Archiv pro štítek: kostel

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 2. díl

Návštěva Prizrenu

Cestou z Gory jsme se zastavili v Prizrenu. Jedná se o jedno z největších měst na Kosovu. Navštívili jsme jej v předchozích letech několikrát a pokaždé jsme fascinování jeho krásou. Město má zachované nádherné historické centrum a orientální duch. Zdobí jej starobylé mešity z 15. a 16. století a ještě starší kostely, jež jsou zapsány na seznamu památek UNESCO. Albánští extrémisté sice s podporou německých vojáků KFOR tyto kostely v roce 2004 vypálili, avšak v posledních letech došlo k jejich obnově. My jsme navštívili chrám sv. Jiří v centru města.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

Ve městě jsme se setkali s naším kamarádem Zvonkem Mihajlovićem. Jedná se o jednoho z předních lídrů kosovských Srbů. Zvonko byl poslancem srbského parlamentu a předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce na jihu Metohije. Protože však odmítl kolaborovat s kosovskou vládou, byl z funkce odvolán. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosmetu. Procházeli jsme se městem a navštívili jsme místní cukrárnu, abychom ochutnali vynikající koláče a zákusky, jimiž je tento kraj proslulý.

Zároveň jsme obdivovali krásu albánských žen a dívek, procházejících se ulicemi Prizrenu. I když jsou Albánci muslimové, jejich ženy se oblékají dle západní módy a jen výjimečně zde můžeme narazit na ženu s šátkem. Spousta Albánek se navíc obléká velmi vyzývavě. Krása srbských i albánských žen nás ostatně obohacovala během celé naší cesty. 

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Zvonko nám vyprávěl o situaci na Kosovu. On sám se stal nedávno obětí útlaku kosovského režimu. Do jeho domu vpadlo na jaře komando kosovské policie a zatklo jej pro údajné nedovolené ozbrojování. Záhy byl sice propuštěn a je souzen na svobodě. Obvinění z nedovoleného ozbrojování je jen záminkou pro tento očividný politický proces. Tuto kampaň proti němu vede kosovská vláda, aby jej zastrašila, neboť Zvonko je mezi kosovskými Srby hlavním odpůrcem tamního albánského režimu.

V Prizrenu dnes již žijí téměř jen Albánci. Naprostá většina Srbů odsud byla vyhnána, zůstal zde jen zcela zanedbatelný počet Srbů, navíc se jedná jen o seniory. Výjimkou je jen jedna mladá Srbka se svým dítětem, které jsme v minulosti opakovaně navštívili.

Podpora školy v srbské enklávě Jasenovik

Následujícího dne jsme vyrazili do okresu Novo Brdo, v němž jsou tamní Srbové dodnes vystaveni silné diskriminaci. Nejprve jsme jeli do Prištiny, nakoupit vše co je potřebné pro pomoc škole. Poté jsme již dorazili do samotné školy ve vesnici Jasenovik, kde na nás čekalo velké uvítání. Jedná se o základní školu „Sv. Sáva“, která má 35 žáků. Této škole jsme pomáhali již v loňském roce, viz ZDE. Děti pro nás připravily divadelní hru „Analfabet“ od známého srbského spisovatele Branislava Nušiće. Musíme říct, že byly nesmírně šikovné. Poté jsme dětem rozdali školní pomůcky a sladkosti.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Kousek z představení Analfabet.

Kousek z představení Analfabet.

Pak jsme předali škole hlavní část pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům mohli pro školu nakoupit. Jedná se především o notebook, projektor a elektrický přímotop. Dále jsme nakoupili pomůcky pro výtvarnou výchovu a sportovní vybavení pro tělocvik. Všichni byli z našich darů nadšení, máme vám vyřídit, že tato podpora pro ně moc znamená a že vám všichni moc děkují. Tyto dary velmi zvýší kvalitu výuky ve škole. Elektrický přímotop má pro školu také ohromný význam, neboť zde mají velmi špatné a omezené topení a během zimních měsíců je ve škole velmi chladno.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Radost z dětí přímo sršela. :)

Radost z dětí přímo sršela. 🙂

Následovalo posezení s učitelským sborem a bohaté pohoštění. Učitelé nám vyprávěli o situaci Srbů v jejich kraji. Ta je dodnes velmi těžká. Srbové jsou v okrese Novo Brdo nadále vystaveni diskriminaci. Albánci jim zabrali jejich pole a tak se nemohou ve větší míře věnovat zemědělství, jež zde bylo vždy hlavním způsobem obživy. Srbům zůstávají jen jejich zahrádky a políčka v bezprostřední blízkosti jejich domů. Albánci ženou úmyslně svůj dobytek na tato políčka, aby tak zničili Srbům úrodu. Zároveň pravidelně kradou Srbům jejich dobytek. Kosovská policie na to nijak nereaguje. K těmto incidentům dochází v některých srbských vesnicích jen občas, v jiných k nim ovšem dochází pravidelně až téměř každodenně. Naštěstí však již nedochází k násilným útokům, k těm docházelo „jen“ po začátku okupace NATO v letech 1999-2000 a pak během pogromů v roce 2004.

Oproti dřívějším letům mají dnes tamní Srbové svobodu pohybu. Mohou bez problémů jezdit do měst a obcí v nichž žijí Albánci. Většinou tam ovšem jezdí jen nakupovat, případné kulturní vyžití v daných městech je pro ně nadále jen těžko reálné. Alespoň v tomto směru tak došlo ke zlepšení situace. Na druhou stranu kosovská vláda nijak neinvestuje do oprav infrastruktury v srbských vesnicích v daném kraji, zatímco v albánských vesnicích silnice opravuje. Situace je o to horší, že tamní srbští lokální politici v daném kraji kolaborují s kosovským režimem a nijak nepomáhají svým krajanům, které mají zastupovat.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Velmi špatná je však situace v oblasti zdravotnictví. Srbové nedůvěřují albánským lékařům a tak se léčí v srbských nemocnicích. Těch je ovšem na Kosovu jen velmi málo a jsou navíc špatně vybavené. Pacienti si často musejí zdravotnický materiál sami nakoupit, aby je lékaři vůbec mohli ošetřit. Rovněž léky jsou pro ně špatně dostupné a většinou jsou velmi drahé. Důvodem této neutěšené situace je to, že kosovská vláda úmyslně komplikuje a znesnadňuje zásobování a vybavování srbských nemocnic. Proto jsme si vytkli jako cíl pro naši misi v nadcházejícím roce nákup zdravotnického materiálu pro srbské nemocnice na Kosovu.

Tamní Srbové jsou na diskriminaci ze strany Albánců bohužel již dlouhodobě zvyklí. Vyprávěli nám, že i v době bývalé Jugoslávie za Titova režimu byli vystaveni silné diskriminaci ze strany místních Albánců, kteří byli režimem protěžovaní. Jeden ze starších učitelů nám vyprávěl o své neblahé zkušenosti. Na konci 80. let vezl k lékaři svou malou dcerku do města Gnjilane. Právě v té době panovalo silné napětí mezi Albánci a Srby. Když se dostal do albánské části města, zaútočili na něj tamní extrémisté a brutálně ho zbili. Jen stěží se mu podařilo uniknout.

V tomto okrese působili vojáci KFOR z různých zemí. Dozvěděli jsme se o zkušenostech místních s těmito vojáky. Zcela protisrbští a proalbánští byli pochopitelně američtí, britští a němečtí vojáci, s nimi mají Srbové velmi špatné zkušenosti. Italští vojáci sice nebyli prosrbští, když ale viděli, že se albánští extrémisté dopouštějí křivd na Srbech, byli Italové připraveni hájit spravedlnost a snažili se Srbům pomoci. Jednoznačně pozitivní zkušenost mají Srbové pochopitelně s ruskými vojáky KFOR. Ti Srbům vždy pomáhali a občas kvůli tomu i překročili své pravomoce.

I přes tuto těžkou situaci však většina Srbů zůstává ve svých domovech a neodcházejí do středního Srbska. Jsou silně svázaní se svým rodným krajem. Velmi pozitivní je také to, že tamní Srbové mají velkou porodnost, běžně mají jejich rodiny tři až čtyři děti. Co se týče budoucnosti, někteří z nich věří, že se bude situace v budoucnu zklidňovat, jiní jsou naopak pesimisté. Rozprávění s učiteli trvalo dlouho do večera. Poté jsme se rozloučili a vrátili jsme se zpět do Velike Hoči.

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 1. díl

V říjnu 2016 proběhla naše již pátá humanitární mise na Kosovu a Metohiji. Stejně jako vloni i tentokrát proběhly souběžně dvě mise Evropské fronty solidarity pro Kosovo. Jedna byla organizovaná naší českou a také slovenskou sekcí. Další byla organizovaná německou sekcí. Obě mise však měly svůj samostatný program a pomáhaly každá v jiné oblasti tak, aby naše pomoc byla co nejefektivnější.

