Archiv pro štítek: Visoki Dečani

Mise na Kosovo a Metohiji 2017 – 1. díl

Stejně jako každý rok, i letos jsme se opět vydali pomáhat lidem na Kosovu a Metohiji. Jedná se již o naši celkem sedmou humanitární misi na Kosovu, z toho šestou pod hlavičkou naší humanitární organizace Evropské fronty solidarity pro Kosovo (EFSK). I tentokrát byla naše akce mezinárodní. Společně s naší českou sekcí pořádali sbírku také naši slovenští a polští kamarádi. Na Kosovo pak jelo celkem 6 Čechů a jeden kamarád z Polska, naši slovenští bratři se k nám bohužel přidat nemohli. Jen pár dní po nás pak na Kosovo dorazil další tým, tentokrát organizovaný německou sekcí naší humanitární organizace a tvořený našimi kamarády z Německa a Polska.

Letošní sbírka byla opravdu mimořádně úspěšná, podařilo se nám vybrat opravdu velké množství finančních příspěvků a také ohromné množství oblečení a hraček. Jedná se o naši zatím druhou nejúspěšnější sbírku. Velký podíl na tom má mimo jiné také mateřské centrum Radka v Kadani, kde jsme měli možnost prezentovat náš spolek a pořádat přednášku o naší činnosti. Podařilo se nám zde vybrat část materiální pomoci, hlavně hračeky a školní potřeby. O další dary jste se postarali již vy! Především jsme dostali velké množství zimního oblečení, dvě projekční televize, pár pytlů plyšových hraček, zdravotnický materiál a jedno topné těleso. Podrobnější informace o tom kolik jsme v letošní sbírce vybrali uvedeme v závěrečném shrnutí v posledním díle série našich reportáží.

 

Návštěva kláštera Visoki Dečani

Na Kosovo jsme dorazili na konci září ve čtrvtek odpoledne. Nejprve jsme se ubytovali, jako již každoročně, v metohijské vesnici Velika Hoča u místních Srbů. Poté jsme se setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem, předákem Srbů na jihu Kosova, bývalým starostou okresu Štrpce a bývalým poslancem srbského parlamentu. Společně jsme poté navštívili klášter Visoki Dečani, jeden z nejkrásnějších a nejvýznamějších srbských klášterů. Postaven byl ve 14. st., je zařazen na seznamu UNESCO a patří k nejvýznamějším památkám srbské historie. Nachází se v části Kosova, kde jsou dodnes mnozí Albánci vůči Srbům silně nepřátelští. Proto musí ještě dnes tento klášter hlídat jednotky KFOR. Ochranu naprosté většiny ostatních srbských památek již převzala kosovská policie.

Před bohoslužbou.

Před bohoslužbou.

Kniha hostů.

Kniha hostů.

V klášteře jsme se zúčastnili večerní bohoslužby, která nás všechny zcela uchvátila. Většina z nás se navíc pravoslavné liturgie účastnila vůbec poprvé. Bohoslužby se vedle mnichů účastnilo také množství místních Srbů. Mniši nás poté pozvali na skleničku jejich vynikající rakije a likéru. Popovídali jsme si s nimi a protože už bylo velmi pozdě, museli jsme se vydat na dalekou cestu zpět do Velike Hoče. Podrobnější informace o klášteru a životě Srbů v tamním regionu se můžete dočíst v naší předchozí reportáži ZDE.

Velika Hoča.

Velika Hoča.

Doba sklizně v plném proudu.

Doba sklizně v plném proudu.

Pomoc základním škole ve vesnici Paralovo

Díky množství vybraných finančních prostředků jsme mohli podpořit opět dvě základní školy a naše pomoc pro ně byla o poznání větší než v loňském roce. Opět jsme pomohli škole ve vesnici Jasenovnik a vedle ní jsme podpořili také školu ve vsi Paralovo. Obě školy se nacházejí v regionu Novo Brdo, ve kterém jsou životní podmínky Srbů dodnes velmi těžké.

Nejprve jsme v pátek dopoledne nakoupili v Prištině potřebné školní pomůcky. Poté jsme po poledni dorazili do školy ve vsi Paralovo, která má celkem 12 žáků. Další oddělení této školy v sousední vesnici má 20 žáků. My jsme pro všech 32 žáků připravili školní pomůcky a rozdali jsme jim také hračky a čokolády. Samotné škole jsme věnovali nový notebook, hygienické potřeby, promítací televizi i další učební pomůcky. Celkem jsme pro tuto školu nakoupili pomoc v hodnotě 850,- €

Nejnáročnější je vždy nákup.

Nejnáročnější je vždy nákup.

Rozdávání dětem je už hračka.

Rozdávání dětem je už hračka.

Někteří z nás v této škole nebyli poprvé. Když jsme před řadou let, ještě před založením EFSK, jeli na Kosovo poprvé s cílem pomoci tamním Srbům, navštívili jsme tehdy právě školu ve vesnici Paralovo a podpořili jsme ji už tehdy školními pomůckami pro její žáky. Během let jsme ale zapomněli na jméno vesnice. Když jsme se letos blížili k vesnici Paralovo, napadlo nás z legrace, že by se mohlo jednat o stejnou školu, vzhledem k tomu, že se nacházejí ve stejném okrese. Teprve, když jsme ke škole dorazili, tak jsme ji poznali a tamní učitelský sbor poznal i některé z nás, přitom ani oni netušili, že právě my přijedeme. Bylo to velmi milé a radostné setkání.

...

Škola Paralovo.

Škola Paralovo.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Vybavení tříd je velmi skromné.

Ve škole na nás také čekalo vynikající pohoštění se spoustou skvělého srbského jídla a pití. Z rozhovoru s učiteli vyplynulo, že se situace v okolí jejich vesnice relativně zklidnila. Druhá budova školy v sousední vesnici je využívána jak Srby tak i Albánci, obě etnika zde mají odděleně výuku. Vztahy tamních učitelů Srbů i Albánců jsou naštěstí zcela bezproblémové a korektní. Dokonce ani Srbové žijící v dané vesnici nemají se svými albánskými sousedy velké problémy. Smutný je ovšem pokles dětí ve škole. Před několika lety, když jsme zde byli poprvé, jich bylo 18, teď jich je už jen 12. Bohužel mnozí mladí lidé Kosovo opouštějí a tak se zde rodí méně dětí.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Pohostinnost balkánských národů je bezbřehá.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Škola od nás obdržela kompletně vybavený notebook s projekční televizí.

