Archiv pro štítek: klášter

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 2. díl

Pomoc základní škole ve vesnici Jasenovnik

V tomto dalším dílu naší reportáže Vám popíšeme letošní humanitární pomoc Srbům na Kosovu, jež se uskutečnila na konci září. V předchozím díle jsme popsali naši pomoc základní škole ve vesnici Paralovo. Z Paralova jsme pokračovali do vsi Jasenovnik, v níž se nachází škola, které poslední dva roky každoročně pomáháme. Tentokrát jsme ji navštívili již potřetí. Škole jsme darovali projekční obrazovku, notebook a další potřeby, především hygienické potřeby. Žákům, kterých je zde celkem 35, jsme rozdali balíčky se školními pomůckami a také nějakou tu sladkost a hračky. Právě plyšáci udělali dětem asi největší radost. O této škole i situaci v tamní vesnici jsme podrobně informovali v reportážích z předchozích let, více se toho můžete dočíst např. ZDE. Letos jsme pro školu nakoupili pomoc v celké výši 850,- €.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

...

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Stejně jako každý rok, i letos nás zde čekalo bohaté pohoštění. S místním učitelským sborem jsme zde vedli do večera přátelský rozhovor a přitom jsme hodovali a popíjeli místní vynikající rakiji. Zarazilo nás, že narozdíl od předchozí vesnice Paralovo, mají v této vesnici nadále problémy z místními albánskými kriminálníky a extrémisty. Důvod je ten, že ve vsi Paralovo jsou Albánci dominantní a Srbové jsou zde již jen menšinou a tak tamní extrémisté nemají důvod Srby utlačovat. Ve vsi Jasenovnik ovšem tvoří Srbové nadále relativní většinu a tak jsou pro albánské extrémisty stále trnem v oku a to vede k tomu, že dodnes pociťují diskriminaci. Místní albánská mafie donedávna pravidelně okrádala tamní Srby, ale také Albánce. Kradli jim hlavně dobytek a právě Srbové byli pro tyto kriminálníky snadnější kořistí. Nedávno byl ovšem šéf místní mafie, který byl zároveň velitelem lokální policie, zatčen. Tamní Srbové tak doufají, že se situace uklidní a dojde ke snížení kriminality.

Část školy je již mimo provoz.

Část školy je již mimo provoz.

Nástěnka na albánské části školy...

Nástěnka na albánské části školy…

...a kousek od ní i srbské obrázky - Sv. Sáva.

…a kousek od ní i srbské obrázky – Sv. Sáva.

Část srbského pohoštění.

Část srbského pohoštění.

Křest člena naší organizace

Jeden ze členů naší humanitární organizace se rozhodl, že přijme pravoslavnou víru a nechá se pokřtít právě na Kosovu. Ke křtu došlo v sobotu dopoledne ve středověkém klášteře Zočište, který je významnou srbskou svatyní. Více jsme o něm informovali ZDE. Zajímavé je, že součástí rituálu křtu je (zjednodušeně řečeno) plivání na západ, kde sídlí satan a naopak klanění se východu, který je sídlem Boha. Náš kamarád bere svou novou víru smrtelně vážně, stal se zbožným křesťanem, ve městě, v němž žije, chodí pravidelně každou neděli na mši, dodržuje půsty i další pravidla pravoslavné víry. Kmotrem při křtu mu byl samotný Zvonko Mihajlović, jeden z hlavních představitelů kosovských Srbů.

Bohužel jsme se této krásné a šťastné události nemohli účastnit všichni. Část naší sestavy musela zajistit pomoc pro rodiny. Časová tíseň tak mnohým z nás neumožnila zúčastnit se křtu. Velmi nás to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Humanitární činnost je hlavním smyslem našich cest na Kosovo a tomu vše podřizujeme.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 1. díl

Stejně jako každý rok, i letos jsme se opět vydali pomáhat lidem na Kosovu a Metohiji. Jedná se již o naši celkem sedmou humanitární misi na Kosovu, z toho šestou pod hlavičkou naší humanitární organizace Evropské fronty solidarity pro Kosovo (EFSK). I tentokrát byla naše akce mezinárodní. Společně s naší českou sekcí pořádali sbírku také naši slovenští a polští kamarádi. Na Kosovo pak jelo celkem 6 Čechů a jeden kamarád z Polska, naši slovenští bratři se k nám bohužel přidat nemohli. Jen pár dní po nás pak na Kosovo dorazil další tým, tentokrát organizovaný německou sekcí naší humanitární organizace a tvořený našimi kamarády z Německa a Polska.

Letošní sbírka byla opravdu mimořádně úspěšná, podařilo se nám vybrat opravdu velké množství finančních příspěvků a také ohromné množství oblečení a hraček. Jedná se o naši zatím druhou nejúspěšnější sbírku. Velký podíl na tom má mimo jiné také mateřské centrum Radka v Kadani, kde jsme měli možnost prezentovat náš spolek a pořádat přednášku o naší činnosti. Podařilo se nám zde vybrat část materiální pomoci, hlavně hračeky a školní potřeby. O další dary jste se postarali již vy! Především jsme dostali velké množství zimního oblečení, dvě projekční televize, pár pytlů plyšových hraček, zdravotnický materiál a jedno topné těleso. Podrobnější informace o tom kolik jsme v letošní sbírce vybrali uvedeme v závěrečném shrnutí v posledním díle série našich reportáží.

 

Návštěva kláštera Visoki Dečani

Na Kosovo jsme dorazili na konci září ve čtrvtek odpoledne. Nejprve jsme se ubytovali, jako již každoročně, v metohijské vesnici Velika Hoča u místních Srbů. Poté jsme se setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem, předákem Srbů na jihu Kosova, bývalým starostou okresu Štrpce a bývalým poslancem srbského parlamentu. Společně jsme poté navštívili klášter Visoki Dečani, jeden z nejkrásnějších a nejvýznamějších srbských klášterů. Postaven byl ve 14. st., je zařazen na seznamu UNESCO a patří k nejvýznamějším památkám srbské historie. Nachází se v části Kosova, kde jsou dodnes mnozí Albánci vůči Srbům silně nepřátelští. Proto musí ještě dnes tento klášter hlídat jednotky KFOR. Ochranu naprosté většiny ostatních srbských památek již převzala kosovská policie.

Před bohoslužbou.

Před bohoslužbou.

Kniha hostů.

Kniha hostů.

V klášteře jsme se zúčastnili večerní bohoslužby, která nás všechny zcela uchvátila. Většina z nás se navíc pravoslavné liturgie účastnila vůbec poprvé. Bohoslužby se vedle mnichů účastnilo také množství místních Srbů. Mniši nás poté pozvali na skleničku jejich vynikající rakije a likéru. Popovídali jsme si s nimi a protože už bylo velmi pozdě, museli jsme se vydat na dalekou cestu zpět do Velike Hoče. Podrobnější informace o klášteru a životě Srbů v tamním regionu se můžete dočíst v naší předchozí reportáži ZDE.

Velika Hoča.

Velika Hoča.

Doba sklizně v plném proudu.

Doba sklizně v plném proudu.

Pomoc základním škole ve vesnici Paralovo

Díky množství vybraných finančních prostředků jsme mohli podpořit opět dvě základní školy a naše pomoc pro ně byla o poznání větší než v loňském roce. Opět jsme pomohli škole ve vesnici Jasenovnik a vedle ní jsme podpořili také školu ve vsi Paralovo. Obě školy se nacházejí v regionu Novo Brdo, ve kterém jsou životní podmínky Srbů dodnes velmi těžké.

Nejprve jsme v pátek dopoledne nakoupili v Prištině potřebné školní pomůcky. Poté jsme po poledni dorazili do školy ve vsi Paralovo, která má celkem 12 žáků. Další oddělení této školy v sousední vesnici má 20 žáků. My jsme pro všech 32 žáků připravili školní pomůcky a rozdali jsme jim také hračky a čokolády. Samotné škole jsme věnovali nový notebook, hygienické potřeby, promítací televizi i další učební pomůcky. Celkem jsme pro tuto školu nakoupili pomoc v hodnotě 850,- €

Nejnáročnější je vždy nákup.

Nejnáročnější je vždy nákup.

Rozdávání dětem je už hračka.

Rozdávání dětem je už hračka.

Někteří z nás v této škole nebyli poprvé. Když jsme před řadou let, ještě před založením EFSK, jeli na Kosovo poprvé s cílem pomoci tamním Srbům, navštívili jsme tehdy právě školu ve vesnici Paralovo a podpořili jsme ji už tehdy školními pomůckami pro její žáky. Během let jsme ale zapomněli na jméno vesnice. Když jsme se letos blížili k vesnici Paralovo, napadlo nás z legrace, že by se mohlo jednat o stejnou školu, vzhledem k tomu, že se nacházejí ve stejném okrese. Teprve, když jsme ke škole dorazili, tak jsme ji poznali a tamní učitelský sbor poznal i některé z nás, přitom ani oni netušili, že právě my přijedeme. Bylo to velmi milé a radostné setkání.

...

Škola Paralovo.

Škola Paralovo.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Ve škole na nás také čekalo vynikající pohoštění se spoustou skvělého srbského jídla a pití. Z rozhovoru s učiteli vyplynulo, že se situace v okolí jejich vesnice relativně zklidnila. Druhá budova školy v sousední vesnici je využívána jak Srby tak i Albánci, obě etnika zde mají odděleně výuku. Vztahy tamních učitelů Srbů i Albánců jsou naštěstí zcela bezproblémové a korektní. Dokonce ani Srbové žijící v dané vesnici nemají se svými albánskými sousedy velké problémy. Smutný je ovšem pokles dětí ve škole. Před několika lety, když jsme zde byli poprvé, jich bylo 18, teď jich je už jen 12. Bohužel mnozí mladí lidé Kosovo opouštějí a tak se zde rodí méně dětí.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Zajímavostí je, že v obou odděleních školy, které mají celkem 32 žáků, pracuje 40 učitelů. Jedná se samozřejmě o uměle udržovanou přezaměstnanost. Srbský stát úmyslně zaměstnává ve školách mnohem víc učitelů, než je reálně potřeba, aby je tak udržel na Kosovu. Jinou práci by si zde totiž kvůli ohromné nezaměstnanosti nemohli najít a museli by odejít do centrálního Srbska. I takto se srbská vláda snaží vytvořit na Kosovu pro tamní Srby podmínky, aby zde mohli zůstat.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Radost dětí budiž všem odměnou!

Radost dětí budiž všem odměnou!

Místnímu zdravotnickému středisku jsme také přispěli základními potřebami v hodnotě 200,- €, které upotřebí při ošetření jak dětí tak i dospělých. Po seznámení s místní zdravotní péčí a komplikacemi s ošetřením nemocných v albánských nemocnicích, jsme pevně přesvědčení, že v budoucnu budeme jistý díl pomoci směřovat právě sem, aby i srbské obyvatelstvo mělo lepší přístup k ošetření nemocných.

