Archiv pro štítek: Velika Hoča

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 2. díl

Pomoc základní škole ve vesnici Jasenovnik

V tomto dalším dílu naší reportáže Vám popíšeme letošní humanitární pomoc Srbům na Kosovu, jež se uskutečnila na konci září. V předchozím díle jsme popsali naši pomoc základní škole ve vesnici Paralovo. Z Paralova jsme pokračovali do vsi Jasenovnik, v níž se nachází škola, které poslední dva roky každoročně pomáháme. Tentokrát jsme ji navštívili již potřetí. Škole jsme darovali projekční obrazovku, notebook a další potřeby, především hygienické potřeby. Žákům, kterých je zde celkem 35, jsme rozdali balíčky se školními pomůckami a také nějakou tu sladkost a hračky. Právě plyšáci udělali dětem asi největší radost. O této škole i situaci v tamní vesnici jsme podrobně informovali v reportážích z předchozích let, více se toho můžete dočíst např. ZDE. Letos jsme pro školu nakoupili pomoc v celké výši 850,- €.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

Radost dětí byla samozřejmě veliká.

...

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Plyšáci vždy vytvoří největší úsměv.

Stejně jako každý rok, i letos nás zde čekalo bohaté pohoštění. S místním učitelským sborem jsme zde vedli do večera přátelský rozhovor a přitom jsme hodovali a popíjeli místní vynikající rakiji. Zarazilo nás, že narozdíl od předchozí vesnice Paralovo, mají v této vesnici nadále problémy z místními albánskými kriminálníky a extrémisty. Důvod je ten, že ve vsi Paralovo jsou Albánci dominantní a Srbové jsou zde již jen menšinou a tak tamní extrémisté nemají důvod Srby utlačovat. Ve vsi Jasenovnik ovšem tvoří Srbové nadále relativní většinu a tak jsou pro albánské extrémisty stále trnem v oku a to vede k tomu, že dodnes pociťují diskriminaci. Místní albánská mafie donedávna pravidelně okrádala tamní Srby, ale také Albánce. Kradli jim hlavně dobytek a právě Srbové byli pro tyto kriminálníky snadnější kořistí. Nedávno byl ovšem šéf místní mafie, který byl zároveň velitelem lokální policie, zatčen. Tamní Srbové tak doufají, že se situace uklidní a dojde ke snížení kriminality.

Část školy je již mimo provoz.

Část školy je již mimo provoz.

Nástěnka na albánské části školy...

Nástěnka na albánské části školy…

...a kousek od ní i srbské obrázky - Sv. Sáva.

…a kousek od ní i srbské obrázky – Sv. Sáva.

Část srbského pohoštění.

Část srbského pohoštění.

Křest člena naší organizace

Jeden ze členů naší humanitární organizace se rozhodl, že přijme pravoslavnou víru a nechá se pokřtít právě na Kosovu. Ke křtu došlo v sobotu dopoledne ve středověkém klášteře Zočište, který je významnou srbskou svatyní. Více jsme o něm informovali ZDE. Zajímavé je, že součástí rituálu křtu je (zjednodušeně řečeno) plivání na západ, kde sídlí satan a naopak klanění se východu, který je sídlem Boha. Náš kamarád bere svou novou víru smrtelně vážně, stal se zbožným křesťanem, ve městě, v němž žije, chodí pravidelně každou neděli na mši, dodržuje půsty i další pravidla pravoslavné víry. Kmotrem při křtu mu byl samotný Zvonko Mihajlović, jeden z hlavních představitelů kosovských Srbů.

Bohužel jsme se této krásné a šťastné události nemohli účastnit všichni. Část naší sestavy musela zajistit pomoc pro rodiny. Časová tíseň tak mnohým z nás neumožnila zúčastnit se křtu. Velmi nás to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Humanitární činnost je hlavním smyslem našich cest na Kosovo a tomu vše podřizujeme.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Poděkování od dětí vám všem, kteří jste letos přispěli do tak úspěšné sbírky.

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 1. díl

Stejně jako každý rok, i letos jsme se opět vydali pomáhat lidem na Kosovu a Metohiji. Jedná se již o naši celkem sedmou humanitární misi na Kosovu, z toho šestou pod hlavičkou naší humanitární organizace Evropské fronty solidarity pro Kosovo (EFSK). I tentokrát byla naše akce mezinárodní. Společně s naší českou sekcí pořádali sbírku také naši slovenští a polští kamarádi. Na Kosovo pak jelo celkem 6 Čechů a jeden kamarád z Polska, naši slovenští bratři se k nám bohužel přidat nemohli. Jen pár dní po nás pak na Kosovo dorazil další tým, tentokrát organizovaný německou sekcí naší humanitární organizace a tvořený našimi kamarády z Německa a Polska.

Letošní sbírka byla opravdu mimořádně úspěšná, podařilo se nám vybrat opravdu velké množství finančních příspěvků a také ohromné množství oblečení a hraček. Jedná se o naši zatím druhou nejúspěšnější sbírku. Velký podíl na tom má mimo jiné také mateřské centrum Radka v Kadani, kde jsme měli možnost prezentovat náš spolek a pořádat přednášku o naší činnosti. Podařilo se nám zde vybrat část materiální pomoci, hlavně hračeky a školní potřeby. O další dary jste se postarali již vy! Především jsme dostali velké množství zimního oblečení, dvě projekční televize, pár pytlů plyšových hraček, zdravotnický materiál a jedno topné těleso. Podrobnější informace o tom kolik jsme v letošní sbírce vybrali uvedeme v závěrečném shrnutí v posledním díle série našich reportáží.

 

Návštěva kláštera Visoki Dečani

Na Kosovo jsme dorazili na konci září ve čtrvtek odpoledne. Nejprve jsme se ubytovali, jako již každoročně, v metohijské vesnici Velika Hoča u místních Srbů. Poté jsme se setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem, předákem Srbů na jihu Kosova, bývalým starostou okresu Štrpce a bývalým poslancem srbského parlamentu. Společně jsme poté navštívili klášter Visoki Dečani, jeden z nejkrásnějších a nejvýznamějších srbských klášterů. Postaven byl ve 14. st., je zařazen na seznamu UNESCO a patří k nejvýznamějším památkám srbské historie. Nachází se v části Kosova, kde jsou dodnes mnozí Albánci vůči Srbům silně nepřátelští. Proto musí ještě dnes tento klášter hlídat jednotky KFOR. Ochranu naprosté většiny ostatních srbských památek již převzala kosovská policie.

Před bohoslužbou.

Před bohoslužbou.

Kniha hostů.

Kniha hostů.

V klášteře jsme se zúčastnili večerní bohoslužby, která nás všechny zcela uchvátila. Většina z nás se navíc pravoslavné liturgie účastnila vůbec poprvé. Bohoslužby se vedle mnichů účastnilo také množství místních Srbů. Mniši nás poté pozvali na skleničku jejich vynikající rakije a likéru. Popovídali jsme si s nimi a protože už bylo velmi pozdě, museli jsme se vydat na dalekou cestu zpět do Velike Hoče. Podrobnější informace o klášteru a životě Srbů v tamním regionu se můžete dočíst v naší předchozí reportáži ZDE.

Velika Hoča.

Velika Hoča.

Doba sklizně v plném proudu.

Doba sklizně v plném proudu.

Pomoc základním škole ve vesnici Paralovo

Díky množství vybraných finančních prostředků jsme mohli podpořit opět dvě základní školy a naše pomoc pro ně byla o poznání větší než v loňském roce. Opět jsme pomohli škole ve vesnici Jasenovnik a vedle ní jsme podpořili také školu ve vsi Paralovo. Obě školy se nacházejí v regionu Novo Brdo, ve kterém jsou životní podmínky Srbů dodnes velmi těžké.

Nejprve jsme v pátek dopoledne nakoupili v Prištině potřebné školní pomůcky. Poté jsme po poledni dorazili do školy ve vsi Paralovo, která má celkem 12 žáků. Další oddělení této školy v sousední vesnici má 20 žáků. My jsme pro všech 32 žáků připravili školní pomůcky a rozdali jsme jim také hračky a čokolády. Samotné škole jsme věnovali nový notebook, hygienické potřeby, promítací televizi i další učební pomůcky. Celkem jsme pro tuto školu nakoupili pomoc v hodnotě 850,- €

Nejnáročnější je vždy nákup.

Nejnáročnější je vždy nákup.

Rozdávání dětem je už hračka.

Rozdávání dětem je už hračka.

Někteří z nás v této škole nebyli poprvé. Když jsme před řadou let, ještě před založením EFSK, jeli na Kosovo poprvé s cílem pomoci tamním Srbům, navštívili jsme tehdy právě školu ve vesnici Paralovo a podpořili jsme ji už tehdy školními pomůckami pro její žáky. Během let jsme ale zapomněli na jméno vesnice. Když jsme se letos blížili k vesnici Paralovo, napadlo nás z legrace, že by se mohlo jednat o stejnou školu, vzhledem k tomu, že se nacházejí ve stejném okrese. Teprve, když jsme ke škole dorazili, tak jsme ji poznali a tamní učitelský sbor poznal i některé z nás, přitom ani oni netušili, že právě my přijedeme. Bylo to velmi milé a radostné setkání.

...

Škola Paralovo.

Škola Paralovo.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Ve škole na nás také čekalo vynikající pohoštění se spoustou skvělého srbského jídla a pití. Z rozhovoru s učiteli vyplynulo, že se situace v okolí jejich vesnice relativně zklidnila. Druhá budova školy v sousední vesnici je využívána jak Srby tak i Albánci, obě etnika zde mají odděleně výuku. Vztahy tamních učitelů Srbů i Albánců jsou naštěstí zcela bezproblémové a korektní. Dokonce ani Srbové žijící v dané vesnici nemají se svými albánskými sousedy velké problémy. Smutný je ovšem pokles dětí ve škole. Před několika lety, když jsme zde byli poprvé, jich bylo 18, teď jich je už jen 12. Bohužel mnozí mladí lidé Kosovo opouštějí a tak se zde rodí méně dětí.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Zajímavostí je, že v obou odděleních školy, které mají celkem 32 žáků, pracuje 40 učitelů. Jedná se samozřejmě o uměle udržovanou přezaměstnanost. Srbský stát úmyslně zaměstnává ve školách mnohem víc učitelů, než je reálně potřeba, aby je tak udržel na Kosovu. Jinou práci by si zde totiž kvůli ohromné nezaměstnanosti nemohli najít a museli by odejít do centrálního Srbska. I takto se srbská vláda snaží vytvořit na Kosovu pro tamní Srby podmínky, aby zde mohli zůstat.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Radost dětí budiž všem odměnou!

Radost dětí budiž všem odměnou!