Zajímavostí je, že v obou odděleních školy, které mají celkem 32 žáků, pracuje 40 učitelů. Jedná se samozřejmě o uměle udržovanou přezaměstnanost. Srbský stát úmyslně zaměstnává ve školách mnohem víc učitelů, než je reálně potřeba, aby je tak udržel na Kosovu. Jinou práci by si zde totiž kvůli ohromné nezaměstnanosti nemohli najít a museli by odejít do centrálního Srbska. I takto se srbská vláda snaží vytvořit na Kosovu pro tamní Srby podmínky, aby zde mohli zůstat.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Skromné vybavení místní počítačové učebny.

Radost dětí budiž všem odměnou!

Radost dětí budiž všem odměnou!

Místnímu zdravotnickému středisku jsme také přispěli základními potřebami v hodnotě 200,- €, které upotřebí při ošetření jak dětí tak i dospělých. Po seznámení s místní zdravotní péčí a komplikacemi s ošetřením nemocných v albánských nemocnicích, jsme pevně přesvědčení, že v budoucnu budeme jistý díl pomoci směřovat právě sem, aby i srbské obyvatelstvo mělo lepší přístup k ošetření nemocných.

Předání zdravotnického materiálu.

Předání zdravotnického materiálu.

Mise na Kosovo a Metohiji 2015 – 4. díl

Návštěva památek Pečka patrijaršija a Visoki Dečani

Pečka patrijaršija
Jedná se o klášterní komplex a oficiální sídlo srbské pravoslavné církve, přičemž její faktické sídlo je pochopitelně v Bělehradě. Klášterní komplex byl vybudován ve 13. a 14. století, jedná se o památku zapsanou na seznamu UNESCO. Původně se jednalo o mužský klášter. Komunistický režim ovšem mnichy z kláštera vyhnal a později do kláštera přišly jeptišky a od těch dob se jedná o nejvýznamnější ženský klášter srbské pravoslavné církve. Vstoupila do něj řada významných žen, např. bývalá manželka někdejšího srbského prezidenta Borise Tadiće či matka jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších srbských oligarchů Bogoljuba Kariće. Toto krásné místo je poměrně hojně navštěvováno, vedle Srbů a cizinců z řad KFOR a dalších mezinárodních misí jej v poslední době začali opět navštěvovat také Albánci. Ačkoliv jsou kosovští Albánci z velké většiny muslimové, velká část z nich měla klášter vždy ve velké úctě a před válkou jej často navštěvovali a dokonce se v něm také modlili (ačkoliv se to někomu může zdát zvláštní, na Balkáně se nejedná o nic neobvyklého). Po válce a začátku okupace tyto návštěvy ustaly. V poslední době však začaly klášter navštěvovat exkurze albánských školáků z okolí. Jeptišky nám s radostí popisovaly, jak jedna taková návštěva proběhla. Albánští školáci byli z kláštera nadšení a nakonec se natolik osmělili, že se v něm i modlili, samozřejmě svým muslimským způsobem, což ovšem jeptiškám pochopitelně nijak nevadilo. Doufejme, že podobných projevů pochopení a tolerance bude ve vzájemném soužití Srbů a Albánců na Kosovu přibývat.

Chrám Pečka patrijaršija.

Chrám Pečka patrijaršija.

Fresky uvnitř chrámu.

Fresky uvnitř chrámu.

Klášterní zahrada.

Klášterní zahrada.

Ptali jsme se jeptišek rovněž na bezpečnostní situaci v okolí. Omluvily se nám s tím, že na toto téma mají od vedení církve zakázáno mluvit. Řekly nám, že Informace na dané téma se můžeme dozvědět v mužském klášteře Visoki Dečani. Mniši totiž mají na rozdíl od jeptišek povoleno mluvit na dané téma. Důvodem je to, že muži se pochopitelně vyznají v politických tématech lépe než ženy a tak jsou lépe připraveni odpovídat na záludné a často i zákeřné otázky novinářů. V minulosti se totiž opakovaně stalo, že jeptišky poskytly novinářům rozhovory, které pak byly zneužity k protisrbské kampani. Proto mají jeptišky zakázáno mluvit na dané téma. Mniši jsou v tomto směru obezřetnější a vědí jak odpovídat novinářům tak, aby jejich slova nebyla zneužita, překroucena či vytržena z kontextu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Hlavní vstup do klášterního komplexu.

Klášterní budovy.

Klášterní budovy.

Visoki Dečani
Naší další zastávkou byl právě klášter Visoki Dečani. Jedná se rovněž o památku zapsanou na seznamu UNESCO, pocházející z první poloviny 14. století. Jak Visoki Dečani tak i Pečskou patrijaršiji jsme navštívili už poněkolikáté a pokaždé jsme krásou obou míst fascinováni. Vedle nádhery kulturní na nás neméně stejný dojem pokaždé udělá také nesmírná duchovní síla těchto svatých míst. Oproti našim předchozím misím jsme tentokrát neměli moc času na posezení s místními velmi přátelskými mnichy a tak jsme brzy zamířili zpět do vesnice Velika Hoča v níž jsme ubytovaní.

Před klášterem.

Před klášterem.

Rodiny jimž jsme pomáhali vloni a krásné projevy vlastenectví v srbské škole

Večer ve Velike Hoči jsme uspořádali spolu s našimi přáteli z dalších zemí i s místními Srby hostinu na rozloučenou, neboť se jednalo o poslední večer naší mise, následujícího dne jsme se již všichni chystali domů. Vedle naší české mise probíhala souběžně také mise našich přátel z Německa a dalších zemí. Evropská fronta solidarity pro Kosovo má totiž aktivisty v řadě zemí světa a námi pořádané mise jsou často mezinárodní. Naší české mise se účastnil také jeden náš polský kamarád. Němci organizované mise se účastnili také naši přátelé Arabové, Italové, Belgičané a Španělé. Tato druhá mise podporovala především srbské školy v Orahovci, poslednímu srbskému dítěti v Prizrenu Milici a také rodiny Šapić a Lukić, žijící v okolí Orahovce. Těmto rodinám, Milici i dané škole, jsme v loňském roce pomáhali také my, spolu s naším německým kamarádem. Informace o tom si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE.