Předání zdravotnického materiálu.

Předání zdravotnického materiálu.

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 4. díl

Situace v Orahovci

Poměry v okrese Orahovac se dosud zcela nezklidnily. Srbové zde již mají svobodu pohybu a mohou se bez problému pohybovat albánskou částí Orahovce a také i v jiných oblastech Kosova obývaných Albánci. Během dne mohou např. běžně chodit i do albánských kaváren v Orahovci, ale stále přetrvávají některé druhy diskriminace. Jedním z hlavních problémů je již zmiňovaný zábor srbských pozemků Albánci. Mezi místními Albánci se najdou extrémisté, kteří se nadále snaží znepříjemňovat život zdejším Srbům. V Srbské části města Orahovce se albánští extrémisté schválně procházejí se psy nebo se zde úmyslně rychle prohánějí auty, občas Srbům zanadávají. Někdy dokonce nadále dochází k etnicky motivovaným krádežím majetku tamních Srbů. To vše u mnoha Srbů vyvolává pocit nejistoty, který umocňuje velmi špatná ekonomická situace.

Na druhou stranu není v Orahovci vše jen negativní. Mnozí Srbové nám říkali, že je zde i řada Albánců, se kterými mají zcela bezproblémové vztahy a přátelí se s nimi. Doufejme, že takovýchto lidí s normálním vztahem k Srbům bude mezi Albánci časem stále víc, aby se tak tamní situace plně uklidnila. Naši bratři Srbové na Kosovu by tak mohli opět zcela normálně a bezpečně žít. S Orahovcem souvisí jedna zajímavost. Tamní Albánci jsou totiž potomci albanizovaných Srbů. Dodnes všichni mluví srbsky a albánštinu používají jen při komunikaci s Albánci, kteří nejsou z Orahovce. Ostatní Albánci se na ně kvůli tomu občas dívají s menší nedůvěrou.

Vinařství Duša Metohije

Poslední den našeho pobytu, krátce před odjezdem, jsme navštívili ve Velike Hoči místní vinařství Duša Metohije. Zdejší kraj patří již od středověku k nejznámějším srbským vinařským oblastem, kdy se zde pěstovala vína pro srbské krále. Válka a následná okupace zasadily tamnímu vinařství téměř smrtelnou ránu. Majitel vinařství Duša Metohije se snaží výrobu vína ve Velike Hoči znovu vzkřísit a přivézt zpět k původní prosperitě. Pracuje na tom usilovně již řadu let. Jeho vína jsou vynikající, získala prestižní ocenění v Srbsku a vyváží je také do zahraničí. Má v úmyslu svou firmu dále rozšiřovat a tak mimo jiné vytvořit nová pracovní místa pro tamní Srby. Podobný rozvoj podnikání je velmi důležitý, neboť místní Srby ze všeho nejvíc sužuje ohromná nezaměstnanost a s ní spojená chudoba. V rozvoji jej však omezuje to, že velkou část vinic mu zabrali Albánci a odmítají je vydat zpět.

Na prohlídce vinařských slepů.

Na prohlídce vinařských slepů.

Majitel vinařství s prestižním oceněním.

Majitel vinařství s prestižním oceněním.

Klášter Zočište

Cestou zpět jsme navštívili také klášter Zočište. Tuto pravoslavnou svatyni a středověkou památku albánští extrémisté po roce 1999 zničili, nedávno však byla zcela obnovena. Zajímavé je to, že vedle Srbů tuto svatyni uctívají a navštěvují také mnozí Albánci. Pravidelně klášter Zočište navštěvuje a uctívá velké množství Albánců islámského vyznání a menší množství katolických Albánců. Nedávno začaly klášter navštěvovat také exkurze albánských žáků a studentů. Zde se však vyskytl problém. Jejich učitelé jim totiž tvrdili, že se údajně původně jednalo o albánský katolický klášter, který prý Srbové zabrali a přeměnili jej na pravoslavnou svatyni. Srbští mniši poté albánským učitelům zakázali vykládat v klášteře takové lži. Tamní mniši jsou velmi příjemní a pohostinní, dlouho jsme si s nimi povídali o tamních poměrech. Další zajímavé informace o klášteru Zočište se můžete dozvědět v reportu z naší předchozí návštěvy tohoto svatostánku: ZDE

Návštěva kláštera Zočište.

Návštěva kláštera Zočište.

Pomoc válečnému invalidovi

Také jsme se nezapomněli zastavit u válečného invalidy Duško Pejaka, kterému již tradičně každoročně pomáháme. Duško je veteránem z bosenské války, v roce 1995 byl v boji těžce raněn a od té doby je ochrnutý. Pečuje o něj jeho stará a dnes již nemocná maminka. Léky jsou velmi drahé a pomoc, kterou dostávají od státu je malá. Proto má pro ně naše pomoc ohromný význam. My jsme mu dali 100.- euro a naši srbští kamarádi mu věnovali 50.- euro. Vedle samotné pomoci je však pro Duška i jeho maminku nejdůležitější to, že si na ně vůbec někdo vzpomene a navštíví je. I když jsou velmi chudí a žijí v těžkých podmínkách, připravili nám jako vždy bohaté pohoštění a dary v podobě domácích rakijí a vína. Opět jsme tak měli možnost poznat typickou srbskou pohostinnost. Velký obdiv si Duško i jeho maminka zaslouží také za to, že jejich srdce nejsou nijak nakažená nenávistí. Duško bojoval proti Chorvatům a bosenským muslimům a jeho rodiče tehdy byli vězněni v koncentračním táboře. I přesto však Duško a jeho maminka k Chorvatům ani k bosenským muslimům necítí žádnou nenávist. Vždy říkají, že dobří i špatní lidé se najdou v každém národě a moc rádi vzpomínají na předválečnou dobu, kdy žili Srbové, bosenští muslimové i Chorvaté společně v míru a přátelství. Více informací o Duškovi a jeho životním příběhu se můžete dočíst ZDE. Po přátelském rozhovoru jsme pokračovali dál, přespali jsme stejně jako první večer v Kragujevaci a následujícího dne jsme se vrátili do vlasti.

Cestou zpět na Gazimestanu.

Cestou zpět na Gazimestanu.

Konflikt na Kosovu nesouvisí s islámem

Mnoho lidí u nás i v Evropě se mylně domnívá, že kosovský konflikt je nějak spojen s islámem. Tento omyl je způsoben faktem, že kosovští Albánci jsou z velké většiny muslimové. Islám ovšem nepředstavuje žádnou motivaci pro jejich boj proti Srbům. Albánci jsou sekulární, islám pro ně není nijak zvlášť důležitý a jejich motiv je albánský nacionalismus. Tento boj vedou společně Albánci muslimové, katolící i pravoslavní. Jak již bylo řečeno, na severu Albánie žijí převážně katoličtí Albánci a na jihu Albánie pravoslavní Albánci a všichni svorně podporují muslimské Albánce na Kosovu.

Současný premiér Albánie a velký přítel nezávislého Kosova Edi Rama je katolík. Stejně tak vůdce boje kosovských Albánců proti Srbům Ibrahim Rugova byl katolík. V Prištině se staví velká katedrála, avšak stavbu velké mešity tamní režim nedovolí. Hašim Tači a další předáci kosovských Albánců navštěvují katolické kostely při významných křesťanských svátcích a tamní média o tom vždy informují. Mešity nenavštěvují buď vůbec, a pokud ano pak o tom média mlčí. Kosovsko-albánští předáci se snaží přeměnit Kosovo k obrazu západu a Evropy. Mnozí zbožní muslimové z řad Albánců si stěžují, že postavení islámu bylo na Kosovu lepší v době srbské vlády než v současnosti.

Ničení srbských křesťanských chrámů a klášterů bylo motivováno etnicky a nikoliv nábožensky. Albánským extrémistům vadilo, že se jedná o symboly srbské přítomnosti na Kosovu. Dnes zvolili jinou taktiku. Dané chrámy a kláštery už nechtějí zničit, namísto toho prohlašují, že se jedná o původní albánské chrámy a kláštery. Nejraději by nad nimi převzali kontrolu a srbské mnichy by nahradili albánskými. Zatím se však tato jejich snaha naštěstí nesetkává s úspěchem.

Socha knížete Lazara na kruhovém objezdu v Kosovské Mitrovici.

Socha knížete Lazara na kruhovém objezdu v Kosovské Mitrovici.

Závěr

Rádi bychom moc poděkovali všem, kteří přispěli do naší sbírky. Především pak našim bratrům ze Slovenska, kteří uspořádali sbírku ve své vlasti a nesmírně tak pomohli k úspěchu celé sbírky. V České republice bylo celkem vybráno 764,- euro, na Slovensku 730,- euro. Děkujeme Vám moc také jménem Srbů, kterým jsme díky Vám mohli pomoci. V letošním roce se opět chystáme na Kosovo a Metohiji pomáhat našim bratrům Srbům tak jako oni v dějinách vždy pomáhali nám. Budeme rádi, když nám opět pomůžete.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 1. díl

Za dobu, kterou naše humanitární organizace působí, jsme společně s našimi zahraničními přáteli dokázali několikrát pomoci srbské škole v jižní části Kosova ve Štrpcích, rok aktivně pomáháme další chudé srbské škole v Orachovci a letos jsme přidali do našeho solidárního programu již třetí školu učící srbské děti, a to ve východní části Autonomní oblasti Kosovo a Metohije. O našich aktivitách jistě víte z našich předešlých reportů, a tak vám bude známo, že naši činnost podporují nejen aktivisté z Čech, Moravy, ale také z Německa, Itálie, Polska, Slovenska, Španělska, Sýrie, Belgie, Francie, Finska a dalších zemí, jejichž zástupci se v minulosti na naší činnosti podíleli. Letošní rok jsme si mohli díky řadě organizačně schopných lidí a také díky vybraným prostředkům dovolit podpořit naráz dvě základní školy, tři chudé srbské rodiny, těžce nemocnou stařenku a válečného veterána Duška Pejaka.
Naši misi jsme tedy rozdělili na dvě části, abychom v relativně krátkém čase stihli tento náročný úkol. Nesmíme zapomenout, že naše činnost je významně podporována vámi, jednotlivými vlastenci a patrioty, kteří stejně jako my pevně věříte v srbské kořeny právě na Kosovu a Metohiji. Díky vám jsme byli po celý rok doslova bombardováni ošacením a dalšími dary, které jsme přivezli těm nejpotřebnějším. S blížícím se datem odjezdu přicházely na náš účet i finanční dary, díky kterým jsme hlavně pomáhali srbským dětem ve školách, které jsme letos navštívili.