Místnímu zdravotnickému středisku jsme také přispěli základními potřebami v hodnotě 200,- €, které upotřebí při ošetření jak dětí tak i dospělých. Po seznámení s místní zdravotní péčí a komplikacemi s ošetřením nemocných v albánských nemocnicích, jsme pevně přesvědčení, že v budoucnu budeme jistý díl pomoci směřovat právě sem, aby i srbské obyvatelstvo mělo lepší přístup k ošetření nemocných.

Předání zdravotnického materiálu.

Předání zdravotnického materiálu.

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 3. díl

Pomoc chudým rodinám v srbských enklávách

Poslední den našeho pobytu na Kosovu jsme věnovali pomoci chudým srbským rodinám v okrese Orahovac. Průvodcem nám byl Jovan Djuričić, stostarosta srbské samosprávy v daném okrese. Všem rodinám jsme věnovali pomoc v podobě oblečení a hraček pro děti, hygienických potřeb a dlouho trvanlivých potravin. Oblečení a hračky jsme získali díky sbírce a ostatní věci jsme jim nakoupili celkem za 200,- euro. Hlavním zdrojem obživy daných rodin bylo vždy zemědělství, Albánci jim ovšem protiprávně zabrali jejich pole a tak teď nemají z čeho žít. Dřevo na zimu si musejí kupovat, ačkoliv mají vlastní lesy, ty jsou ovšem také zabrané Albánci. To vše způsobilo velkou bídu, v níž teď dané rodiny musí žít. Kvůli velké nezaměstnanosti si nemohou najít prakticky žádnou práci a tak jsou odkázáni na sociální pomoc. Ta je sice malá, avšak štěstí v neštěstí je to, že dostávají sociální dávky jak od Srbska tak také od kosovsko-albánské vlády. To je výhodou pro chudé Srby na Kosovu, neboť většinou mají jak srbské tak i kosovské občanství a tak mají nárok na sociální pomoc z Bělehradu i z Prištiny. Ohromnou nezaměstnanost panující v srbských enklávách na Kosovu dobře ilustruje situace rodiny stostarosty Orahovce Jovana Djuriće. V Srbsku i jinde na Balkáně je běžný nepotismus, tedy příbuzní politiků a státních funkcionářů mají přednost při hledání zaměstnání. Ovšem v Orahovci je situace tak špatná, že tam dokonce ani starosta Djurić nemůže sehnat práci pro své dvě děti, které studují ve středním Srbsku.

Nákup hygienických potřeb a trvanlivých potravin pro rodiny.

Nákup hygienických potřeb a trvanlivých potravin pro rodiny.

Srbsko-albánské rodiny, aneb když láska vítězí nad nenávistí

Některé čtenáře to možná překvapí, ale na Kosovu jsou v poslední době relativně častá srbsko-albánská manželství. Jedná se vždy o situaci, kdy se Srb ožení s Albánkou. Navíc se vždy jedná o Albánky přímo z Albánie, nikoliv z Kosova. Albánské nevěsty si musí hledat velmi chudí Srbové z enkláv na Kosovu. Jsou totiž tak chudí, že si je žádná Srbska nechce vzít. Proto tito Srbové zaplatí profesionálním dohazovačům, kteří odjedou do Albánie a tam zájemci pomohou vyhledat potencionální nevěstu. Poté rodina nevěsty navštíví místo, v němž nápadník žije, aby lépe zjistili, jaký muž žádá o ruku jejich dcery a v jakém prostředí by měla žít. Pokud jsou obě strany spokojené koná se svatba, Srb si odvádí albánskou nevěstu k sobě domů a zaplatí věno její rodině.

Albánské nevěsty jsou ovšem populární nejen mezi Srby na Kosovu, ale také v ostatních částech Srbska. Za ženy si je berou hlavně Srbové žijící v odlehlých vesnicích, obvykle v horách. Srbky totiž odmítají žít v těchto zapadlých chudých vesnicích a vždy odcházejí do měst. Tamní Srbové si tak rovněž přivádějí nevěsty z Albánie. Albánky už zachránili řadu srbských horských vesnic před vymřením, kdyby jich nebylo tak by muži v daných vesnicích zůstali proti své vůli svobodnými mládenci a nikdy by nezaložili rodiny. Albánské dívky snášejí život v horách a v chudobě nesrovnatelně lépe než srbská děvčata, která dávají přednost pohodlnému životu ve městech.

Další velkou předností Albánek je to, že jsou silně konzervativně vychované a patriarchálně založené, jsou tedy vynikajícími manželkami. Proto jsou s nimi všichni Srbové nesmírně spokojení, pochvalují si, jak jsou Albánky velmi pracovité a oddané svým mužům. I Srbky jsou oproti evropským ženám výrazně konzervativnější, avšak u Albánek je konzervativní výchova přece jen mnohem silnější.

Rodiny, kterým jsme pomohli – rodina Nakalamićů

Ve vesnici Velika Hoča jsme pomohli Nebojši Nakalamiću a jeho ženě Valjboně. Ti mají tři syny: Luku (4 roky), Sašu (2) a Arsenija, který má teprve dva měsíce. Nebojša si kvůli velké chudobě nemohl najít ženu mezi Srbkami a tak si přivedl nevěstu z Albánie. Jeho žena Valjbona je Albánka a byla původně katolička, ale po sňatku přijala pravoslavnou vířu. Naučila se skvěle srbsky a výborně se sžila se svým novým srbským domovem. Její muž se naučil základy albánštiny a děti od mala umí oba jazyky.

Na návštěvě u rodiny Nakalamićů.

Na návštěvě u rodiny Nakalamićů.

Zajímavostí je, že její albánská rodina je srbského původu. Její předkové ještě před sto lety byli pravoslavní Srbové žijící v severní Albánii. Pak ovšem zahájila vláda v Tiraně albanizaci tamních Srbů. Předkové Valjbony se tak museli vzdát pravoslavné víry a přestoupit na katolické vyznání, dostali albánská jména a časem během několika generací zapomněli srbštinu a dnes mluví už jen albánsky, ale stále udržují vzpomínku na svůj srbský původ a na své původní srbské příjmení Djukić. Valjbona se tak díky sňatku vrátila k původní pravoslavné víře svých předků a opět také mluví srbštinou – jazykem svých pradědů. Mimo jiné nám Valjbona vyprávěla, že v době vlády komunistického diktátora Envera Hodži byla v Albánii zakázána dokonce i srbská hudba a její rodina doma tajně poslouchala srbskou muziku. Dnes je samozřejmě vše jinak, srbskou hudbu poslouchají i samotní Albánci a v Tiraně se běžně hrají srbské hity.

Nejstarší syn pana Nakalamiće.

Nejstarší syn pana Nakalamiće.

Mezi některými lidmi u nás panuje mylná představa, že Albánci jsou jen muslimové. Jak vidíte, není to pravda, na severu Albánie žije velké množství katolických Albánců a menšina jich žije také na Kosovu. Na jihu Albánie pak žije velký počet pravoslavných Albánců. Celkem asi 60 % Albánců se hlásí k islámu a 40 % ke křesťanství. Náboženství ale Albánce nijak nerozděluje, jsou jednotní a svorní.

...

EFSK s rodinou.

EFSK s rodinou.

Rodina Simićů

Dále jsme ve Velike Hoči pomohli rodině Simićů. Krsta Simić si kvůli velké chudobě rovněž nemohl najít místní nevěstu a tak si svou vyvolenou přivedl z Albánie. Jeho manželka Pranvera je z albánské rodiny, její otec je muslim a matka katolička. Sama Pranvera je muslimka a její muž Krsta je pochopitelně pravoslavného vyznání. Velmi pozitivní a sympatické je to, že i přes různá náboženství mají rodiny obou manželů k sobě navzájem velmi přátelský vztah a jsou zcela tolerantní. Pranveru její rodina pravidelně navštěvuje v jejím novém domově. Svému muži porodila dva syny, Stefana a Aleksu. V době naší návštěvy byla těhotná, takže rodina se těší již na třetího potomka, navíc to bude opět chlapeček. Pranvera i Valjbona se nám s hrdostí chlubily, že ony Albánky rodí jen syny :). Srbové i Albánci si totiž na mužských potomcích nesmírně zakládají.

Rodina Simićů.

Rodina Simićů.

Část darů pro rodinu.

Část darů pro rodinu.

Rodina žije spolu s babičkou Radmilou, která má již 80 let. Ta nám vyprávěla jak moc je šťastná, že si její syn Krsta konečně našel manželku a ona se tak dočkala vnoučat. Její další dva synové žijí ve středním Srbsku a kvůli velké chudobě si nemohou najít manželky a založit rodinu. Ostatně i Krsta se oženil jen díky tomu, že si našel nevěstu v Albánii. Pranvera se naučila skvěle srbsky a zamilovala si svůj nový srbský domov. Mimo jiné nám vyprávěla, že v její rodné vesnici v Albánii je známý pravoslavný kostel, který pravidelně navštěvují pravoslavní věřící. I její muž se učí albánsky a děti od mala umí oba jazyky. Pro ilustraci v jak velké chudobě rodina žije uveďme, že měsíčně dostává sociální pomoc od Srbska ve výši 90,- euro a od Kosova ve výši 70,- euro. Další zajímavostí je, že rodina žije ve starobylém domě z 19. století, který kdysi dávno její předkové koupili od Albánců.

Srbové mohou být právem hrdí na svou toleranci, neboť bez jakýchkoliv problémů přijímají mezi sebe Albánky. Všichni se k nim chovají velmi přátelsky a srdečně a ony jsou tak velmi spokojené ve svých nových srbských domovech. Zatímco jiní o tom jen mluví, Srbové v praxi dokazují, že láska vítězí nad nenávistí.

Česko-Slovensko-Srbské přátelství.

Česko-Slovensko-Srbské přátelství.

...

Pochopitelně největší radost měly děti z čokolády.

Pochopitelně největší radost měly děti z čokolády.

Rodina Trajkovićů

V Orahovci jsme pomohli rodině Trajkovićů. Nikolas a Andjela jsou velmi mladý manželský pár. Andjela ještě nemá ani 18 let a Nikolas je jen o málo let starší. Mají několika měsíční dítě, dcerušku Ikonii. Nikolovi se na rozdíl od mužů z předchozích rodin podařilo oženit se s místním děvčetem. Kvůli velké nezaměstnanosti si nemůže najít žádnou práci, rodina tak žije ze sociální pomoci 90,- euro měsíčně, kterou dostává od Srbska. Mají v plánu požádat také o sociální pomoc od Kosova. To je ovšem komplikované, neboť Andjela je uprchlice, její rodina byla vyhnána ze svých původních domovů a odešla do Orahovce. Aby mohla požádat o sociální pomoc kosovskou vládu, musí si nejprve vyřídit kosovské dokumenty ve vesnici, ze které pochází její rodina. Daná obec ovšem leží ve vzdálené části Kosova a navíc je celá procedura velmi komplikovaná, vzhledem k tomu, že Andjela je ještě nezletilá. Seznámili jsme se zde také s Nikolovým příbuzným Trajko Šarićem. Ten nám vyprávěl, že v minulosti pracoval jako překladatel pro mezinárodní misi spojených národů UNMIK. Tu však časem nahradila mise Evropské unie EULEX a on byl propuštěn jen proto, že je Srb. Na místo něj zaměstnali Albánce.

