Archiv pro štítek: Prizren

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 2. díl

Návštěva Prizrenu

Cestou z Gory jsme se zastavili v Prizrenu. Jedná se o jedno z největších měst na Kosovu. Navštívili jsme jej v předchozích letech několikrát a pokaždé jsme fascinování jeho krásou. Město má zachované nádherné historické centrum a orientální duch. Zdobí jej starobylé mešity z 15. a 16. století a ještě starší kostely, jež jsou zapsány na seznamu památek UNESCO. Albánští extrémisté sice s podporou německých vojáků KFOR tyto kostely v roce 2004 vypálili, avšak v posledních letech došlo k jejich obnově. My jsme navštívili chrám sv. Jiří v centru města.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

Ve městě jsme se setkali s naším kamarádem Zvonkem Mihajlovićem. Jedná se o jednoho z předních lídrů kosovských Srbů. Zvonko byl poslancem srbského parlamentu a předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce na jihu Metohije. Protože však odmítl kolaborovat s kosovskou vládou, byl z funkce odvolán. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosmetu. Procházeli jsme se městem a navštívili jsme místní cukrárnu, abychom ochutnali vynikající koláče a zákusky, jimiž je tento kraj proslulý.

Zároveň jsme obdivovali krásu albánských žen a dívek, procházejících se ulicemi Prizrenu. I když jsou Albánci muslimové, jejich ženy se oblékají dle západní módy a jen výjimečně zde můžeme narazit na ženu s šátkem. Spousta Albánek se navíc obléká velmi vyzývavě. Krása srbských i albánských žen nás ostatně obohacovala během celé naší cesty. 

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Zvonko nám vyprávěl o situaci na Kosovu. On sám se stal nedávno obětí útlaku kosovského režimu. Do jeho domu vpadlo na jaře komando kosovské policie a zatklo jej pro údajné nedovolené ozbrojování. Záhy byl sice propuštěn a je souzen na svobodě. Obvinění z nedovoleného ozbrojování je jen záminkou pro tento očividný politický proces. Tuto kampaň proti němu vede kosovská vláda, aby jej zastrašila, neboť Zvonko je mezi kosovskými Srby hlavním odpůrcem tamního albánského režimu.

V Prizrenu dnes již žijí téměř jen Albánci. Naprostá většina Srbů odsud byla vyhnána, zůstal zde jen zcela zanedbatelný počet Srbů, navíc se jedná jen o seniory. Výjimkou je jen jedna mladá Srbka se svým dítětem, které jsme v minulosti opakovaně navštívili.

Podpora školy v srbské enklávě Jasenovik

Následujícího dne jsme vyrazili do okresu Novo Brdo, v němž jsou tamní Srbové dodnes vystaveni silné diskriminaci. Nejprve jsme jeli do Prištiny, nakoupit vše co je potřebné pro pomoc škole. Poté jsme již dorazili do samotné školy ve vesnici Jasenovik, kde na nás čekalo velké uvítání. Jedná se o základní školu „Sv. Sáva“, která má 35 žáků. Této škole jsme pomáhali již v loňském roce, viz ZDE. Děti pro nás připravily divadelní hru „Analfabet“ od známého srbského spisovatele Branislava Nušiće. Musíme říct, že byly nesmírně šikovné. Poté jsme dětem rozdali školní pomůcky a sladkosti.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Kousek z představení Analfabet.

Kousek z představení Analfabet.

Pak jsme předali škole hlavní část pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům mohli pro školu nakoupit. Jedná se především o notebook, projektor a elektrický přímotop. Dále jsme nakoupili pomůcky pro výtvarnou výchovu a sportovní vybavení pro tělocvik. Všichni byli z našich darů nadšení, máme vám vyřídit, že tato podpora pro ně moc znamená a že vám všichni moc děkují. Tyto dary velmi zvýší kvalitu výuky ve škole. Elektrický přímotop má pro školu také ohromný význam, neboť zde mají velmi špatné a omezené topení a během zimních měsíců je ve škole velmi chladno.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Radost z dětí přímo sršela. :)

Radost z dětí přímo sršela. 🙂

Následovalo posezení s učitelským sborem a bohaté pohoštění. Učitelé nám vyprávěli o situaci Srbů v jejich kraji. Ta je dodnes velmi těžká. Srbové jsou v okrese Novo Brdo nadále vystaveni diskriminaci. Albánci jim zabrali jejich pole a tak se nemohou ve větší míře věnovat zemědělství, jež zde bylo vždy hlavním způsobem obživy. Srbům zůstávají jen jejich zahrádky a políčka v bezprostřední blízkosti jejich domů. Albánci ženou úmyslně svůj dobytek na tato políčka, aby tak zničili Srbům úrodu. Zároveň pravidelně kradou Srbům jejich dobytek. Kosovská policie na to nijak nereaguje. K těmto incidentům dochází v některých srbských vesnicích jen občas, v jiných k nim ovšem dochází pravidelně až téměř každodenně. Naštěstí však již nedochází k násilným útokům, k těm docházelo „jen“ po začátku okupace NATO v letech 1999-2000 a pak během pogromů v roce 2004.