Bělehrad

Prvním předpokladem byl řádně naplánovaný program celé naší mise. Díky zkušenostem z předchozích let jsme byli již na ledacos připraveni. Proto jsme se na odjezd připravovali ve větším klidu a již jako kovaní humanitární pracovníci jsme balili auto ošacením, hygienickými potřebami, hračkami, ale také sladkostmi především pro děti. Na cestu jsme vyrazili v sobotu začátkem září v pozdních večerních hodinách z moravské metropole a společně s našim kolegou z Polska jsme pokračovali po dálnicích až jsme v ranních hodinách dorazili do Bělehradu.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

První zastávka byla časně ráno na hřbitově v Batajnici, jež je předměstím Bělehradu, kde jsme stejně jako vloni položili věnec za naši organizaci na hrob Milici Rakić. O této dívence, která musela zemřít díky „humanitárnímu“ vraždění jednotkami NATO jsme referovali již minule. Po zapálení svíčky a minutě ticha jsme se vydali do centra metropole. Tam jsme se po dopoledním odpočinku a nutném občerstvení vydali na „kontrolu“ centra města a místních památek. Po krátké procházce v Knez Mihajlově ulici, centrální městské promenádě, jsme se došli k historické budově srbského parlamentu, před kterým se shodou okolností zrovna nacházela tryzna v podobě mnoha transparentů s fotkami obětí zemřelých při bránění srbského území v letech 1998 – 1999. Každý z transparentů tvořila nekončící řada fotografií civilistů, policistů i vojáků, s uvedením data a místa úmrtí nebo údajem, že zmizeli beze stopy. Velká část obětí z řad civilistů přitom zemřela rukou teroristů z UČK již v roce 1998, tedy dlouho před začátkem bombardování Srbska, přičemž se nejednalo pouze o Srby, ale i o Albánce, většinou pracující pro státní úřady.

Zločiny UČK - NATO agrese.

Zločiny UČK – NATO agrese.

Hrdinové Srbska.

Hrdinové Srbska.

Křivd bylo plno.

Křivd bylo plno.

Nedaleko od budovy parlamentu jsme se krátce zastavili i u památníku všem dětským obětem zabitým při agresi NATO. Do konce září by u tohoto památníku s nápisem „byly jsme jenom děti“ měl být instalován i pomník výše zmiňované Milici Rakić, která byla nejznámější dětskou obětí bombardování. Podle oficiálních statistik srbské vlády bylo ze strany vojsk NATO zabito nejméně 89 dětí.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Naše kroky následně směřovaly k bělehradské pevnosti, nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje – ke Kalemegdanu. Po cestě jsme však ještě prošli kolem bělehradského vlakového a autobusového nádraží, kde se momentálně nachází ještě jedna dříve nevídaná zajímavost. Jedná se o stanové městečko (podle newspeaku bruselských politiků hotspot) obsazené migranty, kteří se přes Srbsko vydali na cestu do západní Evropy. V Bělehradu obsadili především park (dnes už bývalý, neboť veškerá zeleň zde pod přívalem migrantů zmizela) u autobusového nádraží.

Na samotném Kalemegdanu je kromě architektonických aspektů a krásného výhledu na město zajímavá rovněž venkovní expozice vojenské techniky, mezi kterou se nachází i, pro našince zajímavý, původně československý tank LT vz. 35, který se celosvětovně dochoval pouze v několika jednotkách kusů.

Výhled z pevnosti.

Výhled z pevnosti.

Nedaleko od shromaždiště migrantů se na Náměstí Republiky koná shromáždění vystupující proti přílivu uprchlíků a politice současné vlády. Celý akt začíná modlitbou za srbský národ a jeho budoucnost. Z mnohých proslovů pociťujeme jednoznačné sžití s ruským národem. Na shromáždění promluvila rovněž účastnice naší mise, původem ze Sýrie, která ve svém proslovu přítomné seznámila s tím, že velká část migrantů pocházejících ze Sýrie jsou dezertéži ze syrské armády a lidé, kteří jdou pouze za ekonomickým prospěchem, kdy by si za peníze, které investují do převaděčů, mohli pořídit dům v části Sýrie, kde se nebojuje. Srbští demonstranti pak souhlasným potleskem ocenili především paralely mezi úlohou západních zemí v syrském konfliktu a jejich úlohou v konfliktu na Kosovu.

Postoj Bělehradu je jasný.

Postoj Bělehradu je jasný.

Večer se potkáváme s našimi přáteli z mládežnické organizace Srbské radikální strany a dalších vlasteneckých organizací a čekáme do příjezdu druhé části naší mise. Společně pak při večeři pilujeme detaily naší letošní mise a v nočních hodinách odjíždíme směrem na Kosovo.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Příjezd do Velike Hoči

V časných ranních hodinách přijíždíme k administrativní linii v severní části Kosova, kde nás nemile překvapí výskyt šiptarské policie, která tu v minulých letech nebývala. To znamená naproti předešlým rokům v první řadě zaplatit poplatek za pojištění vozidla. Dalším problémem, který možná způsobila i naše náklonnost k Srbsku, je neuznání platného občanského průkazu, takže ti z nás, co neměli cestovní pas, museli na dlaň „policisty“ dát úplatek třiceti euro. Po tomto zdvořilém přivítání pokračujeme dále do severní části Kosovské Mitrovice, kde se naše mise rozděluje na dvě části. Naše posádka tedy po krátké procházce k mostu „Míru“ vyjíždí na vyvýšeninu nad městem, kde je místní kostel tyčící se nad všechny minarety a panelové domy v albánské části města.

Dominanta města.

Dominanta města.

Po krátkém zastavení a rozjímání pokračujeme přes Prištinu do Gračanice, kde prvotně navštěvujeme nám již známý klášterní komplex i se starobylým chrámem. Pak už jen kupujeme místní simkartu pro lepší komunikaci s místními a pokračujeme do vesnice, kde býváme každoročně ubytováni – do Velike Hoči. Na výše zmiňovaných transparentech před bělehradským parlamentem se bohužel nacházelo i několik zavražděných a zmizelých občanů této vsi, a především sousedního města Orachovac, kde se za války nacházela početná skupina bojovníků teroristické UČK, která má na svědomí řadu životů místních srbských civilistů. Tento pohostinný kraj v Metohiji je nám dosti blízký a rádi se sem vracíme. Mnozí z nás již říkají, že je to jejich druhý domov. Pokaždé nás přivítají dobročinní lidé s otevřeným srdcem. Za symbolický milodar vždy dostaneme ubytování, najíst a napít. Ráj na zemi!

Klášterní komplex v Gračanici.

Klášterní komplex v Gračanici.

...

Tradiční kolorit uloupené země.

Tradiční kolorit uloupené země.

Příjezd do Orahovce.

Příjezd do Orahovce.

Bohatá srbská večeře.

Bohatá srbská večeře.

...

...

V příštím díle: humanitární pomoc škole v srbské enklávě ve vesnici Jesenik a návštěva Goranců a jejich školní budovy.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 7. díl: Pomoc rodině Lukić a uctění památky padlých českých vojáků

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. 🙂

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 6. díl: Návštěva Goranců

Z Prizrenu jsme zamířili do nejjižnějšího cípu Kosova a Metohije, do kraje Gora. Zde žije specifické etnikum Goranců. Jedná se o slovanské muslimské etnikum. Jejich původ je srbský a hovoří starobylým dialektem srbského jazyka. Goranci jsou plně loajální Srbsku a jsou prosrbsky orientovaní, proto jsou od začátku okupace obětí albánského útlaku stejně jako jejich bratři Srbové. My jsme se rozhodli je navštívit s cílem osobně se seznámit s jejich situací, ale také poznat jejich jedinečnou kulturu.

Do Gory nás doprovázel náš přítel Zvonko Mihajlović, o němž jsme se v předchozích dílech opakovaně zmiňovali. Gora leží v pohoří Šar planina. Naše cesta tak vedla po horské silnici překrásnou přírodou. Zvonko Mihajlović nám zajistil kontakt na předáky Goranců. Osobně nás tak přijal a svým krajem provázel představitel okresní samosprávy okresu Gora a předák Goranců Adem Hodža spolu se svými spolupracovníky, funkcionáři okresní samosprávy. Adem Hodža je zároveň předsedou hlavní goranské politické strany a poslancem kosovského parlamentu. Tohoto setkání jsme si nesmírně vážili. Obzvlášť proto, že právě v daný den slavili Goranci jeden z největších islámských svátků Kurban-bajram. Naši hostitelé tak byli natolik laskaví, že opustili své rodiny během svého největšího svátku a věnovali nám celé odpoledne.

Setkání s Goranci.

Setkání s Goranci.

Nejprve jsme se setkali na nejvyšším vrcholu v okrese Gora. Z něj se nám nabízel překrásný pohled na okolní hory. Adem Hodža a jeho spolupracovníci nám vyprávěli o svém kraji a kultuře a tradicích svého lidu. Dozvěděli jsme se např. že Gora je nejbohatším regionem, co se rozmanitosti druhů flory týče. Po té jsme s našimi hostiteli jeli do obce Globočica, kde jsme poseděli v místní příjemné kavárně a poté jsme si prošli malebnou vesnici. Protože byl právě sváteční den, všude byla spousta lidí. Některé místní ženy se při příležitosti svátku Kurban-bajram oblékly do nádherných goranských lidových krojů. Obdivovali jsme rovněž krásu goranských dívek. Naši hostitelé si toho všimli a doporučili nám, abychom si z řad místních děvčat vybrali nevěsty. 🙂

Obecní bulvár.

Obecní bulvár.

Goranci jsou nepříliš početným etnikem, je jich na 60 000. Řada jich žije v užším Srbsku mimo Kosovo a většina odešla za obživou do západní Evropy. V jejich vlastním kraji Gora jich před začátkem okupace žilo na 18 000. Větší část jich ovšem kvůli albánskému útlaku a diskriminaci musela opustit rodný kraj. Dnes tak žije v Goře již jen asi 8 000 Goranců. Krátce po skončení války byli Goranci dokonce i terčem fyzických útoků albánských extrémistů a několik desítek Goranců bylo během těchto útoků zavražděno. Albánští extrémisté rovněž masově kradli Gorancům jejich stáda a znemožnili jim přístup na řadu jejich pastvin. To zásadně poškodilo ekonomiku Goranců, neboť hlavním zdrojem jejich obživy je pastevectví. Dnes už sice k násilným incidentům nedochází, avšak Goranci jsou nadále diskriminování ze strany tzv. „kosovského státu“.

Zábava místních dětí.

Zábava místních dětí.

Hlavní hrozbou, které dnes Goranci čelí, jsou pokusy o asimilaci a tedy o zničení jejich svébytné a jedinečné identity. Gorance si snaží přivlastnit a asimilovat hned několik národů. Vedle Albánců se o to pokouší také Makedonci, Bulhaři a Bosňáci. Naopak Srbsko dlouhodobě podporuje Gorance a jejich snahu o záchranu vlastní identity. V kraji Gora tak dodnes fungují srbské státní instituce, které podporují Gorance. Zásadní význam mají především srbské školy, které navštěvují goranské děti a díky nimž tak mohou absolvovat školní docházku ve své mateřštině – Srbštině. Mladí Goranci pak studují na srbských vysokých školách.