...

Děti Trajkovićů.

Děti Trajkovićů.

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 2. díl

Návštěva Prizrenu

Cestou z Gory jsme se zastavili v Prizrenu. Jedná se o jedno z největších měst na Kosovu. Navštívili jsme jej v předchozích letech několikrát a pokaždé jsme fascinování jeho krásou. Město má zachované nádherné historické centrum a orientální duch. Zdobí jej starobylé mešity z 15. a 16. století a ještě starší kostely, jež jsou zapsány na seznamu památek UNESCO. Albánští extrémisté sice s podporou německých vojáků KFOR tyto kostely v roce 2004 vypálili, avšak v posledních letech došlo k jejich obnově. My jsme navštívili chrám sv. Jiří v centru města.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

V kontrastu působící mešita v Prizrenu a v povzdálí rekonstruovaný pravoslavný chrám.

Ve městě jsme se setkali s naším kamarádem Zvonkem Mihajlovićem. Jedná se o jednoho z předních lídrů kosovských Srbů. Zvonko byl poslancem srbského parlamentu a předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce na jihu Metohije. Protože však odmítl kolaborovat s kosovskou vládou, byl z funkce odvolán. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosmetu. Procházeli jsme se městem a navštívili jsme místní cukrárnu, abychom ochutnali vynikající koláče a zákusky, jimiž je tento kraj proslulý.

Zároveň jsme obdivovali krásu albánských žen a dívek, procházejících se ulicemi Prizrenu. I když jsou Albánci muslimové, jejich ženy se oblékají dle západní módy a jen výjimečně zde můžeme narazit na ženu s šátkem. Spousta Albánek se navíc obléká velmi vyzývavě. Krása srbských i albánských žen nás ostatně obohacovala během celé naší cesty. 

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Setkání se Zvonkem Mihajlovićem.

Zvonko nám vyprávěl o situaci na Kosovu. On sám se stal nedávno obětí útlaku kosovského režimu. Do jeho domu vpadlo na jaře komando kosovské policie a zatklo jej pro údajné nedovolené ozbrojování. Záhy byl sice propuštěn a je souzen na svobodě. Obvinění z nedovoleného ozbrojování je jen záminkou pro tento očividný politický proces. Tuto kampaň proti němu vede kosovská vláda, aby jej zastrašila, neboť Zvonko je mezi kosovskými Srby hlavním odpůrcem tamního albánského režimu.

V Prizrenu dnes již žijí téměř jen Albánci. Naprostá většina Srbů odsud byla vyhnána, zůstal zde jen zcela zanedbatelný počet Srbů, navíc se jedná jen o seniory. Výjimkou je jen jedna mladá Srbka se svým dítětem, které jsme v minulosti opakovaně navštívili.

Podpora školy v srbské enklávě Jasenovik

Následujícího dne jsme vyrazili do okresu Novo Brdo, v němž jsou tamní Srbové dodnes vystaveni silné diskriminaci. Nejprve jsme jeli do Prištiny, nakoupit vše co je potřebné pro pomoc škole. Poté jsme již dorazili do samotné školy ve vesnici Jasenovik, kde na nás čekalo velké uvítání. Jedná se o základní školu „Sv. Sáva“, která má 35 žáků. Této škole jsme pomáhali již v loňském roce, viz ZDE. Děti pro nás připravily divadelní hru „Analfabet“ od známého srbského spisovatele Branislava Nušiće. Musíme říct, že byly nesmírně šikovné. Poté jsme dětem rozdali školní pomůcky a sladkosti.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Nakládání zboží po několikatihodinové nakupování.

Kousek z představení Analfabet.

Kousek z představení Analfabet.

Pak jsme předali škole hlavní část pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům mohli pro školu nakoupit. Jedná se především o notebook, projektor a elektrický přímotop. Dále jsme nakoupili pomůcky pro výtvarnou výchovu a sportovní vybavení pro tělocvik. Všichni byli z našich darů nadšení, máme vám vyřídit, že tato podpora pro ně moc znamená a že vám všichni moc děkují. Tyto dary velmi zvýší kvalitu výuky ve škole. Elektrický přímotop má pro školu také ohromný význam, neboť zde mají velmi špatné a omezené topení a během zimních měsíců je ve škole velmi chladno.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Rozdávání drobností každému žákovi.

Radost z dětí přímo sršela. :)

Radost z dětí přímo sršela. 🙂

Následovalo posezení s učitelským sborem a bohaté pohoštění. Učitelé nám vyprávěli o situaci Srbů v jejich kraji. Ta je dodnes velmi těžká. Srbové jsou v okrese Novo Brdo nadále vystaveni diskriminaci. Albánci jim zabrali jejich pole a tak se nemohou ve větší míře věnovat zemědělství, jež zde bylo vždy hlavním způsobem obživy. Srbům zůstávají jen jejich zahrádky a políčka v bezprostřední blízkosti jejich domů. Albánci ženou úmyslně svůj dobytek na tato políčka, aby tak zničili Srbům úrodu. Zároveň pravidelně kradou Srbům jejich dobytek. Kosovská policie na to nijak nereaguje. K těmto incidentům dochází v některých srbských vesnicích jen občas, v jiných k nim ovšem dochází pravidelně až téměř každodenně. Naštěstí však již nedochází k násilným útokům, k těm docházelo „jen“ po začátku okupace NATO v letech 1999-2000 a pak během pogromů v roce 2004.

Oproti dřívějším letům mají dnes tamní Srbové svobodu pohybu. Mohou bez problémů jezdit do měst a obcí v nichž žijí Albánci. Většinou tam ovšem jezdí jen nakupovat, případné kulturní vyžití v daných městech je pro ně nadále jen těžko reálné. Alespoň v tomto směru tak došlo ke zlepšení situace. Na druhou stranu kosovská vláda nijak neinvestuje do oprav infrastruktury v srbských vesnicích v daném kraji, zatímco v albánských vesnicích silnice opravuje. Situace je o to horší, že tamní srbští lokální politici v daném kraji kolaborují s kosovským režimem a nijak nepomáhají svým krajanům, které mají zastupovat.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Zprovoznění notebooku a projektoru.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Pohoštění od místních bylo velmi štědré.

Velmi špatná je však situace v oblasti zdravotnictví. Srbové nedůvěřují albánským lékařům a tak se léčí v srbských nemocnicích. Těch je ovšem na Kosovu jen velmi málo a jsou navíc špatně vybavené. Pacienti si často musejí zdravotnický materiál sami nakoupit, aby je lékaři vůbec mohli ošetřit. Rovněž léky jsou pro ně špatně dostupné a většinou jsou velmi drahé. Důvodem této neutěšené situace je to, že kosovská vláda úmyslně komplikuje a znesnadňuje zásobování a vybavování srbských nemocnic. Proto jsme si vytkli jako cíl pro naši misi v nadcházejícím roce nákup zdravotnického materiálu pro srbské nemocnice na Kosovu.

Tamní Srbové jsou na diskriminaci ze strany Albánců bohužel již dlouhodobě zvyklí. Vyprávěli nám, že i v době bývalé Jugoslávie za Titova režimu byli vystaveni silné diskriminaci ze strany místních Albánců, kteří byli režimem protěžovaní. Jeden ze starších učitelů nám vyprávěl o své neblahé zkušenosti. Na konci 80. let vezl k lékaři svou malou dcerku do města Gnjilane. Právě v té době panovalo silné napětí mezi Albánci a Srby. Když se dostal do albánské části města, zaútočili na něj tamní extrémisté a brutálně ho zbili. Jen stěží se mu podařilo uniknout.

V tomto okrese působili vojáci KFOR z různých zemí. Dozvěděli jsme se o zkušenostech místních s těmito vojáky. Zcela protisrbští a proalbánští byli pochopitelně američtí, britští a němečtí vojáci, s nimi mají Srbové velmi špatné zkušenosti. Italští vojáci sice nebyli prosrbští, když ale viděli, že se albánští extrémisté dopouštějí křivd na Srbech, byli Italové připraveni hájit spravedlnost a snažili se Srbům pomoci. Jednoznačně pozitivní zkušenost mají Srbové pochopitelně s ruskými vojáky KFOR. Ti Srbům vždy pomáhali a občas kvůli tomu i překročili své pravomoce.

I přes tuto těžkou situaci však většina Srbů zůstává ve svých domovech a neodcházejí do středního Srbska. Jsou silně svázaní se svým rodným krajem. Velmi pozitivní je také to, že tamní Srbové mají velkou porodnost, běžně mají jejich rodiny tři až čtyři děti. Co se týče budoucnosti, někteří z nich věří, že se bude situace v budoucnu zklidňovat, jiní jsou naopak pesimisté. Rozprávění s učiteli trvalo dlouho do večera. Poté jsme se rozloučili a vrátili jsme se zpět do Velike Hoči.

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Pozvánka na představení dětí (volně přeloženo): Když došli z Česka skoro pěšky, dojděte i vy!

Mise na Kosovo a Metohiji 2016 – 1. díl

V říjnu 2016 proběhla naše již pátá humanitární mise na Kosovu a Metohiji. Stejně jako vloni i tentokrát proběhly souběžně dvě mise Evropské fronty solidarity pro Kosovo. Jedna byla organizovaná naší českou a také slovenskou sekcí. Další byla organizovaná německou sekcí. Obě mise však měly svůj samostatný program a pomáhaly každá v jiné oblasti tak, aby naše pomoc byla co nejefektivnější.

Uctění památky československých vojáků

V letošní sbírce téměř polovinu vybrané finanční i materiální pomoci shromáždili naši bratři Slováci. Bohužel se však nemohli zúčastnit mise osobně, tudíž na Kosovo vyrazili pouze členové EFSK z českých zemí. Cestou jsme se nejprve zastavili ve středním Srbsku ve městě Kragujevac. Navštívili jsme zde památník a hřbitov slovenských a českých vojáků z první světové války. Ti sloužili v řadách Rakousko-uherské armády, avšak vzbouřili se a odmítli bojovat proti bratrům Srbům. Poté byli popraveni Maďary a Rakušany. My jsme uctili jejich památku květinou a svíčkami. Zároveň jsme uklidili menší nepořádek kolem pomníku. Je třeba si takto připomínat naše velké předky a uctívat jejich slavné činy. Bylo to již podruhé, co jsme navštívili daný pomník, viz ZDE.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Částka vybraná slovenskými kolegy.

Položení kytky k památníku.

Položení kytky k památníku.

Jména padlých.

Jména padlých.