Uctění památky československých vojáků

V letošní sbírce téměř polovinu vybrané finanční i materiální pomoci shromáždili naši bratři Slováci. Bohužel se však nemohli zúčastnit mise osobně, tudíž na Kosovo vyrazili pouze členové EFSK z českých zemí. Cestou jsme se nejprve zastavili ve středním Srbsku ve městě Kragujevac. Navštívili jsme zde památník a hřbitov slovenských a českých vojáků z první světové války. Ti sloužili v řadách Rakousko-uherské armády, avšak vzbouřili se a odmítli bojovat proti bratrům Srbům. Poté byli popraveni Maďary a Rakušany. My jsme uctili jejich památku květinou a svíčkami. Zároveň jsme uklidili menší nepořádek kolem pomníku. Je třeba si takto připomínat naše velké předky a uctívat jejich slavné činy. Bylo to již podruhé, co jsme navštívili daný pomník, viz ZDE.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Položení kytky k památníku.

Položení kytky k památníku.

Jména padlých.

Jména padlých.

Večer jsme se ubytovali v srbské vesnici Velika hoča ve střední části Kosova a Metohije. Druhý den ráno jsme nejdříve spolu s našimi německými kamarády navštívili místní základní školu, které pomáhá německá sekce EFSK. My jsme dětem jako pozornost rozdali sladkosti. Zde jsme se také opět setkali s malou Milicou, posledním srbským dítětem žijícím ve městě Prizren. Její dojemný příběh si můžete přečíst ZDE.

Společně s Milicou.

Společně s Milicou.

Základní škola ve Velike Hoči.

Základní škola ve Velike Hoči.

Podpora goranské školy

Poté jsme pokračovali do samotného Prizrenu, jednoho z největších měst na Kosovu. Po prohlídce tohoto krásného města a místního pravoslavného kostela sv. Jiří jsme přijeli do kraje Gora. V tomto kraji na samém jihu Metohije žijí Goranci. Jedná se o muslimy srbského původu, mluví srbsky, jsou zcela loajální Srbsku a jsou svébytným etnikem. Samospráva okresu Gora funguje v rámci srbských institucí a tamní školství se řídí srbskými osnovami a je financováno ze Srbska. My jsme zavítali do základní školy „25. května“ v goranské vesnici Vranište. Ta má celkem 40 žáků. Přivítal nás ředitel školy spolu s učitelským sborem. Škole jsme věnovali především projektor, dále pak sportovní vybavení včetně míčů a nového basketbalového koše, pomůcky pro výuku angličtiny a dětem jsme rozdali sladkosti a školní pomůcky. To vše v celkové hodnotě 360,- euro.

Předání basketbalového koše a míčů.

Předání basketbalového koše a míčů.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Teror albánských extrémistů po roce 1999 a postoj KFOR v Goře

Následně jsme rozprávěli s ředitelem a učiteli o situaci v jejich kraji a o všem co se týká Goranců. Dozvěděli jsme se tak řadu zajímavých informací. Goranci byli, stejně jako Srbové, vystaveni po začátku okupace v roce 1999 teroru ze strany albánských extrémistů. Řada Goranců byla tehdy zavražděna. V Goře v té době působili němečtí a turečtí vojáci KFOR. Turečtí vojáci Gorance chránili před albánskými extrémisty, Gorancům pomáhali a byli přátelští a laskaví. Němečtí vojáci byli vzhledem ke své mentalitě spíše chladní, avšak když to bylo nezbytně nutné tak i oni pomáhali Gorancům a chránili je před Albánci. I přesto však velké množství Goranců tehdy ve strachu o život opustilo svůj rodný kraj.

Rozdávání drobností dětem.

Rozdávání drobností dětem.

Hodina výtvarné výchovy.

Hodina výtvarné výchovy.

Současné problémy Goranců a ohrožení jejich identity

Již řadu let je však bezpečnostní situace v Goře bezproblémová a dnes již Gorancům ze strany Albánců nehrozí fyzické násilí. Kosovsko-albánská vláda dnes ovšem ohrožuje Gorance jiným způsobem. Snaží se mezi nimi šířit bosňáckou identitu, chtějí je přesvědčit, že jsou Bosňáci a ne Goránci a že jejich jazyk je bosenština a ne srbština. Tím je chtějí odtrhnout od Srbska a získat na svou stranu. Priština financuje hrstku zrádců z řad Goranců, kteří mají za úkol vytvářet paralelní bosňácké školy a tak šířit falešnou bosňáckou identitu. To však většina Goranců odmítá, zůstávají věrní Srbsku a chtějí si tak zachovat svoji goranskou identitu. Pro ilustraci ve vesnici Vranište chodí do bosňácké školy jen dva žáci, oproti výše zmíněným 40 žákům, kteří chodí do srbské goranské školy. I přesto se však stále zvyšuje tlak Prištiny na Gorance, aby přijali lživou bosňáckou identitu. Šiřitelé dané identity, z řad Goranců, přitom sami nešíří bosňáckou identitu z přesvědčení, ale dělají to pro peníze.

Goranců je celkem 60 000, avšak v jejich rodném kraji Goře jich žije jen několik tisíc. Většina Goranců žije ve městech středního Srbska nebo v západní Evropě. Jsou známí jako šikovní řemeslníci, nejčastěji se živí jako cukráři nebo pekaři. V Goře žilo před válkou 18 000 Goranců, většina jich však od začátku okupace opustila své domovy a odešli do Srbska nebo do zahraničí, dnes jich v Goře žije již jen několik tisíc. Naopak počet Albánců se v Goře výrazně zvýšil. Např. v hlavním městě okresu Gora tvořili před válkou Goranci většinu, dnes zde mají naopak většinu Albánci. Dnes Goranci odcházejí kvůli velmi špatné ekonomické situaci a velmi vysoké nezaměstnanosti. Zajímavostí je také to, že několik goranských vesnic se nachází v přilehlých pohraničních oblastech Albánie a Makedonie. Goranci z Albánie si zachovali nejčistější (původní) goranské nářečí, naopak v Makedonii již mluví téměř makedonsky.

Hory v Goře.

Hory v Goře.

Návštěva mešity, goranská kultura a islám

Velmi nás zaujalo vyprávění o goranských zvycích. Největším lidovým svátkem Goranců je svátek sv. Jiří. Ten slaví, ačkoliv jsou muslimové, nevnímají ho ovšem nábožensky, nýbrž jen jako lidový zvyk. Jedná se o pozůstatek z doby před přijetím islámu, k němuž v Goře docházelo hlavně v 18. století. Na svátek sv. Jiří se v celé Goře konají poutě a velké slavnosti a na oslavy se do svých původních domovů sjíždějí Goranci žijící v zahraničí. Učitelé z Vraniště nás pozvali, abychom k nim přijeli na sv. Jiří a zúčastnili se jejich oslav.

Samotní Goranci jsou velmi mírumilovní, kosmopolitní, bezkonfliktní a ze všeho nejvíc chtějí žít v míru. Jsou tolerantní a laskaví dokonce i k zrádcům z vlastních řad, kteří se v jejich komunitě snaží prosadit bosňáckou identitu.

Skromné prostředí mešity.

Skromné prostředí mešity.

Také jsme si prohlédli místní mešitu. Zavedl nás do ní jeden z učitelů, který je hluboce nábožensky založený a tak jsme měli možnost vyslechnout si od něj velmi zajímavou přednášku o islámu. Vesnice Vranište má 560 obyvatel, z toho však jen necelých deset místních dochází pravidelně do mešity na každodenní modlitby. Na páteční modlitby chodí pravidelně několik desítek místních. Na hlavní islámské svátky je však mešita plná, neboť tehdy se jde modlit celá vesnice.

Ramadán dodržuje velká většina obyvatel. K alkoholu však mají kladný vztah a většina Goranců se nezříká alkoholu; české pivo, které jsme jim darovali, jim udělalo velkou radost. Menší část Goranců však alkohol z náboženských důvodů nepije. Několik místních se dokonce naučilo arabsky, aby mohli číst Korán v originále. Jedná se však o hluboce nábožensky založené seniory, mezi mladými již o výuku arabštiny není zájem. Po prohlídce pěkné mešity a velmi zajímavém rozhovoru jsme se rozloučili a vydali jsme se na cestu zpět do Velike Hoči.

Pozdravy od Goranců

Od Goranců Vám máme vyřídit spoustu pozdravů, moc nám všem děkují za pomoc, jsou nám velmi vděční a přejí nám všechno štěstí tohoto světa. Rovněž nám řekli, že doufají, že k nim zase přijedeme a že jim tak dáme možnost, aby se nám odvděčili za pomoc, kterou jsme jim poskytli. O naší předchozí návštěvě Goranců z roku 2014 se můžete dočíst ZDE a o návštěvě z roku 2015 ZDE.

V dalším díle se dočtete o pomoci, kterou jsme poskytli srbské škole v okrese Nové Brdo a chudým srbským rodinám v okrese Orahovac.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

...

Neni Krsta bez tri prsta.