Bylo, jest a bude!

Bylo, jest a bude!

Kosovský stát Gorance diskriminuje a podporuje bosňácké asimilační snahy. Cílem je připravit Gorance o jejich svébytnou identitu a vnutit jim bosňáckou identitu. Bosňácké tlaky na asimilaci Goranců jsou přitom nesmírně silné a Goranci se jim zoufale brání. Jedním z hlavních nástrojů pro realizaci tohoto cíle má být zrušení samosprávného okresu Gora. Goranci by tak byli připraveni o svou samosprávu, jež hájí jejich zájmy a jejich území by bylo rozděleno mezi sousední okresy s albánskou většinou. Něco takového by znamenalo konec Goranců. Pouze jejich samospráva jim totiž zaručuje zachování vlastní identity, především proto, že udržuje srbské školy v okresu Gora. Goranci tradičně cítí sounáležitost se Srbskem a proto v rámci Kosova také požadují, aby byl jejich okres zařazen do sdružení samosprávných srbských okresů na Kosovu. Naši hostitelé nás požádali, abychom upozornili na to, že právě zachování samosprávného okresu Gora je hlavním předpokladem pro přežití Goranců jakožto svébytné etnické skupiny a jejich ubránění se asimilačním tlakům.

Místní chudá stavení.

Místní chudá stavení.

Goranci jsou tradičně velmi mírumilovní a bezkonfliktní. Chtějí žít v míru se všemi svými sousedy a rádi by udržovali přátelské vztahy také s Albánci. Stejně jako velkou část kosovských Srbů i je okolnosti přinutily snažit se navázat co nejlepší vtahy s vládou v Prištině, aby tak mohli na Kosovu v rámci možností normálně žít. I přesto však, jak jsme již uvedli, nadále čelí diskriminaci a silným asimilačním tlakům. Goranci jsou rovněž nesmírně přátelští a pohostinní, což je pro muslimy typické a my jsme se o tom sami přesvědčili. Jedná se o jedny z nejsympatičtějších a nejpohostinnějších lidí, s nimiž jsme se na svých cestách setkali. Velmi nás zaujala také jejich kultura. Goranci jsou muslimové, avšak z doby, kdy jejich předkové byli křesťané, se dodnes zachovaly některé zbytky někdejší víry. Goranci tak dodnes kolektivně slaví svátek sv. Jiří, který vnímají jako svůj lidový svátek. Vedle toho samozřejmě slaví také všechny islámské svátky. Doufejme, že se Gorancům podaří zachovat jejich jedinečnou identitu a kulturu.

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Cestou zpět do Velike Hoče jsme navštívili klášter Zočište, jenž leží nedaleko dané enklávy. Jedná se rovněž o středověkou památku, klášter byl totiž postaven ve 14. století a je zasvěcen svatým léčitelů… Dorazili jsme právě v okamžiku, kdy se konala večerní bohoslužba, kterou sloužil jeden z mnichů. Někteří z nás se zúčastnili mše svaté. Po jejím skončení nás mnich provedl klášterem a vyprávěl nám o jeho minulosti i o aktuálních problémech místní srbské komunity. V klášteře jsou uloženy ostatky svatých léčitelů, u nichž se věřící modlí, věří v jejich léčivou sílu a řadě věřících dané ostatky pomohly. Vedle křesťanů navštěvují klášter také muslimové. I oni se zde modlí a také věří v léčivou sílu svatých ostatků. Tyto příklady tolerance a souznění mezi různými náboženstvími jsou velmi krásné a obdivuhodné.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Mnich nám dále povídal o tom, jak albánští extrémisté v minulosti zničili klášter. Poprvé tak učinili za druhé světové války. Tehdy nejprve z kláštera ukradli všechny cennosti a poté jej vyhodili do vzduchu. Jak nám mnich řekl, stihla všechny pachatele daného činu kletba za zničení kláštera a krátce po činu všichni zemřeli. Po roce 1945 byl klášter opět obnoven. Albánští extrémisté se po začátku okupace v roce 1999 rozhodli klášter znovu zničit. Tentokrát si však netroufli ukrást tamní cennosti, neboť se báli kletby, jež stihla jejich předchůdce za druhé světové války. Proto klášter „jen“ vyhodili do povětří a cennosti zůstaly pod sutinami. I tentokrát však kletba stihla pachatele zločinu. Iniciátor a hlavní pachatel brzy po té zemřel spolu s manželkou a všemi svými dětmi. Zůstal na živu jen jeden jeho syn, který má však chromou nohu. Mnich nám řekl, že jediná naděje pro něj je, aby navštívil klášter a poprosil v něm o odpuštění za činy svého otce. Noha se mu prý po té uzdraví. Mnich věří, že se tak dříve či později stane. Klášter byl v předchozích letech opět obnoven a my jsme jej tak mohli vidět v jeho plné kráse.

I kočky znají růženec.

I kočky znají růženec.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 5. díl: Návštěva Prizrenu a posledního srbského dítěte v tomto městě

Dalším cílem našeho putování po Kosovu bylo město Prizren ležící na jihu Metohije. Vyrazili jsme do něj hned ráno, neboť na daný den jsme měli plný program. Po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto města. Jedná se bezesporu o nejkrásnější město na Kosovu. Na rozdíl od ostatních kosovských měst si totiž zachovalo svůj historický orientální ráz. Namísto výškových budov tak v centru Prizrenu narazíme na malebné orientální domy, úzké ulice a krásné kavárny. Prizren má slavnou historii a ve středověku byl po jistou dobu hlavním městem srbského státu. Dnes má Prizren na 85 000 obyvatel, velkou většinu tvoří Albánci, ale vedle nich zde žije také téměř 9 000 Turků a 5 000 Bosňáků. Tito prizrenští Bosňáci jsou ve skutečnosti srbští muslimové, kteří ztratili svou srbskou národní identitu a v nedávné době se začali hlásit k bosňácké národnosti. Před válkou nebyli vztahy mezi křesťanskými Srby a Albánci v Prizrenu tak špatné. Výrazně se zhoršily až se začátkem okupace. Přispěli k tomu také Albánci ze samotné Albánie, kteří se začali do Prizrenu po válce stěhovat. Ti jsou k Srbům mnohem víc nepřátelští, než albánští starousedlíci z Prizrenu. V roce 1999, kdy začala NATO okupace, bylo z Prizrenu vyhnáno na 10 000 tamních Srbů. Ve městě zůstalo jen několik stovek Srbů a i ti byli vyhnáni v roce 2004. Někteří se sice později vrátili, celkem však dnes žije v Prizrenu jen několik málo desítek Srbů. Jedná se přitom o staré lidi, žádní mladí Srbové bohužel v Prizrenu nezůstali. Až na jednu jedinou výjimku.

Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.
Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.

Milica – poslední srbské dítě v Prizrenu

Tou je statečná mladá žena Evica Djordjević a její malá dcerka Milica. Ta je posledním srbským dítětem v Prizrenu. Rozhodli jsme se je proto navštívit a alespoň symbolicky jim pomoci. V Prizrenu jsme se nejprve setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten byl naším hostitelem ve Štrpcích během naší loňské mise. Jedná se o někdejšího poslance srbského parlamentu a bývalého předsedu srbské samosprávy okresu Štrpce. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosova a Metohije. Ten nás seznámil s Evicou a její dcerkou Milicí a společně nás provázeli městem. Evicu a její desetiletou dcerkou Milici doprovázel jejich rodinným přítel děda Adem. Ten je Goráncem, což je specifické etnikum, tvořené srbskými a slovanskými muslimy. Vzhledem k tomu, že Evica a Milica žijí v Prizrenu samotné a bez příbuzných, Adem jim již celé roky pomáhá a nahrazuje jim rodinu. Všude je doprovází a zajišťuje tak, aby Milica a její maminka nezažívaly žádné nepříjemnosti či diskriminaci kvůli své srbské národnosti. Bez jeho pomoci by patrně Evica a Milica v Prizrenu žít nemohly. Adem má rád Evicu jako vlastní dceru a Milici jako vlastní vnouče. Adem má šest vnoučat, avšak Milici má rád stejně jako svá vlastní vnoučata.

Adem.
Adem.

Evica nám vyprávěla svůj životní příběh a mluvila také o tom, jak se jí a její dceři žije v Prizrenu. Evica pracovala před válkou ve školství jako psycholog. Od začátku západní okupace ale nemůže, kvůli své srbské národnosti, najít žádnou práci. Ona i Milica tak žijí prakticky jen z humanitární pomoci. Evica byla v roce 1999 krátce po začátku okupace zadržena příslušníky UČK a to i přesto, že byla civilistou a neměla s konfliktem nic společného. Vojáci UČK se k ní chovali velmi hrubě a hrozilo, že přijde o život či v nejhorším případě dokonce i o čest, nakonec se jí však naštěstí nic vážného nestalo a byla brzy propuštěna domů. Do další velmi nebezpečné situace se dostala v roce 2004, kdy došlo v celém Kosovu k protisrbským pogromům. Tehdy musela Evica z Prizrenu uprchnout a hledat útočiště na základně KFOR. Po uklidnění situace se pak vrátila do svého rodného města. Jejich životní příběh vyšel i v srbských médiích v deníku Politika a přečíst si ho můžete ZDE. Její bratr bojoval ve válce na Kosovu a tak v Prizrenu nemohl zůstat a musel hned po skončení války odejít do Srbska.

Společně s přáteli z Prizrenu.
Společně s přáteli z Prizrenu.

V posledních letech se situace v Prizrenu velmi zklidnila. Několik desítek Srbů, kteří v Prizrenu zůstali, v něm dnes žijí prakticky bez problému a to včetně Evice a malé Milice. Srbové, kteří do Prizerenu přijíždějí, aby navštívili srbské památky, se po městě mohou také pohybovat zcela bez problémů. Zásadním problémem Evice je však to, že kvůli své národnosti nemůže najít práci. Ostatní Srbové, kteří žijí v Prizrenu, jsou vesměs penzisté. Evici však také znepříjemňují život její albánští sousedé, kteří žijí v bytě nad ní. Jedná se o mladý manželský pár, který se přistěhoval z Albánie. Způsobují hluk a často dokonce verbálně urážejí Evicu, kvůli její národnosti. Snaží se tak Evicu a její dceru vypudit z jejich bytu, ony však v žádném případě nechtějí opustit svůj domov. Na Evici jsme obdivovali její nezdolné vlastenectví a zbožnost. Právě hluboká víra, důvěra v Boha a láska k Bohu i vlasti pomáhají Evici celé roky žít v daných podmínkách. Evica je příkladem zbožné a hluboce věřící pravoslavné ženy.