Návštěva rodiny Lukić.

Návštěva rodiny Lukić.

...

Následujícího dne jsme vyrazili na cestu zpět. Nejprve jsme spolu s našimi přáteli z druhé mise navštívili školu ve Velike Hoči i rodinu Lukić. Velmi nás potěšilo, když jsme zjistili, že rodina Lukić je na tom konečně výrazně lépe než v loňském roce. Jedná se o mladý manželský pár se dvěma malými dětmi. Zatímco vloni žili s rodiči a dalšími příbuznými ve stísněných prostorách malého a starého domu, dnes již mají svůj vlastní nový dům a to i přesto, že nemají práci, kvůli vysoké nezaměstnanosti, jež na Kosovu panuje. Otec rodiny Darko Lukić se kvůli velké bídě rozhodl obrátit o pomoc tam, kde by to možná mnozí nečekali. Požádal o pomoc kosovsko-albánskou vládu v Prištině. Ta má totiž také program na pomoc Srbům, kteří žijí ve velké chudobě. To pochopitelně nedělají kvůli lásce k Srbům, ale proto, aby Kosovo představili jako moderní a multikulturní zemi. Kosovská vláda tak rodině Lukić zaplatila stavbu nového domu, kterou provedla albánská firma. Nábytek do domu opatřila dánská nevládní organizace, která pomáhá uprchlíkům, mezi něž se řadí také rodina Lukić, jejíž chudoba je právě následkem války. Darko Lukić nám řekl, že dle jeho názoru by kosovská vláda pomohla také řadě jiných srbských rodin. Mezi Srby v enklávách na Kosovu však stále z pochopitelných důvodů panuje nedůvěra vůči kosovské vládě a předsudky vůči Albáncům a tak se jen málokteří Srbové obrátí o pomoc na kosovskou vládu. Rovněž nám řekl, že je třeba zapomenout na hrůzy války a snažit se rozvíjet mírové soužití Srbů a Albánců. Samotná rodina Lukić má mezi Albánci také přátele a tudíž je vidět, že srbsko-albánské vztahy mohou být naštěstí také pozitivní a mírumilovné. Doufejme, že takovýchto mírových příkladů vzájemného soužití bude přibývat.

Dárky pro děti.

Dárky pro děti.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.

Ve škole ve Velike Hoči nás nadchlo silné a horoucí vlastenectví tamního učitelského sboru. Je vidět, že se jedná o ty nejlepší kantory, kteří ze svých žáků vychovají hrdé srbské vlastence, oddaně milující svoji otčinu. Děti nám na rozloučenou zazpívaly krásné vlastenecké písně o lásce k jejich rodnému kraji. Autorem těchto písní je přitom jeden z tamních učitelů. Obzvláště naši přátelé ze zahraničí byli tímto krásným projevem vlastenectví nesmírně nadšeni a náš německý kamarád, který vede druhou misi, po celou dobu silně plakal dojetím. Nebylo to poprvé, na Kosovu byl náš německý kamarád opakovaně natolik dojat vlastenectvím, zbožností, ale i těžkou situací tamních Srbů, že se častokrát neubránil nejvřelejším projevům svých citů a několikrát plakal dojetím.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

Děti zpívající vlastenecké písničky.

...

Podpora válečného invalidy Duško Pejaka a závěr

Dále jsme v cestě pokračovali již samostatně. Neopomněli jsme navštívit památník na Gazimestanu, místo památné bitvy na Kosově poli z roku 1389, jež je jedním z nejvýznamnějších mezníků srbské historie. Poté jsme zamířili do Kraljeva, abychom již tradičně podpořili srbského hrdinu, veterána a válečného invalidu Duško Pejaka. Ten žije v opravdu hrozivých podmínkách, stará se o něj jen jeho stařičká a nemocná maminka. Naši pomoc tudíž opravdu nutně potřebuje. Více se o jeho smutném osudu můžete dočíst ZDE. Věnovali jsme mu 50,- euro, velkou většinu naší finanční pomoci jsme totiž využili na pomoc škole a rodině. Duško Pejak i jeho maminka byli opět nesmírně nadšení a dojatí z naší návštěvy. Téměř nikdo je totiž nenavštěvuje ani jim nepomáhá. I přes své velmi skromné možnosti nám opět připravili bohaté pohoštění, ačkoliv jsme je samozřejmě dopředu prosili, aby nám nic takového nepřipravovali. Součástí srbské, balkánské a všeobecně orientální tradice je ovšem zvyk, vždy hosty co nejvíce pohostit, jak jen to jde.

Text na památníku v Gazimestanu.

Text na památníku v Gazimestanu.

Na závěr bychom Vám velmi rádi poděkovali naším jménem i jménem všem, kterým jsme pomohli, za vaše příspěvky (ať už finanční nebo materiální), které jste věnovali do této naší sbírky. Celkem se nám díky Vám podařilo shromáždit 720,- euro. Doufáme, že nám stejným způsobem pomůžete realizovat také další sbírku. Rovněž se omlouváme, že poslední díly našeho reportu zveřejňujeme až teď, ale přemíra našich povinností nám znemožnila dopsat report dříve. Naši bratři Srbové stáli vždy v dějinách při nás a pomáhali nám, proto je na čase, abychom teď, když jim je nejhůř, pomáhali my jim.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Česko-Srbsko-Polské přátelství.

Kosovo je Srbsko!

Kosovo je Srbsko!