Oproti dřívějším letům mají dnes tamní Srbové svobodu pohybu. Mohou bez problémů jezdit do měst a obcí v nichž žijí Albánci. Většinou tam ovšem jezdí jen nakupovat, případné kulturní vyžití v daných městech je pro ně nadále jen těžko reálné. Alespoň v tomto směru tak došlo ke zlepšení situace. Na druhou stranu kosovská vláda nijak neinvestuje do oprav infrastruktury v srbských vesnicích v daném kraji, zatímco v albánských vesnicích silnice opravuje. Situace je o to horší, že tamní srbští lokální politici v daném kraji kolaborují s kosovským režimem a nijak nepomáhají svým krajanům, které mají zastupovat.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Velmi špatná je však situace v oblasti zdravotnictví. Srbové nedůvěřují albánským lékařům a tak se léčí v srbských nemocnicích. Těch je ovšem na Kosovu jen velmi málo a jsou navíc špatně vybavené. Pacienti si často musejí zdravotnický materiál sami nakoupit, aby je lékaři vůbec mohli ošetřit. Rovněž léky jsou pro ně špatně dostupné a většinou jsou velmi drahé. Důvodem této neutěšené situace je to, že kosovská vláda úmyslně komplikuje a znesnadňuje zásobování a vybavování srbských nemocnic. Proto jsme si vytkli jako cíl pro naši misi v nadcházejícím roce nákup zdravotnického materiálu pro srbské nemocnice na Kosovu.

Tamní Srbové jsou na diskriminaci ze strany Albánců bohužel již dlouhodobě zvyklí. Vyprávěli nám, že i v době bývalé Jugoslávie za Titova režimu byli vystaveni silné diskriminaci ze strany místních Albánců, kteří byli režimem protěžovaní. Jeden ze starších učitelů nám vyprávěl o své neblahé zkušenosti. Na konci 80. let vezl k lékaři svou malou dcerku do města Gnjilane. Právě v té době panovalo silné napětí mezi Albánci a Srby. Když se dostal do albánské části města, zaútočili na něj tamní extrémisté a brutálně ho zbili. Jen stěží se mu podařilo uniknout.

V tomto okrese působili vojáci KFOR z různých zemí. Dozvěděli jsme se o zkušenostech místních s těmito vojáky. Zcela protisrbští a proalbánští byli pochopitelně američtí, britští a němečtí vojáci, s nimi mají Srbové velmi špatné zkušenosti. Italští vojáci sice nebyli prosrbští, když ale viděli, že se albánští extrémisté dopouštějí křivd na Srbech, byli Italové připraveni hájit spravedlnost a snažili se Srbům pomoci. Jednoznačně pozitivní zkušenost mají Srbové pochopitelně s ruskými vojáky KFOR. Ti Srbům vždy pomáhali a občas kvůli tomu i překročili své pravomoce.

I přes tuto těžkou situaci však většina Srbů zůstává ve svých domovech a neodcházejí do středního Srbska. Jsou silně svázaní se svým rodným krajem. Velmi pozitivní je také to, že tamní Srbové mají velkou porodnost, běžně mají jejich rodiny tři až čtyři děti. Co se týče budoucnosti, někteří z nich věří, že se bude situace v budoucnu zklidňovat, jiní jsou naopak pesimisté. Rozprávění s učiteli trvalo dlouho do večera. Poté jsme se rozloučili a vrátili jsme se zpět do Velike Hoči.

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 1. díl

V říjnu 2016 proběhla naše již pátá humanitární mise na Kosovu a Metohiji. Stejně jako vloni i tentokrát proběhly souběžně dvě mise Evropské fronty solidarity pro Kosovo. Jedna byla organizovaná naší českou a také slovenskou sekcí. Další byla organizovaná německou sekcí. Obě mise však měly svůj samostatný program a pomáhaly každá v jiné oblasti tak, aby naše pomoc byla co nejefektivnější.

Uctění památky československých vojáků

V letošní sbírce téměř polovinu vybrané finanční i materiální pomoci shromáždili naši bratři Slováci. Bohužel se však nemohli zúčastnit mise osobně, tudíž na Kosovo vyrazili pouze členové EFSK z českých zemí. Cestou jsme se nejprve zastavili ve středním Srbsku ve městě Kragujevac. Navštívili jsme zde památník a hřbitov slovenských a českých vojáků z první světové války. Ti sloužili v řadách Rakousko-uherské armády, avšak vzbouřili se a odmítli bojovat proti bratrům Srbům. Poté byli popraveni Maďary a Rakušany. My jsme uctili jejich památku květinou a svíčkami. Zároveň jsme uklidili menší nepořádek kolem pomníku. Je třeba si takto připomínat naše velké předky a uctívat jejich slavné činy. Bylo to již podruhé, co jsme navštívili daný pomník, viz ZDE.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Položení kytky k památníku.

Položení kytky k památníku.

Jména padlých.

Jména padlých.

Večer jsme se ubytovali v srbské vesnici Velika hoča ve střední části Kosova a Metohije. Druhý den ráno jsme nejdříve spolu s našimi německými kamarády navštívili místní základní školu, které pomáhá německá sekce EFSK. My jsme dětem jako pozornost rozdali sladkosti. Zde jsme se také opět setkali s malou Milicou, posledním srbským dítětem žijícím ve městě Prizren. Její dojemný příběh si můžete přečíst ZDE.

Společně s Milicou.

Společně s Milicou.

Základní škola ve Velike Hoči.

Základní škola ve Velike Hoči.