Na druhou stranu je však třeba říct, že s řadou Albánců má naopak Evica dobré zkušenosti a mnozí Albánci se k ní i k její dceři chovali pěkně. Vzhledem k tomu, že je Milica jediným srbským dítětem v Prizrenu, vyvstal problém, když měla nastoupit do školy, neboť široko daleko není žádná srbská škola. Milica mohla začít chodit do místní bosňácké školy, neboť Bosňáci mluví také srbsky a jejich výuka tak probíhá v srbštině.1 Bosňácká škola se však neřídí školními osnovami Srbska a Evica chtěla, aby její dcera navštěvovala srbskou školu. V tom jí pomohl biskup Srbské pravoslavné církve na Kosovu. Ten zařídil, aby Milica dostala v Prizrenu svého soukromého srbského učitele, který ji učí všechny předměty dle srbských osnov. Politika bohužel rozděluje také děti a tak se s malou Milicí její albánští vrstevníci nekamarádí. Milica však naštěstí má alespoň jednu dobrou kamarádku, tou je místní bosňácká dívenka.

1 Samotní Bosňáci ovšem jazyk, kterým hovoří označují za „bosenský“.

Srbský učitel malé Milici.
Srbský učitel malé Milici.

Prohlídka nádherného Prizrenu

Také my jsme se rozhodli pomoci Milici a tak jsme jí věnovali balík školních pomůcek a sladkostí a k tomu také 30 euro. Milica nás poté, spolu se svou maminkou a Ademem, provedla svým městem. Nejprve však dodejme, že všechny srbské památky v Prizrenu a okolí byly zničeny albánskými extrémisty během protisrbských nepokojů v roce 2004. Tehdy albánští šovinisté zničili srbské kostely a kláštery a to i ty, jež byly postaveny ve středověku a nacházely se na seznamu památek UNESCO. V tomto řádění podporoval albánské extrémisty západ, včetně většiny jednotek KFOR. Konkrétně v Prizrenu za bezpečnost zodpovídali němečtí vojáci KFOR. Ti protisrbské řádění podpořili a albánským šovinistům dokonce dodávali benzín, který byl využit k zapálení srbských kostelů a klášterů. Na vysvětlenou dodejme, že toto řádění albánských extrémistů nebylo motivováno nábožensky, nýbrž etnicky. Svatostánky se staly cílem jejich útoku, neboť jsou srbským národním symbolem. V posledních letech však dochází k postupné obnově a rekonstrukci velké části srbských památek. Článek o genocidě v Prizrenu v roce 2004 a vypálení katedrály sv. Jiří můžete číst ZDE.

Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)
Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)

My jsme navštívili chrám sv. Jiří a chrám Bohorodičky Ljevišske. Právě chrám Bohorodičky Ljevišske byl postaven na počátku 12. století a nachází se na seznamu UNESCO. V roce 2004 byl vypálen albánskými extrémisty a v současnosti prochází pomalou rekonstrukcí. Bylo hrozné vidět stopy takového barbarství. Na druhou stranu i přes rozsáhlá poškození bylo stále vidět o jak velkolepý a krásný chrám se jedná. Ostatně se v Prizrenu zachoval nápis arabského architekta z doby turecké nadvlády, jenž obdivoval nezměrnou krásu daného chrámu.

Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
 

Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
 

Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.
Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.

Evica a Milica nám v chrámu zazpívaly krásnou náboženskou píseň. Úchvatné bylo také vidět dědečka Adema, který se i přesto, že je muslim, v chrámu modlil spolu s Evicí a Milicí. Po té jsme se vydali na prohlídku prizrenského hradu, jenž se nachází na kopcích nad městem a z nějž se nám naskytl krásný pohled na město. Zde jsme si neodpustili focení s vlajkami a transparenty. Kvůli prosrbskému obsahu hesel na transparentech jsme si museli dát pozor, aby si nás nikdo nevšimnul. 🙂 Poté jsme se rozloučili s Milicí, Evicí i Ademem a vydali jsme se dál na cestu na návštěvu Goránců. O dalším velmi zajímavém pokračování naší mise i o tom, komu jsme dále pomohli, se dočtete v následujícím pokračování naší reportáže.

Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
 

Prizren je Srbsko!
Prizren je Srbsko!
 

Patrioti.
Patrioti.
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 4. díl: pomoc základní škole

Tato část naší reportáže pojednává o hlavním cíli naší mise. Tím je pomoc základní škole v jedné z ohrožených srbských enkláv. Tento rok jsme si vybrali základní školu „Dositej Obradović“ v srbském ghettu v Orahovci, kam jsme zamířili hned po návštěvě kláštera Visoki Dečani.

Orahovac je město ležící ve střední Metohiji prakticky uprostřed Kosova. Hned kousek od něj je vesnice Velika Hoča, v níž jsme byli ubytovaní. Dnes žijí v Orahovci převážně Albánci, Srbové žijí ve staré části města prakticky v ghettu. Situace se však za poslední roky zlepšila a tak se dnes již mohou Srbové pohybovat i v albánské části města, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. Orahovac je specifický také tím, že tamní Albánci nejsou etnicky albánského původu; ve skutečnosti se jedná o albanizované Srby. Většina tamních Srbů totiž v době osmanské nadvlády konvertovala k islámu a později zaměnili svou srbskou etnickou identitu za albánskou. Dodnes tak mnozí Albánci v Orahovci uchovávají vzpomínky na své srbské předky a jejich křesťanskou víru, včetně pravoslavných ikon, které někteří z nich stále uchovávají ve svých domovech. Dodnes také všichni orahovští Albánci ovládají srbštinu a doma v rodinném kruhu mluví srbsky. Na veřejnosti pak komunikují albánsky, aby tak zdůraznili svou „albánskou identitu“. I přesto ale většina z nich necítí sounáležitost ke svým srbským sousedům. Dokonce byli tamní Srbové donedávna vystaveni silné diskriminaci a útlaku.

Po příjezdu do Orahovce jsme se místních Albánců ptali, kde najdeme srbskou školu. Bohužel jsme narazili právě na šovinisticky naladěné Albánce, kteří nám radili jen neochotně, přičemž jedna dívka nám dokonce tvrdila, že v Orahovci žádná srbská škola není. Jak nám později vysvětlili tamní Srbové, jednalo se o náhodu, neboť v Orahovci žije také celá řada Albánců, kteří by nám bez problému a rádi poradili. Dokonce někteří tamní Albánci udržují se Srby až téměř přátelské vztahy. To ostatně můžeme sami potvrdit, neboť před rokem a půl jsme v témže městě potřebovali poradit, kde najdeme srbskou enklávu Velikou Hoču. Zeptali jsme se místního albánského mladíka, který nám velmi ochotně poradil, byl přátelský, věnoval nám hodně času (bylo poměrně složité vysvětlit jak se do Velike Hoče dostaneme) a dokonce nám řekl, že kdyby měl u sebe své auto tak by jel s námi ukázat nám kde je Velika Hoča.

Přivítání naší mise tancem dětí.
Přivítání naší mise tancem dětí.
 

V srbské škole v Orahovci nás čekalo velmi milé přivítání. Učitelský sbor i děti byly velmi nadšené z naší návštěvy. Děti nás uvítaly zpěvem krásné lidové písně. My jsme jim pak rozdali hodnotné balíčky se školními potřebami a pomůckami a také sladkostmi. Vedle toho jsme jim rozdali také plyšáky a další hračky. Děti měly z dárků ohromnou radost.

Zvědavost dětí byla obrovská. :)
Zvědavost dětí byla obrovská. 🙂
 

Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
 

Dále jsme věnovali velkou sbírku hraček místní školce. Pro školu jsme také nakoupili velké množství sportovního vybavení, míče na kopanou, košíkovou atd. Z míčů měly děti asi tu největší radost.

Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
 

Celkem chodí do školy na 41 dětí ve věku od sedmi do 15 let. Opět jsme si tak potvrdili, že pomáhat potřebným a obzvlášť dětem je jednou z nejkrásnějších věcí na světě. Úsměvy šťastných dětí a jejich očka plná radosti jsou nám tou největší odměnou. Po pomoci dětem a škole nás vedení školy pozvalo na menší hostinu, zbytek dne jsme tak trávili spolu s naší hostitelkou Jovana Baljošević, která je učitelkou angličtiny a jež nám velmi pomohla s organizací letošní mise. Dále s námi byla ředitelka základní školy Suzana Miličević a novinářka Olivera Radić, která o nás napsala tento vynikající článek, viz ZDE a ZDE. Posezení probíhalo ve velmi přátelské atmosféře.

Z diskuze s učiteli.
Z diskuze s učiteli.
 

Srbové na Kosovu a jejich systém hodnot, jenž by nás měl inspirovat.

Rozhovor s našimi hostiteli na nás udělal ohromný dojem. Byli plní nevídané národní hrdosti a nezdolného vlastenectví. Rovněž byli hluboce zbožní a oddaní Bohu a své pravoslavné církvi. S tak silnou láskou k Bohu a k národu jsme se v naší české vlasti bohužel snad nikdy nesetkali. Tyto city jsou v současné Evropě prakticky zapomenuty, pro Srby na Kosovu však dodnes představují samozřejmost. Základní hodnoty, jež od pradávna vyznávala celá Evropa, jsou mezi kosovskými Srby stále živé. Těmito hodnotami jsou patriarchát, zbožnost, národní hrdost a láska k vlasti. Velmi nás potěšilo to, že tamní učitelé vychovávají děti ve škole právě v tomto duchu. Např. v hodinách angličtiny překládají děti díla jednoho z nejvýznamnějších srbských církevních myslitelů Sv. Jovana z Čelija, jež jsou prodchnutá vlastenectvím a zbožností.

Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
 

O to víc nás to zaujalo, že u nás v naší liberální společnosti je podobná vlastenecká výchova zcela nemyslitelná. Slova učitelky Jovany Baljošević o ochraně křesťanských hodnot a národní identity nás natolik nadchla, že si je někteří z nás dokonce zapisovali. Obdivuhodná je naprostá důvěra v Boha, kterou tamní Srbové pociťují a díky níž o to lépe snášejí těžké podmínky okupace. Vedle toho nás také zaujalo ohromné rusofilství tamních Srbů, kteří nám řekli, že právě v Rusku vidí hlavní naději pro záchranu svého národa, ale také hlavní protiváhu vůči USA, EU a NATO. Srbové nám řekli, že si dobře uvědomují, že za celou tragédií jejich národa ve skutečnosti stojí USA a západní vládnoucí kruhy. Albánci jsou jen pouhým nástrojem západu v realizaci protisrbských cílů. Srbové jsou terčem útoků západu, neboť jsou věrnými spojenci Ruska. My jsme opakovaně našim hostitelům popisovali jak konkrétně globalizace ničí tradici a identitu našeho národa, stejně jako i národů v Evropě i mimo ni.

Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
 

Paní Jovana Baljošević o nás řekla tato krásná slova: „Je důležité, že máte touhu pomáhat a my díky vám víme, že existují lidé, kteří na nás myslí a kteří nesouhlasí s nespravedlností, jež potkala srbský národ. Vaše návštěva a vaše humanitární činnost je pro nás velkým povzbuzením, neboť vy jste lidé na úrovni, kteří ctí tradiční hodnoty, jež jsou momentálně ve světě všude ohroženy. Dodává nám odvahu fakt, že dnes v Evropě stále ještě existují zdravě uvažující lidé. Každodenně jsme totiž bohužel svědky toho, že v mnoha částech světa jsou propagováni lidé, kteří žijí zvráceně, kteří nežijí tak jak se má žít. Zároveň se vše, co je zdravé, normální, ušlechtilé, tradiční a humánní, uráží a zesměšňuje. Váš duch je zdraví, proto šíříte vaše poselství, jež probudí zdravé hodnoty v duších mnoha lidí. Vaše činnost může vyvolat lavinu zdravých emocí, která bude inspirovat další lidi, aby se vydali ve vašich stopách.“

Společné foto se staršími žáky.
Společné foto se staršími žáky.
 

Jistě si dokážete představit, jak nesmírně bylo toto přátelské posezení zajímavé. Rozprávěli jsme takto až do večera a pak jsme se vydali zpět do Velike Hoči, kde jsme zbytek večera trávili v místní příjemné hospůdce. O dalším nesmírně zajímavém pokračování naší mise se dočtete v dalším díle naší reportáže.

Prohlídka školy.
Prohlídka školy.
 

Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
 

Jedna ze tříd.
Jedna ze tříd.
 

Počítačová učebna.
Počítačová učebna.
 

Nejnovější protisrbský incident v Orahovci.

Pro úplnost dodejme, že Srbové v Orahovci byli jen několik dnů po našem odjezdu terčem útoků skupinky albánských šovinistů. V reakci na incident během srbsko-albánského fotbalového zápasu se totiž na Kosovu strhla po delší době masová série projevů protisrbských nálad. Konkrétně v Orahovci skupinka šovinistů kamenovala dům tamního popa, v němž žije pop se svou manželkou i malými dětmi. Před dům navíc vyvěsili albánskou vlajku. Vyděšení Srbové museli zavolat kosovskou policii, aby je ochránila. Albánští šovinisté však nerespektovali ani policii a tak jim museli kosovští policisté vyhrožovat pistolemi a teprve tak je přinutili odejít. Albánští extrémisté se po té provokativně procházeli po srbské enklávě se svými velkými psy, čímž chtěli dodatečně Srbům nahnat strach. Situace se po té sice opět uklidnila, avšak daný incident Srbům připomněl atmosféru masivních etnických čistek, jež na nich v roce 2004 albánští extrémisté s podporou západu spáchali. Je tedy vidět, že situace na Kosovu se i přes uklidnění v posledních letech nadále může kdykoliv zhoršit. Jak nám Srbové řekli, stačí když si to bude Amerika přát a protisrbské útoky se na Kosovu mohou opakovat.

Radost dětí nebrala konce.
Radost dětí nebrala konce.
 

Děkujeme vám všem!
Děkujeme vám všem!
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 3. díl: situace na západě Kosova a Metohije

Návštěva překrásné památky – kláštera Visoki Dečani

Byl teplý říjnový den a my jsme si mohli užívat krásného babího léta. V pátek jsme vstali brzy ráno a vyrazili jsme z Velike Hoči, v níž jsme se předchozího dne ubytovali. Naším prvním cílem se stal klášter Visoki Dečani (facebook stránka ZDE). Ten patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším srbským památkám na Kosovu a Metohiji. Je zapsán na seznamu UNESCO. Klášter byl postaven v první polovině 14. století. Leží v západní Metohiji a v jeho okolí žijí dnes již jen Albánci, srbští mniši jsou tak v oblasti prakticky osamoceni. Situace je zde nadále napjatá a proto je klášter snad posledním srbským objektem na Kosovu, který musejí hlídat mezinárodní síly KFOR. Ostatní srbské památky a svatostánky střeží namísto KFOR kosovská policie. Přivítal nás zde místní mnich Petr a provedl nás klášterním chrámem. Obdivovali jsme krásu tohoto velkolepého díla a vyslechli jsme si od našeho průvodce mnicha Petra velmi zajímavý výklad. Poté nás Petr pozval do jedné z klášterních budov, v níž jsou přijímáni hosté. Zde nás mniši pohostili šálkem kávy a rakijí a následoval velmi zajímavý rozhovor o situaci kláštera a životě v něm v podmínkách okupace.

Bezpečnostní situace v okolí kláštera a v tamním západometohijském regionu

Jak již bylo řečeno bezpečnostní situace je v tamním kraji nadále špatná a většina místních Albánců vnímá srbské mnichy v klášteře nepřátelsky. Nemají k tomu přitom žádný důvod. Srbští mniši se totiž k Albáncům chovají a vždy chovali přátelsky a s láskou. Za války v letech 1998-1999 skrývali mniši v klášteře na 200 albánských civilistů, aby je tak ochránili před srbskými paravojenskými oddíly, které se bohužel mohly občas dopustit zločinů. Před válkou klášter navštěvovali a modlili se v něm nejen Srbové, ale také Albánci jak katolického tak i muslimského vyznání. I oni se ke klášteru chovali s úctou. To však skončilo s válkou a následnou okupací.

Srbský klášter je albánským extrémistům trnem v oku. Zpočátku se jej snažili zničit tak jako řadu jiných srbských svatostánků. Klášter od roku 1999 chrání italské jednotky KFOR. Albánští extrémisté na klášter opakovaně zaútočili palbou z minometů, naštěstí se jim jej nepodařilo vážnějším způsobem poškodit. V posledních několika letech už ale k podobným útokům nedochází. Albánci změnili taktiku, už nechtějí klášter zničit. Naopak chtějí si jej přisvojit, tvrdí že se ve skutečnosti prý jedná o „albánský“ klášter, což je ovšem naprostý nesmysl. Ve městě v sousedství kláštera existuje sdružení albánských historiků, kteří se zabývají vytvářením této nesmyslné teorie. Albánští demonstranti se tak v posledních několika letech neúspěšně pokoušeli klášter obsadit. Klášter pokaždé zachránili italští vojáci KFOR. Vedle toho se čas od času objevují v blízkosti kláštera albánské nacionalistické grafity. S italskými okupačními jednotkami mají místní mniši velmi dobré zkušenosti již z doby druhé světové války. I tehdy, stejně jako dnes, chránili italské okupační jednotky klášter před útoky albánských šovinistů a zabránili tak jeho zničení. Italští okupanti chránili tehdy klášter v letech 1941-1943.

Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
 

Mniši nám říkali, že Italové sice nejsou příliš schopní vojáci, mají však velmi dobrou duši a ke klášteru chovají velký obdiv a respekt jakožto k významné kulturní památce. Mnichům pomáhají po všech stránkách, když potřebují mniši cestovat po okolí, Italové je vždy ochotně doprovázejí, aby je ochránili. Z dřívějších cest po Kosovu víme, že vedle Italů se k Srbům chovali korektně také francouzští či španělští vojáci KFOR. Čeští a slovenští příslušníci KFOR byli přímo prosrbští. Naopak proalbánští a vůči Srbům ostře nepřátelští jsou američtí, němečtí a britští vojáci KFOR. Ti opakovaně podporovali albánské extrémisty při provádění etnických čistek na Srbech.

Mniši se snaží vycházet co nejlépe s kosovsko-albánskými úřady a institucemi, tak aby mohl klášter za daných podmínek pokud možno bez problémů fungovat. V Prištině jsou v poslední době stále vlivnější mladí albánští politici a úředníci vzdělaní na západě, kteří mají ke klášteru kladný vztah, nevadí jim, že je srbský a snaží se mu pomoci. Stejně tak se klášteru snaží pomáhat ambasády západních zemí, které mají v Kosovu rozhodující vliv. Zdaleka nejvíce klášteru pomáhá vlivný norský diplomat a velvyslanec Norska v Prištině, který je zároveň jedním z největších příznivců nezávislého Kosova. V minulosti silně loboval za uznání nezávislosti Kosova. Současnou rekonstrukci kláštera financuje EU spolu s norskou vládou, srbská vláda se na jejím financování podílí spíše formálně.

Někomu by se takováto situace mohla zdát nelogická. Ve skutečnosti je však tato politika Západu logická. Západ totiž nechce etnicky čisté albánské Kosovo. Západ chce, aby se Kosovo stalo moderní evropskou multikulturní zemí. Západní mocnosti podpořily vyhnání většiny Srbů z Kosova, ale nepočetná srbská menšina, která na Kosovu zůstala, už západu nijak nevadí. Jedná se totiž již jen o malou menšinu, která nijak nemůže ohrozit projekt nezávislého Kosova. Cílem západu je zbylé Srby integrovat do Kosovského státu a učinit z nich „loajální občany“ Kosova. Tím chtějí přispět k přeměně Kosova na moderní multikulturní stát.

Vchod do hlavní části kostela.
Vchod do hlavní části kostela.
 

I přes výše uvedená fakta je situace přímo v okolí kláštera mnohem složitější. Kosovo totiž není fungujícím státem a reálnou moc zde nemají státní úřady. Skutečnou moc mají v jednotlivých regionech Kosova tamní kmeny. Klanová sounáležitost je pro Albánce důležitější, než státní orgány a zákony. Albánci jsou asi posledním evropským národem, který si do značné míry zachoval kmenové uspořádání. A právě místní klany, které žijí v okolí kláštera Visoki Dečani, se vůči němu chovají nepřátelsky a to bez ohledu na příkazy kosovských úřadů z Prištiny, které se snaží klášteru pomoci. Lokální klanoví předáci jednoduše ignorují dané příkazy i zákony. Mnich Petr nám řekl, že to velmi připomíná situaci z doby osmanské nadvlády. I tehdy se velmi často stávalo, že sultán a osmanské úřady v Istanbulu vydávaly nařízení, jež měla chránit klášter i tamní Srby, avšak lokální turečtí hodnostáři nerespektovali sultánovy příkazy a dopouštěli se na klášteru bezpráví.

V současnosti jsou pro klášter ohromným problémem lokální média. Ta neustále šíří mezi místním albánským obyvatelstvem nenávistnou propagandu vůči klášteru. Zcela iracionálně obviňují klášter ze všeho špatného, co se v jejich kraji děje. V celém Kosovu panuje velká nezaměstnanost a ekonomická i sociální situace je velmi špatná. Aby místní kosovsko-albánští politici odvedli pozornost obyvatelstva od těchto skutečných problémů propagují raději skrze media nenávist vůči klášteru a jeho mnichům. Místní Albánci se tak často soustředí na nenávist vůči klášteru a Srbům, namísto aby se raději obrátili proti vlastním politickým elitám, které jsou spoluodpovědné za špatnou ekonomickou situaci. Mnich Petr nám říkal, že se klášter snaží navázat s místními Albánci přátelské vztahy, což je vzhledem k nenávistné propagandě velký problém. Opakovaně se ale stalo, že někteří mladí Albánci, vychovaní nenávistnou propagandou navštívili klášter a na vlastní oči se přesvědčili o tom, že mniši k nim mají přátelský vztah. Zcela po té změnili názor a jejich postoj ke klášteru je od té doby pozitivní. Bohužel má ale i přesto nenávistná propaganda nadále velký vliv na většinu místních Albánců. Mnich Petr si posteskl, že by všichni mniši z kláštera nejraději žili s Albánci v přátelství a svornosti. Rádi by pomohli lokálním albánským úřadům v rozvoji kraje. Klášter by šlo využít jakožto významnou památku i náboženské poutní místo k rozvoji turismu, což by pomohlo místní ekonomice a jednalo by se o velmi pozitivní věc jak pro tamní Albánce, tak i pro klášter. Bohužel lokální albánští klanoví předáci takovou spolupráci odmítají.