Večer jsme se ubytovali v srbské vesnici Velika hoča ve střední části Kosova a Metohije. Druhý den ráno jsme nejdříve spolu s našimi německými kamarády navštívili místní základní školu, které pomáhá německá sekce EFSK. My jsme dětem jako pozornost rozdali sladkosti. Zde jsme se také opět setkali s malou Milicou, posledním srbským dítětem žijícím ve městě Prizren. Její dojemný příběh si můžete přečíst ZDE.

Společně s Milicou.

Společně s Milicou.

Základní škola ve Velike Hoči.

Základní škola ve Velike Hoči.

Podpora goranské školy

Poté jsme pokračovali do samotného Prizrenu, jednoho z největších měst na Kosovu. Po prohlídce tohoto krásného města a místního pravoslavného kostela sv. Jiří jsme přijeli do kraje Gora. V tomto kraji na samém jihu Metohije žijí Goranci. Jedná se o muslimy srbského původu, mluví srbsky, jsou zcela loajální Srbsku a jsou svébytným etnikem. Samospráva okresu Gora funguje v rámci srbských institucí a tamní školství se řídí srbskými osnovami a je financováno ze Srbska. My jsme zavítali do základní školy „25. května“ v goranské vesnici Vranište. Ta má celkem 40 žáků. Přivítal nás ředitel školy spolu s učitelským sborem. Škole jsme věnovali především projektor, dále pak sportovní vybavení včetně míčů a nového basketbalového koše, pomůcky pro výuku angličtiny a dětem jsme rozdali sladkosti a školní pomůcky. To vše v celkové hodnotě 360,- euro.

Předání basketbalového koše a míčů.

Předání basketbalového koše a míčů.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Z projektoru měli učitelé ohromnou radost.

Teror albánských extrémistů po roce 1999 a postoj KFOR v Goře

Následně jsme rozprávěli s ředitelem a učiteli o situaci v jejich kraji a o všem co se týká Goranců. Dozvěděli jsme se tak řadu zajímavých informací. Goranci byli, stejně jako Srbové, vystaveni po začátku okupace v roce 1999 teroru ze strany albánských extrémistů. Řada Goranců byla tehdy zavražděna. V Goře v té době působili němečtí a turečtí vojáci KFOR. Turečtí vojáci Gorance chránili před albánskými extrémisty, Gorancům pomáhali a byli přátelští a laskaví. Němečtí vojáci byli vzhledem ke své mentalitě spíše chladní, avšak když to bylo nezbytně nutné tak i oni pomáhali Gorancům a chránili je před Albánci. I přesto však velké množství Goranců tehdy ve strachu o život opustilo svůj rodný kraj.

Rozdávání drobností dětem.

Rozdávání drobností dětem.

Hodina výtvarné výchovy.

Hodina výtvarné výchovy.

Současné problémy Goranců a ohrožení jejich identity

Již řadu let je však bezpečnostní situace v Goře bezproblémová a dnes již Gorancům ze strany Albánců nehrozí fyzické násilí. Kosovsko-albánská vláda dnes ovšem ohrožuje Gorance jiným způsobem. Snaží se mezi nimi šířit bosňáckou identitu, chtějí je přesvědčit, že jsou Bosňáci a ne Goránci a že jejich jazyk je bosenština a ne srbština. Tím je chtějí odtrhnout od Srbska a získat na svou stranu. Priština financuje hrstku zrádců z řad Goranců, kteří mají za úkol vytvářet paralelní bosňácké školy a tak šířit falešnou bosňáckou identitu. To však většina Goranců odmítá, zůstávají věrní Srbsku a chtějí si tak zachovat svoji goranskou identitu. Pro ilustraci ve vesnici Vranište chodí do bosňácké školy jen dva žáci, oproti výše zmíněným 40 žákům, kteří chodí do srbské goranské školy. I přesto se však stále zvyšuje tlak Prištiny na Gorance, aby přijali lživou bosňáckou identitu. Šiřitelé dané identity, z řad Goranců, přitom sami nešíří bosňáckou identitu z přesvědčení, ale dělají to pro peníze.

Goranců je celkem 60 000, avšak v jejich rodném kraji Goře jich žije jen několik tisíc. Většina Goranců žije ve městech středního Srbska nebo v západní Evropě. Jsou známí jako šikovní řemeslníci, nejčastěji se živí jako cukráři nebo pekaři. V Goře žilo před válkou 18 000 Goranců, většina jich však od začátku okupace opustila své domovy a odešli do Srbska nebo do zahraničí, dnes jich v Goře žije již jen několik tisíc. Naopak počet Albánců se v Goře výrazně zvýšil. Např. v hlavním městě okresu Gora tvořili před válkou Goranci většinu, dnes zde mají naopak většinu Albánci. Dnes Goranci odcházejí kvůli velmi špatné ekonomické situaci a velmi vysoké nezaměstnanosti. Zajímavostí je také to, že několik goranských vesnic se nachází v přilehlých pohraničních oblastech Albánie a Makedonie. Goranci z Albánie si zachovali nejčistější (původní) goranské nářečí, naopak v Makedonii již mluví téměř makedonsky.

Hory v Goře.

Hory v Goře.

Návštěva mešity, goranská kultura a islám

Velmi nás zaujalo vyprávění o goranských zvycích. Největším lidovým svátkem Goranců je svátek sv. Jiří. Ten slaví, ačkoliv jsou muslimové, nevnímají ho ovšem nábožensky, nýbrž jen jako lidový zvyk. Jedná se o pozůstatek z doby před přijetím islámu, k němuž v Goře docházelo hlavně v 18. století. Na svátek sv. Jiří se v celé Goře konají poutě a velké slavnosti a na oslavy se do svých původních domovů sjíždějí Goranci žijící v zahraničí. Učitelé z Vraniště nás pozvali, abychom k nim přijeli na sv. Jiří a zúčastnili se jejich oslav.

Samotní Goranci jsou velmi mírumilovní, kosmopolitní, bezkonfliktní a ze všeho nejvíc chtějí žít v míru. Jsou tolerantní a laskaví dokonce i k zrádcům z vlastních řad, kteří se v jejich komunitě snaží prosadit bosňáckou identitu.

Skromné prostředí mešity.

Skromné prostředí mešity.

Také jsme si prohlédli místní mešitu. Zavedl nás do ní jeden z učitelů, který je hluboce nábožensky založený a tak jsme měli možnost vyslechnout si od něj velmi zajímavou přednášku o islámu. Vesnice Vranište má 560 obyvatel, z toho však jen necelých deset místních dochází pravidelně do mešity na každodenní modlitby. Na páteční modlitby chodí pravidelně několik desítek místních. Na hlavní islámské svátky je však mešita plná, neboť tehdy se jde modlit celá vesnice.

Ramadán dodržuje velká většina obyvatel. K alkoholu však mají kladný vztah a většina Goranců se nezříká alkoholu; české pivo, které jsme jim darovali, jim udělalo velkou radost. Menší část Goranců však alkohol z náboženských důvodů nepije. Několik místních se dokonce naučilo arabsky, aby mohli číst Korán v originále. Jedná se však o hluboce nábožensky založené seniory, mezi mladými již o výuku arabštiny není zájem. Po prohlídce pěkné mešity a velmi zajímavém rozhovoru jsme se rozloučili a vydali jsme se na cestu zpět do Velike Hoči.

Pozdravy od Goranců

Od Goranců Vám máme vyřídit spoustu pozdravů, moc nám všem děkují za pomoc, jsou nám velmi vděční a přejí nám všechno štěstí tohoto světa. Rovněž nám řekli, že doufají, že k nim zase přijedeme a že jim tak dáme možnost, aby se nám odvděčili za pomoc, kterou jsme jim poskytli. O naší předchozí návštěvě Goranců z roku 2014 se můžete dočíst ZDE a o návštěvě z roku 2015 ZDE.

V dalším díle se dočtete o pomoci, kterou jsme poskytli srbské škole v okrese Nové Brdo a chudým srbským rodinám v okrese Orahovac.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

Zničené památky albánskými extrémisty a následný pohled po letech do stejných míst po opravách.

...

Neni Krsta bez tri prsta.

Neni Krsta bez tri prsta.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 1. díl

Za dobu, kterou naše humanitární organizace působí, jsme společně s našimi zahraničními přáteli dokázali několikrát pomoci srbské škole v jižní části Kosova ve Štrpcích, rok aktivně pomáháme další chudé srbské škole v Orachovci a letos jsme přidali do našeho solidárního programu již třetí školu učící srbské děti, a to ve východní části Autonomní oblasti Kosovo a Metohije. O našich aktivitách jistě víte z našich předešlých reportů, a tak vám bude známo, že naši činnost podporují nejen aktivisté z Čech, Moravy, ale také z Německa, Itálie, Polska, Slovenska, Španělska, Sýrie, Belgie, Francie, Finska a dalších zemí, jejichž zástupci se v minulosti na naší činnosti podíleli. Letošní rok jsme si mohli díky řadě organizačně schopných lidí a také díky vybraným prostředkům dovolit podpořit naráz dvě základní školy, tři chudé srbské rodiny, těžce nemocnou stařenku a válečného veterána Duška Pejaka.
Naši misi jsme tedy rozdělili na dvě části, abychom v relativně krátkém čase stihli tento náročný úkol. Nesmíme zapomenout, že naše činnost je významně podporována vámi, jednotlivými vlastenci a patrioty, kteří stejně jako my pevně věříte v srbské kořeny právě na Kosovu a Metohiji. Díky vám jsme byli po celý rok doslova bombardováni ošacením a dalšími dary, které jsme přivezli těm nejpotřebnějším. S blížícím se datem odjezdu přicházely na náš účet i finanční dary, díky kterým jsme hlavně pomáhali srbským dětem ve školách, které jsme letos navštívili.

Bělehrad

Prvním předpokladem byl řádně naplánovaný program celé naší mise. Díky zkušenostem z předchozích let jsme byli již na ledacos připraveni. Proto jsme se na odjezd připravovali ve větším klidu a již jako kovaní humanitární pracovníci jsme balili auto ošacením, hygienickými potřebami, hračkami, ale také sladkostmi především pro děti. Na cestu jsme vyrazili v sobotu začátkem září v pozdních večerních hodinách z moravské metropole a společně s našim kolegou z Polska jsme pokračovali po dálnicích až jsme v ranních hodinách dorazili do Bělehradu.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

První zastávka byla časně ráno na hřbitově v Batajnici, jež je předměstím Bělehradu, kde jsme stejně jako vloni položili věnec za naši organizaci na hrob Milici Rakić. O této dívence, která musela zemřít díky „humanitárnímu“ vraždění jednotkami NATO jsme referovali již minule. Po zapálení svíčky a minutě ticha jsme se vydali do centra metropole. Tam jsme se po dopoledním odpočinku a nutném občerstvení vydali na „kontrolu“ centra města a místních památek. Po krátké procházce v Knez Mihajlově ulici, centrální městské promenádě, jsme se došli k historické budově srbského parlamentu, před kterým se shodou okolností zrovna nacházela tryzna v podobě mnoha transparentů s fotkami obětí zemřelých při bránění srbského území v letech 1998 – 1999. Každý z transparentů tvořila nekončící řada fotografií civilistů, policistů i vojáků, s uvedením data a místa úmrtí nebo údajem, že zmizeli beze stopy. Velká část obětí z řad civilistů přitom zemřela rukou teroristů z UČK již v roce 1998, tedy dlouho před začátkem bombardování Srbska, přičemž se nejednalo pouze o Srby, ale i o Albánce, většinou pracující pro státní úřady.