Podpora goranské školy

Poté jsme pokračovali do samotného Prizrenu, jednoho z největších měst na Kosovu. Po prohlídce tohoto krásného města a místního pravoslavného kostela sv. Jiří jsme přijeli do kraje Gora. V tomto kraji na samém jihu Metohije žijí Goranci. Jedná se o muslimy srbského původu, mluví srbsky, jsou zcela loajální Srbsku a jsou svébytným etnikem. Samospráva okresu Gora funguje v rámci srbských institucí a tamní školství se řídí srbskými osnovami a je financováno ze Srbska. My jsme zavítali do základní školy „25. května“ v goranské vesnici Vranište. Ta má celkem 40 žáků. Přivítal nás ředitel školy spolu s učitelským sborem. Škole jsme věnovali především projektor, dále pak sportovní vybavení včetně míčů a nového basketbalového koše, pomůcky pro výuku angličtiny a dětem jsme rozdali sladkosti a školní pomůcky. To vše v celkové hodnotě 360,- euro.

Předání basketbalového koše a míčů.

Předání basketbalového koše a míčů.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Teror albánských extrémistů po roce 1999 a postoj KFOR v Goře

Následně jsme rozprávěli s ředitelem a učiteli o situaci v jejich kraji a o všem co se týká Goranců. Dozvěděli jsme se tak řadu zajímavých informací. Goranci byli, stejně jako Srbové, vystaveni po začátku okupace v roce 1999 teroru ze strany albánských extrémistů. Řada Goranců byla tehdy zavražděna. V Goře v té době působili němečtí a turečtí vojáci KFOR. Turečtí vojáci Gorance chránili před albánskými extrémisty, Gorancům pomáhali a byli přátelští a laskaví. Němečtí vojáci byli vzhledem ke své mentalitě spíše chladní, avšak když to bylo nezbytně nutné tak i oni pomáhali Gorancům a chránili je před Albánci. I přesto však velké množství Goranců tehdy ve strachu o život opustilo svůj rodný kraj.

Rozdávání drobností dětem.

Rozdávání drobností dětem.

Hodina výtvarné výchovy.

Hodina výtvarné výchovy.

Současné problémy Goranců a ohrožení jejich identity

Již řadu let je však bezpečnostní situace v Goře bezproblémová a dnes již Gorancům ze strany Albánců nehrozí fyzické násilí. Kosovsko-albánská vláda dnes ovšem ohrožuje Gorance jiným způsobem. Snaží se mezi nimi šířit bosňáckou identitu, chtějí je přesvědčit, že jsou Bosňáci a ne Goránci a že jejich jazyk je bosenština a ne srbština. Tím je chtějí odtrhnout od Srbska a získat na svou stranu. Priština financuje hrstku zrádců z řad Goranců, kteří mají za úkol vytvářet paralelní bosňácké školy a tak šířit falešnou bosňáckou identitu. To však většina Goranců odmítá, zůstávají věrní Srbsku a chtějí si tak zachovat svoji goranskou identitu. Pro ilustraci ve vesnici Vranište chodí do bosňácké školy jen dva žáci, oproti výše zmíněným 40 žákům, kteří chodí do srbské goranské školy. I přesto se však stále zvyšuje tlak Prištiny na Gorance, aby přijali lživou bosňáckou identitu. Šiřitelé dané identity, z řad Goranců, přitom sami nešíří bosňáckou identitu z přesvědčení, ale dělají to pro peníze.

Goranců je celkem 60 000, avšak v jejich rodném kraji Goře jich žije jen několik tisíc. Většina Goranců žije ve městech středního Srbska nebo v západní Evropě. Jsou známí jako šikovní řemeslníci, nejčastěji se živí jako cukráři nebo pekaři. V Goře žilo před válkou 18 000 Goranců, většina jich však od začátku okupace opustila své domovy a odešli do Srbska nebo do zahraničí, dnes jich v Goře žije již jen několik tisíc. Naopak počet Albánců se v Goře výrazně zvýšil. Např. v hlavním městě okresu Gora tvořili před válkou Goranci většinu, dnes zde mají naopak většinu Albánci. Dnes Goranci odcházejí kvůli velmi špatné ekonomické situaci a velmi vysoké nezaměstnanosti. Zajímavostí je také to, že několik goranských vesnic se nachází v přilehlých pohraničních oblastech Albánie a Makedonie. Goranci z Albánie si zachovali nejčistější (původní) goranské nářečí, naopak v Makedonii již mluví téměř makedonsky.

Hory v Goře.

Hory v Goře.

Návštěva mešity, goranská kultura a islám

Velmi nás zaujalo vyprávění o goranských zvycích. Největším lidovým svátkem Goranců je svátek sv. Jiří. Ten slaví, ačkoliv jsou muslimové, nevnímají ho ovšem nábožensky, nýbrž jen jako lidový zvyk. Jedná se o pozůstatek z doby před přijetím islámu, k němuž v Goře docházelo hlavně v 18. století. Na svátek sv. Jiří se v celé Goře konají poutě a velké slavnosti a na oslavy se do svých původních domovů sjíždějí Goranci žijící v zahraničí. Učitelé z Vraniště nás pozvali, abychom k nim přijeli na sv. Jiří a zúčastnili se jejich oslav.

Samotní Goranci jsou velmi mírumilovní, kosmopolitní, bezkonfliktní a ze všeho nejvíc chtějí žít v míru. Jsou tolerantní a laskaví dokonce i k zrádcům z vlastních řad, kteří se v jejich komunitě snaží prosadit bosňáckou identitu.

Skromné prostředí mešity.

Skromné prostředí mešity.