Mniši pevně doufají, že italské jednotky KFOR budou nadále chránit jejich klášter. Kosovská vláda totiž chce, aby ochranu kláštera převzala kosovské policie, tak jako se to již stalo u ostatních srbských svatostánků. Mniši ale nemají v místní kosovskou policii velkou důvěru. Ta je totiž primárně pod vlivem místních klanů. Mnich Petr nám vyprávěl, že jeden z velitelů místní policie má ke klášteru velmi pozitivní vztah i přesto, že je Albánec. Rád by mnichům nějak pomohl, ale nemůže dělat nic proti vůli místních klanů a to i přesto, že je vysokým policejním důstojníkem a navíc je na jeho straně zákon.

Společně s mnichem Petrem.
Společně s mnichem Petrem.
 

Islám a katolicismus na Kosovu a Metohiji

Pro tzv. „nezávislé Kosovo“ je zcela příznačný je fakt, že kosovská ústava i řada zákonů byla vypracována na západě v angličtině a teprve pak byly přeloženy do albánštiny. Jak je všeobecně známo, kosovskou politickou elitu tvoří mafiánské struktury z řad někdejších velitelů UČK, které se od začátku okupace Kosova nesmírně obohatily. Ve skutečnosti je však Kosovo pouhým protektorátem Washingtonu a amerického ambasadora tamní politici na slovo poslouchají. Kvůli velmi špatné ekonomické situaci nevidí mnozí Albánci na Kosovu žádnou perspektivu, mladí proto často odcházejí za prací do zahraničí, a nebo se v horším případě zapojují do mafiánských struktur. V souvislosti s válkami v Libyi a Sýrii se začal s podporou západních tajných služeb propagovat mezi albánskými radikály islamismus. Cílem bylo získat dobrovolníky a žoldáky pro dané války. Na Kosovu se tak objevil islamistický extremismus, který ovšem nemá s opravdovým islámem nic společného. Díky velké bídě se podařilo západním tajným službám naverbovat jistý počet žoldáků pro dané konflikty.

Když byl ovšem Washington na podzim loňského roku nucen upustit od plánovaného útoku na Sýrii, přestal podporovat islamismus na Kosovu a nařídil kosovským úřadům, aby začaly tamní islamisty pronásledovat. Kosovská vláda i policie se v současnosti snaží islamistické radikály co nejvíce potlačit. Jen pár dní před naším příjezdem tak např. došlo k velké policejní akci, během níž bylo zatčeno několik desítek příznivců islamistického extrémismu. Pro lepší pochopení dodejme, že se nejedná o teroristy. Na Kosovu má islamistický extremismus podobu myšlenkového proudu a nikoliv terorismu. Naštěstí je však islamistický extremismus jen marginálním jevem, proti kterému kosovsko-albánský režim bojuje. Zajímavostí je, že příznivci islamismu jsou dokonce placeni za to, aby se oblékali v duchu dané ideologie (tj. aby muži měli plnovous a ženy se zahalovaly), na taková individua jsme ovšem prakticky nikde nenarazili. Albánské ženy a dívky se oblékají moderním západním způsobem a zahalených žen jsme viděli jen naprosté minimum. Velmi často, zde narazíte na Albánku v minisukni, ale na Albánku s šátkem na hlavě zde narazíte jen zcela výjimečně. Mezi mladými Albánci se ve městech šíří moderní západní styl života, tudíž dnes již Albáncům značně klesá porodnost a šíří se i negativní stránky západního životního stylu, jako např. konzumace drog.

Jak jsme se později dozvěděli, snaží se kosovsko-albánský režim co nejvíce zdůrazňovat sounáležitost Kosova s Evropou. Proto se snaží zdůrazňovat katolickou stránku albánské identity a naopak upozaďují islám. To vše bez ohledu na to, že na Kosovu tvoří mezi Albánci katolíci jen několik málo procent populace, ostatní kosovští Albánci jsou muslimové. Pro úplnost dodejme, že jinak je tomu v samotné Albánii. Zde je mezi Albánci podstatně větší počet křesťanů (ať už katolíků či pravoslavných) než mezi kosovskými Albánci. Zdůrazňování katolické identity se projevuje např. tak, že v celém Kosovu se velká úcta vzdává matce Tereze, která byla původem Albánka, staví se jí sochy a pojmenovávají se dle ní ulice. Stejně tak se ohromná úcta vzdává albánskému národnímu hrdinovi Skanderbegovi, jenž byl křesťan, který stál v 15. století v čele albánského boje proti tureckým uchvatitelům. I jemu se staví sochy a ulice nosí jeho jméno. V samotné Prištině se buduje velká katolická katedrála, obdobně velká mešita se postavit nesmí. Když se albánsko-kosovští politici účastní katolických bohoslužeb při oslavách křesťanských svátků, informují o tom kosovská média, avšak když se účastní oslav muslimských svátků, media mlčí. Samotná kosovská prezidentka Atifete Jahjaga pak prohlásila, že Albánci během dějin bránili křesťanskou Evropu před osmanskými Turky. Tyto informace dobře charakterizují kosovský „stát“.

Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
 

Další problémy západního Kosova a Metohije a vztahy s Albánci

Dozvěděli jsme se také další zajímavosti o Kosovu i samotném klášteru. Možná úplně nejhorším obdobím v dějinách kláštera byla vláda Titova komunistického režimu. Komunisté totiž klášteru znárodnili jeho velký majetek, který představoval několik stovek hektarů půdy, lesů a polí. Navíc komunisté klášter odebrali mnichům a svěřili jej světským správcům, historikům, takže z něj prakticky udělali muzeum, respektive jen historickou památku, která již nesloužila duchovnímu a církevnímu účelu. Klášter byl vrácen zpět mnichům a pravoslavné církvi po pádu komunistického režimu. Ovšem majetek klášteru vrácen nebyl. V současnosti klášter vlastní jen 30 hektarů půdy, kterou obdělávají mniši spolu se svými pomocníky. I o tuto půdu se je však místní Albánci snaží připravit a tak o ni musí vést klášter soudní spor. Mniši by byli rádi, kdyby jim byl vrácen veškerý majetek, zabavený komunisty, avšak šance, že k tomu dojde je minimální.

Vzhledem k tomu, že mniši žijí v kraji, v němž je pro Srby nadále špatná bezpečnostní situace, ptali jsme se, zdali nemají strach žít v takových podmínkách. Mnich Petr nám vysvětlil, že strach mají jedině ze hříchu, nikoliv však ze smrti. Z jeho slov byla cítit nesmírná zbožnost a hluboká oddanost k Bohu. Řekl nám, že smrt pro ně nepředstavuje konec, nýbrž naopak začátek nového života na onom světě. Mniši sice žijí v podmínkách na Kosovu těžkým a nejistým životem, avšak jejich neochvějná láska k Bohu je naplňuje štěstím a spokojeností. Jsou smířeni s těžkými životními podmínkami, neboť si uvědomují, že situace na Kosovu byla pro Srby těžká téměř po celou historii. Srbové zde byli utlačování či diskriminováni jak během osmanské nadvlády, tak i během obou světových válek, komunistického režimu a tento útlak pokračuje i dnes, kdy je Kosovo prakticky protektorátem USA. Proto jsou mniši připraveni na těžký život v podmínkách okupace. Vedle péče o svatyni se snaží také pomáhat srbským enklávám a pečovat o to, aby měli Srbové i srbské svatyně na Kosovu co nejlepší podmínky pro existenci.

Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
 

K srbsko-albánským vztahům nám mnich Petr mimo jiné také řekl, že v mnoha částech Kosova byly tyto vztahy před válkou dobré. Výrazně se však zhoršily po válce. Vůči Srbům se nejhůře chovají Albánci, kteří se teprve po válce přistěhovali do Kosova z Albánie. Naopak řada starousedlých Albánců, kteří na Kosovu žijí již po staletí, měla se Srby před válkou korektní a často bezproblémové vztahy. Mnich Petr nám říkal, že např. v jednom z nejvýznamnějších měst na Kosovu – Prizren panovaly před válkou relativně dobré vztahy mezi Albánci a Srby. Když pak během protisrbských pogromů z roku 2004 útočili tamní albánští extrémisté na srbské památky, byli pachateli těchto útoku nejčastěji Albánci, kteří se přistěhovali z Albánie a nikoliv starousedlí Albánci.

Naše návštěva kláštera včetně přátelského posezení u vynikající kávy a snad ještě lepší rakije trvalo celé dopoledne. Srdečný rozhovor s mnichem Petrem byl nesmírně zajímavý, dozvěděli jsme se tak bezpočet důležitých a nových informací. Z tak přátelského a příjemného prostředí se nám vůbec nechtělo pryč. Už byl ale nejvyšší čas vyrazit na cestu, dle domluvy jsme měli jet do základní školy ve městě Orahovac, kde jsme předali humanitární pomoc dětem i škole. Podrobnosti o tom i o situaci v tamní srbské enklávě se dozvíte v dalším díle naší reportáže. O tom, že situace v okolí kláštera Visoki Dečani je nadále problematická, svědčí také událost, k níž došlo jen pár dní po našem odjezdu. Skupina albánských extrémistů totiž pomalovala zdi v okolí kláštera protisrbskými šovinistickými nápisy.

Máme jasno!
Máme jasno!

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

Zde Vám přinášíme druhý díl reportáže o nedávné humanitární pomoci Srbům na Kosovu. První díl si můžete přečíst ZDE. Při popisu naší humanitární mise jsme skončili v Kosovské Mitrovici, která je nejvýznamnějším městem severní části Kosova. Právě sever Kosova je poslední oblastí tohoto jihosrbského regionu, kterou dodnes kompaktně obývají Srbové a nepodléhají zde dosud moci kosovské pseudo vlády.

 

Kosovská Mitrovice a nákup humanitární pomoci

Kosovská Mitrovice je také učebnicovým příkladem tolerance Srbů a nesnášenlivosti Albánců. Zatímco v srbské části města bez problémů žije albánská menšina, tak z albánské části města byli všichni Srbové i další nealbánci vyhnáni a byly zničeny dokonce i jejich hřbitovy. Kolem jednoho takového zdemolovaného srbského hřbitova jsme později také projížděli.