Neni Krsta bez tri prsta.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 4. díl

Návštěva památek Pečka patrijaršija a Visoki Dečani

Pečka patrijaršija
Jedná se o klášterní komplex a oficiální sídlo srbské pravoslavné církve, přičemž její faktické sídlo je pochopitelně v Bělehradě. Klášterní komplex byl vybudován ve 13. a 14. století, jedná se o památku zapsanou na seznamu UNESCO. Původně se jednalo o mužský klášter. Komunistický režim ovšem mnichy z kláštera vyhnal a později do kláštera přišly jeptišky a od těch dob se jedná o nejvýznamnější ženský klášter srbské pravoslavné církve. Vstoupila do něj řada významných žen, např. bývalá manželka někdejšího srbského prezidenta Borise Tadiće či matka jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších srbských oligarchů Bogoljuba Kariće. Toto krásné místo je poměrně hojně navštěvováno, vedle Srbů a cizinců z řad KFOR a dalších mezinárodních misí jej v poslední době začali opět navštěvovat také Albánci. Ačkoliv jsou kosovští Albánci z velké většiny muslimové, velká část z nich měla klášter vždy ve velké úctě a před válkou jej často navštěvovali a dokonce se v něm také modlili (ačkoliv se to někomu může zdát zvláštní, na Balkáně se nejedná o nic neobvyklého). Po válce a začátku okupace tyto návštěvy ustaly. V poslední době však začaly klášter navštěvovat exkurze albánských školáků z okolí. Jeptišky nám s radostí popisovaly, jak jedna taková návštěva proběhla. Albánští školáci byli z kláštera nadšení a nakonec se natolik osmělili, že se v něm i modlili, samozřejmě svým muslimským způsobem, což ovšem jeptiškám pochopitelně nijak nevadilo. Doufejme, že podobných projevů pochopení a tolerance bude ve vzájemném soužití Srbů a Albánců na Kosovu přibývat.

Chrám Pečka patrijaršija.

Chrám Pečka patrijaršija.

Fresky uvnitř chrámu.

Fresky uvnitř chrámu.

Klášterní zahrada.

Klášterní zahrada.

Ptali jsme se jeptišek rovněž na bezpečnostní situaci v okolí. Omluvily se nám s tím, že na toto téma mají od vedení církve zakázáno mluvit. Řekly nám, že Informace na dané téma se můžeme dozvědět v mužském klášteře Visoki Dečani. Mniši totiž mají na rozdíl od jeptišek povoleno mluvit na dané téma. Důvodem je to, že muži se pochopitelně vyznají v politických tématech lépe než ženy a tak jsou lépe připraveni odpovídat na záludné a často i zákeřné otázky novinářů. V minulosti se totiž opakovaně stalo, že jeptišky poskytly novinářům rozhovory, které pak byly zneužity k protisrbské kampani. Proto mají jeptišky zakázáno mluvit na dané téma. Mniši jsou v tomto směru obezřetnější a vědí jak odpovídat novinářům tak, aby jejich slova nebyla zneužita, překroucena či vytržena z kontextu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Klášterní budovy.

Klášterní budovy.

Visoki Dečani
Naší další zastávkou byl právě klášter Visoki Dečani. Jedná se rovněž o památku zapsanou na seznamu UNESCO, pocházející z první poloviny 14. století. Jak Visoki Dečani tak i Pečskou patrijaršiji jsme navštívili už poněkolikáté a pokaždé jsme krásou obou míst fascinováni. Vedle nádhery kulturní na nás neméně stejný dojem pokaždé udělá také nesmírná duchovní síla těchto svatých míst. Oproti našim předchozím misím jsme tentokrát neměli moc času na posezení s místními velmi přátelskými mnichy a tak jsme brzy zamířili zpět do vesnice Velika Hoča v níž jsme ubytovaní.

Před klášterem.

Před klášterem.

Rodiny jimž jsme pomáhali vloni a krásné projevy vlastenectví v srbské škole

Večer ve Velike Hoči jsme uspořádali spolu s našimi přáteli z dalších zemí i s místními Srby hostinu na rozloučenou, neboť se jednalo o poslední večer naší mise, následujícího dne jsme se již všichni chystali domů. Vedle naší české mise probíhala souběžně také mise našich přátel z Německa a dalších zemí. Evropská fronta solidarity pro Kosovo má totiž aktivisty v řadě zemí světa a námi pořádané mise jsou často mezinárodní. Naší české mise se účastnil také jeden náš polský kamarád. Němci organizované mise se účastnili také naši přátelé Arabové, Italové, Belgičané a Španělé. Tato druhá mise podporovala především srbské školy v Orahovci, poslednímu srbskému dítěti v Prizrenu Milici a také rodiny Šapić a Lukić, žijící v okolí Orahovce. Těmto rodinám, Milici i dané škole, jsme v loňském roce pomáhali také my, spolu s naším německým kamarádem. Informace o tom si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE.

Návštěva rodiny Lukić.

Návštěva rodiny Lukić.

...

Následujícího dne jsme vyrazili na cestu zpět. Nejprve jsme spolu s našimi přáteli z druhé mise navštívili školu ve Velike Hoči i rodinu Lukić. Velmi nás potěšilo, když jsme zjistili, že rodina Lukić je na tom konečně výrazně lépe než v loňském roce. Jedná se o mladý manželský pár se dvěma malými dětmi. Zatímco vloni žili s rodiči a dalšími příbuznými ve stísněných prostorách malého a starého domu, dnes již mají svůj vlastní nový dům a to i přesto, že nemají práci, kvůli vysoké nezaměstnanosti, jež na Kosovu panuje. Otec rodiny Darko Lukić se kvůli velké bídě rozhodl obrátit o pomoc tam, kde by to možná mnozí nečekali. Požádal o pomoc kosovsko-albánskou vládu v Prištině. Ta má totiž také program na pomoc Srbům, kteří žijí ve velké chudobě. To pochopitelně nedělají kvůli lásce k Srbům, ale proto, aby Kosovo představili jako moderní a multikulturní zemi. Kosovská vláda tak rodině Lukić zaplatila stavbu nového domu, kterou provedla albánská firma. Nábytek do domu opatřila dánská nevládní organizace, která pomáhá uprchlíkům, mezi něž se řadí také rodina Lukić, jejíž chudoba je právě následkem války. Darko Lukić nám řekl, že dle jeho názoru by kosovská vláda pomohla také řadě jiných srbských rodin. Mezi Srby v enklávách na Kosovu však stále z pochopitelných důvodů panuje nedůvěra vůči kosovské vládě a předsudky vůči Albáncům a tak se jen málokteří Srbové obrátí o pomoc na kosovskou vládu. Rovněž nám řekl, že je třeba zapomenout na hrůzy války a snažit se rozvíjet mírové soužití Srbů a Albánců. Samotná rodina Lukić má mezi Albánci také přátele a tudíž je vidět, že srbsko-albánské vztahy mohou být naštěstí také pozitivní a mírumilovné. Doufejme, že takovýchto mírových příkladů vzájemného soužití bude přibývat.

Dárky pro děti.

Dárky pro děti.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Ve škole ve Velike Hoči nás nadchlo silné a horoucí vlastenectví tamního učitelského sboru. Je vidět, že se jedná o ty nejlepší kantory, kteří ze svých žáků vychovají hrdé srbské vlastence, oddaně milující svoji otčinu. Děti nám na rozloučenou zazpívaly krásné vlastenecké písně o lásce k jejich rodnému kraji. Autorem těchto písní je přitom jeden z tamních učitelů. Obzvláště naši přátelé ze zahraničí byli tímto krásným projevem vlastenectví nesmírně nadšeni a náš německý kamarád, který vede druhou misi, po celou dobu silně plakal dojetím. Nebylo to poprvé, na Kosovu byl náš německý kamarád opakovaně natolik dojat vlastenectvím, zbožností, ale i těžkou situací tamních Srbů, že se častokrát neubránil nejvřelejším projevům svých citů a několikrát plakal dojetím.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

...

Podpora válečného invalidy Duško Pejaka a závěr

Dále jsme v cestě pokračovali již samostatně. Neopomněli jsme navštívit památník na Gazimestanu, místo památné bitvy na Kosově poli z roku 1389, jež je jedním z nejvýznamnějších mezníků srbské historie. Poté jsme zamířili do Kraljeva, abychom již tradičně podpořili srbského hrdinu, veterána a válečného invalidu Duško Pejaka. Ten žije v opravdu hrozivých podmínkách, stará se o něj jen jeho stařičká a nemocná maminka. Naši pomoc tudíž opravdu nutně potřebuje. Více se o jeho smutném osudu můžete dočíst ZDE. Věnovali jsme mu 50,- euro, velkou většinu naší finanční pomoci jsme totiž využili na pomoc škole a rodině. Duško Pejak i jeho maminka byli opět nesmírně nadšení a dojatí z naší návštěvy. Téměř nikdo je totiž nenavštěvuje ani jim nepomáhá. I přes své velmi skromné možnosti nám opět připravili bohaté pohoštění, ačkoliv jsme je samozřejmě dopředu prosili, aby nám nic takového nepřipravovali. Součástí srbské, balkánské a všeobecně orientální tradice je ovšem zvyk, vždy hosty co nejvíce pohostit, jak jen to jde.

Text na památníku v Gazimestanu.

Text na památníku v Gazimestanu.

Na závěr bychom Vám velmi rádi poděkovali naším jménem i jménem všem, kterým jsme pomohli, za vaše příspěvky (ať už finanční nebo materiální), které jste věnovali do této naší sbírky. Celkem se nám díky Vám podařilo shromáždit 720,- euro. Doufáme, že nám stejným způsobem pomůžete realizovat také další sbírku. Rovněž se omlouváme, že poslední díly našeho reportu zveřejňujeme až teď, ale přemíra našich povinností nám znemožnila dopsat report dříve. Naši bratři Srbové stáli vždy v dějinách při nás a pomáhali nám, proto je na čase, abychom teď, když jim je nejhůř, pomáhali my jim.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Kosovo je Srbsko!

Kosovo je Srbsko!