Také jsme si prohlédli místní mešitu. Zavedl nás do ní jeden z učitelů, který je hluboce nábožensky založený a tak jsme měli možnost vyslechnout si od něj velmi zajímavou přednášku o islámu. Vesnice Vranište má 560 obyvatel, z toho však jen necelých deset místních dochází pravidelně do mešity na každodenní modlitby. Na páteční modlitby chodí pravidelně několik desítek místních. Na hlavní islámské svátky je však mešita plná, neboť tehdy se jde modlit celá vesnice.

Ramadán dodržuje velká většina obyvatel. K alkoholu však mají kladný vztah a většina Goranců se nezříká alkoholu; české pivo, které jsme jim darovali, jim udělalo velkou radost. Menší část Goranců však alkohol z náboženských důvodů nepije. Několik místních se dokonce naučilo arabsky, aby mohli číst Korán v originále. Jedná se však o hluboce nábožensky založené seniory, mezi mladými již o výuku arabštiny není zájem. Po prohlídce pěkné mešity a velmi zajímavém rozhovoru jsme se rozloučili a vydali jsme se na cestu zpět do Velike Hoči.

Pozdravy od Goranců

Od Goranců Vám máme vyřídit spoustu pozdravů, moc nám všem děkují za pomoc, jsou nám velmi vděční a přejí nám všechno štěstí tohoto světa. Rovněž nám řekli, že doufají, že k nim zase přijedeme a že jim tak dáme možnost, aby se nám odvděčili za pomoc, kterou jsme jim poskytli. O naší předchozí návštěvě Goranců z roku 2014 se můžete dočíst ZDE a o návštěvě z roku 2015 ZDE.

V dalším díle se dočtete o pomoci, kterou jsme poskytli srbské škole v okrese Nové Brdo a chudým srbským rodinám v okrese Orahovac.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

...

Neni Krsta bez tri prsta.

Neni Krsta bez tri prsta.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 3. díl

Návštěva školy v Goře a pomoc chudé srbské rodině

Prizren
Nadcházející den naše cesta směřovala na jih do významného města Prizren, kde jsme se setkali s našim dlouholetým přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten nás napřed zavedl do chrámu sv. Jiří, který byl v minulosti několikrát zničen a dnes je takřka znovu postaven.

Prohlídka chrámu.

Prohlídka chrámu.

Ikona sv. Jiří.

Ikona sv. Jiří.

Iteriér chrámu.

Interiér chrámu.

U něj nás čekala i Milica s maminkou. Milica je posledí srbské děvče ve městě, kterou již několik let podporujeme a o jejímž životním příběhu jsme psali minulý rok. Zástupci EFSK jí předali kytaru, kterou si moc přála a na kterou se chce učit hrát, taktéž dostala balíček školních potřeb a pár učebnic.

Kytara udělala velkou radost.

Kytara udělala velkou radost.

I další věci děvčátko ocenilo.

I další věci děvčátko ocenilo.

Naše další kroky směřovaly k hradbám nad městem. Cestou jsme se zastavili u albánci zbořeného chrámu sv. Spase, který je momentálně v rekonstrukci. Tu provádí pravoslavná církev, konkrétně eparchie Rašsko-Prizrenská. Fragmenty této církevní budovy na nás dosti zapůsobily a v někteří z nás měli takříkajíc „na krajíčku“.

Chrám sv. Spase.

Chrám sv. Spase.

Ruiny chrámu po pogromu.

Ruiny chrámu po pogromu.

Zbytky z fresek.

Zbytky z fresek.

Postupně jsme vystoupali na Prizrenskou Pevnost, odkud máme překrásný výhled a v celém městě spočítat všechny mešity.

Z výhledu na Prizren.

Z výhledu na Prizren.

Hradby pevnosti.

Hradby pevnosti.

Zástupci EFSK z ČR a Polska.

Zástupci EFSK z ČR a Polska.

Gora
Naším dalším cílem se stala návštěva Goránců. Konkrétně jsme navštívili goranskou školu ve vesnici Vranište.

Navštívená škola v Goře.

Navštívená škola v Goře.

Debata s ředitelem školy.

Debata s ředitelem školy.

Goranci jsou muslimové loajální Srbsku. Ne všichni Srbové jsou totiž pravoslavní, najdou se i Srbové, kteří jsou muslimové, ateisté nebo katolíci, ale to jsou samozřejmě velké výjimky. Konkrétně Goranci tak tvoří specifickou etnickou či národopisnou skupinu, jež je součástí srbského národa. Jejich školství i úřady fungují v rámci srbských institucí, ačkoliv žijí na Kosovu. Jejich prosrbská orientace je důvodem, proč je kosovsko-albánští extrémisté utlačují stejně jako Srby. Snaží se vzít jim jejich identitu a vnutit jim identitu „bosňáckou“ což ovšem ohromná většina Goranců odmítá. Více si o nich můžete přečíst ZDE.

Goranská žačka.

Goranská žačka.

Učebna zeměpisu.

Učebna zeměpisu.

Škola s hřištěm.

Škola s hřištěm.

My jsme si při návštěvě školy povídali o všech těchto tématech s tamním ředitelem a učiteli. Byla to již naše druhá návštěva Gory a opět jsme se utvrdili v tom, že Goranci jsou stejně jako Srbové nesmírně pohostinní a přátelští. Seznámili jsme se také s konkrétními problémy školy a rozhodli jsme se, že také této škole pomůžeme během naší příští mise. Během této mise jsme totiž pomoc této škole neměli v plánu a naše návštěva byla spíše náhodná.