Na barikádě, jež chrání srbskou část města před Albánci, jsme vyvěsili českou vlajku na znamení naší podpory bratrskému srbskému národu. Jedná se o již druhou českou vlajku, která zde hrdě vlaje vedle zástavy srbské a ruské. Po jídle se dělíme na menší skupinky, které mají za úkol ve městě nakoupit pomoc vytipovaným rodinám a škole. Zahraniční část výpravy vyráží nakoupit potraviny a drogerii do největšího obchodu ve městě. Mezitím se my staráme o balíčky se školními pomůckami pro 75 dětí z jedné zapadlé srbské školy nedaleko hranic s Makedonií. Druhá skupina Čechů vyráží hledat prodejnu s IT technikou a další skupina Čechů pak nakupuje sportovní potřeby. Později cestou ještě nakoupíme sladkosti pro děti ze základní školy.

Návštěva starobylých srbských svatostánků

Po docela hektických přípravách balíčků, nákupu potravin a nakonec i počítače a míčů se všichni shledáváme u svých automobilů. Nakládáme vše do aut a vyrážíme směr Pećka patrijaršija. Jedná se o středověké sídlo Srbské pravoslavné církve a jejího patriarchy. Tamní klášter byl vybudován ve 13. století a nachází se na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Po nutné kontrole dokladů od kosovských policistů, kteří zde střeží klášter před případnými útoky Albánců, vstupujeme do areálu kláštera. Uvnitř kostela můžeme obdivovat překrásné fresky světců a dokonce i prý zázračnou ikonu Bohorodičky a také trůn srbského patriarchy.

S jeptiškami jsme zde vedli velmi zajímavý rozhovor, jehož hlavním tématem byly jejich vztahy s Albánci. Dozvěděli jsme se, že před válkou byly vztahy s Albánci nekonfliktní. Klášter často navštěvovalo velké množství Albánců a to bez ohledu na to, že Albánci jsou většinou muslimové. I oni se zde modlili a chovali klášter ve velké úctě. Tento krásný harmonický vztah bohužel zničila válka vyvolaná západem a následná okupace. Albánští extrémisté se po té dokonce opakovaně pokusili na klášter zaútočit, byli však pokaždé včas zastaveni vojáky KFOR.


Klášterní komplex Pečka patrijaršija
Klášterní komplex Pečka patrijaršija
 

Jeptišky nám s radostí vyprávěly o jedné velmi zajímavé a milé příhodě. Nedávno navštívila klášter exkurze několika desítek albánských žáků z místních škol. Jednalo se o první obdobnou albánskou návštěvu od začátku okupace. Srbské jeptišky přijaly albánské děti velmi vlídně a vyprávěly jim, že i jejich rodiče se zde kdysi chodili modlit. Jedna holčička se po té osmělila a na výzvu jeptišky se začala modlit k Bohorodičce a poté se k ní připojily i ostatní albánské děti a všechny se svým muslimským způsobem modlily v tomto křesťanském chrámu k Panně Marii. Doufejme, že podobných projevů porozumění a tolerance mezi Srby a Albánci snad bude v budoucnu více.

Jelikož je však pozdě, nasedáme do automobilů a spěcháme do dalšího kláštera, který nese název Visoki Dečani a pochází ze 14. století. Před vjezdem do kláštera jsou bunkry a záterasy s ostnatým drátem, hlídané italskými vojáky KFOR. Ti jsou plně ozbrojení a mají na přístupové cestě ke klášteru dvě kontrolní stanoviště. Hlídají klášter před případnými útoky albánských extrémistů, jimž byl v minulosti tento skvost srbské kultury opakovaně vystaven. Přijíždíme už za šera, přesto nás vojáci KFOR i místní mniši pouštějí do toho překrásného chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Pro velkou část z nás bylo velkým zážitkem jen mlčky pozorovat svíčkami osvícené mnichy, kteří zpívají své modlitby. I Visoki Dečani jsou na seznamu památek UNESCO. Mnichům bylo líto, že jsme přijeli tak pozdě, měli totiž pro nás připravené pohoštění, ovšem my jsme dorazili právě v době, kdy se konala bohoslužba.

Šero se nám pomalu proměnilo v černočernou tmu a před námi je ještě několik stovek kilometrů neznámou cestou. Vyrážíme tedy směr Prizren, kterému Srbové říkají carské město. Ve středověku byl totiž sídlem srbského Cara a tedy hlavním městem Srbska. Dnes je město etnicky čistě albánské. V centru města i podél místní řeky vidíme řadu krásných kaváren i hotelů. V tomto zajímavém městě si všímáme jeho největší dominanty – tyčícího se hradu nad městem, který je i osvětlen. Škoda, že není více času na detailnější prohlídku.

Enkláva Štrpce na jihu Kosova a Metohije

Okolo půl 10 večer dorážíme konečně do místa našeho přenocování do srbského městečka Brezovica, kde máme dohodnutý nocleh v hotelu Ljuboten. Brezovica se nachází v okresu Štrpce, jenž je velkou srbskou enklávou ležící na jihu Metochije. Jedná se o nejjižněji položenou a tudíž také o nejvzdálenější srbskou enklávu.  Zde na nás už čekají další srbští přátelé v čele s tamním předákem kosovských Srbů Zvonkem Mihajlovićem, kteří nás okamžitě ochotně ubytovávají. Je zde možnost si i vybrat jídlo z tradičních balkánských pokrmů jako jsou například ćevapi či pljeskavica. Doplňujeme zde tedy síly a postupně všichni odcházíme spát. Přeci jenom nás zítra čeká velice náročný den a my toho za poslední dva dny moc nenaspali.

Zde je potřeba v krátkosti představit také našeho hlavního hostitele a průvodce Zvonka Mihajloviće. Ten patří k nejvýznamnějším předákům kosovských Srbů. Je předsedou tamní krajské organizace Srbské radikální strany. Byl poslancem srbského parlamentu ve dvou volebních obdobích. Byl také předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce a to rovněž ve dvou volebních obdobých. Zvonko Mihajlović je také válečným veteránem, během války v roce 1999 byl velitelem baterie raketového vojska.



Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou.

Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou a tradiční srbský pozdrav se třemi spojenými prsty symbolizující svatou trojici – Otce, syna a ducha svatého.
 

Na jaře letošního roku uzavřela srbská vláda na nátlak EU dohodu s vládou Kosova, jež fakticky znamená likvidaci srbských samospráv na Kosovu, které se nadále považovaly za součást Srbska. Na místo nich mají být vytvářeny nové samosprávy tamních srbských enkláv, které mají být podřízeny nelegitimní vládě v Prištině. Právě Zvonko Mihajlović se postavil do čela odporu proti této zradě a vedl kosovské Srby na demonstrace do Bělehradu. Srbská vláda se jej snažila všemožně zkorumpovat a přimět ke spolupráci nabídkami privilegií i výhružkami, že jej odvolá z funkce. Zvonko Mihajlović se však zachoval jako pravý vlastenec. Čest pro něj byla důležitější, než osobní prospěch a tak nezradil a nepodřídil se příkazům kolaborantské vlády. Ta jej za trest odvolala z funkce předsedy okresní samosprávy. Zvonko Mihajlović však nadále zůstává nezdolný v odporu proti uloupení Kosova.

Ráno brzy vstáváme. Dole v restauraci je pro nás již přichystána snídaně. Po snídani nasedáme do našich automobilů a následujeme naše srbské přátelé ze SRS, kteří na nás čekají i na tomto odlehlém místě Srbska. Skvělým průvodce po této překrásné krajině je nám především již zmíněný zdejší předák SRS Zvonko Mihajlović.



Společné foto aktivistů EFSK s dětmi.

Děti ze základní školy spolu s aktivisty EFSK.
 

Humanitární pomoc základní škole

Po pár minutách jízdy dorážíme do místní školy, kterou navštěvuje 72 žáků různých věkových kategorií. Jedná se o školu Šarski odred, jméno nese po tamním oddílu srbských partyzánů z doby 2. světové války. Tato škola se nachází ve vsi Vrbeštica. Před budovou školy, která mimochodem vypadá dosti podobně jako škola Sv. Sávy, kterou jsme navštívili na jaře, již čekají natěšení žáčci.

Přivítáme se s místním učitelským sborem a panem ředitelem Slobodanem Pavletovićem, který nás zde srdečně vítá. I zde na nás čeká televizní štáb, který celou akci natáčí. Rovněž také natáčí rozhovory s představiteli EFSK. Jako uvítání a zároveň poděkování si pro nás děti připravily srbskou lidovou vlasteneckou píseň, která pojednává právě o Kosovu jakožto historické a kulturní kolébce srbského národa.



Děti zpívají vlastenecké píseň „Oj Kosovo, Kosovo“ jako poděkování za humanitární pomoc.
 

Konečně se většina z nás vrací k automobilům, kde začíná postupně vynášet humanitární pomoc pro místní děti a učitelský sbor. Pro každé dítě je připraven balíček se sešity, pravítky, tužkami, pastelkami a vlastně všemi možnými potřebami, které se ve škole rozhodně neztratí. Mezi děti je rozdáno i na 10 míčů na různé sporty, které vykouzlily na tvářích dětí asi největší úsměvy. Naše slečny ještě každého z přítomných obdarují nějakým tím plyšákem, který pro ty nejmenší znamená opravdu velikou radost. Jako poslední jsou řediteli školy předány dva počítače. Jeden z brusu nový stolní počítač s LCD monitorem a veškerým nutným vybavením a druhý repasovaný laptop, který do sbírky daroval jeden z Vás. Pro každé dítě je ještě přidaná nějaká ta sladkost v podobě čokoládového vajíčka s hračkou a dvou čokolád.



Na horní fotografii vidíte předávání stolního počítače a lap topu škole. Na fotografiích vpravo vidíte natáčení rozhovorů s představiteli EFSK pro srbskou televizi, která o naší pomoci vysílala reportáž. Vpravo je interiér školy a lidové kroje z vybavení školy, jež dokládají, že zde se dbá na udržování národních tradic a identity.

S několika dětmi jsou pořízeny ještě krátké rozhovory o jejich budoucnosti a životě na Kosovu. Pak už je čas na společné focení, ke kterému děti přistupují velmi zodpovědně a velmi rády se chopí našich praporů. Jen těžko se nám odcházelo od tak milých lidí a většina z nás ještě nějakou tu minutu vydržela a snažila se s dětmi prohodit nějaké to slovo. Dozvěděli jsme se například, že se zde učí jak angličtinu, tak i ruštinu. Proběhlo i nějaké to vyměnění kontaktů a ne jen dívkám z nejedněch šťastných dětských očí ukápla slza.

V dalším díle, který vyjde již zanedlouho, se dozvíte podrobnosti o humanitární pomoci, kterou jsme díky Vašim příspěvkům poskytli dvěma chudým rodinám se spoustou malých dětí a také válečnému invalidovi Duškovi Pejakovi.



Video z předávání humanitární pomoci dětem v základní škole.
 

Čtěte také: Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl