

Obecní bulvár.

Obecní bulvár.

Goranci jsou nepříliš početným etnikem, je jich na 60 000. Řada jich žije v užším Srbsku mimo Kosovo a většina odešla za obživou do západní Evropy. V jejich vlastním kraji Gora jich před začátkem okupace žilo na 18 000. Větší část jich ovšem kvůli albánskému útlaku a diskriminaci musela opustit rodný kraj. Dnes tak žije v Goře již jen asi 8 000 Goranců. Krátce po skončení války byli Goranci dokonce i terčem fyzických útoků albánských extrémistů a několik desítek Goranců bylo během těchto útoků zavražděno. Albánští extrémisté rovněž masově kradli Gorancům jejich stáda a znemožnili jim přístup na řadu jejich pastvin. To zásadně poškodilo ekonomiku Goranců, neboť hlavním zdrojem jejich obživy je pastevectví. Dnes už sice k násilným incidentům nedochází, avšak Goranci jsou nadále diskriminování ze strany tzv. „kosovského státu“.

Zábava místních dětí.

Zábava místních dětí.

Hlavní hrozbou, které dnes Goranci čelí, jsou pokusy o asimilaci a tedy o zničení jejich svébytné a jedinečné identity. Gorance si snaží přivlastnit a asimilovat hned několik národů. Vedle Albánců se o to pokouší také Makedonci, Bulhaři a Bosňáci. Naopak Srbsko dlouhodobě podporuje Gorance a jejich snahu o záchranu vlastní identity. V kraji Gora tak dodnes fungují srbské státní instituce, které podporují Gorance. Zásadní význam mají především srbské školy, které navštěvují goranské děti a díky nimž tak mohou absolvovat školní docházku ve své mateřštině – Srbštině. Mladí Goranci pak studují na srbských vysokých školách.

Bylo, jest a bude!

Bylo, jest a bude!

Kosovský stát Gorance diskriminuje a podporuje bosňácké asimilační snahy. Cílem je připravit Gorance o jejich svébytnou identitu a vnutit jim bosňáckou identitu. Bosňácké tlaky na asimilaci Goranců jsou přitom nesmírně silné a Goranci se jim zoufale brání. Jedním z hlavních nástrojů pro realizaci tohoto cíle má být zrušení samosprávného okresu Gora. Goranci by tak byli připraveni o svou samosprávu, jež hájí jejich zájmy a jejich území by bylo rozděleno mezi sousední okresy s albánskou většinou. Něco takového by znamenalo konec Goranců. Pouze jejich samospráva jim totiž zaručuje zachování vlastní identity, především proto, že udržuje srbské školy v okresu Gora. Goranci tradičně cítí sounáležitost se Srbskem a proto v rámci Kosova také požadují, aby byl jejich okres zařazen do sdružení samosprávných srbských okresů na Kosovu. Naši hostitelé nás požádali, abychom upozornili na to, že právě zachování samosprávného okresu Gora je hlavním předpokladem pro přežití Goranců jakožto svébytné etnické skupiny a jejich ubránění se asimilačním tlakům.

Místní chudá stavení.

Místní chudá stavení.

Goranci jsou tradičně velmi mírumilovní a bezkonfliktní. Chtějí žít v míru se všemi svými sousedy a rádi by udržovali přátelské vztahy také s Albánci. Stejně jako velkou část kosovských Srbů i je okolnosti přinutily snažit se navázat co nejlepší vtahy s vládou v Prištině, aby tak mohli na Kosovu v rámci možností normálně žít. I přesto však, jak jsme již uvedli, nadále čelí diskriminaci a silným asimilačním tlakům. Goranci jsou rovněž nesmírně přátelští a pohostinní, což je pro muslimy typické a my jsme se o tom sami přesvědčili. Jedná se o jedny z nejsympatičtějších a nejpohostinnějších lidí, s nimiž jsme se na svých cestách setkali. Velmi nás zaujala také jejich kultura. Goranci jsou muslimové, avšak z doby, kdy jejich předkové byli křesťané, se dodnes zachovaly některé zbytky někdejší víry. Goranci tak dodnes kolektivně slaví svátek sv. Jiří, který vnímají jako svůj lidový svátek. Vedle toho samozřejmě slaví také všechny islámské svátky. Doufejme, že se Gorancům podaří zachovat jejich jedinečnou identitu a kulturu.

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Cestou zpět do Velike Hoče jsme navštívili klášter Zočište, jenž leží nedaleko dané enklávy. Jedná se rovněž o středověkou památku, klášter byl totiž postaven ve 14. století a je zasvěcen svatým léčitelů… Dorazili jsme právě v okamžiku, kdy se konala večerní bohoslužba, kterou sloužil jeden z mnichů. Někteří z nás se zúčastnili mše svaté. Po jejím skončení nás mnich provedl klášterem a vyprávěl nám o jeho minulosti i o aktuálních problémech místní srbské komunity. V klášteře jsou uloženy ostatky svatých léčitelů, u nichž se věřící modlí, věří v jejich léčivou sílu a řadě věřících dané ostatky pomohly. Vedle křesťanů navštěvují klášter také muslimové. I oni se zde modlí a také věří v léčivou sílu svatých ostatků. Tyto příklady tolerance a souznění mezi různými náboženstvími jsou velmi krásné a obdivuhodné.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Mnich nám dále povídal o tom, jak albánští extrémisté v minulosti zničili klášter. Poprvé tak učinili za druhé světové války. Tehdy nejprve z kláštera ukradli všechny cennosti a poté jej vyhodili do vzduchu. Jak nám mnich řekl, stihla všechny pachatele daného činu kletba za zničení kláštera a krátce po činu všichni zemřeli. Po roce 1945 byl klášter opět obnoven. Albánští extrémisté se po začátku okupace v roce 1999 rozhodli klášter znovu zničit. Tentokrát si však netroufli ukrást tamní cennosti, neboť se báli kletby, jež stihla jejich předchůdce za druhé světové války. Proto klášter „jen“ vyhodili do povětří a cennosti zůstaly pod sutinami. I tentokrát však kletba stihla pachatele zločinu. Iniciátor a hlavní pachatel brzy po té zemřel spolu s manželkou a všemi svými dětmi. Zůstal na živu jen jeden jeho syn, který má však chromou nohu. Mnich nám řekl, že jediná naděje pro něj je, aby navštívil klášter a poprosil v něm o odpuštění za činy svého otce. Noha se mu prý po té uzdraví. Mnich věří, že se tak dříve či později stane. Klášter byl v předchozích letech opět obnoven a my jsme jej tak mohli vidět v jeho plné kráse.

I kočky znají růženec.

I kočky znají růženec.