Zločiny UČK - NATO agrese.

Zločiny UČK – NATO agrese.

Hrdinové Srbska.

Hrdinové Srbska.

Křivd bylo plno.

Křivd bylo plno.

Nedaleko od budovy parlamentu jsme se krátce zastavili i u památníku všem dětským obětem zabitým při agresi NATO. Do konce září by u tohoto památníku s nápisem „byly jsme jenom děti“ měl být instalován i pomník výše zmiňované Milici Rakić, která byla nejznámější dětskou obětí bombardování. Podle oficiálních statistik srbské vlády bylo ze strany vojsk NATO zabito nejméně 89 dětí.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Naše kroky následně směřovaly k bělehradské pevnosti, nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje – ke Kalemegdanu. Po cestě jsme však ještě prošli kolem bělehradského vlakového a autobusového nádraží, kde se momentálně nachází ještě jedna dříve nevídaná zajímavost. Jedná se o stanové městečko (podle newspeaku bruselských politiků hotspot) obsazené migranty, kteří se přes Srbsko vydali na cestu do západní Evropy. V Bělehradu obsadili především park (dnes už bývalý, neboť veškerá zeleň zde pod přívalem migrantů zmizela) u autobusového nádraží.

Na samotném Kalemegdanu je kromě architektonických aspektů a krásného výhledu na město zajímavá rovněž venkovní expozice vojenské techniky, mezi kterou se nachází i, pro našince zajímavý, původně československý tank LT vz. 35, který se celosvětovně dochoval pouze v několika jednotkách kusů.

Výhled z pevnosti.

Výhled z pevnosti.

Nedaleko od shromaždiště migrantů se na Náměstí Republiky koná shromáždění vystupující proti přílivu uprchlíků a politice současné vlády. Celý akt začíná modlitbou za srbský národ a jeho budoucnost. Z mnohých proslovů pociťujeme jednoznačné sžití s ruským národem. Na shromáždění promluvila rovněž účastnice naší mise, původem ze Sýrie, která ve svém proslovu přítomné seznámila s tím, že velká část migrantů pocházejících ze Sýrie jsou dezertéži ze syrské armády a lidé, kteří jdou pouze za ekonomickým prospěchem, kdy by si za peníze, které investují do převaděčů, mohli pořídit dům v části Sýrie, kde se nebojuje. Srbští demonstranti pak souhlasným potleskem ocenili především paralely mezi úlohou západních zemí v syrském konfliktu a jejich úlohou v konfliktu na Kosovu.

Postoj Bělehradu je jasný.

Postoj Bělehradu je jasný.

Večer se potkáváme s našimi přáteli z mládežnické organizace Srbské radikální strany a dalších vlasteneckých organizací a čekáme do příjezdu druhé části naší mise. Společně pak při večeři pilujeme detaily naší letošní mise a v nočních hodinách odjíždíme směrem na Kosovo.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Příjezd do Velike Hoči

V časných ranních hodinách přijíždíme k administrativní linii v severní části Kosova, kde nás nemile překvapí výskyt šiptarské policie, která tu v minulých letech nebývala. To znamená naproti předešlým rokům v první řadě zaplatit poplatek za pojištění vozidla. Dalším problémem, který možná způsobila i naše náklonnost k Srbsku, je neuznání platného občanského průkazu, takže ti z nás, co neměli cestovní pas, museli na dlaň „policisty“ dát úplatek třiceti euro. Po tomto zdvořilém přivítání pokračujeme dále do severní části Kosovské Mitrovice, kde se naše mise rozděluje na dvě části. Naše posádka tedy po krátké procházce k mostu „Míru“ vyjíždí na vyvýšeninu nad městem, kde je místní kostel tyčící se nad všechny minarety a panelové domy v albánské části města.

Dominanta města.

Dominanta města.

Po krátkém zastavení a rozjímání pokračujeme přes Prištinu do Gračanice, kde prvotně navštěvujeme nám již známý klášterní komplex i se starobylým chrámem. Pak už jen kupujeme místní simkartu pro lepší komunikaci s místními a pokračujeme do vesnice, kde býváme každoročně ubytováni – do Velike Hoči. Na výše zmiňovaných transparentech před bělehradským parlamentem se bohužel nacházelo i několik zavražděných a zmizelých občanů této vsi, a především sousedního města Orachovac, kde se za války nacházela početná skupina bojovníků teroristické UČK, která má na svědomí řadu životů místních srbských civilistů. Tento pohostinný kraj v Metohiji je nám dosti blízký a rádi se sem vracíme. Mnozí z nás již říkají, že je to jejich druhý domov. Pokaždé nás přivítají dobročinní lidé s otevřeným srdcem. Za symbolický milodar vždy dostaneme ubytování, najíst a napít. Ráj na zemi!

Klášterní komplex v Gračanici.

Klášterní komplex v Gračanici.

...

Tradiční kolorit uloupené země.

Tradiční kolorit uloupené země.

Příjezd do Orahovce.

Příjezd do Orahovce.

Bohatá srbská večeře.

Bohatá srbská večeře.

...

...

V příštím díle: humanitární pomoc škole v srbské enklávě ve vesnici Jesenik a návštěva Goranců a jejich školní budovy.

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 7. díl: Pomoc rodině Lukić a uctění památky padlých českých vojáků

Klášter Zočište a situace v enklávě Obilić

Minulý díl naší reportáže skončil popisem návštěvy klášteru Zočište. Tímto krásným středověkým klášterem nás provedl místní mnich, který nám vyprávěl řadu zajímavostí z historie kláštera. Mimo jiné nám mnich povídal, jak příslušníci UČK unesli hned po začátku okupace v roce 1999 mnichy z kláštera. Albánští separatisté je odvlekli do jedné stodoly a tam s nimi zanechali jednu mladou příslušnici UČK, aby je hlídala. Pravděpodobně předpokládali, že skupina mnichů nijak neohrozí ozbrojenou dívku a ta je bez problému ohlídá. Došlo však k něčemu, co by asi čekal jen málo kdo. Jeden z mnichů, který zatím nesložil mnišský slib, svedl děvče, které je drželo v zajetí. Toho využili ostatní mniši k útěku a tak se zachránili.

V klášteru jsme potkali také mladý srbský manželský pár z městečka Obilić nedaleko Prištiny. Z rozhovoru s nimi jsme se dozvěděli zajímavé informace o jejich městě. Vedle Srbů v něm žijí také Albánci a Romové. Všechny komunity žijí odděleně a Albánci se chovají odměřeně až nepřátelsky jak k Srbům, tak i k Romům. Tamní Romové jsou specifičtí v jedné věci. Po skončení války v roce 1999 jich většina uprchla před albánskými extrémisty do západní Evropy. EU se však postarala o jejich návrat zpět na Kosovo a Brusel jim nechal postavit nové domy, které jim zdarma rozdal. Navrátivší se Romové si však daných domů nijak neváží, rozebírají je a rozprodávají jejich vybavení včetně koupelen a záchodů. Stejně jako v řadě jiných částí Kosova se také v Obilići i v okolí mohou tamní Srbové prakticky bez problémů pohybovat. Naštěstí je tak již minulostí doba, kdy tamní Srbové museli žít uzavřeni v enklávách. Za zmínku stojí vtipná poznámka srbského mladíka Slobodana. Když jsme se jej během rozhovoru zeptali na jeho vztah k Albáncům, tak nám řekl: „Albánce nesnáším, ale Albánky miluju“. 🙂

S rodinou Lukić.

S rodinou Lukić.

Pomoc rodině Lukić a Duško Pejak

Následujícího dne ráno jsme se vydali za rodinou Lukić, což byla poslední rodina, které jsme se během naší letošní mise chystali pomoci. Darko a Milica Lukić jsou mladý manželský pár, žijící ve Velike Hoči. Mají malého synka a již brzy očekávají narození dalšího potomka. Navštívili jsme je u nich doma a předali jsme jim materiální humanitární pomoc v podobě velkého množství hraček pro děti a spousty oblečení pro miminko, jež se jim má brzy narodit. Mladí manželé jsou stejně jako většina tamních Srbů nezaměstnaní a jsou velmi chudí, naše pomoc tak pro ně znamená opravdu hodně. Během přátelského posezení u nich doma nám vyprávěli o své situaci. V jejich kraji nefungují žádné společnosti, jež by zaměstnávaly Srby. Před válkou zde přitom fungovala řada firem, jež se věnovaly především vinařství, jímž je Velika Hoča proslavená. Jediným způsobem obživy tak pro většinu místních zůstává zemědělství. Odkázáni jsou rovněž na různé formy sociální pomoci. Ani zemědělství se však u nich příliš nemůže rozvíjet. Do Srbska své zemědělské produkty vyvážet nemohou, kvůli kosovsko-srbské „hranici“ a Albáncům je rovněž nemohou prodávat, daný obchod znemožňuje hlavně jazyková bariéra. Na válku a hrůzy se snaží zapomenout. K nikomu necítí žádnou nenávist a s mnohými Albánci mají korektní vztahy. Mezi některými Albánci mají dokonce i přátele a navzájem se navštěvují. Je velmi dobré, že i přes atmosféru nesnášenlivosti existují i takováto přátelství.

Část materiální pomoci rodině.

Část materiální pomoci rodině.

Poté již následoval náš odjezd z Velike Hoči. Od místních jsme se dozvěděli, že bezprostřední problémy s albánskými šovinisty zde nemají už celé roky. Nebezpečná ovšem byla situace krátce po začátku okupace, kdy se albánští extrémisté několikrát pokusili zaútočit na jejich vesnici a dokonce ji ostřelovali z minometů. Velikou Hoču tehdy ochránili němečtí vojáci KFOR. Jedná se o jeden z výjimečných případů, kdy vojáci KFOR ze západních zemí skutečně chránili Srby. Američtí, britští a němečtí vojáci KFOR totiž vesměs podporovali etnické čistky páchané albánskými šovinisty na nealbánckém obyvatelstvu. V současnosti trápí Srby na Kosovu především velmi špatná ekonomická situace, která je umocněna etnicky motivovanou diskriminací. Dalším velkým problémem Velike Hoči a okolních srbských enkláv je to, že z důvodů velké bídy opouštějí srbské rodiny, své domy a stěhují se do středního Srbska. Své domy a pozemky pak prodávají Albáncům a tak postupuje albanizace dříve srbských obcí.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Před odjezdem jsme podpořili místní ekonomiku.