Humanitární mise na Kosovu 2014 – 3. díl: situace na západě Kosova a Metohije

Návštěva překrásné památky – kláštera Visoki Dečani

Byl teplý říjnový den a my jsme si mohli užívat krásného babího léta. V pátek jsme vstali brzy ráno a vyrazili jsme z Velike Hoči, v níž jsme se předchozího dne ubytovali. Naším prvním cílem se stal klášter Visoki Dečani (facebook stránka ZDE). Ten patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším srbským památkám na Kosovu a Metohiji. Je zapsán na seznamu UNESCO. Klášter byl postaven v první polovině 14. století. Leží v západní Metohiji a v jeho okolí žijí dnes již jen Albánci, srbští mniši jsou tak v oblasti prakticky osamoceni. Situace je zde nadále napjatá a proto je klášter snad posledním srbským objektem na Kosovu, který musejí hlídat mezinárodní síly KFOR. Ostatní srbské památky a svatostánky střeží namísto KFOR kosovská policie. Přivítal nás zde místní mnich Petr a provedl nás klášterním chrámem. Obdivovali jsme krásu tohoto velkolepého díla a vyslechli jsme si od našeho průvodce mnicha Petra velmi zajímavý výklad. Poté nás Petr pozval do jedné z klášterních budov, v níž jsou přijímáni hosté. Zde nás mniši pohostili šálkem kávy a rakijí a následoval velmi zajímavý rozhovor o situaci kláštera a životě v něm v podmínkách okupace.

Bezpečnostní situace v okolí kláštera a v tamním západometohijském regionu

Jak již bylo řečeno bezpečnostní situace je v tamním kraji nadále špatná a většina místních Albánců vnímá srbské mnichy v klášteře nepřátelsky. Nemají k tomu přitom žádný důvod. Srbští mniši se totiž k Albáncům chovají a vždy chovali přátelsky a s láskou. Za války v letech 1998-1999 skrývali mniši v klášteře na 200 albánských civilistů, aby je tak ochránili před srbskými paravojenskými oddíly, které se bohužel mohly občas dopustit zločinů. Před válkou klášter navštěvovali a modlili se v něm nejen Srbové, ale také Albánci jak katolického tak i muslimského vyznání. I oni se ke klášteru chovali s úctou. To však skončilo s válkou a následnou okupací.

Srbský klášter je albánským extrémistům trnem v oku. Zpočátku se jej snažili zničit tak jako řadu jiných srbských svatostánků. Klášter od roku 1999 chrání italské jednotky KFOR. Albánští extrémisté na klášter opakovaně zaútočili palbou z minometů, naštěstí se jim jej nepodařilo vážnějším způsobem poškodit. V posledních několika letech už ale k podobným útokům nedochází. Albánci změnili taktiku, už nechtějí klášter zničit. Naopak chtějí si jej přisvojit, tvrdí že se ve skutečnosti prý jedná o „albánský“ klášter, což je ovšem naprostý nesmysl. Ve městě v sousedství kláštera existuje sdružení albánských historiků, kteří se zabývají vytvářením této nesmyslné teorie. Albánští demonstranti se tak v posledních několika letech neúspěšně pokoušeli klášter obsadit. Klášter pokaždé zachránili italští vojáci KFOR. Vedle toho se čas od času objevují v blízkosti kláštera albánské nacionalistické grafity. S italskými okupačními jednotkami mají místní mniši velmi dobré zkušenosti již z doby druhé světové války. I tehdy, stejně jako dnes, chránili italské okupační jednotky klášter před útoky albánských šovinistů a zabránili tak jeho zničení. Italští okupanti chránili tehdy klášter v letech 1941-1943.

Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
 

Mniši nám říkali, že Italové sice nejsou příliš schopní vojáci, mají však velmi dobrou duši a ke klášteru chovají velký obdiv a respekt jakožto k významné kulturní památce. Mnichům pomáhají po všech stránkách, když potřebují mniši cestovat po okolí, Italové je vždy ochotně doprovázejí, aby je ochránili. Z dřívějších cest po Kosovu víme, že vedle Italů se k Srbům chovali korektně také francouzští či španělští vojáci KFOR. Čeští a slovenští příslušníci KFOR byli přímo prosrbští. Naopak proalbánští a vůči Srbům ostře nepřátelští jsou američtí, němečtí a britští vojáci KFOR. Ti opakovaně podporovali albánské extrémisty při provádění etnických čistek na Srbech.

Mniši se snaží vycházet co nejlépe s kosovsko-albánskými úřady a institucemi, tak aby mohl klášter za daných podmínek pokud možno bez problémů fungovat. V Prištině jsou v poslední době stále vlivnější mladí albánští politici a úředníci vzdělaní na západě, kteří mají ke klášteru kladný vztah, nevadí jim, že je srbský a snaží se mu pomoci. Stejně tak se klášteru snaží pomáhat ambasády západních zemí, které mají v Kosovu rozhodující vliv. Zdaleka nejvíce klášteru pomáhá vlivný norský diplomat a velvyslanec Norska v Prištině, který je zároveň jedním z největších příznivců nezávislého Kosova. V minulosti silně loboval za uznání nezávislosti Kosova. Současnou rekonstrukci kláštera financuje EU spolu s norskou vládou, srbská vláda se na jejím financování podílí spíše formálně.

Někomu by se takováto situace mohla zdát nelogická. Ve skutečnosti je však tato politika Západu logická. Západ totiž nechce etnicky čisté albánské Kosovo. Západ chce, aby se Kosovo stalo moderní evropskou multikulturní zemí. Západní mocnosti podpořily vyhnání většiny Srbů z Kosova, ale nepočetná srbská menšina, která na Kosovu zůstala, už západu nijak nevadí. Jedná se totiž již jen o malou menšinu, která nijak nemůže ohrozit projekt nezávislého Kosova. Cílem západu je zbylé Srby integrovat do Kosovského státu a učinit z nich „loajální občany“ Kosova. Tím chtějí přispět k přeměně Kosova na moderní multikulturní stát.

Vchod do hlavní části kostela.
Vchod do hlavní části kostela.
 