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 3. díl

Návštěva školy v Goře a pomoc chudé srbské rodině

Prizren
Nadcházející den naše cesta směřovala na jih do významného města Prizren, kde jsme se setkali s našim dlouholetým přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten nás napřed zavedl do chrámu sv. Jiří, který byl v minulosti několikrát zničen a dnes je takřka znovu postaven.

Prohlídka chrámu.

Prohlídka chrámu.

Ikona sv. Jiří.

Ikona sv. Jiří.

Iteriér chrámu.

Interiér chrámu.

U něj nás čekala i Milica s maminkou. Milica je posledí srbské děvče ve městě, kterou již několik let podporujeme a o jejímž životním příběhu jsme psali minulý rok. Zástupci EFSK jí předali kytaru, kterou si moc přála a na kterou se chce učit hrát, taktéž dostala balíček školních potřeb a pár učebnic.

Kytara udělala velkou radost.

Kytara udělala velkou radost.

I další věci děvčátko ocenilo.

I další věci děvčátko ocenilo.

Naše další kroky směřovaly k hradbám nad městem. Cestou jsme se zastavili u albánci zbořeného chrámu sv. Spase, který je momentálně v rekonstrukci. Tu provádí pravoslavná církev, konkrétně eparchie Rašsko-Prizrenská. Fragmenty této církevní budovy na nás dosti zapůsobily a v někteří z nás měli takříkajíc „na krajíčku“.

Chrám sv. Spase.

Chrám sv. Spase.

Ruiny chrámu po pogromu.

Ruiny chrámu po pogromu.

Zbytky z fresek.

Zbytky z fresek.

Postupně jsme vystoupali na Prizrenskou Pevnost, odkud máme překrásný výhled a v celém městě spočítat všechny mešity.

Z výhledu na Prizren.

Z výhledu na Prizren.

Hradby pevnosti.

Hradby pevnosti.

Zástupci EFSK z ČR a Polska.

Zástupci EFSK z ČR a Polska.

Gora
Naším dalším cílem se stala návštěva Goránců. Konkrétně jsme navštívili goranskou školu ve vesnici Vranište.

Navštívená škola v Goře.

Navštívená škola v Goře.

Debata s ředitelem školy.

Debata s ředitelem školy.

Goranci jsou muslimové loajální Srbsku. Ne všichni Srbové jsou totiž pravoslavní, najdou se i Srbové, kteří jsou muslimové, ateisté nebo katolíci, ale to jsou samozřejmě velké výjimky. Konkrétně Goranci tak tvoří specifickou etnickou či národopisnou skupinu, jež je součástí srbského národa. Jejich školství i úřady fungují v rámci srbských institucí, ačkoliv žijí na Kosovu. Jejich prosrbská orientace je důvodem, proč je kosovsko-albánští extrémisté utlačují stejně jako Srby. Snaží se vzít jim jejich identitu a vnutit jim identitu „bosňáckou“ což ovšem ohromná většina Goranců odmítá. Více si o nich můžete přečíst ZDE.

Goranská žačka.

Goranská žačka.

Učebna zeměpisu.

Učebna zeměpisu.

Škola s hřištěm.

Škola s hřištěm.

My jsme si při návštěvě školy povídali o všech těchto tématech s tamním ředitelem a učiteli. Byla to již naše druhá návštěva Gory a opět jsme se utvrdili v tom, že Goranci jsou stejně jako Srbové nesmírně pohostinní a přátelští. Seznámili jsme se také s konkrétními problémy školy a rozhodli jsme se, že také této škole pomůžeme během naší příští mise. Během této mise jsme totiž pomoc této škole neměli v plánu a naše návštěva byla spíše náhodná.

Návštěva místní mešity.

Návštěva místní mešity.

Pomoc srbské rodině
Dále jsme se rozhodli pomoci, jako již tradičně, jedné srbské chudé rodině. Tentokrát naše volba padla na rodinu Dašić, žijící v oblasti Klina. Naše kroky směřovaly do kláštera Budisavci, kde jsme obdrželi kontakt na zmíněnou rodinu.

Chrám v komplexu kláštera.

Chrám v komplexu kláštera.

I dnes je klášter střežen nejenom policií, ale i žiletkovým drátem.

I dnes je klášter střežen nejenom policií, ale i žiletkovým drátem.

Některé fresky se částečně zachránit podařilo.

Některé fresky se částečně zachránit podařilo.

Oblast Klinu je částí Kosova, v níž dodnes čelí Srbové značnému útlaku. Ještě dnes zde občas dochází dokonce i ke žhářským útokům albánských extrémistů na srbské domy. Srbové se zde tak ve svých enklávách jen stěží mohou cítit bezpečně. Setkali jsme se dvěma bratry Dašići, kteří jsou sirotky, neboť jejich rodiče, tatínka Dragana a maminku Jovanku zavraždili příslušníci UCK v roce 1999. Oba jejich synové dnes již dospěli, jsou ženatí a každý z nich má dvě děti. Trápí je však velká chudoba, způsobená především tím, že vyrůstali jako sirotci bez prostředků. Například se jim pravidelně ztrácí úroda z pole a občas je jim odcizena zemědělská technika.

Pohoštění u rodiny Dašić.

Pohoštění u rodiny Dašić..

Předávání materiální pomoci.

Předávání materiální pomoci.

Hračky udělaly dětem největší radost.

Hračky udělaly dětem největší radost.

Proto jsme se jim rozhodli pomoci. Věnovali jsme jim oblečení a hračky pro děti, které jsme shromáždili během sbírky. Oba bratři i jejich rodiny nám (i Vám) byli za pomoc nesmírně vděční.

EFSK 2016.

EFSK 2016.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 2. díl

Humanitární pomoc škole v enklávě

Škola, kterou jsme letos podpořili, se nachází ve vesnici Jasenovik v okrese Novo Brdo. Jedná se o základní školu Sveti Sava. Celá naše podpora začala nákupem školních pomůcek v Prištině. Postupně jsme nakupovali vše, co by děti mohly upotřebit, takže dostaly vše od sešitů přes pastelky, barvy, štětce, tužky, pravítka až třeba ke kružítkům. Neskutečnou námahu dalo shánění sportovních pomůcek, které jsme nakonec také sehnali. Následovalo rozdělení veškerého materiálu tak, aby každý školák měl stejný balíček.

Nákup naplnil několik vozíků.

Nákup naplnil několik vozíků.

Kompletování zabralo několik hodin.

Kompletování zabralo několik hodin.

Konečně sbaleno.

Konečně sbaleno.

Škola má 35 žáků a jedná se o velmi skromnou venkovskou školu. Navíc se nachází v enklávě, neboť vesnice Jasenovnik je obklopena albánským živlem. Dodnes čelí Srbové v okrese Novo Brdo diskriminaci, jedná se o jednu z oblastí, v níž je postavení Srbů obzvlášť těžké a stále je zde přítomná nejistota a strach z budoucnosti.

Předávání balíčků dětem.

Předávání balíčků dětem.

Nikdo nepřišel zkrátka.

Nikdo nepřišel zkrátka.

Oplatek však udělal největší radost.

Oplatek však udělal největší radost.

Navíc vedle diskriminace trápí tamní Srby také velmi těžká ekonomická situace. My jsme žákům dané školy rozdali balíčky se školními pomůckami a také nějakou tu hračku nebo sladkost. Dále jsme učitelskému sboru věnovali učební pomůcky, věci určené ke sportování a drobné prostředky sloužící k úklidu. To vše v hodnotě 550,- euro.

Předávání sportovních pomůcek.

Předávání sportovních pomůcek.

Předávání sportovních pomůcek a čistících prostředků.

Předávání sportovních pomůcek a čistících prostředků.

Poté nás ředitelka školy pozvala dovnitř školy, kde jsme si prohlédli přízemí, které využívají k výuce i albánské děti. Ve škole jsme si prohlédli skromné třídy, učebnu hudební výchovy, počítačovou učebnu, knihovnu a tělocvičnu.

Klasická místní třída.

Klasická místní třída.

Příprava na výuku.

Příprava na výuku.

Z výuky angličtiny.

Z výuky angličtiny.

Během prohlídky školy jsme také dostali přednášku jak zde Srbové v minulosti žili a s jakými předměty pracovali.

Muzeum předmětů.

Muzeum předmětů.

Následovalo setkání s celým učitelským sborem, kde jsme se dozvěděli mnohé o životě Srbů v této enklávě, o problémech pramenící ze soužití s albánským etnikem a také mnohé výjimečnosti týkající se studia a výuky na Kosovu. Ředitelka školy včetně všech učitelů nám několikrát děkovali za naši pomoc a velmi si vážili toho, že existují lidé v České republice, kterým není lhostejný život a budoucnost Srbů žijících na Kosovu a Metohiji. Mnohdy byli až téměř dojati k slzám. Až tak vaše pomoc zapůsobila.

Chodby malované dětmi.

Chodby malované dětmi.

Studovna.

Studovna.

Setkání s učitelským sborem.

Setkání s učitelským sborem.

Loučili jsme se s tím, že v příštím roce jistě přijedeme znovu podpořit tuto školu a snad se nám společně povede našetřit i na další pomůcky, které by usnadnily výuku studentů.

...