Další zastávkou naší cesty se stal Gazimestan. Jedná se o památník slavné bitvy na Kosově poli z roku 1389. Po prohlédnutí památníku jsme pokračovali v naší cestě dále do středního Srbska. Chtěli jsme navštívit veterána a válečného invalidu Duško Pejaka a opět mu pomoci stejně jako v předchozích letech. Vyčlenili jsme pro něj finanční pomoc ve výši 150 euro. Bohužel je na tom ale Duško velmi špatně, momentálně je v nemocnici v Bělehradě a tak jsme neměli možnost mu peníze předat. Zanechali jsme je proto u člena naší organizace žijícího v Srbsku, který je pravidelně v kontaktu s Duškem a který mu peníze předá, jakmile se Duško vrátí z nemocnice domů.

Gazimestan.

Gazimestan.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Srbské symboly musely jít prostě dolů.

Popis památné bitvy.

Popis památné bitvy.

Uctění památky českých a slovenských vojáků

Poté jsme dorazili do města Kragujevac. Vzhledem k stému výročí od vypuknutí první světové války jsme se rozhodli uctít památku československých vojáků, jež zde byli popraveni za Velké války. V roce 1918 se Češi a Slováci sloužící v Rakousko-uherské armádě vzbouřili a odmítli popravovat Srby. Jejich vzpoura však byla potlačena a oni byli popraveni. Před smrtí mnozí z nich prohlásili: „Již brzy zde dorazí bratrská srbská armáda, která pomstí naši smrt“. Na jejich památku je v Kragujevaci na místě, kde leží pohřbeni, postaven krásný pomník, jemuž se říká „československý hřbitov“. Dnes se mu však říká spíš jen slovenský hřbitov, neboť velkou většinu vojáků, jež se tehdy vzbouřili, tvořili Slováci. My jsme na jejich pomník položili kytici a poklonili jsme se jejich slavné památce.

Účastníci mise před památníkem.

Účastníci mise před památníkem.

Úcta k padlým.

Úcta k padlým.

Za stejným účelem jsme se poté vydali do západního Srbska do vsi Tekerić na pohoří Cer. Zde je památník slavné cerské bitvy, v níž v roce 1914 srbská armáda na hlavu porazila mnohem silnější rakousko-uherská vojska. Jednalo se o první vítězství Dohody v první světové válce. V této bitvě se nesmírně vyznamenali také naši slavní předkové. Čeští vojáci samozřejmě nechtěli bojovat za zájmy Habsburků proti bratrům Srbům. Proto během bitvy odmítli střílet na Srby a snažili se masově přejít na srbskou stranu. Bohužel se to však velké části z nich nepodařilo a několik stovek jich padlo. Tímto hrdinským činem se vyznamenali především vojáci 28. pražského pluku. Naši předkové se tak zachovali jako skuteční vlastenci v duchu slovanské vzájemnosti. Na jejich památku stojí v rámci komplexu památníku bitvy také jim věnovaná velká pamětní deska. Položili jsme k památníku věnec věnovaný našim slavným předkům a také kytici.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Velikost národa se pozná tím, jak se stará o hroby padlých.

Čest padlým Čechoslovákům!

Čest padlým Čechoslovákům!

Večer jsme přespali v západosrbském městečku Bogatić a následující den ráno jsme vyrazili do Bělehradu. Zde jsme se ještě krátce setkali s přáteli ze Srbské radikální strany. Poté následovalo srdceryvné loučení s naším kamarádem z Německa. Zatímco my jsme do vlasti pokračovali autem, on se do své domoviny vracel letadlem z Bělehradu. Náš německý kamarád se během loučení hořce rozplakal, Tak silný dojem na něj udělala těžká situace Srbů na Kosovu. Velmi obtížný život kosovských Srbů, nemůže nechat klidným srdce žádného soucitného člověka.

Srbští generálové.

Srbští generálové.

Detail bitevních tažení.

Detail bitevních tažení.

Dobová uniforma.

Dobová uniforma.

Charakteristika situace na Kosovu a tamního konfliktu

Jak tedy vidíte, Srbové i Kosovo na nás opět udělali ohromný dojem. Všude jsme se setkávali s pověstnou srbskou pohostinností. Velmi pozitivním zjištěním je fakt, že se na Kosovu situace již do značné míry uklidnila. Srbové mají v mnoha částech Kosova relativní volnost pohybu, např. v Orahovci, Prizrenu či Prištině. Nadále jsou však v Kosovu regiony, kde Srbové tuto základní svobodu nemají, to jsou např. Djakovica či Péć. Od války již uplynula řada let a navíc se Bělehrad Kosova na nátlak západu již téměř vzdal. To jsou důvody, proč již albánští šovinisté nejsou vůči Srbům tak agresivní jako v minulosti, Kosovo už totiž považují za definitivně získané a nemají tak již důvod Srby masově utlačovat. Diskriminace Srbů na celém Kosovu však nadále trvá, spolu s katastrofální ekonomickou situací, v níž žije velká část tamních Srbů, mimo jiné právě kvůli dané diskriminaci. Opět jsme se také přesvědčili, že nikdy nelze odsoudit celý národ. Setkali jsme i se Srby, jež mají mezi Albánci přátele a mají s řadou Albánců dobré zkušenosti. Je tedy vidět, že vedle šovinistů, jenž páchali na Srbech strašné zločiny a jenž dodnes Srby na smrt nenávidí, existují také normální Albánci, jenž chtějí žít v dobrých vztazích se svými srbskými sousedy.

...

Znovu jsme se také přesvědčili o tom, že konflikt na Kosovu nemá nic společného s islámem. Někteří neinformovaní lidé si myslí, že na Kosovu došlo k jakémusi „střetu civilizací“ či „boji s islámem“. To jsou však zcela nesmyslné a falešné interpretace. Konflikt na Kosovu mezi Srby a Albánci je jen klasickým etnickým konfliktem, jakých je (či byla) v Evropě řada. Jedná se o stejný konflikt jako např. spor Čechů a Němců o Sudety, Francouzů a Němců o Alsasko-Lotrinsko, Rumunů a Maďarů o Sedmihradsko atd. Rozdíl je jen v tom, že spor ohledně Kosova je nadále velmi živý a aktuální. Ani kultura či mentalita Srbů a Albánců není zásadním způsobem odlišná. Ostatně balkánské národy jsou si všechny svou horkokrevností velmi podobné. Např. Srbové z Černé hory i samotného Kosova mají kulturou i mentalitou v mnoha ohledech blíž k Albáncům, než k Srbům ze středního Srbska či dokonce z Vojvodiny na severu Srbska. Není divu, že sousedé, jež vedle sebe žijí po staletí, se navzájem vždy ovlivňují bez ohledu na rozdíl v jazyce či víře. Navíc nezapomínejme, že velká část kosovských Albánců jsou ve skutečnosti potomci albanizovaných Srbů.

Co se náboženství týče, pak na straně Albánců nebyli jen muslimové, ale také řada albánských katolíků žijících na Kosovu. Stejně tak na straně Srbů nebyli jen pravoslavní křesťané, ale také nealbánčtí muslimové žijící na Kosovu, např. Goranci. Albánští šovinisté pronásledovali všechny nealbánce. Navíc stát Kosovo je zcela sekulární, jeho prezidentka prohlásila, že Albánci vždy „bránili Evropu před islámem“ a kosovská vláda propaguje mezi Albánci katolickou víru na úkor islámu, např. staví v Prištině velkou katedrálu, zatímco velká mešita nesmí být postavena. Tvrzení, že Kosovo představuje nějakou baštu islámu, jsou tak naštěstí zcela nesmyslná.

...

Závěrečné shrnutí a poděkování

Na závěr nezbývá nic jiného, než shrnout tuto naši misi. Považujeme ji za dosud naši nejúspěšnější humanitární akci. Díky Vám jsme pomohli čtyřem ohroženým rodinám a jedné škole v srbské enklávě na Kosovu. Celkově jsme shromáždili finanční pomoc ve výši 2 040,- euro. K tomu jsme shromáždili také velké množství oblečení a hraček. Rodina Šapićů obdržela pomoc ve výši 730,- euro, balík potravin a oblečení i hračky pro děti. Rodině Stanojkovićů jsme poslali balík potravin a učebnice pro děti. Rodina Lukićů obdržela oblečení pro miminko a množství hraček. Základní škole v enklávě v Orahovci jsme předali balíčky pro děti se školními pomůckami a sportovní vybavení v podobě míčů a dalších věcí, vše v celkové ceně 1000,- euro. Dalších 150,- euro jsme vyčlenili pro válečného invalidu Duška Pejaka.

Všem Vám, kteří jste přispěli do sbírky, patří velký dík! Děkujeme Vám jménem naší organizace a především jménem Srbů z Kosova, kterým jsme společně pomohli! Vyřizujeme Vám od nich spousty pozdravů a hlavně díků! Velmi děkujeme také našemu kamarádovi Maxmiliánovi z Německa a naším kamarádům ze Slovenska, kteří se rovněž zapojili do sbírky a přispěli velkými finančními částkami. Už teď se všichni těšíme na další humanitární misi, kterou zorganizujeme v letošním roce. Sledujte náš web a náš profil na FB a budete včas informováni o vyhlášení nové sbírky. Je nám ctí pomáhat bratrům Srbům, kteří vždy stáli při nás a kteří byli jako jediní připraveni nám pomoci v nejtěžších chvílích našich národních dějin, jako např. v roce 1938. Nezapomínejte, my Slované musíme držet při sobě!

Европска солидарност ред за Косово.

Европска солидарност ред за Косово.

Slované sobě!

Slované sobě!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 4. díl: pomoc základní škole

Tato část naší reportáže pojednává o hlavním cíli naší mise. Tím je pomoc základní škole v jedné z ohrožených srbských enkláv. Tento rok jsme si vybrali základní školu „Dositej Obradović“ v srbském ghettu v Orahovci, kam jsme zamířili hned po návštěvě kláštera Visoki Dečani.

Orahovac je město ležící ve střední Metohiji prakticky uprostřed Kosova. Hned kousek od něj je vesnice Velika Hoča, v níž jsme byli ubytovaní. Dnes žijí v Orahovci převážně Albánci, Srbové žijí ve staré části města prakticky v ghettu. Situace se však za poslední roky zlepšila a tak se dnes již mohou Srbové pohybovat i v albánské části města, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. Orahovac je specifický také tím, že tamní Albánci nejsou etnicky albánského původu; ve skutečnosti se jedná o albanizované Srby. Většina tamních Srbů totiž v době osmanské nadvlády konvertovala k islámu a později zaměnili svou srbskou etnickou identitu za albánskou. Dodnes tak mnozí Albánci v Orahovci uchovávají vzpomínky na své srbské předky a jejich křesťanskou víru, včetně pravoslavných ikon, které někteří z nich stále uchovávají ve svých domovech. Dodnes také všichni orahovští Albánci ovládají srbštinu a doma v rodinném kruhu mluví srbsky. Na veřejnosti pak komunikují albánsky, aby tak zdůraznili svou „albánskou identitu“. I přesto ale většina z nich necítí sounáležitost ke svým srbským sousedům. Dokonce byli tamní Srbové donedávna vystaveni silné diskriminaci a útlaku.