I přes výše uvedená fakta je situace přímo v okolí kláštera mnohem složitější. Kosovo totiž není fungujícím státem a reálnou moc zde nemají státní úřady. Skutečnou moc mají v jednotlivých regionech Kosova tamní kmeny. Klanová sounáležitost je pro Albánce důležitější, než státní orgány a zákony. Albánci jsou asi posledním evropským národem, který si do značné míry zachoval kmenové uspořádání. A právě místní klany, které žijí v okolí kláštera Visoki Dečani, se vůči němu chovají nepřátelsky a to bez ohledu na příkazy kosovských úřadů z Prištiny, které se snaží klášteru pomoci. Lokální klanoví předáci jednoduše ignorují dané příkazy i zákony. Mnich Petr nám řekl, že to velmi připomíná situaci z doby osmanské nadvlády. I tehdy se velmi často stávalo, že sultán a osmanské úřady v Istanbulu vydávaly nařízení, jež měla chránit klášter i tamní Srby, avšak lokální turečtí hodnostáři nerespektovali sultánovy příkazy a dopouštěli se na klášteru bezpráví.

V současnosti jsou pro klášter ohromným problémem lokální média. Ta neustále šíří mezi místním albánským obyvatelstvem nenávistnou propagandu vůči klášteru. Zcela iracionálně obviňují klášter ze všeho špatného, co se v jejich kraji děje. V celém Kosovu panuje velká nezaměstnanost a ekonomická i sociální situace je velmi špatná. Aby místní kosovsko-albánští politici odvedli pozornost obyvatelstva od těchto skutečných problémů propagují raději skrze media nenávist vůči klášteru a jeho mnichům. Místní Albánci se tak často soustředí na nenávist vůči klášteru a Srbům, namísto aby se raději obrátili proti vlastním politickým elitám, které jsou spoluodpovědné za špatnou ekonomickou situaci. Mnich Petr nám říkal, že se klášter snaží navázat s místními Albánci přátelské vztahy, což je vzhledem k nenávistné propagandě velký problém. Opakovaně se ale stalo, že někteří mladí Albánci, vychovaní nenávistnou propagandou navštívili klášter a na vlastní oči se přesvědčili o tom, že mniši k nim mají přátelský vztah. Zcela po té změnili názor a jejich postoj ke klášteru je od té doby pozitivní. Bohužel má ale i přesto nenávistná propaganda nadále velký vliv na většinu místních Albánců. Mnich Petr si posteskl, že by všichni mniši z kláštera nejraději žili s Albánci v přátelství a svornosti. Rádi by pomohli lokálním albánským úřadům v rozvoji kraje. Klášter by šlo využít jakožto významnou památku i náboženské poutní místo k rozvoji turismu, což by pomohlo místní ekonomice a jednalo by se o velmi pozitivní věc jak pro tamní Albánce, tak i pro klášter. Bohužel lokální albánští klanoví předáci takovou spolupráci odmítají.

Mniši pevně doufají, že italské jednotky KFOR budou nadále chránit jejich klášter. Kosovská vláda totiž chce, aby ochranu kláštera převzala kosovské policie, tak jako se to již stalo u ostatních srbských svatostánků. Mniši ale nemají v místní kosovskou policii velkou důvěru. Ta je totiž primárně pod vlivem místních klanů. Mnich Petr nám vyprávěl, že jeden z velitelů místní policie má ke klášteru velmi pozitivní vztah i přesto, že je Albánec. Rád by mnichům nějak pomohl, ale nemůže dělat nic proti vůli místních klanů a to i přesto, že je vysokým policejním důstojníkem a navíc je na jeho straně zákon.

Společně s mnichem Petrem.
Společně s mnichem Petrem.
 

Islám a katolicismus na Kosovu a Metohiji

Pro tzv. „nezávislé Kosovo“ je zcela příznačný je fakt, že kosovská ústava i řada zákonů byla vypracována na západě v angličtině a teprve pak byly přeloženy do albánštiny. Jak je všeobecně známo, kosovskou politickou elitu tvoří mafiánské struktury z řad někdejších velitelů UČK, které se od začátku okupace Kosova nesmírně obohatily. Ve skutečnosti je však Kosovo pouhým protektorátem Washingtonu a amerického ambasadora tamní politici na slovo poslouchají. Kvůli velmi špatné ekonomické situaci nevidí mnozí Albánci na Kosovu žádnou perspektivu, mladí proto často odcházejí za prací do zahraničí, a nebo se v horším případě zapojují do mafiánských struktur. V souvislosti s válkami v Libyi a Sýrii se začal s podporou západních tajných služeb propagovat mezi albánskými radikály islamismus. Cílem bylo získat dobrovolníky a žoldáky pro dané války. Na Kosovu se tak objevil islamistický extremismus, který ovšem nemá s opravdovým islámem nic společného. Díky velké bídě se podařilo západním tajným službám naverbovat jistý počet žoldáků pro dané konflikty.

Když byl ovšem Washington na podzim loňského roku nucen upustit od plánovaného útoku na Sýrii, přestal podporovat islamismus na Kosovu a nařídil kosovským úřadům, aby začaly tamní islamisty pronásledovat. Kosovská vláda i policie se v současnosti snaží islamistické radikály co nejvíce potlačit. Jen pár dní před naším příjezdem tak např. došlo k velké policejní akci, během níž bylo zatčeno několik desítek příznivců islamistického extrémismu. Pro lepší pochopení dodejme, že se nejedná o teroristy. Na Kosovu má islamistický extremismus podobu myšlenkového proudu a nikoliv terorismu. Naštěstí je však islamistický extremismus jen marginálním jevem, proti kterému kosovsko-albánský režim bojuje. Zajímavostí je, že příznivci islamismu jsou dokonce placeni za to, aby se oblékali v duchu dané ideologie (tj. aby muži měli plnovous a ženy se zahalovaly), na taková individua jsme ovšem prakticky nikde nenarazili. Albánské ženy a dívky se oblékají moderním západním způsobem a zahalených žen jsme viděli jen naprosté minimum. Velmi často, zde narazíte na Albánku v minisukni, ale na Albánku s šátkem na hlavě zde narazíte jen zcela výjimečně. Mezi mladými Albánci se ve městech šíří moderní západní styl života, tudíž dnes již Albáncům značně klesá porodnost a šíří se i negativní stránky západního životního stylu, jako např. konzumace drog.