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 1. díl

Za dobu, kterou naše humanitární organizace působí, jsme společně s našimi zahraničními přáteli dokázali několikrát pomoci srbské škole v jižní části Kosova ve Štrpcích, rok aktivně pomáháme další chudé srbské škole v Orachovci a letos jsme přidali do našeho solidárního programu již třetí školu učící srbské děti, a to ve východní části Autonomní oblasti Kosovo a Metohije. O našich aktivitách jistě víte z našich předešlých reportů, a tak vám bude známo, že naši činnost podporují nejen aktivisté z Čech, Moravy, ale také z Německa, Itálie, Polska, Slovenska, Španělska, Sýrie, Belgie, Francie, Finska a dalších zemí, jejichž zástupci se v minulosti na naší činnosti podíleli. Letošní rok jsme si mohli díky řadě organizačně schopných lidí a také díky vybraným prostředkům dovolit podpořit naráz dvě základní školy, tři chudé srbské rodiny, těžce nemocnou stařenku a válečného veterána Duška Pejaka.
Naši misi jsme tedy rozdělili na dvě části, abychom v relativně krátkém čase stihli tento náročný úkol. Nesmíme zapomenout, že naše činnost je významně podporována vámi, jednotlivými vlastenci a patrioty, kteří stejně jako my pevně věříte v srbské kořeny právě na Kosovu a Metohiji. Díky vám jsme byli po celý rok doslova bombardováni ošacením a dalšími dary, které jsme přivezli těm nejpotřebnějším. S blížícím se datem odjezdu přicházely na náš účet i finanční dary, díky kterým jsme hlavně pomáhali srbským dětem ve školách, které jsme letos navštívili.

Bělehrad

Prvním předpokladem byl řádně naplánovaný program celé naší mise. Díky zkušenostem z předchozích let jsme byli již na ledacos připraveni. Proto jsme se na odjezd připravovali ve větším klidu a již jako kovaní humanitární pracovníci jsme balili auto ošacením, hygienickými potřebami, hračkami, ale také sladkostmi především pro děti. Na cestu jsme vyrazili v sobotu začátkem září v pozdních večerních hodinách z moravské metropole a společně s našim kolegou z Polska jsme pokračovali po dálnicích až jsme v ranních hodinách dorazili do Bělehradu.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

První zastávka byla časně ráno na hřbitově v Batajnici, jež je předměstím Bělehradu, kde jsme stejně jako vloni položili věnec za naši organizaci na hrob Milici Rakić. O této dívence, která musela zemřít díky „humanitárnímu“ vraždění jednotkami NATO jsme referovali již minule. Po zapálení svíčky a minutě ticha jsme se vydali do centra metropole. Tam jsme se po dopoledním odpočinku a nutném občerstvení vydali na „kontrolu“ centra města a místních památek. Po krátké procházce v Knez Mihajlově ulici, centrální městské promenádě, jsme se došli k historické budově srbského parlamentu, před kterým se shodou okolností zrovna nacházela tryzna v podobě mnoha transparentů s fotkami obětí zemřelých při bránění srbského území v letech 1998 – 1999. Každý z transparentů tvořila nekončící řada fotografií civilistů, policistů i vojáků, s uvedením data a místa úmrtí nebo údajem, že zmizeli beze stopy. Velká část obětí z řad civilistů přitom zemřela rukou teroristů z UČK již v roce 1998, tedy dlouho před začátkem bombardování Srbska, přičemž se nejednalo pouze o Srby, ale i o Albánce, většinou pracující pro státní úřady.

Zločiny UČK - NATO agrese.

Zločiny UČK – NATO agrese.

Hrdinové Srbska.

Hrdinové Srbska.

Křivd bylo plno.

Křivd bylo plno.

Nedaleko od budovy parlamentu jsme se krátce zastavili i u památníku všem dětským obětem zabitým při agresi NATO. Do konce září by u tohoto památníku s nápisem „byly jsme jenom děti“ měl být instalován i pomník výše zmiňované Milici Rakić, která byla nejznámější dětskou obětí bombardování. Podle oficiálních statistik srbské vlády bylo ze strany vojsk NATO zabito nejméně 89 dětí.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Naše kroky následně směřovaly k bělehradské pevnosti, nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje – ke Kalemegdanu. Po cestě jsme však ještě prošli kolem bělehradského vlakového a autobusového nádraží, kde se momentálně nachází ještě jedna dříve nevídaná zajímavost. Jedná se o stanové městečko (podle newspeaku bruselských politiků hotspot) obsazené migranty, kteří se přes Srbsko vydali na cestu do západní Evropy. V Bělehradu obsadili především park (dnes už bývalý, neboť veškerá zeleň zde pod přívalem migrantů zmizela) u autobusového nádraží.

Na samotném Kalemegdanu je kromě architektonických aspektů a krásného výhledu na město zajímavá rovněž venkovní expozice vojenské techniky, mezi kterou se nachází i, pro našince zajímavý, původně československý tank LT vz. 35, který se celosvětovně dochoval pouze v několika jednotkách kusů.

Výhled z pevnosti.

Výhled z pevnosti.

Nedaleko od shromaždiště migrantů se na Náměstí Republiky koná shromáždění vystupující proti přílivu uprchlíků a politice současné vlády. Celý akt začíná modlitbou za srbský národ a jeho budoucnost. Z mnohých proslovů pociťujeme jednoznačné sžití s ruským národem. Na shromáždění promluvila rovněž účastnice naší mise, původem ze Sýrie, která ve svém proslovu přítomné seznámila s tím, že velká část migrantů pocházejících ze Sýrie jsou dezertéži ze syrské armády a lidé, kteří jdou pouze za ekonomickým prospěchem, kdy by si za peníze, které investují do převaděčů, mohli pořídit dům v části Sýrie, kde se nebojuje. Srbští demonstranti pak souhlasným potleskem ocenili především paralely mezi úlohou západních zemí v syrském konfliktu a jejich úlohou v konfliktu na Kosovu.

Postoj Bělehradu je jasný.

Postoj Bělehradu je jasný.

Večer se potkáváme s našimi přáteli z mládežnické organizace Srbské radikální strany a dalších vlasteneckých organizací a čekáme do příjezdu druhé části naší mise. Společně pak při večeři pilujeme detaily naší letošní mise a v nočních hodinách odjíždíme směrem na Kosovo.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Příjezd do Velike Hoči

V časných ranních hodinách přijíždíme k administrativní linii v severní části Kosova, kde nás nemile překvapí výskyt šiptarské policie, která tu v minulých letech nebývala. To znamená naproti předešlým rokům v první řadě zaplatit poplatek za pojištění vozidla. Dalším problémem, který možná způsobila i naše náklonnost k Srbsku, je neuznání platného občanského průkazu, takže ti z nás, co neměli cestovní pas, museli na dlaň „policisty“ dát úplatek třiceti euro. Po tomto zdvořilém přivítání pokračujeme dále do severní části Kosovské Mitrovice, kde se naše mise rozděluje na dvě části. Naše posádka tedy po krátké procházce k mostu „Míru“ vyjíždí na vyvýšeninu nad městem, kde je místní kostel tyčící se nad všechny minarety a panelové domy v albánské části města.

Dominanta města.

Dominanta města.

Po krátkém zastavení a rozjímání pokračujeme přes Prištinu do Gračanice, kde prvotně navštěvujeme nám již známý klášterní komplex i se starobylým chrámem. Pak už jen kupujeme místní simkartu pro lepší komunikaci s místními a pokračujeme do vesnice, kde býváme každoročně ubytováni – do Velike Hoči. Na výše zmiňovaných transparentech před bělehradským parlamentem se bohužel nacházelo i několik zavražděných a zmizelých občanů této vsi, a především sousedního města Orachovac, kde se za války nacházela početná skupina bojovníků teroristické UČK, která má na svědomí řadu životů místních srbských civilistů. Tento pohostinný kraj v Metohiji je nám dosti blízký a rádi se sem vracíme. Mnozí z nás již říkají, že je to jejich druhý domov. Pokaždé nás přivítají dobročinní lidé s otevřeným srdcem. Za symbolický milodar vždy dostaneme ubytování, najíst a napít. Ráj na zemi!

Klášterní komplex v Gračanici.

Klášterní komplex v Gračanici.

...

Tradiční kolorit uloupené země.

Tradiční kolorit uloupené země.

Příjezd do Orahovce.

Příjezd do Orahovce.

Bohatá srbská večeře.

Bohatá srbská večeře.

...

...

V příštím díle: humanitární pomoc škole v srbské enklávě ve vesnici Jesenik a návštěva Goranců a jejich školní budovy.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 7. díl: Pomoc rodině Lukić a uctění památky padlých českých vojáků

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. 🙂

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 6. díl: Návštěva Goranců

Z Prizrenu jsme zamířili do nejjižnějšího cípu Kosova a Metohije, do kraje Gora. Zde žije specifické etnikum Goranců. Jedná se o slovanské muslimské etnikum. Jejich původ je srbský a hovoří starobylým dialektem srbského jazyka. Goranci jsou plně loajální Srbsku a jsou prosrbsky orientovaní, proto jsou od začátku okupace obětí albánského útlaku stejně jako jejich bratři Srbové. My jsme se rozhodli je navštívit s cílem osobně se seznámit s jejich situací, ale také poznat jejich jedinečnou kulturu.