Po příjezdu do Orahovce jsme se místních Albánců ptali, kde najdeme srbskou školu. Bohužel jsme narazili právě na šovinisticky naladěné Albánce, kteří nám radili jen neochotně, přičemž jedna dívka nám dokonce tvrdila, že v Orahovci žádná srbská škola není. Jak nám později vysvětlili tamní Srbové, jednalo se o náhodu, neboť v Orahovci žije také celá řada Albánců, kteří by nám bez problému a rádi poradili. Dokonce někteří tamní Albánci udržují se Srby až téměř přátelské vztahy. To ostatně můžeme sami potvrdit, neboť před rokem a půl jsme v témže městě potřebovali poradit, kde najdeme srbskou enklávu Velikou Hoču. Zeptali jsme se místního albánského mladíka, který nám velmi ochotně poradil, byl přátelský, věnoval nám hodně času (bylo poměrně složité vysvětlit jak se do Velike Hoče dostaneme) a dokonce nám řekl, že kdyby měl u sebe své auto tak by jel s námi ukázat nám kde je Velika Hoča.

Přivítání naší mise tancem dětí.
Přivítání naší mise tancem dětí.
 

V srbské škole v Orahovci nás čekalo velmi milé přivítání. Učitelský sbor i děti byly velmi nadšené z naší návštěvy. Děti nás uvítaly zpěvem krásné lidové písně. My jsme jim pak rozdali hodnotné balíčky se školními potřebami a pomůckami a také sladkostmi. Vedle toho jsme jim rozdali také plyšáky a další hračky. Děti měly z dárků ohromnou radost.

Zvědavost dětí byla obrovská. :)
Zvědavost dětí byla obrovská. 🙂
 

Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
Každý dostal tašku se školními potřebami a hračku.
 

Dále jsme věnovali velkou sbírku hraček místní školce. Pro školu jsme také nakoupili velké množství sportovního vybavení, míče na kopanou, košíkovou atd. Z míčů měly děti asi tu největší radost.

Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
Učitel tělocviku přebírá od nás všechny míče.
 

Celkem chodí do školy na 41 dětí ve věku od sedmi do 15 let. Opět jsme si tak potvrdili, že pomáhat potřebným a obzvlášť dětem je jednou z nejkrásnějších věcí na světě. Úsměvy šťastných dětí a jejich očka plná radosti jsou nám tou největší odměnou. Po pomoci dětem a škole nás vedení školy pozvalo na menší hostinu, zbytek dne jsme tak trávili spolu s naší hostitelkou Jovana Baljošević, která je učitelkou angličtiny a jež nám velmi pomohla s organizací letošní mise. Dále s námi byla ředitelka základní školy Suzana Miličević a novinářka Olivera Radić, která o nás napsala tento vynikající článek, viz ZDE a ZDE. Posezení probíhalo ve velmi přátelské atmosféře.

Z diskuze s učiteli.
Z diskuze s učiteli.
 

Srbové na Kosovu a jejich systém hodnot, jenž by nás měl inspirovat.

Rozhovor s našimi hostiteli na nás udělal ohromný dojem. Byli plní nevídané národní hrdosti a nezdolného vlastenectví. Rovněž byli hluboce zbožní a oddaní Bohu a své pravoslavné církvi. S tak silnou láskou k Bohu a k národu jsme se v naší české vlasti bohužel snad nikdy nesetkali. Tyto city jsou v současné Evropě prakticky zapomenuty, pro Srby na Kosovu však dodnes představují samozřejmost. Základní hodnoty, jež od pradávna vyznávala celá Evropa, jsou mezi kosovskými Srby stále živé. Těmito hodnotami jsou patriarchát, zbožnost, národní hrdost a láska k vlasti. Velmi nás potěšilo to, že tamní učitelé vychovávají děti ve škole právě v tomto duchu. Např. v hodinách angličtiny překládají děti díla jednoho z nejvýznamnějších srbských církevních myslitelů Sv. Jovana z Čelija, jež jsou prodchnutá vlastenectvím a zbožností.

Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
Jedna z maleb dětí zavěšená na chodbě školy.
 

O to víc nás to zaujalo, že u nás v naší liberální společnosti je podobná vlastenecká výchova zcela nemyslitelná. Slova učitelky Jovany Baljošević o ochraně křesťanských hodnot a národní identity nás natolik nadchla, že si je někteří z nás dokonce zapisovali. Obdivuhodná je naprostá důvěra v Boha, kterou tamní Srbové pociťují a díky níž o to lépe snášejí těžké podmínky okupace. Vedle toho nás také zaujalo ohromné rusofilství tamních Srbů, kteří nám řekli, že právě v Rusku vidí hlavní naději pro záchranu svého národa, ale také hlavní protiváhu vůči USA, EU a NATO. Srbové nám řekli, že si dobře uvědomují, že za celou tragédií jejich národa ve skutečnosti stojí USA a západní vládnoucí kruhy. Albánci jsou jen pouhým nástrojem západu v realizaci protisrbských cílů. Srbové jsou terčem útoků západu, neboť jsou věrnými spojenci Ruska. My jsme opakovaně našim hostitelům popisovali jak konkrétně globalizace ničí tradici a identitu našeho národa, stejně jako i národů v Evropě i mimo ni.

Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
Naše mise společně s ředitelkou školy, učitelkou angličtiny a učitelem tělocviku.
 

Paní Jovana Baljošević o nás řekla tato krásná slova: „Je důležité, že máte touhu pomáhat a my díky vám víme, že existují lidé, kteří na nás myslí a kteří nesouhlasí s nespravedlností, jež potkala srbský národ. Vaše návštěva a vaše humanitární činnost je pro nás velkým povzbuzením, neboť vy jste lidé na úrovni, kteří ctí tradiční hodnoty, jež jsou momentálně ve světě všude ohroženy. Dodává nám odvahu fakt, že dnes v Evropě stále ještě existují zdravě uvažující lidé. Každodenně jsme totiž bohužel svědky toho, že v mnoha částech světa jsou propagováni lidé, kteří žijí zvráceně, kteří nežijí tak jak se má žít. Zároveň se vše, co je zdravé, normální, ušlechtilé, tradiční a humánní, uráží a zesměšňuje. Váš duch je zdraví, proto šíříte vaše poselství, jež probudí zdravé hodnoty v duších mnoha lidí. Vaše činnost může vyvolat lavinu zdravých emocí, která bude inspirovat další lidi, aby se vydali ve vašich stopách.“

Společné foto se staršími žáky.
Společné foto se staršími žáky.
 

Jistě si dokážete představit, jak nesmírně bylo toto přátelské posezení zajímavé. Rozprávěli jsme takto až do večera a pak jsme se vydali zpět do Velike Hoči, kde jsme zbytek večera trávili v místní příjemné hospůdce. O dalším nesmírně zajímavém pokračování naší mise se dočtete v dalším díle naší reportáže.

Prohlídka školy.
Prohlídka školy.
 

Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
Ukázka kvality mapy, ze které se děti učí zeměpis.
 

Jedna ze tříd.
Jedna ze tříd.
 

Počítačová učebna.
Počítačová učebna.
 

Nejnovější protisrbský incident v Orahovci.

Pro úplnost dodejme, že Srbové v Orahovci byli jen několik dnů po našem odjezdu terčem útoků skupinky albánských šovinistů. V reakci na incident během srbsko-albánského fotbalového zápasu se totiž na Kosovu strhla po delší době masová série projevů protisrbských nálad. Konkrétně v Orahovci skupinka šovinistů kamenovala dům tamního popa, v němž žije pop se svou manželkou i malými dětmi. Před dům navíc vyvěsili albánskou vlajku. Vyděšení Srbové museli zavolat kosovskou policii, aby je ochránila. Albánští šovinisté však nerespektovali ani policii a tak jim museli kosovští policisté vyhrožovat pistolemi a teprve tak je přinutili odejít. Albánští extrémisté se po té provokativně procházeli po srbské enklávě se svými velkými psy, čímž chtěli dodatečně Srbům nahnat strach. Situace se po té sice opět uklidnila, avšak daný incident Srbům připomněl atmosféru masivních etnických čistek, jež na nich v roce 2004 albánští extrémisté s podporou západu spáchali. Je tedy vidět, že situace na Kosovu se i přes uklidnění v posledních letech nadále může kdykoliv zhoršit. Jak nám Srbové řekli, stačí když si to bude Amerika přát a protisrbské útoky se na Kosovu mohou opakovat.

Radost dětí nebrala konce.
Radost dětí nebrala konce.
 

Děkujeme vám všem!
Děkujeme vám všem!
 

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 2. díl: pomoc rodinám Šapićů a Stanojkovićů

Pomoc pro rodinu Šapićů

V prvním díle jsme v krátkosti popsali zahájení naší mise. Vyprávění jsme skončili naším příjezdem do Kosovské Mitrovice odkud jsme se vydali do vsi Banja v okrese Srbice jihozápadním směrem. Zde žije rodina Šapićů, o jejíž velmi těžké životní situaci jsme se zmiňovali v předchozím článku; viz ZDE. Zhruba měsíc a půl před naším příjezdem totiž po těžké nemoci zemřel tatínek rodiny Blagoje. Maminka Valentina (36) zůstala sama se čtyřmi dětmi, synem Dejanem (17) a dcerami Jovanou (12), Milicí (9) a Katarinou (7). Blagoje pracoval jako úředník na místní srbské samosprávě okresu Srbica. Léčba jeho těžké nemoci však rodinu finančně zcela zruinovala. Srbské zdravotní pojištění totiž nepokrývá všechny náklady na léčení a tak musela rodina velkou část výdajů na léčbu platit sama. V Srbsku se bohužel nejedná ani zdaleka o jediný případ. Po smrti tatínka tak rodině zůstal nejen velký zármutek, ale také ohromné dluhy. Pohřeb i nákup pomůcek pro děti na začátku školního roku zaplatili rodině příbuzní. Maminka Valentina je navíc dlouhodobě bez práce, neboť v celém Kosovu panuje mezi Srby ohromná uměle vyvolaná nezaměstnanost. Vdovský a sirotčí důchod pro celou rodinu činí v přepočtu pouhé 3 000 Kč! Navíc jej srbské úřady začnou rodině vyplácet až za pět měsíců. Šapićové tak prakticky nemají z čeho žít.

Balíčky se školními potřebami a sladkostmi nachystané pro děti.
Balíčky se školními potřebami a sladkostmi nachystané pro děti.