Jak jsme se později dozvěděli, snaží se kosovsko-albánský režim co nejvíce zdůrazňovat sounáležitost Kosova s Evropou. Proto se snaží zdůrazňovat katolickou stránku albánské identity a naopak upozaďují islám. To vše bez ohledu na to, že na Kosovu tvoří mezi Albánci katolíci jen několik málo procent populace, ostatní kosovští Albánci jsou muslimové. Pro úplnost dodejme, že jinak je tomu v samotné Albánii. Zde je mezi Albánci podstatně větší počet křesťanů (ať už katolíků či pravoslavných) než mezi kosovskými Albánci. Zdůrazňování katolické identity se projevuje např. tak, že v celém Kosovu se velká úcta vzdává matce Tereze, která byla původem Albánka, staví se jí sochy a pojmenovávají se dle ní ulice. Stejně tak se ohromná úcta vzdává albánskému národnímu hrdinovi Skanderbegovi, jenž byl křesťan, který stál v 15. století v čele albánského boje proti tureckým uchvatitelům. I jemu se staví sochy a ulice nosí jeho jméno. V samotné Prištině se buduje velká katolická katedrála, obdobně velká mešita se postavit nesmí. Když se albánsko-kosovští politici účastní katolických bohoslužeb při oslavách křesťanských svátků, informují o tom kosovská média, avšak když se účastní oslav muslimských svátků, media mlčí. Samotná kosovská prezidentka Atifete Jahjaga pak prohlásila, že Albánci během dějin bránili křesťanskou Evropu před osmanskými Turky. Tyto informace dobře charakterizují kosovský „stát“.

Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
 

Další problémy západního Kosova a Metohije a vztahy s Albánci

Dozvěděli jsme se také další zajímavosti o Kosovu i samotném klášteru. Možná úplně nejhorším obdobím v dějinách kláštera byla vláda Titova komunistického režimu. Komunisté totiž klášteru znárodnili jeho velký majetek, který představoval několik stovek hektarů půdy, lesů a polí. Navíc komunisté klášter odebrali mnichům a svěřili jej světským správcům, historikům, takže z něj prakticky udělali muzeum, respektive jen historickou památku, která již nesloužila duchovnímu a církevnímu účelu. Klášter byl vrácen zpět mnichům a pravoslavné církvi po pádu komunistického režimu. Ovšem majetek klášteru vrácen nebyl. V současnosti klášter vlastní jen 30 hektarů půdy, kterou obdělávají mniši spolu se svými pomocníky. I o tuto půdu se je však místní Albánci snaží připravit a tak o ni musí vést klášter soudní spor. Mniši by byli rádi, kdyby jim byl vrácen veškerý majetek, zabavený komunisty, avšak šance, že k tomu dojde je minimální.

Vzhledem k tomu, že mniši žijí v kraji, v němž je pro Srby nadále špatná bezpečnostní situace, ptali jsme se, zdali nemají strach žít v takových podmínkách. Mnich Petr nám vysvětlil, že strach mají jedině ze hříchu, nikoliv však ze smrti. Z jeho slov byla cítit nesmírná zbožnost a hluboká oddanost k Bohu. Řekl nám, že smrt pro ně nepředstavuje konec, nýbrž naopak začátek nového života na onom světě. Mniši sice žijí v podmínkách na Kosovu těžkým a nejistým životem, avšak jejich neochvějná láska k Bohu je naplňuje štěstím a spokojeností. Jsou smířeni s těžkými životními podmínkami, neboť si uvědomují, že situace na Kosovu byla pro Srby těžká téměř po celou historii. Srbové zde byli utlačování či diskriminováni jak během osmanské nadvlády, tak i během obou světových válek, komunistického režimu a tento útlak pokračuje i dnes, kdy je Kosovo prakticky protektorátem USA. Proto jsou mniši připraveni na těžký život v podmínkách okupace. Vedle péče o svatyni se snaží také pomáhat srbským enklávám a pečovat o to, aby měli Srbové i srbské svatyně na Kosovu co nejlepší podmínky pro existenci.

Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
 

K srbsko-albánským vztahům nám mnich Petr mimo jiné také řekl, že v mnoha částech Kosova byly tyto vztahy před válkou dobré. Výrazně se však zhoršily po válce. Vůči Srbům se nejhůře chovají Albánci, kteří se teprve po válce přistěhovali do Kosova z Albánie. Naopak řada starousedlých Albánců, kteří na Kosovu žijí již po staletí, měla se Srby před válkou korektní a často bezproblémové vztahy. Mnich Petr nám říkal, že např. v jednom z nejvýznamnějších měst na Kosovu – Prizren panovaly před válkou relativně dobré vztahy mezi Albánci a Srby. Když pak během protisrbských pogromů z roku 2004 útočili tamní albánští extrémisté na srbské památky, byli pachateli těchto útoku nejčastěji Albánci, kteří se přistěhovali z Albánie a nikoliv starousedlí Albánci.

Naše návštěva kláštera včetně přátelského posezení u vynikající kávy a snad ještě lepší rakije trvalo celé dopoledne. Srdečný rozhovor s mnichem Petrem byl nesmírně zajímavý, dozvěděli jsme se tak bezpočet důležitých a nových informací. Z tak přátelského a příjemného prostředí se nám vůbec nechtělo pryč. Už byl ale nejvyšší čas vyrazit na cestu, dle domluvy jsme měli jet do základní školy ve městě Orahovac, kde jsme předali humanitární pomoc dětem i škole. Podrobnosti o tom i o situaci v tamní srbské enklávě se dozvíte v dalším díle naší reportáže. O tom, že situace v okolí kláštera Visoki Dečani je nadále problematická, svědčí také událost, k níž došlo jen pár dní po našem odjezdu. Skupina albánských extrémistů totiž pomalovala zdi v okolí kláštera protisrbskými šovinistickými nápisy.

Máme jasno!
Máme jasno!