Do Gory nás doprovázel náš přítel Zvonko Mihajlović, o němž jsme se v předchozích dílech opakovaně zmiňovali. Gora leží v pohoří Šar planina. Naše cesta tak vedla po horské silnici překrásnou přírodou. Zvonko Mihajlović nám zajistil kontakt na předáky Goranců. Osobně nás tak přijal a svým krajem provázel představitel okresní samosprávy okresu Gora a předák Goranců Adem Hodža spolu se svými spolupracovníky, funkcionáři okresní samosprávy. Adem Hodža je zároveň předsedou hlavní goranské politické strany a poslancem kosovského parlamentu. Tohoto setkání jsme si nesmírně vážili. Obzvlášť proto, že právě v daný den slavili Goranci jeden z největších islámských svátků Kurban-bajram. Naši hostitelé tak byli natolik laskaví, že opustili své rodiny během svého největšího svátku a věnovali nám celé odpoledne.

Setkání s Goranci.

Setkání s Goranci.

Nejprve jsme se setkali na nejvyšším vrcholu v okrese Gora. Z něj se nám nabízel překrásný pohled na okolní hory. Adem Hodža a jeho spolupracovníci nám vyprávěli o svém kraji a kultuře a tradicích svého lidu. Dozvěděli jsme se např. že Gora je nejbohatším regionem, co se rozmanitosti druhů flory týče. Po té jsme s našimi hostiteli jeli do obce Globočica, kde jsme poseděli v místní příjemné kavárně a poté jsme si prošli malebnou vesnici. Protože byl právě sváteční den, všude byla spousta lidí. Některé místní ženy se při příležitosti svátku Kurban-bajram oblékly do nádherných goranských lidových krojů. Obdivovali jsme rovněž krásu goranských dívek. Naši hostitelé si toho všimli a doporučili nám, abychom si z řad místních děvčat vybrali nevěsty. 🙂

Obecní bulvár.

Obecní bulvár.

Goranci jsou nepříliš početným etnikem, je jich na 60 000. Řada jich žije v užším Srbsku mimo Kosovo a většina odešla za obživou do západní Evropy. V jejich vlastním kraji Gora jich před začátkem okupace žilo na 18 000. Větší část jich ovšem kvůli albánskému útlaku a diskriminaci musela opustit rodný kraj. Dnes tak žije v Goře již jen asi 8 000 Goranců. Krátce po skončení války byli Goranci dokonce i terčem fyzických útoků albánských extrémistů a několik desítek Goranců bylo během těchto útoků zavražděno. Albánští extrémisté rovněž masově kradli Gorancům jejich stáda a znemožnili jim přístup na řadu jejich pastvin. To zásadně poškodilo ekonomiku Goranců, neboť hlavním zdrojem jejich obživy je pastevectví. Dnes už sice k násilným incidentům nedochází, avšak Goranci jsou nadále diskriminování ze strany tzv. „kosovského státu“.

Zábava místních dětí.

Zábava místních dětí.

Hlavní hrozbou, které dnes Goranci čelí, jsou pokusy o asimilaci a tedy o zničení jejich svébytné a jedinečné identity. Gorance si snaží přivlastnit a asimilovat hned několik národů. Vedle Albánců se o to pokouší také Makedonci, Bulhaři a Bosňáci. Naopak Srbsko dlouhodobě podporuje Gorance a jejich snahu o záchranu vlastní identity. V kraji Gora tak dodnes fungují srbské státní instituce, které podporují Gorance. Zásadní význam mají především srbské školy, které navštěvují goranské děti a díky nimž tak mohou absolvovat školní docházku ve své mateřštině – Srbštině. Mladí Goranci pak studují na srbských vysokých školách.

Bylo, jest a bude!

Bylo, jest a bude!

Kosovský stát Gorance diskriminuje a podporuje bosňácké asimilační snahy. Cílem je připravit Gorance o jejich svébytnou identitu a vnutit jim bosňáckou identitu. Bosňácké tlaky na asimilaci Goranců jsou přitom nesmírně silné a Goranci se jim zoufale brání. Jedním z hlavních nástrojů pro realizaci tohoto cíle má být zrušení samosprávného okresu Gora. Goranci by tak byli připraveni o svou samosprávu, jež hájí jejich zájmy a jejich území by bylo rozděleno mezi sousední okresy s albánskou většinou. Něco takového by znamenalo konec Goranců. Pouze jejich samospráva jim totiž zaručuje zachování vlastní identity, především proto, že udržuje srbské školy v okresu Gora. Goranci tradičně cítí sounáležitost se Srbskem a proto v rámci Kosova také požadují, aby byl jejich okres zařazen do sdružení samosprávných srbských okresů na Kosovu. Naši hostitelé nás požádali, abychom upozornili na to, že právě zachování samosprávného okresu Gora je hlavním předpokladem pro přežití Goranců jakožto svébytné etnické skupiny a jejich ubránění se asimilačním tlakům.

Místní chudá stavení.

Místní chudá stavení.

Goranci jsou tradičně velmi mírumilovní a bezkonfliktní. Chtějí žít v míru se všemi svými sousedy a rádi by udržovali přátelské vztahy také s Albánci. Stejně jako velkou část kosovských Srbů i je okolnosti přinutily snažit se navázat co nejlepší vtahy s vládou v Prištině, aby tak mohli na Kosovu v rámci možností normálně žít. I přesto však, jak jsme již uvedli, nadále čelí diskriminaci a silným asimilačním tlakům. Goranci jsou rovněž nesmírně přátelští a pohostinní, což je pro muslimy typické a my jsme se o tom sami přesvědčili. Jedná se o jedny z nejsympatičtějších a nejpohostinnějších lidí, s nimiž jsme se na svých cestách setkali. Velmi nás zaujala také jejich kultura. Goranci jsou muslimové, avšak z doby, kdy jejich předkové byli křesťané, se dodnes zachovaly některé zbytky někdejší víry. Goranci tak dodnes kolektivně slaví svátek sv. Jiří, který vnímají jako svůj lidový svátek. Vedle toho samozřejmě slaví také všechny islámské svátky. Doufejme, že se Gorancům podaří zachovat jejich jedinečnou identitu a kulturu.

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Cestou zpět do Velike Hoče jsme navštívili klášter Zočište, jenž leží nedaleko dané enklávy. Jedná se rovněž o středověkou památku, klášter byl totiž postaven ve 14. století a je zasvěcen svatým léčitelů… Dorazili jsme právě v okamžiku, kdy se konala večerní bohoslužba, kterou sloužil jeden z mnichů. Někteří z nás se zúčastnili mše svaté. Po jejím skončení nás mnich provedl klášterem a vyprávěl nám o jeho minulosti i o aktuálních problémech místní srbské komunity. V klášteře jsou uloženy ostatky svatých léčitelů, u nichž se věřící modlí, věří v jejich léčivou sílu a řadě věřících dané ostatky pomohly. Vedle křesťanů navštěvují klášter také muslimové. I oni se zde modlí a také věří v léčivou sílu svatých ostatků. Tyto příklady tolerance a souznění mezi různými náboženstvími jsou velmi krásné a obdivuhodné.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Mnich nám dále povídal o tom, jak albánští extrémisté v minulosti zničili klášter. Poprvé tak učinili za druhé světové války. Tehdy nejprve z kláštera ukradli všechny cennosti a poté jej vyhodili do vzduchu. Jak nám mnich řekl, stihla všechny pachatele daného činu kletba za zničení kláštera a krátce po činu všichni zemřeli. Po roce 1945 byl klášter opět obnoven. Albánští extrémisté se po začátku okupace v roce 1999 rozhodli klášter znovu zničit. Tentokrát si však netroufli ukrást tamní cennosti, neboť se báli kletby, jež stihla jejich předchůdce za druhé světové války. Proto klášter „jen“ vyhodili do povětří a cennosti zůstaly pod sutinami. I tentokrát však kletba stihla pachatele zločinu. Iniciátor a hlavní pachatel brzy po té zemřel spolu s manželkou a všemi svými dětmi. Zůstal na živu jen jeden jeho syn, který má však chromou nohu. Mnich nám řekl, že jediná naděje pro něj je, aby navštívil klášter a poprosil v něm o odpuštění za činy svého otce. Noha se mu prý po té uzdraví. Mnich věří, že se tak dříve či později stane. Klášter byl v předchozích letech opět obnoven a my jsme jej tak mohli vidět v jeho plné kráse.

I kočky znají růženec.

I kočky znají růženec.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 5. díl: Návštěva Prizrenu a posledního srbského dítěte v tomto městě

Dalším cílem našeho putování po Kosovu bylo město Prizren ležící na jihu Metohije. Vyrazili jsme do něj hned ráno, neboť na daný den jsme měli plný program. Po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto města. Jedná se bezesporu o nejkrásnější město na Kosovu. Na rozdíl od ostatních kosovských měst si totiž zachovalo svůj historický orientální ráz. Namísto výškových budov tak v centru Prizrenu narazíme na malebné orientální domy, úzké ulice a krásné kavárny. Prizren má slavnou historii a ve středověku byl po jistou dobu hlavním městem srbského státu. Dnes má Prizren na 85 000 obyvatel, velkou většinu tvoří Albánci, ale vedle nich zde žije také téměř 9 000 Turků a 5 000 Bosňáků. Tito prizrenští Bosňáci jsou ve skutečnosti srbští muslimové, kteří ztratili svou srbskou národní identitu a v nedávné době se začali hlásit k bosňácké národnosti. Před válkou nebyli vztahy mezi křesťanskými Srby a Albánci v Prizrenu tak špatné. Výrazně se zhoršily až se začátkem okupace. Přispěli k tomu také Albánci ze samotné Albánie, kteří se začali do Prizrenu po válce stěhovat. Ti jsou k Srbům mnohem víc nepřátelští, než albánští starousedlíci z Prizrenu. V roce 1999, kdy začala NATO okupace, bylo z Prizrenu vyhnáno na 10 000 tamních Srbů. Ve městě zůstalo jen několik stovek Srbů a i ti byli vyhnáni v roce 2004. Někteří se sice později vrátili, celkem však dnes žije v Prizrenu jen několik málo desítek Srbů. Jedná se přitom o staré lidi, žádní mladí Srbové bohužel v Prizrenu nezůstali. Až na jednu jedinou výjimku.

Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.
Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.

Milica – poslední srbské dítě v Prizrenu

Tou je statečná mladá žena Evica Djordjević a její malá dcerka Milica. Ta je posledním srbským dítětem v Prizrenu. Rozhodli jsme se je proto navštívit a alespoň symbolicky jim pomoci. V Prizrenu jsme se nejprve setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten byl naším hostitelem ve Štrpcích během naší loňské mise. Jedná se o někdejšího poslance srbského parlamentu a bývalého předsedu srbské samosprávy okresu Štrpce. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosova a Metohije. Ten nás seznámil s Evicou a její dcerkou Milicí a společně nás provázeli městem. Evicu a její desetiletou dcerkou Milici doprovázel jejich rodinným přítel děda Adem. Ten je Goráncem, což je specifické etnikum, tvořené srbskými a slovanskými muslimy. Vzhledem k tomu, že Evica a Milica žijí v Prizrenu samotné a bez příbuzných, Adem jim již celé roky pomáhá a nahrazuje jim rodinu. Všude je doprovází a zajišťuje tak, aby Milica a její maminka nezažívaly žádné nepříjemnosti či diskriminaci kvůli své srbské národnosti. Bez jeho pomoci by patrně Evica a Milica v Prizrenu žít nemohly. Adem má rád Evicu jako vlastní dceru a Milici jako vlastní vnouče. Adem má šest vnoučat, avšak Milici má rád stejně jako svá vlastní vnoučata.

Adem.
Adem.

Evica nám vyprávěla svůj životní příběh a mluvila také o tom, jak se jí a její dceři žije v Prizrenu. Evica pracovala před válkou ve školství jako psycholog. Od začátku západní okupace ale nemůže, kvůli své srbské národnosti, najít žádnou práci. Ona i Milica tak žijí prakticky jen z humanitární pomoci. Evica byla v roce 1999 krátce po začátku okupace zadržena příslušníky UČK a to i přesto, že byla civilistou a neměla s konfliktem nic společného. Vojáci UČK se k ní chovali velmi hrubě a hrozilo, že přijde o život či v nejhorším případě dokonce i o čest, nakonec se jí však naštěstí nic vážného nestalo a byla brzy propuštěna domů. Do další velmi nebezpečné situace se dostala v roce 2004, kdy došlo v celém Kosovu k protisrbským pogromům. Tehdy musela Evica z Prizrenu uprchnout a hledat útočiště na základně KFOR. Po uklidnění situace se pak vrátila do svého rodného města. Jejich životní příběh vyšel i v srbských médiích v deníku Politika a přečíst si ho můžete ZDE. Její bratr bojoval ve válce na Kosovu a tak v Prizrenu nemohl zůstat a musel hned po skončení války odejít do Srbska.

Společně s přáteli z Prizrenu.
Společně s přáteli z Prizrenu.

V posledních letech se situace v Prizrenu velmi zklidnila. Několik desítek Srbů, kteří v Prizrenu zůstali, v něm dnes žijí prakticky bez problému a to včetně Evice a malé Milice. Srbové, kteří do Prizerenu přijíždějí, aby navštívili srbské památky, se po městě mohou také pohybovat zcela bez problémů. Zásadním problémem Evice je však to, že kvůli své národnosti nemůže najít práci. Ostatní Srbové, kteří žijí v Prizrenu, jsou vesměs penzisté. Evici však také znepříjemňují život její albánští sousedé, kteří žijí v bytě nad ní. Jedná se o mladý manželský pár, který se přistěhoval z Albánie. Způsobují hluk a často dokonce verbálně urážejí Evicu, kvůli její národnosti. Snaží se tak Evicu a její dceru vypudit z jejich bytu, ony však v žádném případě nechtějí opustit svůj domov. Na Evici jsme obdivovali její nezdolné vlastenectví a zbožnost. Právě hluboká víra, důvěra v Boha a láska k Bohu i vlasti pomáhají Evici celé roky žít v daných podmínkách. Evica je příkladem zbožné a hluboce věřící pravoslavné ženy.

Na druhou stranu je však třeba říct, že s řadou Albánců má naopak Evica dobré zkušenosti a mnozí Albánci se k ní i k její dceři chovali pěkně. Vzhledem k tomu, že je Milica jediným srbským dítětem v Prizrenu, vyvstal problém, když měla nastoupit do školy, neboť široko daleko není žádná srbská škola. Milica mohla začít chodit do místní bosňácké školy, neboť Bosňáci mluví také srbsky a jejich výuka tak probíhá v srbštině.1 Bosňácká škola se však neřídí školními osnovami Srbska a Evica chtěla, aby její dcera navštěvovala srbskou školu. V tom jí pomohl biskup Srbské pravoslavné církve na Kosovu. Ten zařídil, aby Milica dostala v Prizrenu svého soukromého srbského učitele, který ji učí všechny předměty dle srbských osnov. Politika bohužel rozděluje také děti a tak se s malou Milicí její albánští vrstevníci nekamarádí. Milica však naštěstí má alespoň jednu dobrou kamarádku, tou je místní bosňácká dívenka.

1 Samotní Bosňáci ovšem jazyk, kterým hovoří označují za „bosenský“.

Srbský učitel malé Milici.
Srbský učitel malé Milici.

Prohlídka nádherného Prizrenu

Také my jsme se rozhodli pomoci Milici a tak jsme jí věnovali balík školních pomůcek a sladkostí a k tomu také 30 euro. Milica nás poté, spolu se svou maminkou a Ademem, provedla svým městem. Nejprve však dodejme, že všechny srbské památky v Prizrenu a okolí byly zničeny albánskými extrémisty během protisrbských nepokojů v roce 2004. Tehdy albánští šovinisté zničili srbské kostely a kláštery a to i ty, jež byly postaveny ve středověku a nacházely se na seznamu památek UNESCO. V tomto řádění podporoval albánské extrémisty západ, včetně většiny jednotek KFOR. Konkrétně v Prizrenu za bezpečnost zodpovídali němečtí vojáci KFOR. Ti protisrbské řádění podpořili a albánským šovinistům dokonce dodávali benzín, který byl využit k zapálení srbských kostelů a klášterů. Na vysvětlenou dodejme, že toto řádění albánských extrémistů nebylo motivováno nábožensky, nýbrž etnicky. Svatostánky se staly cílem jejich útoku, neboť jsou srbským národním symbolem. V posledních letech však dochází k postupné obnově a rekonstrukci velké části srbských památek. Článek o genocidě v Prizrenu v roce 2004 a vypálení katedrály sv. Jiří můžete číst ZDE.

Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)
Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)

My jsme navštívili chrám sv. Jiří a chrám Bohorodičky Ljevišske. Právě chrám Bohorodičky Ljevišske byl postaven na počátku 12. století a nachází se na seznamu UNESCO. V roce 2004 byl vypálen albánskými extrémisty a v současnosti prochází pomalou rekonstrukcí. Bylo hrozné vidět stopy takového barbarství. Na druhou stranu i přes rozsáhlá poškození bylo stále vidět o jak velkolepý a krásný chrám se jedná. Ostatně se v Prizrenu zachoval nápis arabského architekta z doby turecké nadvlády, jenž obdivoval nezměrnou krásu daného chrámu.

Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
 

Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
 

Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.
Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.

Evica a Milica nám v chrámu zazpívaly krásnou náboženskou píseň. Úchvatné bylo také vidět dědečka Adema, který se i přesto, že je muslim, v chrámu modlil spolu s Evicí a Milicí. Po té jsme se vydali na prohlídku prizrenského hradu, jenž se nachází na kopcích nad městem a z nějž se nám naskytl krásný pohled na město. Zde jsme si neodpustili focení s vlajkami a transparenty. Kvůli prosrbskému obsahu hesel na transparentech jsme si museli dát pozor, aby si nás nikdo nevšimnul. 🙂 Poté jsme se rozloučili s Milicí, Evicí i Ademem a vydali jsme se dál na cestu na návštěvu Goránců. O dalším velmi zajímavém pokračování naší mise i o tom, komu jsme dále pomohli, se dočtete v následujícím pokračování naší reportáže.

Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
 

Prizren je Srbsko!
Prizren je Srbsko!
 

Patrioti.
Patrioti.
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 4. díl: pomoc základní škole

Tato část naší reportáže pojednává o hlavním cíli naší mise. Tím je pomoc základní škole v jedné z ohrožených srbských enkláv. Tento rok jsme si vybrali základní školu „Dositej Obradović“ v srbském ghettu v Orahovci, kam jsme zamířili hned po návštěvě kláštera Visoki Dečani.