Návštěva místní mešity.

Návštěva místní mešity.

Pomoc srbské rodině
Dále jsme se rozhodli pomoci, jako již tradičně, jedné srbské chudé rodině. Tentokrát naše volba padla na rodinu Dašić, žijící v oblasti Klina. Naše kroky směřovaly do kláštera Budisavci, kde jsme obdrželi kontakt na zmíněnou rodinu.

Chrám v komplexu kláštera.

Chrám v komplexu kláštera.

I dnes je klášter střežen nejenom policií, ale i žiletkovým drátem.

I dnes je klášter střežen nejenom policií, ale i žiletkovým drátem.

Některé fresky se částečně zachránit podařilo.

Některé fresky se částečně zachránit podařilo.

Oblast Klinu je částí Kosova, v níž dodnes čelí Srbové značnému útlaku. Ještě dnes zde občas dochází dokonce i ke žhářským útokům albánských extrémistů na srbské domy. Srbové se zde tak ve svých enklávách jen stěží mohou cítit bezpečně. Setkali jsme se dvěma bratry Dašići, kteří jsou sirotky, neboť jejich rodiče, tatínka Dragana a maminku Jovanku zavraždili příslušníci UCK v roce 1999. Oba jejich synové dnes již dospěli, jsou ženatí a každý z nich má dvě děti. Trápí je však velká chudoba, způsobená především tím, že vyrůstali jako sirotci bez prostředků. Například se jim pravidelně ztrácí úroda z pole a občas je jim odcizena zemědělská technika.

Pohoštění u rodiny Dašić.

Pohoštění u rodiny Dašić..

Předávání materiální pomoci.

Předávání materiální pomoci.

Hračky udělaly dětem největší radost.

Hračky udělaly dětem největší radost.

Proto jsme se jim rozhodli pomoci. Věnovali jsme jim oblečení a hračky pro děti, které jsme shromáždili během sbírky. Oba bratři i jejich rodiny nám (i Vám) byli za pomoc nesmírně vděční.

EFSK 2016.

EFSK 2016.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 6. díl: Návštěva Goranců

Z Prizrenu jsme zamířili do nejjižnějšího cípu Kosova a Metohije, do kraje Gora. Zde žije specifické etnikum Goranců. Jedná se o slovanské muslimské etnikum. Jejich původ je srbský a hovoří starobylým dialektem srbského jazyka. Goranci jsou plně loajální Srbsku a jsou prosrbsky orientovaní, proto jsou od začátku okupace obětí albánského útlaku stejně jako jejich bratři Srbové. My jsme se rozhodli je navštívit s cílem osobně se seznámit s jejich situací, ale také poznat jejich jedinečnou kulturu.

Do Gory nás doprovázel náš přítel Zvonko Mihajlović, o němž jsme se v předchozích dílech opakovaně zmiňovali. Gora leží v pohoří Šar planina. Naše cesta tak vedla po horské silnici překrásnou přírodou. Zvonko Mihajlović nám zajistil kontakt na předáky Goranců. Osobně nás tak přijal a svým krajem provázel představitel okresní samosprávy okresu Gora a předák Goranců Adem Hodža spolu se svými spolupracovníky, funkcionáři okresní samosprávy. Adem Hodža je zároveň předsedou hlavní goranské politické strany a poslancem kosovského parlamentu. Tohoto setkání jsme si nesmírně vážili. Obzvlášť proto, že právě v daný den slavili Goranci jeden z největších islámských svátků Kurban-bajram. Naši hostitelé tak byli natolik laskaví, že opustili své rodiny během svého největšího svátku a věnovali nám celé odpoledne.

Setkání s Goranci.

Setkání s Goranci.

Nejprve jsme se setkali na nejvyšším vrcholu v okrese Gora. Z něj se nám nabízel překrásný pohled na okolní hory. Adem Hodža a jeho spolupracovníci nám vyprávěli o svém kraji a kultuře a tradicích svého lidu. Dozvěděli jsme se např. že Gora je nejbohatším regionem, co se rozmanitosti druhů flory týče. Po té jsme s našimi hostiteli jeli do obce Globočica, kde jsme poseděli v místní příjemné kavárně a poté jsme si prošli malebnou vesnici. Protože byl právě sváteční den, všude byla spousta lidí. Některé místní ženy se při příležitosti svátku Kurban-bajram oblékly do nádherných goranských lidových krojů. Obdivovali jsme rovněž krásu goranských dívek. Naši hostitelé si toho všimli a doporučili nám, abychom si z řad místních děvčat vybrali nevěsty. 🙂

Obecní bulvár.

Obecní bulvár.

Goranci jsou nepříliš početným etnikem, je jich na 60 000. Řada jich žije v užším Srbsku mimo Kosovo a většina odešla za obživou do západní Evropy. V jejich vlastním kraji Gora jich před začátkem okupace žilo na 18 000. Větší část jich ovšem kvůli albánskému útlaku a diskriminaci musela opustit rodný kraj. Dnes tak žije v Goře již jen asi 8 000 Goranců. Krátce po skončení války byli Goranci dokonce i terčem fyzických útoků albánských extrémistů a několik desítek Goranců bylo během těchto útoků zavražděno. Albánští extrémisté rovněž masově kradli Gorancům jejich stáda a znemožnili jim přístup na řadu jejich pastvin. To zásadně poškodilo ekonomiku Goranců, neboť hlavním zdrojem jejich obživy je pastevectví. Dnes už sice k násilným incidentům nedochází, avšak Goranci jsou nadále diskriminování ze strany tzv. „kosovského státu“.