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013 – 2. díl

Zde Vám přinášíme druhý díl reportáže o nedávné humanitární pomoci Srbům na Kosovu. První díl si můžete přečíst ZDE. Při popisu naší humanitární mise jsme skončili v Kosovské Mitrovici, která je nejvýznamnějším městem severní části Kosova. Právě sever Kosova je poslední oblastí tohoto jihosrbského regionu, kterou dodnes kompaktně obývají Srbové a nepodléhají zde dosud moci kosovské pseudo vlády.

 

Kosovská Mitrovice a nákup humanitární pomoci

Kosovská Mitrovice je také učebnicovým příkladem tolerance Srbů a nesnášenlivosti Albánců. Zatímco v srbské části města bez problémů žije albánská menšina, tak z albánské části města byli všichni Srbové i další nealbánci vyhnáni a byly zničeny dokonce i jejich hřbitovy. Kolem jednoho takového zdemolovaného srbského hřbitova jsme později také projížděli.

Na barikádě, jež chrání srbskou část města před Albánci, jsme vyvěsili českou vlajku na znamení naší podpory bratrskému srbskému národu. Jedná se o již druhou českou vlajku, která zde hrdě vlaje vedle zástavy srbské a ruské. Po jídle se dělíme na menší skupinky, které mají za úkol ve městě nakoupit pomoc vytipovaným rodinám a škole. Zahraniční část výpravy vyráží nakoupit potraviny a drogerii do největšího obchodu ve městě. Mezitím se my staráme o balíčky se školními pomůckami pro 75 dětí z jedné zapadlé srbské školy nedaleko hranic s Makedonií. Druhá skupina Čechů vyráží hledat prodejnu s IT technikou a další skupina Čechů pak nakupuje sportovní potřeby. Později cestou ještě nakoupíme sladkosti pro děti ze základní školy.

Návštěva starobylých srbských svatostánků

Po docela hektických přípravách balíčků, nákupu potravin a nakonec i počítače a míčů se všichni shledáváme u svých automobilů. Nakládáme vše do aut a vyrážíme směr Pećka patrijaršija. Jedná se o středověké sídlo Srbské pravoslavné církve a jejího patriarchy. Tamní klášter byl vybudován ve 13. století a nachází se na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Po nutné kontrole dokladů od kosovských policistů, kteří zde střeží klášter před případnými útoky Albánců, vstupujeme do areálu kláštera. Uvnitř kostela můžeme obdivovat překrásné fresky světců a dokonce i prý zázračnou ikonu Bohorodičky a také trůn srbského patriarchy.

S jeptiškami jsme zde vedli velmi zajímavý rozhovor, jehož hlavním tématem byly jejich vztahy s Albánci. Dozvěděli jsme se, že před válkou byly vztahy s Albánci nekonfliktní. Klášter často navštěvovalo velké množství Albánců a to bez ohledu na to, že Albánci jsou většinou muslimové. I oni se zde modlili a chovali klášter ve velké úctě. Tento krásný harmonický vztah bohužel zničila válka vyvolaná západem a následná okupace. Albánští extrémisté se po té dokonce opakovaně pokusili na klášter zaútočit, byli však pokaždé včas zastaveni vojáky KFOR.


Klášterní komplex Pečka patrijaršija
Klášterní komplex Pečka patrijaršija
 

Jeptišky nám s radostí vyprávěly o jedné velmi zajímavé a milé příhodě. Nedávno navštívila klášter exkurze několika desítek albánských žáků z místních škol. Jednalo se o první obdobnou albánskou návštěvu od začátku okupace. Srbské jeptišky přijaly albánské děti velmi vlídně a vyprávěly jim, že i jejich rodiče se zde kdysi chodili modlit. Jedna holčička se po té osmělila a na výzvu jeptišky se začala modlit k Bohorodičce a poté se k ní připojily i ostatní albánské děti a všechny se svým muslimským způsobem modlily v tomto křesťanském chrámu k Panně Marii. Doufejme, že podobných projevů porozumění a tolerance mezi Srby a Albánci snad bude v budoucnu více.

Jelikož je však pozdě, nasedáme do automobilů a spěcháme do dalšího kláštera, který nese název Visoki Dečani a pochází ze 14. století. Před vjezdem do kláštera jsou bunkry a záterasy s ostnatým drátem, hlídané italskými vojáky KFOR. Ti jsou plně ozbrojení a mají na přístupové cestě ke klášteru dvě kontrolní stanoviště. Hlídají klášter před případnými útoky albánských extrémistů, jimž byl v minulosti tento skvost srbské kultury opakovaně vystaven. Přijíždíme už za šera, přesto nás vojáci KFOR i místní mniši pouštějí do toho překrásného chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Pro velkou část z nás bylo velkým zážitkem jen mlčky pozorovat svíčkami osvícené mnichy, kteří zpívají své modlitby. I Visoki Dečani jsou na seznamu památek UNESCO. Mnichům bylo líto, že jsme přijeli tak pozdě, měli totiž pro nás připravené pohoštění, ovšem my jsme dorazili právě v době, kdy se konala bohoslužba.

Šero se nám pomalu proměnilo v černočernou tmu a před námi je ještě několik stovek kilometrů neznámou cestou. Vyrážíme tedy směr Prizren, kterému Srbové říkají carské město. Ve středověku byl totiž sídlem srbského Cara a tedy hlavním městem Srbska. Dnes je město etnicky čistě albánské. V centru města i podél místní řeky vidíme řadu krásných kaváren i hotelů. V tomto zajímavém městě si všímáme jeho největší dominanty – tyčícího se hradu nad městem, který je i osvětlen. Škoda, že není více času na detailnější prohlídku.