Orahovac je město ležící ve střední Metohiji prakticky uprostřed Kosova. Hned kousek od něj je vesnice Velika Hoča, v níž jsme byli ubytovaní. Dnes žijí v Orahovci převážně Albánci, Srbové žijí ve staré části města prakticky v ghettu. Situace se však za poslední roky zlepšila a tak se dnes již mohou Srbové pohybovat i v albánské části města, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. Orahovac je specifický také tím, že tamní Albánci nejsou etnicky albánského původu; ve skutečnosti se jedná o albanizované Srby. Většina tamních Srbů totiž v době osmanské nadvlády konvertovala k islámu a později zaměnili svou srbskou etnickou identitu za albánskou. Dodnes tak mnozí Albánci v Orahovci uchovávají vzpomínky na své srbské předky a jejich křesťanskou víru, včetně pravoslavných ikon, které někteří z nich stále uchovávají ve svých domovech. Dodnes také všichni orahovští Albánci ovládají srbštinu a doma v rodinném kruhu mluví srbsky. Na veřejnosti pak komunikují albánsky, aby tak zdůraznili svou „albánskou identitu“. I přesto ale většina z nich necítí sounáležitost ke svým srbským sousedům. Dokonce byli tamní Srbové donedávna vystaveni silné diskriminaci a útlaku.

Po příjezdu do Orahovce jsme se místních Albánců ptali, kde najdeme srbskou školu. Bohužel jsme narazili právě na šovinisticky naladěné Albánce, kteří nám radili jen neochotně, přičemž jedna dívka nám dokonce tvrdila, že v Orahovci žádná srbská škola není. Jak nám později vysvětlili tamní Srbové, jednalo se o náhodu, neboť v Orahovci žije také celá řada Albánců, kteří by nám bez problému a rádi poradili. Dokonce někteří tamní Albánci udržují se Srby až téměř přátelské vztahy. To ostatně můžeme sami potvrdit, neboť před rokem a půl jsme v témže městě potřebovali poradit, kde najdeme srbskou enklávu Velikou Hoču. Zeptali jsme se místního albánského mladíka, který nám velmi ochotně poradil, byl přátelský, věnoval nám hodně času (bylo poměrně složité vysvětlit jak se do Velike Hoče dostaneme) a dokonce nám řekl, že kdyby měl u sebe své auto tak by jel s námi ukázat nám kde je Velika Hoča.

Přivítání naší mise tancem dětí.
Přivítání naší mise tancem dětí.
 

V srbské škole v Orahovci nás čekalo velmi milé přivítání. Učitelský sbor i děti byly velmi nadšené z naší návštěvy. Děti nás uvítaly zpěvem krásné lidové písně. My jsme jim pak rozdali hodnotné balíčky se školními potřebami a pomůckami a také sladkostmi. Vedle toho jsme jim rozdali také plyšáky a další hračky. Děti měly z dárků ohromnou radost.

Zvědavost dětí byla obrovská. :)
Zvědavost dětí byla obrovská. 🙂
 

Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
 

Dále jsme věnovali velkou sbírku hraček místní školce. Pro školu jsme také nakoupili velké množství sportovního vybavení, míče na kopanou, košíkovou atd. Z míčů měly děti asi tu největší radost.

Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
 

Celkem chodí do školy na 41 dětí ve věku od sedmi do 15 let. Opět jsme si tak potvrdili, že pomáhat potřebným a obzvlášť dětem je jednou z nejkrásnějších věcí na světě. Úsměvy šťastných dětí a jejich očka plná radosti jsou nám tou největší odměnou. Po pomoci dětem a škole nás vedení školy pozvalo na menší hostinu, zbytek dne jsme tak trávili spolu s naší hostitelkou Jovana Baljošević, která je učitelkou angličtiny a jež nám velmi pomohla s organizací letošní mise. Dále s námi byla ředitelka základní školy Suzana Miličević a novinářka Olivera Radić, která o nás napsala tento vynikající článek, viz ZDE a ZDE. Posezení probíhalo ve velmi přátelské atmosféře.

Z diskuze s učiteli.
Z diskuze s učiteli.
 

Srbové na Kosovu a jejich systém hodnot, jenž by nás měl inspirovat.

Rozhovor s našimi hostiteli na nás udělal ohromný dojem. Byli plní nevídané národní hrdosti a nezdolného vlastenectví. Rovněž byli hluboce zbožní a oddaní Bohu a své pravoslavné církvi. S tak silnou láskou k Bohu a k národu jsme se v naší české vlasti bohužel snad nikdy nesetkali. Tyto city jsou v současné Evropě prakticky zapomenuty, pro Srby na Kosovu však dodnes představují samozřejmost. Základní hodnoty, jež od pradávna vyznávala celá Evropa, jsou mezi kosovskými Srby stále živé. Těmito hodnotami jsou patriarchát, zbožnost, národní hrdost a láska k vlasti. Velmi nás potěšilo to, že tamní učitelé vychovávají děti ve škole právě v tomto duchu. Např. v hodinách angličtiny překládají děti díla jednoho z nejvýznamnějších srbských církevních myslitelů Sv. Jovana z Čelija, jež jsou prodchnutá vlastenectvím a zbožností.

Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
 

O to víc nás to zaujalo, že u nás v naší liberální společnosti je podobná vlastenecká výchova zcela nemyslitelná. Slova učitelky Jovany Baljošević o ochraně křesťanských hodnot a národní identity nás natolik nadchla, že si je někteří z nás dokonce zapisovali. Obdivuhodná je naprostá důvěra v Boha, kterou tamní Srbové pociťují a díky níž o to lépe snášejí těžké podmínky okupace. Vedle toho nás také zaujalo ohromné rusofilství tamních Srbů, kteří nám řekli, že právě v Rusku vidí hlavní naději pro záchranu svého národa, ale také hlavní protiváhu vůči USA, EU a NATO. Srbové nám řekli, že si dobře uvědomují, že za celou tragédií jejich národa ve skutečnosti stojí USA a západní vládnoucí kruhy. Albánci jsou jen pouhým nástrojem západu v realizaci protisrbských cílů. Srbové jsou terčem útoků západu, neboť jsou věrnými spojenci Ruska. My jsme opakovaně našim hostitelům popisovali jak konkrétně globalizace ničí tradici a identitu našeho národa, stejně jako i národů v Evropě i mimo ni.

Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
 

Paní Jovana Baljošević o nás řekla tato krásná slova: „Je důležité, že máte touhu pomáhat a my díky vám víme, že existují lidé, kteří na nás myslí a kteří nesouhlasí s nespravedlností, jež potkala srbský národ. Vaše návštěva a vaše humanitární činnost je pro nás velkým povzbuzením, neboť vy jste lidé na úrovni, kteří ctí tradiční hodnoty, jež jsou momentálně ve světě všude ohroženy. Dodává nám odvahu fakt, že dnes v Evropě stále ještě existují zdravě uvažující lidé. Každodenně jsme totiž bohužel svědky toho, že v mnoha částech světa jsou propagováni lidé, kteří žijí zvráceně, kteří nežijí tak jak se má žít. Zároveň se vše, co je zdravé, normální, ušlechtilé, tradiční a humánní, uráží a zesměšňuje. Váš duch je zdraví, proto šíříte vaše poselství, jež probudí zdravé hodnoty v duších mnoha lidí. Vaše činnost může vyvolat lavinu zdravých emocí, která bude inspirovat další lidi, aby se vydali ve vašich stopách.“

Společné foto se staršími žáky.
Společné foto se staršími žáky.
 

Jistě si dokážete představit, jak nesmírně bylo toto přátelské posezení zajímavé. Rozprávěli jsme takto až do večera a pak jsme se vydali zpět do Velike Hoči, kde jsme zbytek večera trávili v místní příjemné hospůdce. O dalším nesmírně zajímavém pokračování naší mise se dočtete v dalším díle naší reportáže.

Prohlídka školy.
Prohlídka školy.
 

Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
 

Jedna ze tříd.
Jedna ze tříd.
 

Počítačová učebna.
Počítačová učebna.
 

Nejnovější protisrbský incident v Orahovci.

Pro úplnost dodejme, že Srbové v Orahovci byli jen několik dnů po našem odjezdu terčem útoků skupinky albánských šovinistů. V reakci na incident během srbsko-albánského fotbalového zápasu se totiž na Kosovu strhla po delší době masová série projevů protisrbských nálad. Konkrétně v Orahovci skupinka šovinistů kamenovala dům tamního popa, v němž žije pop se svou manželkou i malými dětmi. Před dům navíc vyvěsili albánskou vlajku. Vyděšení Srbové museli zavolat kosovskou policii, aby je ochránila. Albánští šovinisté však nerespektovali ani policii a tak jim museli kosovští policisté vyhrožovat pistolemi a teprve tak je přinutili odejít. Albánští extrémisté se po té provokativně procházeli po srbské enklávě se svými velkými psy, čímž chtěli dodatečně Srbům nahnat strach. Situace se po té sice opět uklidnila, avšak daný incident Srbům připomněl atmosféru masivních etnických čistek, jež na nich v roce 2004 albánští extrémisté s podporou západu spáchali. Je tedy vidět, že situace na Kosovu se i přes uklidnění v posledních letech nadále může kdykoliv zhoršit. Jak nám Srbové řekli, stačí když si to bude Amerika přát a protisrbské útoky se na Kosovu mohou opakovat.

Radost dětí nebrala konce.
Radost dětí nebrala konce.
 

Děkujeme vám všem!
Děkujeme vám všem!