Zábava místních dětí.

Zábava místních dětí.

Hlavní hrozbou, které dnes Goranci čelí, jsou pokusy o asimilaci a tedy o zničení jejich svébytné a jedinečné identity. Gorance si snaží přivlastnit a asimilovat hned několik národů. Vedle Albánců se o to pokouší také Makedonci, Bulhaři a Bosňáci. Naopak Srbsko dlouhodobě podporuje Gorance a jejich snahu o záchranu vlastní identity. V kraji Gora tak dodnes fungují srbské státní instituce, které podporují Gorance. Zásadní význam mají především srbské školy, které navštěvují goranské děti a díky nimž tak mohou absolvovat školní docházku ve své mateřštině – Srbštině. Mladí Goranci pak studují na srbských vysokých školách.

Bylo, jest a bude!

Bylo, jest a bude!

Kosovský stát Gorance diskriminuje a podporuje bosňácké asimilační snahy. Cílem je připravit Gorance o jejich svébytnou identitu a vnutit jim bosňáckou identitu. Bosňácké tlaky na asimilaci Goranců jsou přitom nesmírně silné a Goranci se jim zoufale brání. Jedním z hlavních nástrojů pro realizaci tohoto cíle má být zrušení samosprávného okresu Gora. Goranci by tak byli připraveni o svou samosprávu, jež hájí jejich zájmy a jejich území by bylo rozděleno mezi sousední okresy s albánskou většinou. Něco takového by znamenalo konec Goranců. Pouze jejich samospráva jim totiž zaručuje zachování vlastní identity, především proto, že udržuje srbské školy v okresu Gora. Goranci tradičně cítí sounáležitost se Srbskem a proto v rámci Kosova také požadují, aby byl jejich okres zařazen do sdružení samosprávných srbských okresů na Kosovu. Naši hostitelé nás požádali, abychom upozornili na to, že právě zachování samosprávného okresu Gora je hlavním předpokladem pro přežití Goranců jakožto svébytné etnické skupiny a jejich ubránění se asimilačním tlakům.

Místní chudá stavení.

Místní chudá stavení.

Goranci jsou tradičně velmi mírumilovní a bezkonfliktní. Chtějí žít v míru se všemi svými sousedy a rádi by udržovali přátelské vztahy také s Albánci. Stejně jako velkou část kosovských Srbů i je okolnosti přinutily snažit se navázat co nejlepší vtahy s vládou v Prištině, aby tak mohli na Kosovu v rámci možností normálně žít. I přesto však, jak jsme již uvedli, nadále čelí diskriminaci a silným asimilačním tlakům. Goranci jsou rovněž nesmírně přátelští a pohostinní, což je pro muslimy typické a my jsme se o tom sami přesvědčili. Jedná se o jedny z nejsympatičtějších a nejpohostinnějších lidí, s nimiž jsme se na svých cestách setkali. Velmi nás zaujala také jejich kultura. Goranci jsou muslimové, avšak z doby, kdy jejich předkové byli křesťané, se dodnes zachovaly některé zbytky někdejší víry. Goranci tak dodnes kolektivně slaví svátek sv. Jiří, který vnímají jako svůj lidový svátek. Vedle toho samozřejmě slaví také všechny islámské svátky. Doufejme, že se Gorancům podaří zachovat jejich jedinečnou identitu a kulturu.

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Společná fotografie se Zvonkem Mihajlovićem (třetí stojící zleva) a s Ademem Hodžou (třetí stojící zprava).

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Pohled na Prizren z Šar planiny.

Cestou zpět do Velike Hoče jsme navštívili klášter Zočište, jenž leží nedaleko dané enklávy. Jedná se rovněž o středověkou památku, klášter byl totiž postaven ve 14. století a je zasvěcen svatým léčitelů… Dorazili jsme právě v okamžiku, kdy se konala večerní bohoslužba, kterou sloužil jeden z mnichů. Někteří z nás se zúčastnili mše svaté. Po jejím skončení nás mnich provedl klášterem a vyprávěl nám o jeho minulosti i o aktuálních problémech místní srbské komunity. V klášteře jsou uloženy ostatky svatých léčitelů, u nichž se věřící modlí, věří v jejich léčivou sílu a řadě věřících dané ostatky pomohly. Vedle křesťanů navštěvují klášter také muslimové. I oni se zde modlí a také věří v léčivou sílu svatých ostatků. Tyto příklady tolerance a souznění mezi různými náboženstvími jsou velmi krásné a obdivuhodné.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Srdce klášterního komplexu Zočište.

Mnich nám dále povídal o tom, jak albánští extrémisté v minulosti zničili klášter. Poprvé tak učinili za druhé světové války. Tehdy nejprve z kláštera ukradli všechny cennosti a poté jej vyhodili do vzduchu. Jak nám mnich řekl, stihla všechny pachatele daného činu kletba za zničení kláštera a krátce po činu všichni zemřeli. Po roce 1945 byl klášter opět obnoven. Albánští extrémisté se po začátku okupace v roce 1999 rozhodli klášter znovu zničit. Tentokrát si však netroufli ukrást tamní cennosti, neboť se báli kletby, jež stihla jejich předchůdce za druhé světové války. Proto klášter „jen“ vyhodili do povětří a cennosti zůstaly pod sutinami. I tentokrát však kletba stihla pachatele zločinu. Iniciátor a hlavní pachatel brzy po té zemřel spolu s manželkou a všemi svými dětmi. Zůstal na živu jen jeden jeho syn, který má však chromou nohu. Mnich nám řekl, že jediná naděje pro něj je, aby navštívil klášter a poprosil v něm o odpuštění za činy svého otce. Noha se mu prý po té uzdraví. Mnich věří, že se tak dříve či později stane. Klášter byl v předchozích letech opět obnoven a my jsme jej tak mohli vidět v jeho plné kráse.