Enkláva Štrpce na jihu Kosova a Metohije

Okolo půl 10 večer dorážíme konečně do místa našeho přenocování do srbského městečka Brezovica, kde máme dohodnutý nocleh v hotelu Ljuboten. Brezovica se nachází v okresu Štrpce, jenž je velkou srbskou enklávou ležící na jihu Metochije. Jedná se o nejjižněji položenou a tudíž také o nejvzdálenější srbskou enklávu.  Zde na nás už čekají další srbští přátelé v čele s tamním předákem kosovských Srbů Zvonkem Mihajlovićem, kteří nás okamžitě ochotně ubytovávají. Je zde možnost si i vybrat jídlo z tradičních balkánských pokrmů jako jsou například ćevapi či pljeskavica. Doplňujeme zde tedy síly a postupně všichni odcházíme spát. Přeci jenom nás zítra čeká velice náročný den a my toho za poslední dva dny moc nenaspali.

Zde je potřeba v krátkosti představit také našeho hlavního hostitele a průvodce Zvonka Mihajloviće. Ten patří k nejvýznamnějším předákům kosovských Srbů. Je předsedou tamní krajské organizace Srbské radikální strany. Byl poslancem srbského parlamentu ve dvou volebních obdobích. Byl také předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce a to rovněž ve dvou volebních obdobých. Zvonko Mihajlović je také válečným veteránem, během války v roce 1999 byl velitelem baterie raketového vojska.



Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou.

Čeští aktivisté EFSK s českou a moravskou vlajkou a tradiční srbský pozdrav se třemi spojenými prsty symbolizující svatou trojici – Otce, syna a ducha svatého.
 

Na jaře letošního roku uzavřela srbská vláda na nátlak EU dohodu s vládou Kosova, jež fakticky znamená likvidaci srbských samospráv na Kosovu, které se nadále považovaly za součást Srbska. Na místo nich mají být vytvářeny nové samosprávy tamních srbských enkláv, které mají být podřízeny nelegitimní vládě v Prištině. Právě Zvonko Mihajlović se postavil do čela odporu proti této zradě a vedl kosovské Srby na demonstrace do Bělehradu. Srbská vláda se jej snažila všemožně zkorumpovat a přimět ke spolupráci nabídkami privilegií i výhružkami, že jej odvolá z funkce. Zvonko Mihajlović se však zachoval jako pravý vlastenec. Čest pro něj byla důležitější, než osobní prospěch a tak nezradil a nepodřídil se příkazům kolaborantské vlády. Ta jej za trest odvolala z funkce předsedy okresní samosprávy. Zvonko Mihajlović však nadále zůstává nezdolný v odporu proti uloupení Kosova.

Ráno brzy vstáváme. Dole v restauraci je pro nás již přichystána snídaně. Po snídani nasedáme do našich automobilů a následujeme naše srbské přátelé ze SRS, kteří na nás čekají i na tomto odlehlém místě Srbska. Skvělým průvodce po této překrásné krajině je nám především již zmíněný zdejší předák SRS Zvonko Mihajlović.



Společné foto aktivistů EFSK s dětmi.

Děti ze základní školy spolu s aktivisty EFSK.
 

Humanitární pomoc základní škole

Po pár minutách jízdy dorážíme do místní školy, kterou navštěvuje 72 žáků různých věkových kategorií. Jedná se o školu Šarski odred, jméno nese po tamním oddílu srbských partyzánů z doby 2. světové války. Tato škola se nachází ve vsi Vrbeštica. Před budovou školy, která mimochodem vypadá dosti podobně jako škola Sv. Sávy, kterou jsme navštívili na jaře, již čekají natěšení žáčci.

Přivítáme se s místním učitelským sborem a panem ředitelem Slobodanem Pavletovićem, který nás zde srdečně vítá. I zde na nás čeká televizní štáb, který celou akci natáčí. Rovněž také natáčí rozhovory s představiteli EFSK. Jako uvítání a zároveň poděkování si pro nás děti připravily srbskou lidovou vlasteneckou píseň, která pojednává právě o Kosovu jakožto historické a kulturní kolébce srbského národa.



Děti zpívají vlastenecké píseň „Oj Kosovo, Kosovo“ jako poděkování za humanitární pomoc.
 

Konečně se většina z nás vrací k automobilům, kde začíná postupně vynášet humanitární pomoc pro místní děti a učitelský sbor. Pro každé dítě je připraven balíček se sešity, pravítky, tužkami, pastelkami a vlastně všemi možnými potřebami, které se ve škole rozhodně neztratí. Mezi děti je rozdáno i na 10 míčů na různé sporty, které vykouzlily na tvářích dětí asi největší úsměvy. Naše slečny ještě každého z přítomných obdarují nějakým tím plyšákem, který pro ty nejmenší znamená opravdu velikou radost. Jako poslední jsou řediteli školy předány dva počítače. Jeden z brusu nový stolní počítač s LCD monitorem a veškerým nutným vybavením a druhý repasovaný laptop, který do sbírky daroval jeden z Vás. Pro každé dítě je ještě přidaná nějaká ta sladkost v podobě čokoládového vajíčka s hračkou a dvou čokolád.



Na horní fotografii vidíte předávání stolního počítače a lap topu škole. Na fotografiích vpravo vidíte natáčení rozhovorů s představiteli EFSK pro srbskou televizi, která o naší pomoci vysílala reportáž. Vpravo je interiér školy a lidové kroje z vybavení školy, jež dokládají, že zde se dbá na udržování národních tradic a identity.

S několika dětmi jsou pořízeny ještě krátké rozhovory o jejich budoucnosti a životě na Kosovu. Pak už je čas na společné focení, ke kterému děti přistupují velmi zodpovědně a velmi rády se chopí našich praporů. Jen těžko se nám odcházelo od tak milých lidí a většina z nás ještě nějakou tu minutu vydržela a snažila se s dětmi prohodit nějaké to slovo. Dozvěděli jsme se například, že se zde učí jak angličtinu, tak i ruštinu. Proběhlo i nějaké to vyměnění kontaktů a ne jen dívkám z nejedněch šťastných dětských očí ukápla slza.

V dalším díle, který vyjde již zanedlouho, se dozvíte podrobnosti o humanitární pomoci, kterou jsme díky Vašim příspěvkům poskytli dvěma chudým rodinám se spoustou malých dětí a také válečnému invalidovi Duškovi Pejakovi.



Video z předávání humanitární pomoci dětem v základní škole.
 

Čtěte také: Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metochije 2013 – 1. díl