I přes své současné poměry nás rodina velmi štědře pohostila v duchu tradiční srbské pohostinnosti. Na Valentině i jejich dětech bylo pochopitelně znát, že jsou velmi těžce zasaženi nedávným úmrtím svého tatínka. Paní Valentina při rozhovoru a také při loučení několikrát plakala. Těžká situace rodiny nás všechny velmi dojala a snažili jsme se Valentině i jejím dětem poskytnout duševní podporu. Pro rodinu jsme nakoupili velké množství jídla a školní pomůcky pro děti. Dále jsme jim věnovali množství oblečení a hračky, které byly shromážděny v rámci sbírky. Celé rodině udělala pomoc ohromnou radost, obzvlášť děti se velmi radovaly z hraček. Díky vašemu velkému ohlasu se nám během sbírky podařilo vybrat dostatek peněz a tak jsme mohli rodině Šapićů zaplatit celý její dluh za léčení nemocného tatínka. Ten činil 20 000 Kč, což je zhruba čtyřnásobek tamního běžného platu. Pro rodinu Šapićů to jsou ohromné peníze. Krom toho jsme rodině věnovali také dalších 60 euro. Naše návštěva i pomoc tak udělaly celé rodině nesmírnou radost. Šapićové jsou nám všem za tuto pomoc velmi vděční. Moc nám děkovali a řekli nám, že už jen samotný fakt, že jsme si na ně vzpomněli a navštívili je, pro ně hodně znamená.

Potraviny, které jsme věnovali rodinám Šapićů a Stanojkovićů.
Potraviny, které jsme věnovali rodinám Šapićů a Stanojkovićů.
 
Rodina Šapićů před jedním z klášterů na Kosovu spolu s tamním mnichem. Foto bylo pořízeno před rokem v době, kdy ještě žil tatínek Blagoje; ten je na fotce zcela vlevo.
Rodina Šapićů před jedním z klášterů na Kosovu spolu s tamním mnichem. Foto bylo pořízeno před rokem v době, kdy ještě žil tatínek Blagoje; ten je na fotce zcela vlevo.
 
Životní podmínky rodiny Šapićů a situace v jejich kraji

Samotná vesnice Banje je etnicky smíšená, vedle Srbů zde žijí také Albánci. Místní Albánci jsou však naštěstí bezproblémoví a své srbské sousedy neutlačují. Takováto situace je však na Kosovu spíše výjimečná. Paní Valentina nám vyprávěla příběh své rodiny. Se svým manželem původně žili v západní Metohiji. Krátce po skončení války a začátku okupace v roce 1999 však museli všichni Srbové z jejich kraje uprchnout před terorem UČK. Spolu s bezpočtem dalších utečenců uprchli do středního Srbska. Již po roce se však Šapićové na Kosovo vrátili a usadili se ve vsi Banje v jiné části Kosova. Celé roky však rodina se čtyřmi dětmi neměla vlastní dům. Někdejší jugoslávský prezident a srbský premiér Vojislav Koštunica se rozhodl, že věnuje výtěžek z prodeje jedné své knihy mnohodětné srbské rodině na Kosovu, která si potřebuje postavit dům. Volba padla právě na rodinu Šapić. Za peníze, které jim Koštunica věnoval, si konečně mohli postavit vlastní dům. Dokončen byl před rokem.

Zde se však dostáváme k jedné velmi smutné skutečnosti. Velká část ostatních Srbů ve vsi záviděla rodině Šapićů, že se jí takové pomoci dostalo. To vedlo k tomu, že většina z nich přestala se Šapići komunikovat. Oproti tomu se místní Albánci k rodině chovali přátelsky. Došlo tak k situaci na Kosovu naprosto ojedinělé. Šapićové měli a nadále mají lepší vztahy s místními Albánci, než se Srby. Místní Albánci se s Šapići přátelí, zatímco většina místních Srbů nikoliv. Paní Valentina dokonce ani nechodí nakupovat do místních srbských obchodů a raději nakupuje u Albánců. Je velmi smutné kam až sahá lidská závist. Paní Valentina nám vyprávěla, že ji chování jejich srbských sousedů velmi mrzí. Vysvětlovala, že řadě místních Srbů z jejich vesnice vadilo to, že dar dostala právě její rodina, ačkoliv není původem z daného kraje. Ona sama přitom z daného kraje pochází, pouze její manžel je původem ze západní Metohije. Když potřebovali Šapićové pomoci se stavbou domu, pomohli jim pouze jejich albánští sousedé. Všichni jsme byli z těchto zjištění velmi překvapení. Je vidět, že situace na Kosovu je složitá a rozmanitá, prakticky kraj od kraje se zdejší poměry velmi liší, jak ostatně uvidíte také v dalším pokračování naší reportáže.

Dvě mladší dcery Šapićů a jejich kamarádky před odchodem do školy. Všem dětem jsme udělali ohromnou radost hračkami, které jsme jim díky vám věnovali.
Dvě mladší dcery Šapićů a jejich kamarádky před odchodem do školy. Všem dětem jsme udělali ohromnou radost hračkami, které jsme jim díky vám věnovali.
 
Aktivisté EFSK spolu s paní Valentinou a její straší dcerou; syn byl v tuto dobu na gymnáziu v Kosovské Mitrovici a mladší dcery musely jít do školy.
Aktivisté EFSK spolu s paní Valentinou a její straší dcerou; syn byl v tuto dobu na gymnáziu v Kosovské Mitrovici a mladší dcery musely jít do školy.

Opět se tak potvrdilo, že žádný národ nelze kolektivně odsoudit a že v každém národě se najdou lidé dobří i špatní. To potvrdila další zkušenost rodiny Šapićů. Nejmladší z dětí Katarina měla od narození velké problémy se sluchem a hrozilo, že zůstane hluchoněmá. Nešťastní rodiče s dcerou opakovaně jezdili do Bělehradu k tamním lékařům, ti jim však nijak nedokázali pomoci. Po nějaké době dostali kontakt na albánského lékaře z jižní části Kosovské Mitrovice. Teprve ten dokázal Katarině pomoci, odhalil příčiny jejích problémů a doporučil účinnou léčbu. Malé Katarině tak zachránil sluch a holčička od té doby vyrůstá ve zdraví.

Co se týče bezpečnostní situace v Banji, v této vesnici a v okolních albánských vesnicích se mohou Srbové prakticky bez problému pohybovat. Výrazně horší je však situace v jiných částech okresu, do tamních městeček obývaných Albánci paní Valentina ani ostatní Srbové raději nejezdí, neboť se k nim tamní Albánci chovají nepřátelsky. Bylo nám řečeno, že důvodem může být skutečnost, že v daných obcích si válka vyžádala řadu obětí a proto se tamní Albánci chovají k Srbům nadále i 15 let po válce nepřátelsky. V obci Banje a v jejím okolí tak panují dobré srbsko-albánské vztahy, avšak z našich celkových zkušeností a z informací z Kosova vyplývá toto: V naprosté většině oblastí Kosova a Metohije čelí Srbové nadále značné diskriminaci a útlaku a bohužel řada Albánců se k Srbům chová špatně.

Vedle toho jsme se dozvěděli také další zajímavosti z místních reálií. Mladí Srbové v daném kraji si nejčastěji berou partnery z nejbližších srbských vesnic. Námluvy mnohdy probíhají tak, že srbský mladík přijede na zábavu do některé ze sousedních vesnic. Seznámí se zde s jedním z místních děvčat a odjede s ní do své vesnice. Dívka poté zůstane u něj doma a brzy následuje svatba. V poslední době se stále více místních Srbek vdává do srbských enkláv na jihu Kosova. To vede k tomu, že se některým místním Srbům hůř hledá manželka. Proto si nechávají zprostředkovávat sňatek s Albánkou. O tyto sňatky však nemají zájem Albánky z Kosova, naopak o ně mají zájem dívky přímo z Albánie, neboť tamní ekonomická situace je ještě výrazně horší než na Kosovu. Např. ve vesnici Banje tak žijí dvě Albánky provdané za místní Srby.

Pomoc pro rodinu Stanojkovićů

Po srdceryvném loučení s rodinou Šapićů jsme se vydali zpět do Kosovské Mitrovice. Zde jsme převzali kolem 50 balíčků se školními pomůckami a sladkostmi pro děti. Mohli jsme je přibrat teprve teď, protože materiální pomoci pro rodinu Šapićů jsme měli tak velké množství, že se nám původně do auta školní pomůcky nevešly. Teď, když byla pomoc pro Šapiće předána, jsme mohli konečně naložit ostatní věci, které jsme nakoupili v Kosovské Mitrovici. Zároveň jsme připravili další velký balík potravin a množství středoškolských učebnic pro rodinu Stanojkovićů z okresu Štrpce na jihu Metohije. Této rodině jsme v loňském roce pomáhali dvakrát, viz ZDE a ZDE. Vzhledem k tomu, že rodina má 12 dětí, potřebují naši podporu i nadále. Jelikož jsme tentokrát z časových důvodů nemohli navštívit rodinu osobně veškerá pomoc byla zaslána za asistence našeho přítele Dobroslava Dobriće autobusem. Ve Štrpcích si Stanojkovići pomoc vyzvedli. I přesto, že jsme je nemohli Stanojkoviće navštívit osobně, byli nám velmi vděční.

Nenad Stanojković s balíčkem středoškolských učebnic, který jsme mu věnovali, aby se dál mohl bez problémů vzdělávat.

Nenad Stanojković s balíčkem středoškolských učebnic, který jsme mu věnovali, aby se dál mohl bez problémů vzdělávat.

Takto zaskládaní balíčky pro děti jsme jeli cca 100 km.

Takto zaskládaní balíčky pro děti jsme jeli cca 100 km.

Gračanica

Naší další zastávkou se stal klášter Gračanica, ležící ve stejnojmenné srbské enklávě. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších srbských památek, jež je navíc zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Klášter byl postaven na počátku 14. století. Jedná se o překrásnou stavbu. Smutné je, že klášterní zdi musí být obehnány ostnatým drátem, jako ochrana před případnými útoky albánských extrémistů. Jedna z místních mnišek nás provedla klášterem. Během jejího výkladu z ní přímo sálala zbožnost, vroucí oddanost Bohu i pravoslavné církvi a nezlomné vlastenectví. Krom výkladu nám také vyprávěla o štěstí, které ji přináší křesťanská víra a o lásce k Bohu a vlasti. Jednalo se o velmi milé setkání. Ve večerních hodinách jsme dorazili do srbské enklávy Velika Hoča, která leží prakticky uprostřed Kosova a Metohije. Zde jsme se ubytovali u jedné z místních rodin. Náhoda tomu chtěla, že jsme byli ubytováni ve stejném domě, v jakém jsme nocovali také během naší první mise. Večer jsme pak trávili v místní velmi příjemné hospůdce.

Klášter v Gračanici - památka UNESCO.

Klášter v Gračanici – památka UNESCO.