I kočky znají růženec.

I kočky znají růženec.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 5. díl: Návštěva Prizrenu a posledního srbského dítěte v tomto městě

Dalším cílem našeho putování po Kosovu bylo město Prizren ležící na jihu Metohije. Vyrazili jsme do něj hned ráno, neboť na daný den jsme měli plný program. Po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto města. Jedná se bezesporu o nejkrásnější město na Kosovu. Na rozdíl od ostatních kosovských měst si totiž zachovalo svůj historický orientální ráz. Namísto výškových budov tak v centru Prizrenu narazíme na malebné orientální domy, úzké ulice a krásné kavárny. Prizren má slavnou historii a ve středověku byl po jistou dobu hlavním městem srbského státu. Dnes má Prizren na 85 000 obyvatel, velkou většinu tvoří Albánci, ale vedle nich zde žije také téměř 9 000 Turků a 5 000 Bosňáků. Tito prizrenští Bosňáci jsou ve skutečnosti srbští muslimové, kteří ztratili svou srbskou národní identitu a v nedávné době se začali hlásit k bosňácké národnosti. Před válkou nebyli vztahy mezi křesťanskými Srby a Albánci v Prizrenu tak špatné. Výrazně se zhoršily až se začátkem okupace. Přispěli k tomu také Albánci ze samotné Albánie, kteří se začali do Prizrenu po válce stěhovat. Ti jsou k Srbům mnohem víc nepřátelští, než albánští starousedlíci z Prizrenu. V roce 1999, kdy začala NATO okupace, bylo z Prizrenu vyhnáno na 10 000 tamních Srbů. Ve městě zůstalo jen několik stovek Srbů a i ti byli vyhnáni v roce 2004. Někteří se sice později vrátili, celkem však dnes žije v Prizrenu jen několik málo desítek Srbů. Jedná se přitom o staré lidi, žádní mladí Srbové bohužel v Prizrenu nezůstali. Až na jednu jedinou výjimku.

Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.
Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.

Milica – poslední srbské dítě v Prizrenu

Tou je statečná mladá žena Evica Djordjević a její malá dcerka Milica. Ta je posledním srbským dítětem v Prizrenu. Rozhodli jsme se je proto navštívit a alespoň symbolicky jim pomoci. V Prizrenu jsme se nejprve setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten byl naším hostitelem ve Štrpcích během naší loňské mise. Jedná se o někdejšího poslance srbského parlamentu a bývalého předsedu srbské samosprávy okresu Štrpce. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosova a Metohije. Ten nás seznámil s Evicou a její dcerkou Milicí a společně nás provázeli městem. Evicu a její desetiletou dcerkou Milici doprovázel jejich rodinným přítel děda Adem. Ten je Goráncem, což je specifické etnikum, tvořené srbskými a slovanskými muslimy. Vzhledem k tomu, že Evica a Milica žijí v Prizrenu samotné a bez příbuzných, Adem jim již celé roky pomáhá a nahrazuje jim rodinu. Všude je doprovází a zajišťuje tak, aby Milica a její maminka nezažívaly žádné nepříjemnosti či diskriminaci kvůli své srbské národnosti. Bez jeho pomoci by patrně Evica a Milica v Prizrenu žít nemohly. Adem má rád Evicu jako vlastní dceru a Milici jako vlastní vnouče. Adem má šest vnoučat, avšak Milici má rád stejně jako svá vlastní vnoučata.

Adem.
Adem.

Evica nám vyprávěla svůj životní příběh a mluvila také o tom, jak se jí a její dceři žije v Prizrenu. Evica pracovala před válkou ve školství jako psycholog. Od začátku západní okupace ale nemůže, kvůli své srbské národnosti, najít žádnou práci. Ona i Milica tak žijí prakticky jen z humanitární pomoci. Evica byla v roce 1999 krátce po začátku okupace zadržena příslušníky UČK a to i přesto, že byla civilistou a neměla s konfliktem nic společného. Vojáci UČK se k ní chovali velmi hrubě a hrozilo, že přijde o život či v nejhorším případě dokonce i o čest, nakonec se jí však naštěstí nic vážného nestalo a byla brzy propuštěna domů. Do další velmi nebezpečné situace se dostala v roce 2004, kdy došlo v celém Kosovu k protisrbským pogromům. Tehdy musela Evica z Prizrenu uprchnout a hledat útočiště na základně KFOR. Po uklidnění situace se pak vrátila do svého rodného města. Jejich životní příběh vyšel i v srbských médiích v deníku Politika a přečíst si ho můžete ZDE. Její bratr bojoval ve válce na Kosovu a tak v Prizrenu nemohl zůstat a musel hned po skončení války odejít do Srbska.

Společně s přáteli z Prizrenu.
Společně s přáteli z Prizrenu.

V posledních letech se situace v Prizrenu velmi zklidnila. Několik desítek Srbů, kteří v Prizrenu zůstali, v něm dnes žijí prakticky bez problému a to včetně Evice a malé Milice. Srbové, kteří do Prizerenu přijíždějí, aby navštívili srbské památky, se po městě mohou také pohybovat zcela bez problémů. Zásadním problémem Evice je však to, že kvůli své národnosti nemůže najít práci. Ostatní Srbové, kteří žijí v Prizrenu, jsou vesměs penzisté. Evici však také znepříjemňují život její albánští sousedé, kteří žijí v bytě nad ní. Jedná se o mladý manželský pár, který se přistěhoval z Albánie. Způsobují hluk a často dokonce verbálně urážejí Evicu, kvůli její národnosti. Snaží se tak Evicu a její dceru vypudit z jejich bytu, ony však v žádném případě nechtějí opustit svůj domov. Na Evici jsme obdivovali její nezdolné vlastenectví a zbožnost. Právě hluboká víra, důvěra v Boha a láska k Bohu i vlasti pomáhají Evici celé roky žít v daných podmínkách. Evica je příkladem zbožné a hluboce věřící pravoslavné ženy.

Na druhou stranu je však třeba říct, že s řadou Albánců má naopak Evica dobré zkušenosti a mnozí Albánci se k ní i k její dceři chovali pěkně. Vzhledem k tomu, že je Milica jediným srbským dítětem v Prizrenu, vyvstal problém, když měla nastoupit do školy, neboť široko daleko není žádná srbská škola. Milica mohla začít chodit do místní bosňácké školy, neboť Bosňáci mluví také srbsky a jejich výuka tak probíhá v srbštině.1 Bosňácká škola se však neřídí školními osnovami Srbska a Evica chtěla, aby její dcera navštěvovala srbskou školu. V tom jí pomohl biskup Srbské pravoslavné církve na Kosovu. Ten zařídil, aby Milica dostala v Prizrenu svého soukromého srbského učitele, který ji učí všechny předměty dle srbských osnov. Politika bohužel rozděluje také děti a tak se s malou Milicí její albánští vrstevníci nekamarádí. Milica však naštěstí má alespoň jednu dobrou kamarádku, tou je místní bosňácká dívenka.

1 Samotní Bosňáci ovšem jazyk, kterým hovoří označují za „bosenský“.

Srbský učitel malé Milici.
Srbský učitel malé Milici.

Prohlídka nádherného Prizrenu

Také my jsme se rozhodli pomoci Milici a tak jsme jí věnovali balík školních pomůcek a sladkostí a k tomu také 30 euro. Milica nás poté, spolu se svou maminkou a Ademem, provedla svým městem. Nejprve však dodejme, že všechny srbské památky v Prizrenu a okolí byly zničeny albánskými extrémisty během protisrbských nepokojů v roce 2004. Tehdy albánští šovinisté zničili srbské kostely a kláštery a to i ty, jež byly postaveny ve středověku a nacházely se na seznamu památek UNESCO. V tomto řádění podporoval albánské extrémisty západ, včetně většiny jednotek KFOR. Konkrétně v Prizrenu za bezpečnost zodpovídali němečtí vojáci KFOR. Ti protisrbské řádění podpořili a albánským šovinistům dokonce dodávali benzín, který byl využit k zapálení srbských kostelů a klášterů. Na vysvětlenou dodejme, že toto řádění albánských extrémistů nebylo motivováno nábožensky, nýbrž etnicky. Svatostánky se staly cílem jejich útoku, neboť jsou srbským národním symbolem. V posledních letech však dochází k postupné obnově a rekonstrukci velké části srbských památek. Článek o genocidě v Prizrenu v roce 2004 a vypálení katedrály sv. Jiří můžete číst ZDE.

Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)
Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)

My jsme navštívili chrám sv. Jiří a chrám Bohorodičky Ljevišske. Právě chrám Bohorodičky Ljevišske byl postaven na počátku 12. století a nachází se na seznamu UNESCO. V roce 2004 byl vypálen albánskými extrémisty a v současnosti prochází pomalou rekonstrukcí. Bylo hrozné vidět stopy takového barbarství. Na druhou stranu i přes rozsáhlá poškození bylo stále vidět o jak velkolepý a krásný chrám se jedná. Ostatně se v Prizrenu zachoval nápis arabského architekta z doby turecké nadvlády, jenž obdivoval nezměrnou krásu daného chrámu.

Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
 

Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
 

Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.
Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.

Evica a Milica nám v chrámu zazpívaly krásnou náboženskou píseň. Úchvatné bylo také vidět dědečka Adema, který se i přesto, že je muslim, v chrámu modlil spolu s Evicí a Milicí. Po té jsme se vydali na prohlídku prizrenského hradu, jenž se nachází na kopcích nad městem a z nějž se nám naskytl krásný pohled na město. Zde jsme si neodpustili focení s vlajkami a transparenty. Kvůli prosrbskému obsahu hesel na transparentech jsme si museli dát pozor, aby si nás nikdo nevšimnul. 🙂 Poté jsme se rozloučili s Milicí, Evicí i Ademem a vydali jsme se dál na cestu na návštěvu Goránců. O dalším velmi zajímavém pokračování naší mise i o tom, komu jsme dále pomohli, se dočtete v následujícím pokračování naší reportáže.

Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
 

Prizren je Srbsko!
Prizren je Srbsko!
 

Patrioti.
Patrioti.